Otevřený dopis ekologů Václavu Klausovi

Praha, 1. listopadu 1993

Vážený pane premiére,

některé úspěchy ekonomické politiky vlády jsou slibné. Důvěra veřejnosti ve vládní politiku, jak ji vyjadřují průzkumy mínění obyvatel, to potvrzuje. Jiné průzkumy však dokládají, že většina veřejnosti není spokojena s politikou ekologickou.

Jako odborníci pracující dlouho v oblasti ochrany životního prostředí, navíc po jistou dobu ve vysokých státních funkcích, nespokojenost veřejnosti plně sdílíme. Vedou nás k tomu důvody a poznatky, při jejichž získávání nejsme, na rozdíl od občanů, odkázáni pouze na oficiální projev.

Zpráva o stavu životního prostředí, kterou letos v dubnu zpracovalo ministerstvo životního prostředí, v mnohém nevystihuje podstatu věci. Konstatuje jen fakta, aniž kvalifikovaně hledá a úspěšně nalézá souvislosti a skutečné příčiny jevů.

Přesto i ona hovoří jen o dílčím zlepšování stavu prostředí, zatímco místy naopak konstatuje podstatné zhoršení. Považujeme proto za neobjektivní a zkreslující vyzdvihovat pouze kladné stránky zprávy, jak to činí členové vlády i Vy osobně.

Nelze vyjmenovat veškeré problémy, pro které je stav našeho životního prostředí často charakterizován jako kritický. Uvedeme jako příklad alespoň stále se zhoršující kvalitu ovzduší v Praze, narůstající problémy s odpady, neutěšený stav řek a závažnou kontaminaci podzemních vod. Dále se zvýšila již tak vysoká energetická náročnost tvorby hrubého národního produktu s negativními ekologickými důsledky. Stoupá i vývoz surovin. Již tyto skutečnosti by měly vládu vyburcovat z její spokojenosti s dnešní situací.

Nesmíme také zapomínat ani na naši odpovědnost za stav prostředí vůči sousedním státům, zejména vůči Evropskému společenství. Chceme-li se stát jeho členem, můžeme si být jisti tím, že se tak stane pouze tehdy, bude-li naše praxe odpovídat přísným evropským standardům a limitům.

Pokud vůbec došlo k relativně příznivým změnám, je to spíše vlivem poklesu výroby v některých odvětvích a ne výsledkem ekologické politiky vlády. Obáváme se, že pokračování současné politiky, která se nezabývá restrukturalizací průmyslu, zatěžujícího přírodu i krajinu, povede místy dokonce k dalšímu zhoršení nebo k prolongaci neutěšeného stavu.

Otázky životního prostředí jsou politickými otázkami. Ekologické informace mají zásadní závažnost, a to jak z hlediska pravdivosti, tak i vhodné formy podání. Údaje o našem prostředí je nezbytné zpřístupňovat nejširší veřejnosti, což se bohužel neděje. Tyto informace musí být všeobecně srozumitelné a musí obsahovat návrhy jednoznačných řešení. Jen tak může veřejnost získávat pravdivé informace, konfrontovat je se skutečností a tím i kontrolovat úspěšnost vládní ekologické politiky. Jde zde o „věci veřejné“ v pravém slova smyslu.

Dnešnímu MŽP chybí koncepce ekologické politiky, a to i přes existenci několika materiálů, které podobný název nesou. Od založení orgánů životního prostředí na úrovni federace i republik byly zpracovány a vládami schváleny koncepční materiály jako „Státní ekologická politika“, „Státní program péče a životní prostředí „ a „Duhový program“. Je příznačné, že na ně v tomto volebním období MŽP nenavázalo a nezpracovalo ani vlastní koncepci. Nemohlo proto ani vypracovat reálný plán na postupné zlepšování životního prostředí, založený na odborné inventarizaci a kategorizaci zdrojů znečištění a na technických a ekonomických možnostech znečišťovatelů v souladu s požadavky tržní ekonomiky. Politika ministerstva tak náhodně vybírá problémy, o kterých soudí, že zasluhují pozornost, a pokouší se je řešit. Logicky stejně nakládá i s finančními prostředky, ať již tuzemskými či zahraničními.

O podceňování všech těchto problémů svědčí i ztráta významných kompetencí, které dostalo MŽP do vínku při založení. Jde zejména o působnost v územním plánování, jehož úloha nástroje ochrany životního prostředí nebyla vládou pochopena. Její převod na ministerstvo hospodářství je neuvážený a dokonce protismyslný. Ani na tomto ministerstvu mezioborové a koordinující funkce nejsou doceněny. Oddělení územního plánování a stavebního řádu od posuzování vlivů činností na životní prostředí jejich zařazením do působnosti dvou různých centrálních orgánů státní správy snižuje účinnost tlaku na transformaci hospodářství k trvale udržitelnému vývoji. Za neúnosné pokládáme, aby připravovaný zákon o lesích podřídil výkon státní správy v této oblasti Ministerstvu zemědělství. Neustálé omezováni kompetencí MŽP budí obavu, zda vládní koalice neusiluje o likvidaci tohoto ministerstva.

Vláda, na rozdíl od zemí se skutečně vyspělou ochranou (např. Nizozemí), navíc zanedbává koordinaci ochrany životního prostředí mezi resorty, zejména v zemědělství, dopravě, průmyslu. Tuto kompetenci má svěřenu MŽP, které ji nevykonává. Je ovšem otázka, zda k tomu za dané politické situace má dostatek sil.

V poslední době ekologicky orientované občany zarazila nenápadná zpráva v tisku, sdělující, že prostředky z Fondu národního majetku určené k likvidaci minulých škod na životním prostředí řešených v souvislosti s privatizací budou použity k jiným účelům. Zaráží nejen způsob, jakým se tak důležitá informace sděluje — jaksi mimochodem — veřejnosti, ale především fakt samotný.

I když vláda hodlá věnovat na životní prostředí opticky velkou částku (18 % z celkového objemu investic), není jasné, jakou část z hrubého národního produktu tato položka představuje. Vyspělé státy, v nichž je situace nesrovnatelně lepší, věnují na tyto účely až 2 % HNP (Rakousko). Vždyť například jen náklady na asanační práce k odstranění škod způsobených sovětskou armádou budou činit podle intenzity asanace stovky milionů korun. Náklady na čistírny odpadních vod představují desítky miliard korun.

Ochrana životního prostředí je složitý, dlouhodobý a nákladný proces. Naše poznatky nás vedou k obavám, že si to Vaše vláda dostatečně neuvědomuje.

Naléhavě Vás proto žádáme, abyste Vy osobně i vláda věnovali ekologickým problémům pozornost odpovídající jejich významu a nezvyšovali naopak ohrožení přírody a člověka.

S pozdravem

Ing. Michael Barchánek, Ing. Ivan Dejmal, Doc. JUDr. Václav Mezřický, Ing. arch. Martin Říha, RNDr. Pavel Šremer, Ing. Josef Vavroušek, CSc. Ing. Václav Vučka, CSc.

—

Václav Klaus odpovídá

V Praze dne 18. listopadu 1993
Čj. 33465/93

Vážení pánové,

obdržel jsem Váš dopis z 1. listopadu 1993, jímž vyjadřujete své znepokojení nad stavem životního prostředí u nás a upozorňujete na nedostatky vládní ekologické politiky.

Nebudu polemizovat s tím, jaký je stav životního prostředí u nás. Vy však velmi dobře víte, že tento stav není výsledkem jednoho a půl roku působení této vlády a její ekologické politiky. Někteří z Vás, kteří jste pod Vaším dopisem podepsáni, jste měli příležitost spoluovlivňovat ekologickou politiku v této zemi po dobu dokonce delší nežli dnešní vláda, takže stávající situace v životním prostředí je do jisté míry též Vaší vlastní vizitkou.

Musím však rozhodně odmítnout Vaše tvrzení, že dnešnímu MŽP chybí koncepce ekologické politiky. Jeho koncepce a jeho práce je přinejmenším stejně dobrá jako u bývalé federální a české vlády. Rovněž je zbytečná Vaše obava, že by ministerstvu životního prostředí hrozila likvidace. Váš nápad učinit z tohoto ministerstva orgán územního plánování, správy lesů apod. však připadá protismyslný mně, neboť toto ministerstvo se má soustředit na otázky ekologické a nikoli ekonomické.

Problematika životního prostředí je ovšem ve své podstatě o něčem jiném nežli o kompetenci ministerstev. A v této souvislosti mne zarazilo Vaše vidění ekologie odtržené od ekonomiky, které prozrazujete téměř každým řádkem Vašeho dopisu, a kterým ukazujete, přestože se nazýváte odborníky v oblasti životního prostředí, jak úzce nahlížíte na tuto problematiku a jak málo jste porozuměli jejím širším souvislostem.

Ekologie je problémem v první řadě ekonomickým. Obě oblasti nelze od sebe odtrhnout a řešit ekologii v rámci jakési výsadní, samostatné, ve vyšších (neekonomických) sférách se vznášející a od životní reality odtržené „koncepce“, inženýrským způsobem předem vyprojektované a občanům shora vnucené. Sem patří i utopické představy o možnostech a schopnostech státu restrukturalizovat průmysl a územně rozmísťovat výroby dle předem vytyčených cílů, představy, které nemají příliš daleko k plánovačské praxi minulého systému. Ekologická politika vychází z možností země a ekonomika je jejím limitem, ať se nám to líbí nebo ne. Proto také jsou tak nesmyslná a zavádějící srovnání s ekonomicky vyspělými zeměmi, pokud jde o výši či relativní podíl na ekologii věnovaných finančních prostředků.

Kdybychom se řídili idealistickými představami a maximalistickými požadavky, které, jak se z Vašeho dopisu zdá vyznáváte a reprezentujete, zadusili bychom ekonomiku hned v počátečních fázích její transformace a jejího slibného rozvoje. Stačí se však porozhlédnout po světě a můžete se přesvědčit, že nejmenší ekologické problémy mají země se silnou, zdravou a vyspělou ekonomikou a že je to právě ekonomika, která jim poskytuje finanční a reálné zdroje k ochraně a péči o životní prostředí.

Ekologická politika tak, jak ji chápe a uskutečňuje tato vláda, je pragmatická, nikoli fundamentalistická. Není vytržena z celkového kontextu, společenské transformace, není zasazena do jakýchsi od reality odtržených koncepcí „udržitelného rozvoje“, nýbrž je zaměřena na ochranu a zlepšování životního prostředí v rámci našich možností a nemůže tyto možnosti překročit, ani vybočit z celkového směru našeho transformačního procesu kamsi do plánovacích praktik.

Závěrem nemohu, než nesdělit svůj dojem, že mi Váš dopis připadá být spíše postesknutím nad tím, že dnešní vláda nevyužívá Vaše rady a schopnosti ve formulaci ekonomické politiky. Mohu Vás však ujistit, že dostaneme-li od Vás skutečně realistické, konkrétní a realizovatelné návrhy a náměty, budeme za ně vděčni a rádi je ve své ekologické politice uplatníme.

S pozdravem Václav Klaus

—

Nad Klausovým dopisem ekologům

Už dlouho jsem nečetl tak vnitřně rozporný a arogantní dopis, jako je odpověď premiéra V. Klause na věcnou kritiku přezíravého vztahu dnešní politické reprezentace k životnímu prostředí vypracovanou skupinou ekologů, jejímž členem jsem byl také já. Premiér nejprve tvrdí, že: „ministerstvo (životního prostředí) se má soustředit na otázky ekologické, nikoli ekonomické“. Hned na následující stránce však konstatuje, že: „ekologie je problémem v první řadě ekonomickým. Obě oblasti nelze od sebe odtrhnout.“ Přiznává ekonomům právo rozhodovat o věcech bezprostředně ovlivňujících kvalitu životního prostředí, ovšem zároveň upírá ekologům právo podílet se na řešení problémů dotýkajících se národního hospodářství. V praxi se nadřazenost postavení ekonomů projevuje například tím, že granty udělené ministrem — v rámci rozpočtu schváleného parlamentem — dodatečně „posuzuje“ ještě úředník na ministerstvu financí. Vzájemná rozpornost jednotlivých vět Klausova dopisu tedy není náhodná, ale naopak charakterizuje jeho přezíravý postoj nejen k životnímu prostředí, ale i ke všem ostatním „neekonomickým“ problémům.

Arogance autorovi vlastní se projevuje nejen formulacemi typu: „…přestože se nazýváte odborníky v oblasti životního prostředí…“, ale především jeho pohrdáním závěry, k nimž dospělo světové společenství po dlouhém hledání. Odmítání „jakýchkoli od reality odtržených koncepcí ,udržitelného rozvoje‘“ svědčí o tom, že pan premiér je povznesen nad to, aby se snažil pochopit myšlenky, které se nehodí od jeho uzavřeného a jednou pro vždy nezpochybnitelného modelu světa. Jsem však přesvědčen o tom, že dogmatismus jakéhokoli typu se nehodí do žádné doby, tím méně do dnešní.

Josef Vavroušek