Od počátků písemnictví

14. ledna 2003 /
foto: Luděk Čertík

Mimo cedr měl jsem ještě jednoho přítele a to byl cvrček…1

Nový ročník Sedmé generace přináší čtyřdílný seriál studenta české literatury z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy o reflexi životního prostředí v českém cestopise. První díl nás zavede do nejstarších dob písemnictví.

Pojem cestopis omezuji výhradně na díla knižně vydaná a mající konkrétního autora. Pro určitá období, zejména pro nejstarší dobu a konkrétně osmnácté století, vycházím z děl, která byla sepsána jako dopisy či poznámky a knižní podobu získala až dlouho poté.

Životním prostředím zde rozumím přírodu a krajinu v mezích dosažitelných člověkem, tedy oblasti jím ovlivnitelné, využitelné a obecně řečeno pozorovatelné. Nejde ale o čistý popis přírody, nýbrž také o zachycení vztahu člověka k ní, o zamýšlení nad využíváním přírodních zdrojů, udržitelným rozvojem, vznikem kulturní krajiny, revitalizací apod. Za významný považuji rovněž postoj k domorodým obyvatelům a jejich kulturám, rasismu a šíření křesťanské kultury. Pominout nelze ani chování samotných cestovatelů, tj. jejich vlastní potřeba se s cizím prostředím sžít, zkoumat jej, využívat, těžit z něj, chránit ho, anebo ničit.

Z pera cestopisců

Cestovatelé od nejstarších dob do současnosti při svých pozorováních vždy vycházeli z aktuálního stavu životního prostředí ve své době, a lze tedy vysledovat, jak se určité postoje postupně vyvíjejí. Například v případě velryb je to posun od jejich reflexe jako nepřemožitelných, majestátních obrů, jimž je třeba lichotit: [Velrybové] Šífům překážky nečiní, avšak potud, pokud se jim žádné příčiny nedává, sic jinak zle by bylo, kdyby čím zdráždění a k hněvu popuzení byli. Protož v ten čas i křiku, ovšem střílení zanechati a jim všelijak pěknými a oulisnými slovy lahoditi musejí.2 Přes lítost nad jejich mizením: Stojím na palubě zaražený, udivený a smutný, říkám si, takové veliké zvíře, a tak bídně musilo zajít!3 až po lakonické doporučení, aby si čtenář pospíšil, chce-li je ještě vidět. Třeba budete mít víc štěstí a (…) zahlédnete černé tělo s bílým břišním lemováním. Ale pospěšte si, musíte to stihnout dřív, než tito krásní bezbranní obři definitivně vyhynou.4 Dozvídáme se tak i podstatné informace o stavu přírody v té které době. Zdá se totiž, že žádný český cestovatel neprocházel cizími kraji s cílem je zničit nebo radikálně přetvořit a že všichni si více či méně všímali, kde je příroda nebo některá její součást v ohrožení; spíše pak pronesli slova lítosti a odsouzení nebo burcovali k nápravě, než aby se přidali k hlavnímu proudu těch, kterým kraj sloužil jenom jako zdroj zisku a pohodlného života.

Čeští cestovatelé, resp. cestopisci nejsou v zásadě kolonisty. Náš národ stál z historických a geografických důvodů stranou, když se parceloval necivilizovaný svět, a ten tak zůstal ušetřen radikální exploatace českýma rukama. To s sebou nese zásadní výhodu pro psaní cestopisu: příležitost k vyšší objektivitě v politicko-společenském smyslu. Češi neměli potřebu ani povinnost obhajovat kořistnické aktivity svých krajanů, a mohli tak hodnotit způsob využití (či zneužití) lokality z pohledu evropského i domorodého; jejich vlasti nepřineslo užitek ani čerpání místního přírodního bohatství ani otrocká práce podmaněných národů, a mohli je tedy podle svého uvážení kritizovat. Z tohoto pohledu se zdá, že Češi jsou opravdovým holubičím národem, který ani neumí podmaňovat a zneužívat jinou zemi či bližního svého. Byli to především Slované, kteří nejeli do Argentiny zchytra. Pomodlili se, než skáceli první strom. Koupili si nejlevnější a nejtěžší půdu. Jejich první synové se narodili pod rákosovou střechou. Nechtěli kořistit, nesli zemi práci.5 Pravda je však spíše taková, že ke kořistění nikdy nedostal opravdovou příležitost.

Dělník na vinici boží

Cestopisy nejstarší doby mají jedno pojítko — religiozitu. Víra v Boha je společná všem cestovatelům a bible je základní příručkou pro život i cestu. Středověký cestopis pak není především zdrojem nových informací, ale spíše příspěvkem ke komplexnímu potvrzení správnosti cesty životem směrem k Bohu. Od 16. století vystupuje informační funkce do popředí, teocentrické pojetí však přetrvává. Veškeré přírodní bohatství je darem božím a vztah k životnímu prostředí můžeme nazvat vztahem k tomuto daru. Úcta a vděčnost znamenají rozumné nakládání se zdroji, naopak sobectví a nevděk s sebou nesou nadměrné zásahy do krajiny a její rovnováhy. Člověk je chápán jako hospodář, dělník na vinici boží; zatím však je jen ve skromných náznacích vyjádřena jeho odpovědnost za případné rozsáhlé škody na této vinici: Tato země někdy byla velmi úrodná, mlékem a medem oplývající, jak Písmo o ní praví, ale na tento čas hrubě zpuštěná (…), neb na větším díle všecko zplundrováno (…) a mám za to, kdyby do rukou a pod zprávu křesťanskou přišla, že by v krátkých časech zas povstala a zvelebena byla a k své staré ourodnosti a hodnosti by přišla.6 Spíše se setkáme s pohledem „Bůh dal, Bůh vzal“: Nebo tu pod vrchem Engaddy byla zahrada královská veliká, na způsob obory nějaké, v nížto a nikdež jinde za času Herodesa krále ten vznešený balsam a mnoho jiného drahého ovoce rostlo. Ač před lety i u Jericha a ve všem tom okolním kraji balsam rostl, ale z dopuštění božího a z hodné pomsty čím dále tím více země neúrodnou scházela, až toliko v té samé zahradě naschvále štípen a draze vyvážen byl.7 I tak má ale člověk mnoho příležitostí dokázat, jaký je jeho osobní postoj ke svěřenému daru. Zda cítí jako rozumné nakládat s nabízeným bohatstvím plánovitě, tedy v takové míře, jakou bychom dnes nazvali trvale udržitelným rozvojem, nebo jestli je jeho pohled krátkozraký a raduje se jen ze snadného vykořistění bez ohledu na následky podle rčení „po nás potopa“.

Úsloví o potopě nezmiňuji náhodou. Právě potopa světa je jedním z mála biblických příkladů dokonalé zkázy, či chceme-li, ekologické katastrofy. Cestovatelé ji nazývají božím trestem za lidské hříchy; v pozadí vidíme i zřejmé poučení z příkladu Noemovy archy: Bůh trestá lidi za jejich zpupnost, ale dá zachránit ostatní živočichy. Jelikož veškeré lidské činění je hodnoceno měřítky bible a chváleno nebo káráno citáty z ní, nemůžeme očekávat environmentální úvahy v našem slova smyslu. Bible neodpovídá na otázky životního prostředí8, poselství všech jejích příběhů a podobenství je jen takové, že příroda je silnější než člověk, že mu do určité míry může sloužit a dát mu život, ale když se míra překročí, zničí ho. Filosoficko-etický základ, který si může dávný cestovatel odnést z tehdejšího biblického světonázoru pro vztah k životnímu prostředí, je potřeba skromnosti, umírněnosti a pokory.

Lesní domorodci

To se nevylučuje s bazálním přesvědčením všech cestopisců těchto staletí: že totiž příroda a krajina je tu především proto, aby se v ní usadili lidé a zemědělsky ji využívali. Rozplemenění lidského rodu je nejvyšší hodnotou a cílem všeho stvoření, člověk má právo a dokonce úkol vyhledávat vhodná místa a přizpůsobovat je k obrazu svému. Dá-li Bůh, dílo se podaří, v opačném případě je boží vůle nepříznivá. Půdu je vhodné obdělat, zvířata lovit a stromy kácet. Najdeme jen sporadická pozorování, že už to někde překročilo jisté optimální hranice — prostě z toho důvodu, že to ještě téměř nikde tyto hranice nepřekročilo. Proto je třeba si uvědomit, že životní prostředí jako samostatné téma je do značné míry irelevantní. Není potřeba mluvit o tom, co je v nejlepším pořádku, úcta a pokora se tím nevylučuje. Křesťanský světonázor způsobuje, že nevzhledná nebo špatně obdělaná krajina je přičítána za vinu špatnému náboženství místních lidí.

Misionáři barokní doby uznávali jedinou hlavní hodnotu — víru v křesťanského Boha. Nedokázali se vcítit do přírodní filosofie, nedokázali pochopit či dokonce přijmout hierarchii hodnot domorodých učení. Schopnost celých národů a kmenů žít v naprosté harmonii s životním prostředím, tedy nejen ničemu nadměrně neškodit (k tomu ostatně neměli ještě prostředky, stejně jako tehdejší bílá kultura), ale zahrnout to také do svého etického kodexu, pro ně neznamenala nic; podstatná byla pouze schopnost pochopit a přijmout křesťanství.

Nemám, co bych řekl dalšího, než že ona nesmyslná touha těchto domorodců po životě v lesích, o níž jsem referoval v témž dopise, nyní zesílila, když jich několik vskutku uteklo do horských pustin.9 Odsouzení si vysloužil i postoj domorodců ke konzumaci masa. Etické důvody, kterými v současnosti argumentuje velká část vegetariánů, byly sice misionáři přijaty (v zájmu úspěšného provádění evangelizační činnosti), ale interpretovány s despektem: Misionáři (…) masa nikdy nepožívají (…). Neboť tak žijí tamější lidé, kteří z jakéhosi falešného soucitu nechtějí zabíjet zvířat…10

Na naše slova jednou dojde

Dnes se objevují názory, že není správné (ve smyslu: šetrné k životnímu prostředí či k vlastnímu zdraví) cestovat a převážet hmotu na velké vzdálenosti, opouštět vlastní prostředí a obohacovat se produkty zcela odlišných krajů. Jako všechny zásadní myšlenky, i tato je staronová. Z barokní doby máme zachován popis bouře, v němž slyšíme právě nabádání k pokornému soužití s prostředím, z nějž pocházíme: Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe dal nám Stvořitel Bůh. Ryby se bydliště svého, ach rozšafně drží: my pak nesmyslní své opouštíme.11

Cestovatelé se od počátku snaží navštěvovaným krajům porozumět, i když je samozřejmě hodnotí na základě vlastních zkušeností. Nevede to ale k tomu, že by některé jednotlivosti byly šmahem odsouzeny jen proto, že do autorovy hodnotové struktury nezapadají. Jediné, o čem se vyjadřují s podivem snad negativním, jsou případy, kdy země vhodná k obdělání není obdělaná.

Naši nejstarší cestovatelé zdaleka nejsou k přírodě lhostejní. Nevolají však po brzdění lidských aktivit s ohledem na přírodu, naopak, rádi by viděli lidské plémě všude, kde je možné jakkoli smysluplně využít půdu a ostatní zdroje. Jsou si ale také velmi dobře vědomi, že lidské rozpínání a čerpání z nabízených zdrojů nemůže být bezbřehé. Menší nesnáze (neúroda, bouře atd.) chápou jako boží napomenutí a dalekosáhlé ekologické a jiné katastrofy (potopa, desertifikace, Sodoma a Gomora) jako boží trest. Jinými slovy tak pojmenovávají tytéž hodnoty, které si uvědomujeme v současnosti.

Poznámky:

1 Josef Václav Sládek — Moje Amerika, s. 22.

2 Daniel Vettera Islandia. In: Česká touha cestovatelská, s. 142.

3 Jan Welzl — Třicet let na zlatém severu, s. 82.

4 Vladimír Kroc — Jižním křížem krážem, s. 75

5 František Alexandr Elstner — Tango Argentino, s. 117.; srv. výrok Hernána Cortése: „Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl zemi jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato.“ Cituji podle: Oldřich Kašpar — Dějiny Mexika, s. 56.

6 Oldřich Prefát z Vlkanova — Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny. In: Jak staří Čechové poznávali svět, s. 52.

7 Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic — Cesta do Země svaté a do Egypta, 1. d., s. 175.

8 Viz pozn. 12.

9 Antonín Xaver Malínský — listy z misie. In: Cesty ve znamení kříže, s. 141.

10 Vojtěch Eusebius Bukovský — listy z misie. Dtto., s.104.

11 J. A. Komenský. In: Česká touha cestovatelská, s. 203.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.