Patnáct let v zadním vagonu

Evropská unie je sdružení dvaceti osmi evropských zemí s půl miliardou obyvatel a 24 úředními jazyky. Spravování takového molochu není snadné. Elitní úředníci, kteří do bruselské administrativy prošli přes velmi náročné konkursy, to však zvládají. Navíc přirozeně čerpají ze zkušeností členských zemí, které v nějaké oblasti pokročily dále než ostatní. Němci a Rakušané jsou premianti v recyklaci odpadu či využívání obnovitelných zdrojů energie, Estonci volí po internetu, velká města v Nizozemí a Švédsku účinně omezují smog. Spoustu věcí se navíc vyplatí dělat společně a mnoho z nich — jako například ochranu klimatu — ani jinak dělat nelze. Právě příklad ochrany přírody a životního prostředí dokazuje praktičnost a užitečnost našeho někdejšího suverénního rozhodnutí požádat o členství v EU. 

Lapání po vzduchu

Začali jsme ovšem sami. Původní český zákon o ochraně ovzduší pochází z roku 1991. Ve stejném roce jsme si stanovili hranici, za niž už nepustíme buldozery, velkorypadla a další smradlavou a hlučnou povrchovou těžbu hnědého uhlí.

Jenomže po jednorázovém odsíření elektráren další zlepšování téměř ustalo. Změna přišla až s propracovanou evropskou legislativou — potírat smog nám pomáhá Strategie ochrany ovzduší z roku 2005, směrnice o kvalitě ovzduší z roku 2008 či nejnovější evropský program „Čisté ovzduší pro všechny“. Kdyby se totiž některé členské země, včetně té naší, nemusely z překračování evropských limitů zodpovídat před Evropským soudním dvorem, patrně by dál vesele kašlaly na zdraví svých obyvatel.

foto: Vlasta Juříček

Klíčovým nástrojem ochrany klimatu je evropský systém obchodování s emisními limity. Těžko si představit, že bychom si něco podobného vytvořili jenom v naší zemi. Prosazováním nadsazených výjimek pro největší znečišťovatele jsme ovšem fungování systému značně přibrzdili.

Odpadová vývrtka

Když ministr Richard Brabec na konci roku 2014 prosadil snížení cílů pro recyklaci odpadků, komentoval to lakonicky „nechtěli jsme být papežštější než papež“. Papežem evidentně mínil evropská recyklační opatření. A papežštější jsme prý byli proto, že jsme si rok před vstupem do EU sami schválili vyšší recyklační cíle, než později EU určila jako povinné minimum. Podle představ české vlády z roku 2003 jsme v roce 2010 měli recyklovat polovinu odpadků, omezit plýtvání surovinami, přiblížit se tehdejší úrovni našich sousedů v Německu či Rakousku. S plněním svých cílů byl ale stát pozadu, a tak je ministr životního prostředí zrušil. Pokusil se přitom tento krok vysvětlit jako obhajobu zájmů českého průmyslu před nepřející evropskou byrokracií.

Dnes nerecyklujeme ani 40 procent komunálního odpadu, jsme pod průměrem zemí EU, ujíždí nám vlak moderních technologií, utíkají dlouhodobé pracovní příležitosti a často hoří skládky. Kraje ve svých plánech po vzoru státu recyklaci také snížily. Chybí nám roky připravovaná legislativa. Nové Brabcovy cíle ale plníme s přehledem.

A teď přijde pointa. Do téhle „idyly“ zasáhl skutečný vliv Evropské unie. Po dlouhé přípravě a vyjednávání členských zemí byl před rokem schválen závazný soubor opatření k oběhovému hospodářství. Všichni se shodli, že závislost na dovozu surovin evropskému byznysu (včetně toho českého) škodí. Závazné recyklační cíle pro všechny země EU byly stanoveny na 65 procent v roce 2035 (60 procent v roce 2030, 55 procent 2025). České ministerstvo životního prostředí nyní připravuje jejich převedení do našich zákonů. Jeho šéf ale spadl do vlastní pasti a jeho argumenty v této oblasti už nikdy nebudou tak věrohodné.

Naše společná příroda

Je to vlastně tak trochu nespravedlivé. Příměr o papežovi používá mnoho politiků daleko častěji a sám Richard Brabec se vůči nim někdy vymezuje. „Někdy jsme napadáni, že jsme papežštější než papež, že třeba rozloha Evropsky významných lokalit v Česku je vyšší než jinde. Není tomu tak. Jsme výrazně pod evropským průměrem. Rozloha EVL v Česku tvoří malinko přes deset procent našeho území. Slováci mají více než dvanáct procent, Rakousko asi čtrnáct a Slovinsko nebo Chorvatsko kolem třiceti procent. Vstoupili jsme do EU a nemůžeme to brát tak, že si z jejich pravidel budeme vybírat jen ta, která nám vyhovují, a ostatní nerespektovat,“ hájil evropskou politiku ochrany přírody.

Právě takový věcný přístup je v politice vzácný a potřebný. Zákon o ochraně přírody a krajiny  sice pochází z roku 1992, ale po vstupu do EU umožnilo soustředění nejlepších evropských odborných kapacit i prostředků vytvořit jednotnou soustavu evropsky významných chráněných území Natura 2000.  A právě evropská legislativa na její ochranu dnes představuje klíčovou „papežskou“ pojistku bránící například zničení vzácných rašelinišť v Šumavském národním parku nebo unikátní přírody v údolí Labe.

Mlčet, uklízet

Evropská unie velmi důsledně dbá na transparentnost a férovost rozhodování, garantuje ochranu práv jednotlivých občanů včetně přístupu k soudu. Přímo účinných evropských právních norem se mohou občané dovolávat před národními soudy. Naopak Česká republika patří k zemím, kde v posledních letech dochází k osekávání občanských práv.

Vzhledem k naší historické zkušenosti s totalitou jsme přitom i v tomto případě začali dobře. Naše Ústava a navazující zákony i mezinárodní Aarhuská úmluva garantovaly u nás účast veřejnosti na rozhodování dávno před vstupem do EU. Jenomže aktivní občané se postupně ocitli v nemilosti některých politiků. Prý příliš využívají svého práva nezávazně připomínkovat dopady velkých staveb na životní prostředí a tím zpochybňují autoritu starostů a zastupitelů, kteří je prosazují. Dokonce veřejně odhalují chyby úřadů a korupci při rozhodování. To, co v Evropské unii nadále oceňují coby potřebnou a žádoucí zpětnou vazbu zajišťující kvalitní, spravedlivé a důvěryhodné rozhodování, se v naší kotlině stalo nepříjemnou povinností, kterou je třeba obcházet, nebo rovnou rušit.

foto: Pxhere.com

Během několika posledních let tudíž série novelizací zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) zavedla výjimky a novela stavebního zákona úplně vyřadila veřejnost z rozhodování o dopadech většiny stavebních projektů. Díky společné evropské legislativě mohou lidé připomínkovat alespoň některé největší stavby. Kdyby to záleželo jen na českých politicích, nejspíš by už ani tohle nesměli. Objevují se doporučení z nejvyšších míst, ať lidé k ničení přírody mlčí a raději jdou uklízet odpadky.

Zametání před vlastním prahem

Ne že by na uklízení bylo něco špatného. Jenže tohle jsme už kdysi slyšeli. Snaha odvádět takto pozornost od nemohoucnosti politiků působila za minulého režimu stejně hloupě.

Stejný alibismus bohužel sledujeme i směrem k evropské úrovni. Naši představitelé si nápadně často všimnou nových společných pravidel, až když jsou připravena a schválena. Pak požadují výjimky, úlevy a více peněz ze společného rozpočtu. Pověst vypočítavých sobců pak znesnadňuje práci těm nemnoha politikům (zejména některým našim europoslankyním a europoslancům), kteří mají schopnosti a vůli skutečně na řešení společných problémů spolupracovat.

Evropská unie totiž vytváří mnoho příležitostí, ale nenosí všechno na stříbrném podnose. Jednotlivé země mohou prosadit své zájmy, pokud se o to opravdu snaží. Jenomže my jsme tak trochu pohodlný národ. Než bychom sami něco udělali, raději se s ublíženou výmluvou na malost a nevlivnost naší země vezeme v posledním vagonu evropského rychlíku, a ještě ho občas schválně brzdíme. Řada našich politiků namísto prosazování společných zájmů hledá vlastní výhody, výjimky, či dokonce přímo podvádí. Namísto práce zhusta slyšíme jen zjednodušené soudy a fámy a vidíme snahu přivlastňovat si unijní úspěchy a obviňovat EU z vlastních neúspěchů. Nejsme v tom sami. Velmi trefně si z takového přístupu střílí třeba známý britský seriál Jistě, pane ministře.

Navzdory všem, kdo jí okopávají kotníky, neplní své povinnosti a neoprávněně odčerpávají peníze, Evropská unie relativně úspěšně funguje. Její legislativa se postupně stala základním pilířem ochrany přírody a životního prostředí v členských zemích. Abychom dokázali víc využít jejích možností, museli by se naši politici aktivně zapojit do práce evropských institucí, prosazovat společné zájmy na rozvoji cirkulární ekonomiky, vzdělanostní společnosti, udržitelného rozvoje. Museli by více a poctivěji vysvětlovat, v čem nám může být EU užitečná, jak funguje a jak by to šlo zlepšit.

Spoléhat se jenom na evropskou spolupráci ale nestačí. Spíš než průpovídku o papežovi bychom měli omílat tu o zametání před vlastním prahem. Bez snahy řešit naše vlastní problémy se nikam nepohneme.

Právě v tom se přitom v české společnosti cosi zlomilo. Lidé mají dost planých slibů a výmluv, že „všeci kradnú“. Chtějí po politicích, aby začali konečně pracovat na léta neřešených problémech. A nebojí se kvůli tomu jít na náměstí nebo stávkovat ve škole. Přichází čas velkých změn. Jak u nás, tak v naší společné Evropě.

Autor je ředitel Zeleného kruhu, asociace ekologických organizací. Kontakt: daniel.vondrous@zelenykruh.cz.