Odívání šetrné k přírodě

Daniel Vondrouš, ředitel asociace ekologických organizací Zelený kruh

Co se týká odívání, mám výhodu — jsem imunní nejen vůči módním trendům, ale do značné míry i vůči estetické funkci oblečení. Imunitu mám ještě z dětství v totáči. Vyskakovat jsme si nemohli, máma oblečení běžně opravovala, přešívala a vyměňovala. Bund, sak, kalhot, košil či kravat jsem postupně nashromáždil několik, mimo jiné od různých příbuzných. Věci nosím až do chvíle, kdy ztratí funkčnost, což občas, když je daný kousek příliš odrbaný, vede až ke sporu v rodině. Zatímco sehnat trvanlivé boty je zázrak, mám ověřeno, že sako vydrží použitelné tak dlouho, že stačí i několikrát přijít znovu do módy. Některé získané poklady ale bohužel marně čekají ve skříni, protože bych prý v nich ženě příliš připomínal jejího otce před třiceti lety. V oblibě secondhandů, rodinných a kamarádských výměn oblečení či sportovních potřeb se ovšem doma všichni shodneme. Díky tomu nemusím moc řešit, zda si koupit nové módní tričko, třeba z dovezené biobavlny či bambusových vláken. Je fajn nebýt zbytečně vystaven pokušení, které mohou někomu způsobovat příliš vysoké příjmy.

Hana Librová, socioložka a environmentalistka, zakladatelka Katedry environmentálních studií FSS MU

Ráda se dívám na pěkně oblečené lidí, zvlášť při slavnostních příležitostech. Vydávám se do města, abych si také koupila něco pěkného, a docela zapomínám, že bych měla šetřit přírodu. Ale okolnosti mi to připomenou. Zkušební procedura v ostře osvícené kabině je holé utrpení. Abych se mu vyhnula nebo abych ho zkrátila, koupím v prvním obchodě to první, co zahlídnu v regále. Jen zdánlivě jsou ekologicky příznivým řešením second handy — prodavačky tam sice nedotírají „paní, to musíte odzkoušet,“ a zrcadla v kabinách jsou milosrdně zamlžená, ale výsledkem je kvantum levných nenositelných oděvů. Se znechucením vůči spotřebnímu chování a s pocitem environmentální ctnosti se uchyluji ke starým věcem, které se mnou už leccos zažily.

David Murphy, výkonný ředitel Greenpeace Česká republika

Greenpeace prostřednictvím kampaně Detox od roku 2011 vyzývá oděvní průmysl ke snížení znečištění, které je způsobeno používáním a vypouštěním nebezpečných chemikálií. Proto máme v Greenpeace velmi přísnou textilní politiku, podle které můžeme používat jen stoprocentní organickou bavlnu nebo jiné přírodní vlákno s certifikací od OEKO-TEX®, GOTs anebo Fairtrade. V osobním životě je to obtížnější. Oděvních značek šetrných k přírodě není mnoho a ty, které existují, jsou dražší a jsou málokde k dostání. Proto se držím principu, že kupuji méně a kupuji místní produkci. Moje žena je navíc velmi šikovná, takže mi opravuje oblečení, dokud není znovu v módě.

Anna Kárníková, ředitelka Centra pro dopravu a energetiku

Minimalizuji nákup nového oblečení, využívám hlavně různé swap příležitosti. Když už nakupuji, tak ne rychlou módu, ale spíš trvanlivější kousky. Pokud zrovna potřebuji určitý kus oblečení, nejprve se poptám u kamarádek, a zatím to vždy vyšlo. Boty se snažím nechat včas opravit, aby vydržely co nejdéle. Pro oblečení, co už nenosím, zajišťuji „druhý život“. Dávám jej na swapy, do charity, nebo pokud už je nepoužitelné, k recyklaci.

Ivan Rynda, vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie FHS UK

Jako všechno, i tuto otázku mám promyšlenou — nebo to aspoň úspěšně předstírám. Není to náhoda: oblečení, obutí a zavazadla tvoří podstatnou součást naší ekologické stopy. Jsou tedy v lidském pilíři, jedním ze čtyř v udržitelném rozvoji, spolu s bydlením, dopravou a stravováním něčím, co by měl mít každý z nás dobře promyšlené.

Velmi inspirován profesorkou Hanou Librovou rozlišuji dva koncepty: dobrovolnou chudobu, za niž jsem odměněn ekologickým luxusem, a uvědomělou skromnost, jíž si „vydělávám“ na občasnou výběrovou náročnost. V životním stylu dobrovolné chudoby bych na samotě u lesa potřeboval opravdu jen malý počet funkčních oděvních součástí s důrazem na hřejivost a nepromokavost, ani bych nemusel přehnaně často prát.

Při volbě uvědomělé skromnosti nevolím „málo, ale kvalitní“, ale „málo, levné a přírodní“ — jenže sehnat oděvy vyráběné pomocí místní soběstačnosti je v globalizovaném světě skoro nemožné. Vlastně stačí několik polo-triček, tmavých bavlněných kalhot a pevné boty. Do přírody totéž a pořádnou bundu: mám zkušenost, že „funkční“ výrobky z namyšlených outdoorových prodejen jsou jen o málo lepší než obyčejné, zato pětkrát dražší, vyšlechtěné chemií z neobnovitelných zdrojů a zpravidla zneužívající levnou pracovní sílu. Do společnosti včetně přednášek na jiných vysokých školách mám „služební“ kravatu fasovanou od univerzity a slavnostnější červenou — fasovanou od Evropské unie, a dvě saka. Kabát pochází ještě z OP Prostějov před čtvrtstoletím: posledních 24 let je neměnně decentně obnošený.

A jestli jsem výběrově náročný? Jistě! Všechno své nosím s sebou, do školy, na praxe — i do své mládenecké světničky v podkroví dvě patra nad kávovarem. Batoh má nejmíň 15 kapes a musí něco vydržet! A jsem pyšný na své krejčovské dovednosti: kdo dnes ještě látá ponožky a zašívá veškeré oblečení i boty až do celkového rozpadu? A když věci tříděně vyhazuju, poděkuju jim: že mi dobře sloužily!

Jasna Flamiková, zakladatelka sítě nadačních obchodů Veronica a zastupitelka městské části Brno-střed

Co se týká oblečení, nakupuji většinu věcí v second handech nebo v obchodech Nadace Veronica. Ty jsem kdysi založila právě proto, aby do nich lidé mohli odložit věci, které už nepotřebují, ale které si rád koupí někdo jiný. Výtěžek z prodeje těchto věcí navíc Nadace Veronica rozděluje na projekty ochrany přírody. Tímto způsobem nakupování šetřím nejen přírodu, ale také svoji peněženku. Pokud je možné nějaký hezký kousek nechat upravit, raději investuji do švadlenky, než bych se věci zbavovala. Když už dojde k situaci, že věci vyřazuji, ty hezké, nositelné putují do obchodů Nadace Veronica, věci ve stavu horším pak do kontejnerů s textilem. Samozřejmě tento rytmus občas naruší nějaká sbírka.

Co se týče obuvi, snažím se kupovat boty kožené a donosit je do konce. Například staré mokasíny nosím nyní na zahradu. Pokud už boty nevyužiji, opět se je snažím ještě nějak „udat“. Podobně to mám s kabelkami. Zde ale hřeším nejvíc — loni jsem si koupila krásnou květinovou kabelku, bohužel z umělé hmoty. Opět se ji ale budu snažit co nejdéle unosit. Nyní například řeším opravu zipu u cyklistického batohu. Není jednoduché najít někoho, kdo ho vymění, a oprava určitě nebude levná. Je proto dobře, že se snížila daň na opravy drobných věcí. Daň na opravy by měla být obecně co nejmenší. To by motivovalo víc lidí k tomu věci nevyhazovat, ale raději je v případě potřeby nechat opravit, aby mohly déle sloužit.

Připravila Marie Drahoňovská. Kontakt: mariedrahonovska@seznam.cz.