Od počátků písemnictví

Pojem cestopis omezuji výhradně na díla knižně vydaná a mající konkrétního autora. Pro určitá období, zejména pro nejstarší dobu a konkrétně osmnácté století, vycházím z děl, která byla sepsána jako dopisy či poznámky a knižní podobu získala až dlouho poté.

Životním prostředím zde rozumím přírodu a krajinu v mezích dosažitelných člověkem, tedy oblasti jím ovlivnitelné, využitelné a obecně řečeno pozorovatelné. Nejde ale o čistý popis přírody, nýbrž také o zachycení vztahu člověka k ní, o zamýšlení nad využíváním přírodních zdrojů, udržitelným rozvojem, vznikem kulturní krajiny, revitalizací apod. Za významný považuji rovněž postoj k domorodým obyvatelům a jejich kulturám, rasismu a šíření křesťanské kultury. Pominout nelze ani chování samotných cestovatelů, tj. jejich vlastní potřeba se s cizím prostředím sžít, zkoumat jej, využívat, těžit z něj, chránit ho, anebo ničit.

Z pera cestopisců

Cestovatelé od nejstarších dob do současnosti při svých pozorováních vždy vycházeli z aktuálního stavu životního prostředí ve své době, a lze tedy vysledovat, jak se určité postoje postupně vyvíjejí. Například v případě velryb je to posun od jejich reflexe jako nepřemožitelných, majestátních obrů, jimž je třeba lichotit: [Velrybové] Šífům překážky nečiní, avšak potud, pokud se jim žádné příčiny nedává, sic jinak zle by bylo, kdyby čím zdráždění a k hněvu popuzení byli. Protož v ten čas i křiku, ovšem střílení zanechati a jim všelijak pěknými a oulisnými slovy lahoditi musejí.² Přes lítost nad jejich mizením: Stojím na palubě zaražený, udivený a smutný, říkám si, takové veliké zvíře, a tak bídně musilo zajít!³ až po lakonické doporučení, aby si čtenář pospíšil, chce-li je ještě vidět. Třeba budete mít víc štěstí a (…) zahlédnete černé tělo s bílým břišním lemováním. Ale pospěšte si, musíte to stihnout dřív, než tito krásní bezbranní obři definitivně vyhynou.⁴ Dozvídáme se tak i podstatné informace o stavu přírody v té které době. Zdá se totiž, že žádný český cestovatel neprocházel cizími kraji s cílem je zničit nebo radikálně přetvořit a že všichni si více či méně všímali, kde je příroda nebo některá její součást v ohrožení; spíše pak pronesli slova lítosti a odsouzení nebo burcovali k nápravě, než aby se přidali k hlavnímu proudu těch, kterým kraj sloužil jenom jako zdroj zisku a pohodlného života.

Čeští cestovatelé, resp. cestopisci nejsou v zásadě kolonisty. Náš národ stál z historických a geografických důvodů stranou, když se parceloval necivilizovaný svět, a ten tak zůstal ušetřen radikální exploatace českýma rukama. To s sebou nese zásadní výhodu pro psaní cestopisu: příležitost k vyšší objektivitě v politicko-společenském smyslu. Češi neměli potřebu ani povinnost obhajovat kořistnické aktivity svých krajanů, a mohli tak hodnotit způsob využití (či zneužití) lokality z pohledu evropského i domorodého; jejich vlasti nepřineslo užitek ani čerpání místního přírodního bohatství ani otrocká práce podmaněných národů, a mohli je tedy podle svého uvážení kritizovat. Z tohoto pohledu se zdá, že Češi jsou opravdovým holubičím národem, který ani neumí podmaňovat a zneužívat jinou zemi či bližního svého. Byli to především Slované, kteří nejeli do Argentiny zchytra. Pomodlili se, než skáceli první strom. Koupili si nejlevnější a nejtěžší půdu. Jejich první synové se narodili pod rákosovou střechou. Nechtěli kořistit, nesli zemi práci.⁵ Pravda je však spíše taková, že ke kořistění nikdy nedostal opravdovou příležitost.

Dělník na vinici boží

Cestopisy nejstarší doby mají jedno pojítko — religiozitu. Víra v Boha je společná všem cestovatelům a bible je základní příručkou pro život i cestu. Středověký cestopis pak není především zdrojem nových informací, ale spíše příspěvkem ke komplexnímu potvrzení správnosti cesty životem směrem k Bohu. Od 16. století vystupuje informační funkce do popředí, teocentrické pojetí však přetrvává. Veškeré přírodní bohatství je darem božím a vztah k životnímu prostředí můžeme nazvat vztahem k tomuto daru. Úcta a vděčnost znamenají rozumné nakládání se zdroji, naopak sobectví a nevděk s sebou nesou nadměrné zásahy do krajiny a její rovnováhy. Člověk je chápán jako hospodář, dělník na vinici boží; zatím však je jen ve skromných náznacích vyjádřena jeho odpovědnost za případné rozsáhlé škody na této vinici: Tato země někdy byla velmi úrodná, mlékem a medem oplývající, jak Písmo o ní praví, ale na tento čas hrubě zpuštěná (…), neb na větším díle všecko zplundrováno (…) a mám za to, kdyby do rukou a pod zprávu křesťanskou přišla, že by v krátkých časech zas povstala a zvelebena byla a k své staré ourodnosti a hodnosti by přišla.⁶ Spíše se setkáme s pohledem „Bůh dal, Bůh vzal“: Nebo tu pod vrchem Engaddy byla zahrada královská veliká, na způsob obory nějaké, v nížto a nikdež jinde za času Herodesa krále ten vznešený balsam a mnoho jiného drahého ovoce rostlo. Ač před lety i u Jericha a ve všem tom okolním kraji balsam rostl, ale z dopuštění božího a z hodné pomsty čím dále tím více země neúrodnou scházela, až toliko v té samé zahradě naschvále štípen a draze vyvážen byl.⁷ I tak má ale člověk mnoho příležitostí dokázat, jaký je jeho osobní postoj ke svěřenému daru. Zda cítí jako rozumné nakládat s nabízeným bohatstvím plánovitě, tedy v takové míře, jakou bychom dnes nazvali trvale udržitelným rozvojem, nebo jestli je jeho pohled krátkozraký a raduje se jen ze snadného vykořistění bez ohledu na následky podle rčení „po nás potopa“.

Úsloví o potopě nezmiňuji náhodou. Právě potopa světa je jedním z mála biblických příkladů dokonalé zkázy, či chceme-li, ekologické katastrofy. Cestovatelé ji nazývají božím trestem za lidské hříchy; v pozadí vidíme i zřejmé poučení z příkladu Noemovy archy: Bůh trestá lidi za jejich zpupnost, ale dá zachránit ostatní živočichy. Jelikož veškeré lidské činění je hodnoceno měřítky bible a chváleno nebo káráno citáty z ní, nemůžeme očekávat environmentální úvahy v našem slova smyslu. Bible neodpovídá na otázky životního prostředí⁸, poselství všech jejích příběhů a podobenství je jen takové, že příroda je silnější než člověk, že mu do určité míry může sloužit a dát mu život, ale když se míra překročí, zničí ho. Filosoficko-etický základ, který si může dávný cestovatel odnést z tehdejšího biblického světonázoru pro vztah k životnímu prostředí, je potřeba skromnosti, umírněnosti a pokory.

Lesní domorodci

To se nevylučuje s bazálním přesvědčením všech cestopisců těchto staletí: že totiž příroda a krajina je tu především proto, aby se v ní usadili lidé a zemědělsky ji využívali. Rozplemenění lidského rodu je nejvyšší hodnotou a cílem všeho stvoření, člověk má právo a dokonce úkol vyhledávat vhodná místa a přizpůsobovat je k obrazu svému. Dá-li Bůh, dílo se podaří, v opačném případě je boží vůle nepříznivá. Půdu je vhodné obdělat, zvířata lovit a stromy kácet. Najdeme jen sporadická pozorování, že už to někde překročilo jisté optimální hranice — prostě z toho důvodu, že to ještě téměř nikde tyto hranice nepřekročilo. Proto je třeba si uvědomit, že životní prostředí jako samostatné téma je do značné míry irelevantní. Není potřeba mluvit o tom, co je v nejlepším pořádku, úcta a pokora se tím nevylučuje. Křesťanský světonázor způsobuje, že nevzhledná nebo špatně obdělaná krajina je přičítána za vinu špatnému náboženství místních lidí.

Misionáři barokní doby uznávali jedinou hlavní hodnotu — víru v křesťanského Boha. Nedokázali se vcítit do přírodní filosofie, nedokázali pochopit či dokonce přijmout hierarchii hodnot domorodých učení. Schopnost celých národů a kmenů žít v naprosté harmonii s životním prostředím, tedy nejen ničemu nadměrně neškodit (k tomu ostatně neměli ještě prostředky, stejně jako tehdejší bílá kultura), ale zahrnout to také do svého etického kodexu, pro ně neznamenala nic; podstatná byla pouze schopnost pochopit a přijmout křesťanství.

Nemám, co bych řekl dalšího, než že ona nesmyslná touha těchto domorodců po životě v lesích, o níž jsem referoval v témž dopise, nyní zesílila, když jich několik vskutku uteklo do horských pustin.⁹ Odsouzení si vysloužil i postoj domorodců ke konzumaci masa. Etické důvody, kterými v současnosti argumentuje velká část vegetariánů, byly sice misionáři přijaty (v zájmu úspěšného provádění evangelizační činnosti), ale interpretovány s despektem: Misionáři (…) masa nikdy nepožívají (…). Neboť tak žijí tamější lidé, kteří z jakéhosi falešného soucitu nechtějí zabíjet zvířat…¹⁰

Na naše slova jednou dojde

Dnes se objevují názory, že není správné (ve smyslu: šetrné k životnímu prostředí či k vlastnímu zdraví) cestovat a převážet hmotu na velké vzdálenosti, opouštět vlastní prostředí a obohacovat se produkty zcela odlišných krajů. Jako všechny zásadní myšlenky, i tato je staronová. Z barokní doby máme zachován popis bouře, v němž slyšíme právě nabádání k pokornému soužití s prostředím, z nějž pocházíme: Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe dal nám Stvořitel Bůh. Ryby se bydliště svého, ach rozšafně drží: my pak nesmyslní své opouštíme.¹¹

Cestovatelé se od počátku snaží navštěvovaným krajům porozumět, i když je samozřejmě hodnotí na základě vlastních zkušeností. Nevede to ale k tomu, že by některé jednotlivosti byly šmahem odsouzeny jen proto, že do autorovy hodnotové struktury nezapadají. Jediné, o čem se vyjadřují s podivem snad negativním, jsou případy, kdy země vhodná k obdělání není obdělaná.

Naši nejstarší cestovatelé zdaleka nejsou k přírodě lhostejní. Nevolají však po brzdění lidských aktivit s ohledem na přírodu, naopak, rádi by viděli lidské plémě všude, kde je možné jakkoli smysluplně využít půdu a ostatní zdroje. Jsou si ale také velmi dobře vědomi, že lidské rozpínání a čerpání z nabízených zdrojů nemůže být bezbřehé. Menší nesnáze (neúroda, bouře atd.) chápou jako boží napomenutí a dalekosáhlé ekologické a jiné katastrofy (potopa, desertifikace, Sodoma a Gomora) jako boží trest. Jinými slovy tak pojmenovávají tytéž hodnoty, které si uvědomujeme v současnosti.

—

Poznámky:

1 Josef Václav Sládek — Moje Amerika, s. 22.

2 Daniel Vettera Islandia. In: Česká touha cestovatelská, s. 142.

3 Jan Welzl — Třicet let na zlatém severu, s. 82.

4 Vladimír Kroc — Jižním křížem krážem, s. 75

5 František Alexandr Elstner — Tango Argentino, s. 117.; srv. výrok Hernána Cortése: „Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl zemi jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato.“ Cituji podle: Oldřich Kašpar — Dějiny Mexika, s. 56.

6 Oldřich Prefát z Vlkanova — Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny. In: Jak staří Čechové poznávali svět, s. 52.

7 Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic — Cesta do Země svaté a do Egypta, 1. d., s. 175.

8 Viz pozn. 12.

9 Antonín Xaver Malínský — listy z misie. In: Cesty ve znamení kříže, s. 141.

10 Vojtěch Eusebius Bukovský — listy z misie. Dtto., s.104.

11 J. A. Komenský. In: Česká touha cestovatelská, s. 203.