Tomáš Klus

Ohleduplnost ke všemu živému se vrací

23. srpna 2018 /
foto: Jan Skalík
Fotogalerie >
V neděli osmého července spaluje Račí údolí v Rychlebských horách slunce a hloučky zmožených turistů zvědavě okukují secesní Tančírnu. Za chvíli tu totiž začne benefiční koncert TOMÁŠE KLUSE. Známý herec a hudebník nedávno podpořil kampaň Hnutí DUHA Zachraňme lesy a vedle natočení Bezlesé pohádky se rozhodl koncertně podpořit dnešní veřejnou debatu o chřadnutí lesů. Odnášíme stůl a židle blíž k Račímu potoku, protože jinak by pro samé žádosti o fotky a podpisy tento rozhovor neproběhl. Cigaretou a kávou zahání únavu, příkladně sluníčkářsky se usmívá, občas hurónsky vybuchne, pohovoří s poletujícím čmeldou, laskavě pokárá hmyzáka, co ho bodl, vřele se rozloučí. Po vyčerpávajícím koncertu se pak ještě dvě hodiny stejně pečlivě věnuje i frontě fanoušků a fanynek.

Proč jakožto slavný muzikant hrajete tady v Tančírně pro málo lidí, a ne třeba v O2 aréně či jiné velké hale?

Za prvé si moc nepotrpím na velké prostory, potřebuji mít s lidmi kontakt, obejmout je, a jsem rád, když jim ho můžu poskytnout. Myslím, že je důležité, abychom se vnímali, mluvili spolu, popřípadě si začali zpívat samou radostí z toho, že si rozumíme (smích).

Tady jsme s kapelou především z toho důvodu, že se v tomto krásném prostoru dobře sešla snaha Hnutí DUHA se snahou mojí, a tou je otevírat dialog mezi lidmi. Nejen v tomto lesním případě jsou známa řešení, jenom jsou ty příslušné komunity natolik rozhádané, že nejsou ochotné uznat, že mohou najít společnou řeč. A já bych se chtěl podílet na tom, abychom tu společnou řeč našli, protože si myslím, že je čas spolu vyjít — jinak už tady třeba po čase nebude po čem chodit. Chci se tedy zúčastnit otevření dialogu, jenž ve výsledku povede k záchraně našich lesů. Jsem optimista, vždycky jsem byl a do všeho jdu s tím, že to dobře dopadne. Nejsem zastánce přístupu nic neočekávat a pak se nechat překvapit. Vždycky je lepší do daného snažení přinést pozitivní, spíše než neutrální energii.

Nic proti dialogu a optimismu, nejde ale v případě záchrany našich lesů o příliš ambiciózní cíl? Myslivci, lesníci a ochranáři rozhádaní desítky let a vytvořili jakýsi lesní bermudský trojúhelník, ve kterém se kýžená řešení spolehlivě ztrácejí.

Tento cíl je ambiciózní, ale mít neambiciózní cíle prakticky znamená nemít žádné cíle. Cíl musí být vždycky výzva, jinak to nemá smysl. Ale samozřejmě si nemyslím, že dnes se díky debatě a koncertu něco změní, ale je dobré začít přicházet k sobě a scházet se a zjišťovat, že spolu můžeme a umíme mluvit. Dnešek je prvním dílem skládačky. Jistě odsud nebudeme odcházet s tím, že všichni lesní aktéři už odteď budou jenom spolupracovat, zas tak optimistický nejsem, už tady přece jenom žiju dvaatřicet let a vím, že takto věci nefungují. Myslím si ale, že na hádky už není moc času, na to už je ten problém příliš velký.

Zajímalo by mě mimochodem, kdy došlo k tomu, že se člověk natolik vyčlenil z přírody. Že jsme přírodu začali vnímat jako něco, co je pod námi.

Pokud jde o náš vztah k lesu, dobře tu historii popisuje biolog Richard Višňák v knize Les v hodině dvanácté z roku 2008. V podstatě v ní předvídá současné lesní kalamity. Můžu vám ji věnovat, jestli chcete, mám ji zrovna u sebe.

Milerád, děkuju. Hodně se mi teď líbila knížka německého lesníka Petera Wohllebena. Přijde mně skvělé, že to není žádný teoretik, ale člověk mnoho let s lesem sžitý.

V češtině nedávno vyšla i jeho kniha pro děti Slyšíš, jak mluví stromy? Tu byste jako otec malých dětí mohl taky zkusit.

Tak tu bych potřeboval. Přestěhovali jsme se totiž do Brd a cíp naší zahrady už prakticky končí v lese. Je tam takový král stromů, statný buk. Já miluju buky, představují pro mě obrovskou sílu. Imponuje mi také, jak žijí a komunikují — a to už ze mě mluví Peter Wohlleben (smích).

Tomáš Klus

Tomáš Klus v Tančírně 8. července 2018, foto: Ester Dobiášová.

Takže bytostný les je pro vás les bukový?

Spíš smíšený. Pocházím z Beskyd, z Třince, takže jsem lesem docela odkojený. Trávil jsem spoustu času u babičky a prolézal Beskydy. Když jsem se odstěhoval do Prahy, zjistil jsem postupně — aniž bych to dřív tušil, že mi les chybí. Po přestěhování do Mníšku pod Brdy už jsem zase kompletní. Brdské lesy považuju za fantastické v tom, jak jsou krásně smíšené. Přijdou mi jako ukázkově správné, monokulturnost v nich není tak rozvinutá.

Žádné holoseče na obzoru?

Ne — alespoň ne u nás.

Jak často se do lesa dostanete?

Každý den. Potřebuju to. A zároveň jím procházím do práce.

Napadají vás v něm i písničky?

Ani ne. Do lesa chodím za tichem. Asi jsem do něj nikdy nešel s žádným nástrojem. Jdu si do lesa sednout a naslouchat mu. Jeho hlas mi přijde daleko moudřejší než hlasy lidské nebo naší mysli. Z lesního ticha pak člověk na svou mysl výborně vidí, proto ho mám taky rád.

Ale i když v lese přímo neskládám, vliv přírody na mou tvorbu je patrný, hlavně na posledních dvou deskách — ta druhá, nazvaná Spolu, vyjde teď v září. Skládání je koneckonců moje poslání, nebo to aspoň tak vnímám. Neumím moc mluvit a tančit nebo něco opravit, tak se snažím napsat písničku o tom, co prožívám. A potřeba soužití lidí obecně a lidí s přírodou je v poslední době mým stěžejním tématem.

Snažíte se vychovávat děti v rytmu přírody? Chodí například do lesní školky?

Ano, chodí. Našli jsme krásnou lesní školku v Mokrovratech, která je opravdu v lese. A musím říct, až ačkoliv naše první dcera Josefína zpočátku v Praze působila jako takzvané indoorové dítě, teď v Mníšku tráví prakticky každý den venku, z čehož mám velkou radost. Já jsem poměrně líznutý buddhistickou filosofií a je pro mě velmi důležité, aby se mé děti naučily respektovat všechno živé. Líbí se mi proto, že jdou v mých stopách, například že když na chodníku nebo silnici uvidí nějakého brouka, vezmou ho a dají do trávy.

Myslím, že pro člověka je obecně důležité, aby vnímal nejen život lidský, ale veškerý, protože to velmi značně působí na jeho morálku a charakter. Ohleduplnost ke všemu živému se vrací, protože ono živé je pak ohleduplné k vám. Člověk to ale začne vnímat až v momentě, kdy to začne praktikovat.

V tématu tohoto čísla Sedmé generace se mimo jiné věnujeme klíšťatům. Vy jste prodělal boreliózu, změnilo to něco na vaší ohleduplnosti vůči nim?

Ne, když je vytáhnu, ať už sobě, dítěti nebo psovi, odnesu je zpátky do lesa. Žena proti tomu ze začátku velmi protestovala, ale je to prostě živý tvor.

To jste si zase zadělal na spoustu „láskyplných“ komentářů… Když už jsem zmínil Sedmou generaci — název našeho časopisu je inspirovaný Velkým zákonem Irokézů, podle něhož bychom měli naše kroky promýšlet s ohledem na sedm následujících generací. Vy jste se ženil v indiánském oděvu. Proč? Co je ve vás indiánského?

Mně na indiánech vždycky imponoval jejich vztah s Matkou Zemí. U nich nedošlo k tomu, čemu jsem se před chvílí divil, oni totiž nejsou jako my oddělení od přírody, oni přírodou jsou. A toto vědomí z nich, alespoň v mých očích, dělá výjimečné bytosti, které nezapomněly na své kořeny. 

Tomáš Klus

foto: Jan Skalík

Neidealizujete si je?

Myslím, že ne. Mám hodně kamarádů, co žijí indiánský život — a nejsou to týpci, co jenom jezdí spát do týpí —, a jejich komunikace s přírodou je na poměrně vysoké úrovni. Nejde o šamany, kteří umějí zahnat déšť, spíš jde o to, že se naučili přírodě naslouchat. A myslím, že i můj způsob života je v daných podmínkách dost indiánský. Jsem hrdý český slovanský indián (smích).

Sledujete svoji vlastní ekologickou stopu? Snažíte se ji aktivně zmenšovat?

Ano, snažím, co jen to reálně jde. Na venkově člověk vidí, že nic z toho, co ve městě působí samozřejmě, ve skutečnosti samozřejmé není — od tepla až po suroviny, které konzumuje. Náš pozemek je z poloviny sad, takže je skvělé vidět dlouhodobý a krásný proces vzniku jablka. Člověk si uvědomí, že stromy jsou živí tvorové, kteří něco vytvářejí — sice o dost pomaleji než lidi, ale vytvářejí. Toto pozorování umocnilo mé vnímání ekologického dopadu našeho vlastního života. Máme jednu ekologickou neřest, a to že hodně rádi cestujeme do dalekých krajů. Dali jsme si tudíž závazek být tam dostatečně dlouho a létat jen jednou za rok. Je na druhou stranu dobré poznat jiný kraj, jak po stránce přírodní, tak sociální, nahlédnout, že existují jiné formy přírody a jiní lidé, člověka to velmi obohatí a do značné míry zpokorní vůči vlastním problémům ve své domovině. Když jsme byli na Bali, pochopil jsem, že my tady v podstatě velké ekologické problémy nemáme, ale jsme jako konzumenti součástí jejich obrovského problému.

Jak na venkově řešíte energie?

Zrovna to řešíme, protože si začínáme stavět dům, teď tam bydlíme v takové chatě. Obecně se zajímám o nové technologie, které se snaží být vůči životnímu prostředí šetrnější, ať už je to fotovoltaika nebo větrné elektrárny. Je hodně těžké rozpoznat, kde končí pravda a kde začíná lobbing energetických společností, které nás dosud energiemi zásobují. Zítra mám také schůzku s lidmi, kteří prodávají elektrovozy, protože potřebuju naši velkou rodinu někam dopravovat. Nemyslím si, že elektroauta jsou v současné podobě zdravá, na druhou stranu je po nich potřeba vytvořit poptávku, aby velké automobilky začaly tyto technologie posouvat mnohem dál. Chápu, že lithiové baterie jsou zlo, podobně jako dieselové motory, na druhou stranu jde podle mě o jednu z cest, kterými bychom se měli ubírat. Dráždí mě totiž, že pořád dokola mluvíme o tom, jak je naše ekonomika a společnost závislá na vyčerpatelných zdrojích, ale stejně nás to v praktickém životě nevzrušuje. Asi jsme si kdysi na začátku historie špatně vyložili obrat „Udělat díru do světa“. Děláme ty díry totiž fyzicky a nebereme v potaz, že by po nás měl na planetě ještě někdo žít, třeba naše děti.

Ostatně vlastní děti mně dost pomohly k tomu, abych se začal chovat k okolnímu světu zodpovědněji.

Jíte maso?

Maso nejím už tři roky. Impuls vzešel z buddhismu, nechtěl jsem ubližovat ničemu živému. Zároveň ale nejsem fanatický vegetarián, který by někomu zakazoval jíst maso nebo takovými lidmi pohrdal. Člověk má právo zvolit si vlastní stravování stejně jako náboženství či cokoli jiného.

Postupem času se k této mé volbě přidala i ekologická rozvaha, protože masa jíme v uvozovkách jako prasata, předimenzovaně. „Maso na neděli“ je myslím to správné heslo. Ohromně by ale pomohlo už jen to, kdyby lidi maso vynechali z jídelníčku aspoň jednou týdně.

Hodně cestujete na koncerty, uvažovali jste po vzoru některých hudebníků o uhlíkových kompenzacích, například ve formě podpory výsadby lesů tam, kde mizejí?

O tom jsme ještě neuvažovali, ale spolupracujeme s jednou automobilkou, která nám na koncerty půjčuje vůz na CNG motor, což je takové menší zlo. A když jezdíme s kytaristou Jirkou Kučerovským sami dva a nemusíme vozit moc aparatury, bereme to vlakem.

To používáte tak málo kytar?

Stačí nám vzít čtyři.

Tomáš Klus

foto: Ester Dobiášová

Sledujete ekologickou stopu nástrojů, na které hrajete?

Ano, moje kytary pocházejí z dílen malých kytarářů, takže vím, kdo a s čím je vyrábí a odkud je to dřevo. Jsou to lidi, kteří mají k těm nástrojům moc dobrý vztah, ať už je to Ondřej Holoubek nebo rodina Furchových.

NEJDEME SPRÁVNÝM SMĚREM

Máte tři malé děti, nechcete nahrát album dětských písniček?

Pár takových zachvění už ve mně bylo, na druhou stranu je to hrozně těžké, protože děti jsou čisté a daleko víc cítí, když do písničky promítnete sebe. To už je pak nebaví, ta témata musí být velmi nadosobní. A já to zatím neumím. Jsou tady ale jiní mistři jako Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem, Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem, to jsou fantastické věci. Zrovna teď doma máme období Svěrák/Uhlíř a slyším, že jejich písničky mají obrovský lingvistický i myšlenkový přesah. Mám proto velké přání, aby mi novou desku pokřtili právě oni dva, protože jednak jsou také spolu a jednak písně jako Národy, mějte se rády nebo Chválím tě, Země jsou hymny, ve kterých je úplně všechno.

Podle čeho poznáte, že je složená píseň dobrá? Lucia Piussi z Živých kvetov nám řekla, že „dobrá skladba je ako čarovná guľa. Čím viac do nej hľadíš, tým viac vecí ukazuje. Žiari. Môžeš si ju hrať na jednej španielke do aleluja, stále hreje, sála. Slabá skladba ťa vyčerpá a unaví. Silná ťa nabije. Treba sa len naučiť kruto hádzať cez palubu a počkať si. Na to skutočné a pravé“.

Podepisuju každé slovo, je to přesně tak. Můj proces tvorby spočívá v tom, že si dám sluchátka, zapnu si nahrávací program, zapojím do něj kytaru a rovnou skládám. Veškeré moje demáče jsou živým záznamem vzniku písně, jejího textu i melodie zároveň. V momentě, kdy tento „trans“ skončí a tu nahrávku si pustím dvakrát nebo třikrát, už vím, že je ta písnička dobrá. Když si ji pustím jenom jednou, už si ji zpátky nepřipustím.

Děkujete někomu nebo něčemu za složenou písničku?

Vždycky vyzývám Múzy k tanci. Nepovažuju se za autora těch skladeb, jsem médiem, nepamatuju si, jak vznikají, nevím, co napíšu, jenom to otevřu. Proto mám vůči Múzám velkou pokoru a ani jsem se nikdy nesnažil tento rituál mezi nebem a zemí pojmenovat, sepsat a opakovat. Je to svým způsobem meditace.

Zřejmě jsem na sobě nebo pro společnost v minulém životě hodně makal, protože tento život — navzdory bolavým milníkům — mám krásný. Relativně brzo jsem našel věc, která mě naplňuje, a můžu se jí zároveň živit. Za to jsem obrovsky vděčný. Hudba je moje hobby, vášeň i práce. A současně do mého života přišla láska, která s hudbou velmi dobře kooperuje, protože má žena je velmi hudebně nadaná a naše společné hudební dýchánky jsou velmi hezké.

Obáváte se někdy, že jste Múzy urazil a že už nic dalšího spolu nevytvoříte?

Ne, že bych je urazil, jen jsem občas nepokorný v tom, že když už půl roku nic nenapíšu, říkám si, že už je konec. Ale díky tomu, že jsme s ženou utvořili celek, jsem s tím smířený. Když to zkrátka nebude chodit, tak to nebude chodit. Budu dělat něco jiného, protože vím, že s ní všechno zvládnu. Takže už nejsem ve stresu, že To nepřijde. A musím říct, že je to velká svoboda, nelpět na tom. Vůbec nelpění obecně je velká výhra.

Dělat něco jiné by ve vašem případě mohlo znamenat herectví. V poslední době jste v ničem nehrál, proč? Nechtěl byste si zahrát třeba nějakého statečného krajinného ekologa?

To bych rád, ale spíše chci hrát hajzla, to je můj sen (smích). Herecké nabídky mi zaplaťpánbůh chodí, jen je teď pro mě priorita rodina, kór dokud mě děti budou chtít mít ve svém životě, protože zanedlouho už budou hierarchicky nade mnou jejich kamarádi. Takže si chci co nejvíce užít, že jsem teď tím vrcholem.

Pojďme k vaší nové desce Spolu. Loni jste řekl, že půjde o chvalozpěvy na ženství, děti a život. Platí to pořád?

Vlastně ano. Na desku se vešlo jednadvacet písní. Mnoho z nich jsem napsal během roční pauzy, kterou jsem často trávil ve zkušebně, a klukům z kapely pak dodal asi čtyřicet skladeb. Album začíná mým dospěním, kdy jsem se rozhodl, že je důležité mít vlastní názor a stát si za ním, jinak pak člověk stojí za prd; pokračuje nalezením sama sebe, v mém případě skrze lásku ke své ženě a dětem — tato osobní rovina tvoří přibližně deset písní; a pak následují celospolečenská témata, vztahující se k naší planetě a místu, kde žijeme. Pokládám si tam mimo jiné otázku, proč nejdeme správným směrem, i když víme, kudy máme jít.

Tomáš Klus

foto: Jan Skalík

O předchozím albu Anat život není z roku 2015 jste říkal, že ji musíte zpětně začít žít, doběhnout. Už se tak stalo?

Myslím, že ano. A zároveň jsem s odstupem času pochopil, že Anat byla — a je to znát i z jejího designu — temná, psaná ve strachu. Z vpádu cara Vladimíra, z toho, že lidi budou chtít stále víc pohodlí na úkor přírody, a tak dále. Na Spolu je daleko více naděje, ostatně i její obal je hodně pozitivní. Vidím například obrovskou naději v tom, že se zrovnoprávní postavení žen ve společnosti. Nemyslím tím v rámci nějakých tabulek, ale v našich domácnostech. Nastal čas, abychom my chlapi-bojovníci začali mluvit a soucítit se svými ženami a dali jim stejný prostor pro existenci ve vztahu, který si zpravidla uzurpujeme pro sebe. Místo neustálého vybíjení se a poškozování jiných rodin bychom měli svou sílu používat na to, abychom chránili rodinu vlastní. Jedině z takového dialogu mezi ženou a mužem, ne takzvaným Chlapem, vzejde vyrovnaná společnost, která nezachází do extrémů. Chci prostě založit náboŽenství, protoŽeNám patří svět (smích). Od rodin se odvíjí všechno: jakým způsobem přistupujeme k příchodu dětí na svět, že to není operace, ale krásný akt; jak děti vychováváme, protože pokud budou nešťastné, tak i budoucí svět bude nešťastný. U rodiny zkrátka všechno končí i začíná, a to jako ekologicky, tak společensky.

Jste známý i písněmi „poukazatelskými“, kritizujícími zdejší politickou situaci. Budou takové i na nové desce?

Budou, neodpustím si to. Často jsem kritizovaný za to, že na koncertech mluvím o politice a upozorňuju na některé věci. Chápu, že je můj názor díky mikrofonu hlasitější než lidí pod pódiem, vždycky jim ale říkám, že po vystoupení zůstanu na místě a jsem otevřený jakékoli diskusi. V jednu chvíli jsem byl dokonce tak aktivní — a stálo mě to spoustu času, kterého nelituju —, že jsem na facebooku lidi s opačným světonázorem vyzval, aby mi napsali, proč si myslí, co si myslí. A dostal jsem spoustu zpráv, včetně těch, že bych měl být jako první pověšený na náměstí, až to tady oni převezmou. Zařekl jsem se, že každému slušně odepíšu, a 90 procent těch, co mi odepsali zpátky, začalo odpověď omluvou. A pak jsme si vyměnili další zprávy a zjistili, že na obou barikádách stojí jenom lidi, kteří mají jiný názor, ne nepřátelé na život a na smrt. To mě inspirovalo k nápadu uspořádat příští rok po okrajových částech republiky jakési „meeting pointy“, kam lidi můžou přijít spolu mluvit. My totiž spolu mluvit neumíme, a pak toho využívají ti, kteří chtějí mluvit za nás. Myslím, že právě znovuobjevení dialogu je vedle zrovnoprávnění žen druhou podstatnou podmínkou ke zlepšení špatné společenské situace.

Ale pokud s lidmi na okraji, s těmi dvěma miliony přímo či nepřímo postižených exekucemi, chcete mluvit, musíte mít po ruce někoho, kdo jim dokáže pomoct. Když jim totiž jen řeknete „Myslete pozitivně a dělejte to a to a to“, pošlou vás k šípku a vyslyší spíš Tomia Okamuru, kterým jim řekne „Vezmeme peníze Cikánům a dáme je vám.“.

A vy na těch meeting pointech budete mít takové pomocníky po ruce?

Ano, chci oslovit řadu organizací a lidí, kteří s tím mají zkušenosti a jsou v tom dobří.

Jen bych chtěl upřesnit, že se to určitě nebude jmenovat meeting pointy. Pracovní a hodně v uvozovkách název jsou „konverzační tábory“, protože bych chtěl lidi rozmluvit. Spojení „meeting point“ by ani řada z nich nerozuměla, mluvím z vlastní zkušenosti, páč jsem sám furt v první lekci u „Hello Dolly“. Jsme stále postižení velkou jazykovou negramotností — mimochodem i kvůli ní jsme tak xenofobní. Cokoli cizího, jazykem počínaje, je pro nás nebezpečné. A když světu nerozumíme, máme tendenci stavět okolo sebe vysoké ploty. Pokud se ale rozhodnete vycestovat, zjistíte, že lidé jsou všude stejní. Ne v tom, že by stejně vypadali, ale že všude žijí lidé dobří i zlí. Ti zlí však nejsou zlí, protože chtějí, nebo proto, že se tak narodili. Věřím na příčinu a následek. Je nutno si před každým vynesením soudu o osudu daného něco zjistit. Poznat ho. Zlo v nás často zasévají ublížení v dětství, šikana, nepřijetí kolektivem, pocit ukřivděnosti, opuštění, na to navazující chycení se špatný party… Národnostní nebo etnické rozdíly v tom nehrají roli.

Vy sám jste neuvažoval o přeshraniční hudební spolupráci, abyste nám svět přiblížil?

Ne, nejsem k tomu ten pravý vzhledem k tomu, že poměrně velká část mé tvorby je postavena na hraní si s češtinou. Myslím ale, že právě ta naše setkání v příhraničí by mohla takové spolupráce inspirovat a bylo by skvělé, kdyby se k nám připojili umělci z druhé strany hranic. Hranice totiž omezují a my omezení být nechceme.

Tomáš Klus

Tomáš Klus v Tančírně 8. července 2018, foto: Ester Dobiášová.

Oponent by namítl: kde nejsou hranice, není stát.

No jo, ale pokud už jsme přistoupili na to, že budeme každodenně těžit z globalizované ekonomiky, měli bychom přistoupit i na to, že budeme globalizovat i svoji mysl. Lokální nebo národní patriotismus mě dokáže rozčílit. Lidi se spolu nebaví, protože jsou z jiného města nebo státu, a přitom si všichni dávají tropické ovoce k snídani.

Moc taky nerozumím těm, co si furt jen stěžují, svádějí neštěstí na někoho jiného a nadávají na politiku. Říkám jim: Tak do ní běžte, vstupte do těch radnic a můžete ty věci rovnou měnit, buďte aktivní. Lidé mi často na koncertech říkají, že jsou politikou unavení. Čím jste ale unavení? Co jste aktivně udělali pro to, aby se něco změnilo? Zpravidla nic, jenom bla bla bla. Pak z toho máme Babiše, který je těma lidma nadávajícíma v hospodách vytvořený, on je zhmotněné Bla Bla.

Vaše kapela nehraje na akcích podporovaných firmami z portfolia Agrofertu. Je to jediné omezení, nebo jich máte víc?

Nehrajeme ještě na akcích, které podporuje ArcelorMittal, kvůli čemuž nehrajeme například na Colours of Ostrava. Je to sice jeden z našich nejlepších festivalů, já bych ale nezvládl mít nad sebou toto logo a zpívat o tom, že umírají stromy a Matka Země. Co bych to byl za člověka? Další takto striktní podmínky nemáme, Agrofert ale máme zanesený přímo ve smlouvě. (Po vzniku tohoto rozhovoru se stalo z odmítání peněz od Agrofertu velké mediální téma a k Tomáši Klusovi se přidali další hudebníci, například Monkey Business nebo Mňága a Žďorp — pozn. aut.)

NEAKCEPTOVAT LEŽ

Proč to vlastně tak hrotíte? Nežijeme historicky v nejlepší době? Ekonomika a platy rostou, nezaměstnanost klesá, jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, index štěstí obyvatel roste… Co vám tak vadí?

Ano, je líp (smích). Hrotím právě tu všeobecnou pasivitu, že lidé kritizují, ale nedělají nic k nápravě. Navíc mluvíme spíše do větru, a ne spolu. Musíme popraskat naše sociální bubliny, sejít se v jedné velké a začít konat.

Dialog je jistě základem demokracie, problém je v tom, že v něm často nevítězí síla argumentů, ale popularita jejich držitelů.

On ale existuje dialog a „dialog“. My spolu můžeme mluvit, ale posloucháme se? To je zásadní věc, kterou bychom se měli naučit. Vypozoroval jsem na sobě, že když mi někdo něco říká, rozmýšlím si vlastní protiargumenty místo toho, abych ho pořádně poslouchal nebo ho vyslechl až do konce. Pak z těch dialogů nevzejde žádné konstruktivní řešení, protože jde o hru eg jeho účastníků. I v této lesní debatě jde o to, abychom potlačili touhu být za spasitele lesní kalamity.

Andrej Babiš nepochybně zachrání i naše lesy, ještě o tom hodně uslyšíme.

No jistě (smích). Bude na to ale ještě potřebovat hodně balíků dotací.

„Myslím si, že je ještě čas tuhle (populistickou — pozn. aut.) cestu zastavit, dát se dohromady se všemi pravdoláskaři a vybudovat společnou vizi, nevymezovat se systému, ale současný systém změnit pomocí lásky a pravdy,“ řekl jste loni v září pro Musicserver. Jak se vám to daří?

Daří. Když jsem totiž začal praktikovat tento způsob komunikace a přístupu, začali do mého okolí vstupovat lidé naladění na podobnou vlnu. Je to zákon magnetismu — když začnete něco vyzařovat, přitáhnete podobné typy lidí. Věřím tomu, že zlo je hodně hlasité, je to hrubá energie, která jde daleko lépe vidět a slyšet. Naopak ti lidé, kteří to myslí dobře a jsou ochotní naslouchat konstruktivnímu dialogu, se o sobě potřebují víc dozvědět. A k tomu je zapotřebí světlo pozornosti, a jelikož já v tom světle reflektorů stojím, tak říkám: jsem pravdoláskař a pravdoláskaři pojďte, potřebujeme o sobě vědět, abychom nepropadali myšlenkám, že to nemá smysl. Protože to smysl má. Myslím si, že lidí, kteří to tady chtějí zlepšovat prostřednictvím dialogu, a ne zbraní nebo křičením, je tady daleko víc než těch, kteří se chtějí prát a potřebují prosazovat sami sebe.

Tomáš Klus

foto: Jan Skalík

V posledních letech jste ale kvůli onomu „pravdoláskařství“ přišel o poměrně velkou část fanoušků. Je vám to jedno, nebo vás to mrzí a snažíte se je přesvědčit?

Přestal jsem přesvědčovat, protože je to taková lehká forma represe. Nedávno jsem s jedním farářem probíral akt křtu a myslím si podobně, že i jakékoli přijetí víry by mělo být na základě svobodného rozhodnutí. Takže žiju podle svých ideálů a „přesvědčuju“ lidi vlastním příkladem. Něco někomu říkat má čím dál menší váhu, slova totiž přicházejí o dřívější významy, mimo jiné proto, že po jejich vyslovování nenásleduje avizovaný čin. A nejvíc to jde vidět na slovech jako pravda nebo láska, které v současnosti paradoxně vzbuzují dokonce negativní emoce.

Nedávno jste na svém facebookovém profilu sdílel kampaň Amnesty International na podporu jednoho čínského disidenta a jeden pán vám vytkl, proč že neprotestujete proti zatčení britského aktivisty Tommyho Robinsona. Odpověděl jste mu, že o tom případu nemáte dostatek informací. Už jste je získal?

Teď už je mám. Amnesty se Tommyho Robinsona odmítlo zastat a já s tím souhlasím, protože jeho příklad je extrémní a já se extrémů snažím vyvarovat. Pobouření kolem jeho případu chápu, na druhou stranu forma, kterou prezentuje vlastní názor, je pro mě za hranicí. Co do světa vysíláte, to pak také dostanete. Takže když jste agresivní, vrací se vám agrese.

Naše demokracie je podle vás v ohrožení, i kvůli nástupu populistických hnutí Andreje Babiše a Tomia Okamury. Jeden z vašich písničkářských vzorů, Jaromír Nohavica, ale Tomia Okamuru před loňskými sněmovními volbami podpořil. Jak se s tím smiřujete?

Překvapilo mě to. I z toho důvodu, že on nikdy politiky veřejně nepodporoval, a o to silnější to jeho gesto bylo.

Kdysi podpořil Mirka Topolánka, v roce 2006 mu křtil knížku.

Fakt? To jsem nevěděl. Samozřejmě platí, že když si kluci rozumějí, tak ať si rozumějí, i když já jsem politicky jinde. Toto mi každopádně přijde daleko sympatičtější než přístup Richarda Krajča k Andreji Babišovi. Když už někoho podpořím, tak pořádně: ano, věřím této osobě nebo straně, ať už je taková nebo maková. Ale z něčeho profitovat a zároveň se tvářit, že se mě to netýká, takové pokrytectví mně vadí. Přesvědčený komunista je pro mě přijatelnější než ten, kdo do strany vstoupil jen proto, aby se nabalíkoval. Jsem ochotný mluvit s lidmi, kteří mají na věci diametrálně odlišné názory, ale potřebuju vědět, že jejich názor je jasný a jsou schopni ho podpořit argumenty. Když to tak není, zaráží mě, proč se k tomu vůbec vyjadřují.

Jakého největšího profesního omylu jste se dopustil?

Nevím, ne že bych byl neomylný nebo si to nepřipouštěl, ale nemůžu si vzpomenout. Spíš jsem smířený s tím, že všechno obsahuje nějaký proces, a i když jsem optimista, jsem také dost trpělivý. Když například lidem říkám, ať jdou aktivně do politiky, tak k tomu dříve či později dojde. Vidím takové budoucí aktivní občany třeba na diskusích ve školách, i když na tom naše zkostnatělé školství nemá podíl. 

Další naše tradiční otázka: v jaké společnosti podle vás žijeme, jaký je její charakteristický rys?

Laxnost. Myslím si, že jsme laxní a můžeme na to dojet. Na jednu stranu chápu, že v dnešní době je strašně těžké se zorientovat, a to v jakémkoli směru, protože nástup technologií a internetu byl hodně prudký a generace moje a mé mámy nebyly školené v tom, jak k práci s informacemi přistupovat. Jsem rád, že alespoň u těch osvícených pedagogů už na školách toto vzdělávání funguje. Nedávno jsem například v Respektu četl o jednom středoškolském učiteli historie, který se studenty používá internet k tomu, aby rozlišovali mezi pravdivými a smyšlenými informacemi. A více se věnuje soudobým dějinám, což tady bohužel není obvyklé, takzvaně na to v těch školách „není čas“, a pak slyšíme děti, které říkají: šmarjá, to jsem nevěděl, že komunisti v padesátých letech byli takoví burani.

A právě tato dez- a ne-informovanost a neumětelství v práci s novými médii vede k přehlcení a k tomu, že lidé berou toho silnějšího a ukřičenějšího člověka jako toho, kdo má pravdu. On přece ví, co říká, jinak by tak nekřičel, že. A ona laxnost spočívá v tom, že si neuvědomujeme svou individuální zodpovědnost za celek, že to, na co si stěžujeme, můžeme změnit jenom my svou aktivizací, svým podílením se na běhu veřejného života. Stavíme se tak sami do rolí obětí a loutek, nezajímáme o názor protistrany, a pakliže ano, pak jen tím způsobem, že jsou to blbci, zmanipulovaní a zkorumpovaní nějakým protiproudem. To může změnit jenom dialog a ujasnění si role etiky ve veřejném prostoru. Akceptovat lež znamená posílit chaos.

Jak pracujete s informacemi vy sám? Využíváte servery jako Demagog.cz nebo Manipulátoři.cz?

Ano, i když bohužel pro velkou část lidí jsou tyto ověřovací platformy „kampaní“ proti „našemu člověku“. A platí to i pro veřejnoprávní média, ta Bakalova z vydavatelství Economia a mnohá další. Myslím si, že všechna svědomitá média a lidi by se měli spojit a vytvořit nějakou jasnou zprávu, manifest, chartu. Na druhé desce jsem napsal píseň Psáno u zpráv, kde jsem svou generaci pojmenoval jako bezejmennou, která moc neví, kudy kam. A dnes je víc než kdy jindy potřeba vědět, kudy a kam jít, a ne mířit všude a nikam.

Tomáš Klus

Tomáš Klus v Tančírně 8. července 2018, foto: Ester Dobiášová.

Prezident Zeman razí politiku všech azimutů a prezident Trump nechce mít žádné přátele ani nepřátele…

(smích) To je právě ten bolavý pragmatismus.

„A když pustili nás z klece / jdem zpět před vysoký pece / pecen chleba vyměníme za pé cé / a pak vladaři / daj povel Krysaři / všichni se půjdem koupat k řece,“ zpíval jste v roce 2009 ve zmíněné skladbě Psáno u zpráv. Jak daleko od břehu té řeky jsme?

Myslím, že teď začaly znít Krysařovy flétny a my vycházíme z domovů do ulic. Ale ještě nevidíme toho pravého Krysaře, ten podle mě ještě nedorazil. Ti stávající krysaři jím nejsou, proti tomu, kdo může přijít, jsou jenom taková písklata. Ale můžeme mu nedat šanci. Jen musíme začít mířit k sobě a přestat mířit na sebe.

Připravil Vít Kouřil.

Někdejší dorostenecký mistr Evropy v moderním pětiboji TOMÁŠ KLUS (*1986) vystudoval DAMU a vydal pět studiových alb, za něž získal pět hudebních Cen Anděl. Tu šestou má za duet Cesta s Richardem Krajčem a jeho skupinou Kryštof. V roce 2012 předstihl Karla Gotta a získal zlatého Českého slavíka, často též přebíral hudební ceny Žebřík či televize Óčko. Hrál v pohádkách Tajemství staré bambitky a Tři bratři nebo ve filmech Šejdrem, Intimity a Rytmus v patách. Vedle vztahové tematiky ve své tvorbě často reflektuje společenskou a politickou realitu, v písni JdeVoZem vyjadřuje obavy z ekologické destrukce Země. Žánrově se pohybuje mezi folkem, popem a rockem. Koncertně vystupuje s Jeho cílovou skupinou nebo ve dvojici s kytaristou Jiřím Kučerovským. Žije v Mníšku pod Brdy se ženou Tamarou a třemi dětmi.

Jeden komentář: “Ohleduplnost ke všemu živému se vrací”

  1. Velmi hodnotný dialog, nabádající žít v souladu se vším živým, ctít přírodu a taky co nejvíce komunikovat s okolím, hledat v sobě potenciál, jak pomoci zachovat vše živé pro další generace. Klus svými písněmi oslovuje spoustu lidí, jak vyzařuje, tak se mu to vrací…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.