Otrávený učitel ještě nikoho nic nenaučil

26. února 2020 /
foto: Ondřej Besperát. Bohumil Kartous.
S odborníkem na vzdělávání a mediálním teoretikem Bohumilem Kartousem hovoříme o regulaci maturitních oborů, vzorech, kterými bychom se mohli ve vzdělávání inspirovat, i o plánovaných změnách v českém školství.

Podle zahraničních šetření se české děti v průměru učí dobře, ale ze všech 36 zkoumaných zemí se čeští žáci těší do školy nejméně. Je to výjimečné, nebo je podobná situace i v dalších zemích?

Korelace mezi úspěchem ve vzdělávání a těšením se do školy není příliš běžná. Když vezmeme státy jako Japonsko a Čína nebo celý asijský vzdělávací systém, kde je zvykem děti odmalička zatěžovat velkou zodpovědností a řadou úkolů, zjistíme, že jejich vztah ke škole není taky nijak zásadně dobrý. Je na ně totiž vyvíjen vysoký tlak. Obecně systémy s velkou lidnatostí mají vysoké konkurenční prostředí a snaha docílit dobrého vzdělání vede k tomu, že jsou děti schopny výrazně investovat čas, vůli a energii do vzdělávání, protože jsou vystaveny vysokému riziku neúspěchu.

Je na české děti vyvíjen podobný tlak?

Česká republika zažívá něco, co zažívají i ostatní západní společnosti. Do značné míry je liberální a prostor zde dostávají i různé výchovné přístupy včetně laissez-faire, což je skoro až náboženský přístup, který říká, že děti jsou nadány schopností a dovedností se samy rozvíjet bez toho, aniž by do toho dospělí zasahovali. To už se školský systém úplně ohýbá. Americký psycholog Peter Gray a podobně smýšlející lidé poukazují na to, že takto to dříve fungovalo v přírodních společenstvích. Dnes je to ale absurdní představa, že můžeme uzpůsobit dnešní vzdělání a výchovu tomu, jak to fungovalo v přírodní společnosti. Přece jenom dnes jsou už cíle vzdělání trošku jiné.

Máme tady ale i druhý extrém, kdy je dítě v rámci výchovy a vzdělávání považováno za objekt, který je třeba vyvzdělat a zplnohodnotnit. Někde mezi tím se pohybuje velká část společnosti, která se, jak se vzdělávací systém nevyvíjí, přiklání k tomu, co nazýváme tradiční vzdělávání. Tíhne tedy k většímu důrazu na disciplínu, poslušnost formálních autorit a k nekritickému přijímání informací, které jim tyto autority sdělí.

Proč tomu tak je?

Je to takový posttotalitní syndrom. I v ostatních posttotalitních státech je běžné, že tyto zmíněné věci v lidech přežívají poměrně dlouho. Vzniká z toho pak nedostatek schopnosti rozvíjet respekt a zároveň samostatnost dětí. V české společnosti byly bohužel tyto věci do značné míry potlačeny indoktrinací, společnost byla vystavena tomu, že doktrína je něco, co nepřekračujeme, jinak to může bolet. Tomu odpovídá i bazírování na motivaci metodou cukru a biče. Jsi hodný a posloucháš — budeš odměněn. Zlobíš a nedodržuješ pravidla — budeš za to potrestán. To je takový totalitní přístup.

Bohumil Kartous

Které země metodu cukru a biče nepraktikují?

Například v Dánsku už zjistili, že vnější motivace je hloupá, a děti neznámkují až do osmé třídy, protože to žákům v ničem nepomáhá. Místo toho pracují s omezováním strachu a s chybou. Dánští učitelé často položí otázku a řeknou: „Kdo to ví, tak se nehlaste, přihlaste se ti, co si nejste jisti.“ Jak prosté, jednoduchý trik, který dává najevo, že udělat chybu je zcela v pořádku a není to důvodem k tomu, aby byl člověk potrestán. Když máte tendenci trestat děti za chyby, tak zároveň vychováváte budoucí dospělé, kteří nebudou příliš zkoušet nové věcí, protože se bojí trestu.

Skandinávské školní systémy často učí děti ve třídách s věkově smíšenými kolektivy. Uvažuje se o něčem takovém i v Česku?

Pokud vím, zatím se o tom neuvažuje. Sice se pohybuji v okolí lidí, kteří se s tímto snaží pracovat, ale je to spíše menšina. Současná míra volnosti ponechaná školám umožňuje propojování dětí napříč ročníky. Dochází tak ke společnému učení dětí, nebo minimálně k tomu, že se podporuje vrstevnické učení navzájem. Vím o přírodní škole v Praze, která takové učení praktikuje. Je to sice soukromé gymnázium, ale finanční bariéra tu není příliš vysoká a tato škola je velmi žádaná. Ředitel tam uplatňuje trochu skautské principy. Studenti velkou část výuky spolupracují.

Budoucí vývoj a smysl školy vidím právě v tom, že bude učit děti spolu žít a spolupracovat. Dříve bylo vzdělání ve smyslu znalostí a informací exkluzivně dodáváno školou. To se ale s příchodem nových technologií velmi rychle mění, protože poznání a informace se dají získat téměř všude. Díky tomu se ze školy stává spíše instituce společenská a sociální. 

Bohumil Kartous

Nezisková organizace Člověk v tísni hovoří o tom, že by bylo žádoucí v Česku prodloužit povinnou školní docházku o tři roky. Byl by to podle vás krok správným směrem?

Návrh na prodloužení povinné školní docházky vychází z analýzy Karla Čady, který poukazuje mimo jiné na to, že když byla delší povinná školní docházka, pomohlo to dětem ze sociálně vyloučených lokalit. Dříve bylo povinné absolvovat po osmileté základoškolské docházce ještě dva roky na střední škole. Prodloužení povinné školní docházky je požadavek, který reflektuje skutečnost, že děti ze sociálně slabších rodin opouštějí vzdělávací systém velmi brzy, často odcházejí i s nedokončenou základní školou. Nynější devítiletá povinná školní docházka totiž neznamená, že děti budou ve škole do deváté třídy — když někdo dvakrát propadne, může odejít ze školy klidně už po sedmé třídě.

Jste tedy pro prodloužení povinné školní docházky?

Je otázka, jak by to bylo provedeno. Nevidím v tom však žádný zásadní problém a nemyslím si, že by to mohlo vést ke zvýšení deviace. Pro většinu žáků se navíc nic nezmění, ti chodí do školy tak jako tak, ale dětem z vyloučených lokalit by to mohlo pomoci.

Podpora nematuritních oborů

Jaký máte názor na nedávno zamítnuté cut-off score neboli minimální bodovou hranici, které musí žáci dosáhnout, aby mohli být přijati na maturitní obor?

Asociace krajů, která zavedení cut-off score v České republice prosazovala, změnila taktiku a dojednala si s ministerstvem školství (MŠMT) jiný způsob, jak ovlivňovat počty žáků na středních školách. Ten zní tak, že MŠMT podpoří novelu zákona, která dá do rukou krajů množnost určit si kapacitu jednotlivých oborů středních škol. Tím pádem už kraje nepotřebují cut-off score, protože budou moci kapacitu maturitních oborů snížit, a tak na ně bude přijato méně uchazečů. Tím pádem budou muset nepřijatí žáci jít na obory nematuritní, anebo případně odejdou studovat do škol v jiném kraji.

Takže o kapacitě oborů už nebude rozhodovat MŠMT, ale budou ji školám nařizovat jednotlivé kraje?

Ano, pravomoci budou na krajích, pokud tedy novela projde legislativním procesem, protože se má jednat o změnu zákona. Kraje tak budou mít možnost posledního slova v ovlivňování kapacit středních škol. Třeba v Karlovarském kraji je už připravená koncepce, která předpokládá, že se o deset procent zvýší počet učňů. To je zaneseno do jejich „rozvojové“ koncepce.

Takže za tato opatření lobbují zejména průmyslové kraje, jako je Moravskoslezský, Ústecký nebo zmíněný Karlovarský?

Přesně tak, ono to do značné míry koresponduje s tím, kdo jsou nejhlasitějšími propagátory tohoto projektu, což je hejtman Moravskoslezského kraje a hejtmanka kraje Karlovarského. Oni se tím netají. Moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák v rozhovoru pro DVTV zcela otevřeně řekl, že jeho hlavní motivací je uspokojit poptávku trhu práce po určité kvalifikaci, což v tomto případě znamená po nízce kvalifikovaném vyučeném člověku. To je rozhodnutí s nulovou odpovědností za to, co s tím člověkem bude za dalších deset let, protože poptávka trhu práce se bezesporu za tu dobu výrazně změní. Existují k tomu odborné studie, které ukazují, že český trh práce projde v dalších deseti až dvaceti letech velmi výraznou změnou v návaznosti na automatizaci.

Bohumil Kartous

Jaký tedy má být vývoj poptávky na trhu práce?

Vyučených lidí bude potřeba méně, zejména v oborech, kde jsou teď potřeba, což je strojírenský průmysl, zpracovatelský průmysl, stavebnictví, doprava a logistika. Tam všude dojde vlivem automatizace k výraznému úbytku potřeby lidské práce, a naopak naroste potřeba kvalifikovaných lidí, která souvisí s mezilidskou interakcí. Větší poptávka tak bude po sociálních službách, vzdělávání a s narůstajícím věkem dožití lidí také po zdravotnictví. To jsou totiž oblasti, které se špatně automatizují.

Čím se tedy dá žádost některých krajů po zvýšení nematuritních oborů obhajovat, když už nyní máme v Česku okolo 40 procent osob bez maturitního vzdělání?

MŠMT tvrdí, že nic takového se dít nebude. Že došlo k sepsání memoranda mezi Asociací krajů, Svazem průmyslu a dopravy ČR a MŠMT v tom smyslu, že bude posilována kvalita českého školství. To prohlášení ale není absolutně ničím vymahatelné, pravděpodobnost, že se naplní, je velice malá. Naopak ústy hejtmana Vondráka a Asociace krajů zaznívá, že bude docházet k dalšímu rozevírání nůžek mezi jednotlivými kraji v otázce vzdělávání. Vedle sebe tak budou vznikat paralelní vzdělávací systémy.

Inovace v nedohlednu

Vnímáte současné Rámcové vzdělávací programy (RVP), podle nichž se ve školách učí, jako vyhovující?

Problém nejsou RVP, pokud neberu v potaz jejich zastaralost, problémem je způsob, jakým je vytvářeno zadání vzdělávacího systému. Když to řeknu trochu provokativně, změny v RVP pravděpodobně nepovedou k žádným větším změnám ve vzdělávání na školách. Změna by se odehrála až v okamžiku, kdy změníte zadání zkoušek a jejich obsah, tedy to, co očekáváte, že student na konci studia prokáže.

Co by se tedy mělo změnit u přijímacích zkoušek?

Třeba anglosaské systémy požadují po uchazečích na vysokou školu, aby prokázali jejich užitečnost společnosti. To znamená, že se musí zapojovat například do dobrovolnické činnosti. Student musí ukázat, že si jako člověk uvědomuje zodpovědnost vůči společnosti, ve které žije. Kdyby tohle bylo u nás součástí přijímacích zkoušek, nemusíme s těžkou hlavou vzdychat nad postavením občanského vzdělávání v Česku. Sledujme akademické předpoklady uchazečů, ale sledujme i něco jiného. Prosadit tyto změny u nás by ale bylo náročné, na školách o to zatím není příliš zájem.

Bohumil Kartous

Jsou čeští učitelé nakloněni inovacím?

Kdyby byli, tak se už většinově dějí. Samozřejmě je spousta dobrých učitelů, kteří se o změny snaží, ale často to končí tak, že se koncentrují v určitých školách, kde jsou pro ně příhodné podmínky a kde vedení školy inovace podporuje. Nebo také ze školství raději odcházejí. Je totiž paradoxem, že řada inovativních učitelů je ve svých školách vylučována z kolektivu právě za to, že se snaží dělat něco jinak. To samozřejmě nijak nepřispívá k tomu, aby inovace prostoupily na systémovou úroveň.

Co tyto podmínky může zlepšit?

Primárně by k tomu měly přispět změny v podmínkách pro učitele. Učitelství by se mělo stát chtěným povoláním. Když ve školství budou lidé, které to baví, vytváří se nový potenciál, protože takovíto lidé mívají větší tendence něco měnit. V současné situaci jsem spíše skeptický, nic nenapovídá tomu, že se budou dít větší změny.

Dovolím si navázat na jeden z předešlých rozhovorů, ve kterém profesor Tomáš Janík hovoří o nedostatku pedagogů a o deprofesionalizaci školství o jakožto aktuálním negativním trendu. Jak na nedostatek pedagogů nahlížíte vy?

Aktuální věkový průměr učitelů na základních i středních školách je okolo padesát let. Mladí učitelé často po dokončení studia začnou vyučovat, ale dlouho ve školách nevydrží. Největší nedostatek učitelů přitom pociťují střední odborné školy, kterým chybí takzvaní mistři, což jsou odborníci, mezi nimiž jsou například programátoři, stavaři a podobně. Není se ale příliš čemu divit. Za odliv mladých pedagogů a nezájem odborníků můžou především platové podmínky. Ty už se sice mění k lepšímu, ale stejně bude trvat minimálně patnáct let, než dojde ke změnám. Česko se stále řadí k zemím s nejnižším platem učitelů v rámci OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj má v současnosti 36 členských států — pozn. aut.). V budoucnu bude muset vláda zřejmě přikročit i ke snížení nároků na vzdělání učitelů.

Vidíte nějaký problém i ve výuce budoucích pedagogů?

Určitě by se mělo zapracovat na praxi, byť na úkor podrobných znalostí. Příkladem může být výrok psycholožky Jany Nováčkové (viz rozhovor v 7.G 6/2019 — pozn. red.), která o českém školství říká, že vzděláváme hlavně učitele matematiky, českého jazyka, biologie, ale už ne učitele dětí. Problém vidím zejména v tom, že nevzděláváme nadšené pedagogy. Zapšklý a otrávený učitel ještě nikoho nic pořádně nenaučil. V době internetu už není cílem učit studenty a žáky „velké pravdy“ a přehršel informací, které si můžou na telefonu během pár vteřin dohledat. Můj osobní cíl je tedy probudit v dětech zvědavost a skrze ni i lásku k moudrosti a poznání.

Bohumil Kartous

S vývojovou psycholožkou Janou Nováčkovu jsem vedla předchozí rozhovor. Vnímáte její názory týkající se sebeřízeného vzdělávání dětí jako kontroverzní či alternativní?

O paní Nováčkové bych rozhodně neřekl, že je příliš alternativní, myslím si, že je velmi rozumná. Kontroverzně můžou její názory působit možná tak v porovnání se zbytkem systému. Já bych ale řekl, že právě ona je ta, kdo je tu normální.

Pokrok v rukou učitelů

Máte nějakou radu, podle čeho by měl rodič pro své dítě vybírat školu?

Když rodič vybírá školu, měl by být především obeznámen s tím, jaký učitel má s dítětem trávit čas. Měl by ale znát i názory ředitele, protože on je ten, od kterého se odvíjí, co se na dané škole děje, anebo naopak neděje.

Jak podle vás vypadá ideální pokroková škola a výuka?

Jsem příznivcem toho, aby byla v systému pluralita a možnost si vybrat. I u nás jsou školy, které jdou tímto směrem. Například Gymnázium Na Zatlance, které jde směrem výuky ve dvojicích a pořádá vzdělávací a poznávací expedice. Je určitě i řada dalších škol, které se o něco takového pokoušejí a často bývají označovány jako alternativní. Není jich úplně málo, ale rozhodně se nejedná ani o systémovou záležitost. Pokud vím, tak ani příprava učitelů na pedagogických fakultách k tomuto stylu výuky zatím vůbec nesměřuje.

Jaké by měly být hlavní vize školství?

Podle mě bychom měli detailněji číst, jakým směrem se vyvíjejí technologie a ekonomika, a stanovit si priority. Především bychom se ale měli více zaměřit na člověka a na to, aby ze školy vycházeli soběstační a sebevědomí jedinci, kteří sami sebe považují za součást společnosti. To si myslím, že by mělo být popsáno i ve Strategii 2030. Ale vše, o čem tu mluvím, je samozřejmě jenom předpoklad. Bude záležet na učitelích a ředitelích jednotlivých škol, zda budou ochotni tuto vzdělávací strategii sledovat a naplnit, nebo se tvářit, že změny nejsou potřeba.

Připravila Veronika Charvátová. Kontakt: charvatova@sedmagenerace.cz.

Bohumil Kartous (*1977) je mediální teoretik a expert na problematiku vzdělávání. Vystudoval Pedagogickou fakultu a Fakultu sportovních studií na Masarykově univerzitě. Doktorské studium dokončil na Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově. Devět let pracoval ve společnosti Scio, kde působil v oblasti vnějších vztahů, společenské odpovědnosti a vydávání periodik. Od roku 2012 přednáší na Vysoké škole ekonomiky a managementu v Praze, souběžně pracuje jako vedoucí komunikace společnosti EDUin. O tématu vzdělávání pravidelně píše do českých médií, loni mu vyšla kniha No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?

Jeden komentář: “Otrávený učitel ještě nikoho nic nenaučil”

  1. Významnú rolu budúceho života ľudí bude zohrávať vývoj technológii, ekonomika, vzdelanie, kultúra, globalizácia vedy a výskumu. Prioritou školstva výchovy a vzdelávania: sociálne cítenie, participácia deti, žiakov, študentov na pravidlách ktorými sa budú riadiť, pravdivosť , spravodlivosť, čestnosť, rešpekt, tolerancia, prepojenie praxe s teóriou a naopak, vedieť argumentovať, používať otvorené otázky, zamýšľať sa, navrhovať, riešiť, kooperovať v simulovaných životných situáciach ako /napr. divadlo, filmy, exkurzie, výrobné prevádzky, banky, letiská, pošty, stavby, projekty, jedálne, kuchyne a pod…./ všetko čo uvádzam som overovala v praxi s deťmi v MŠ, žiakmi ZŠ, študentmi /vysoká pedagogická škola UK Bratislava,/ Mám ukončenú Vysokú školu UK Komenského v Bratislave, titul. Mgr.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2020 vyjde v 2. polovině dubna.