Podařilo se mi získat důvěru lidí

28. března 2019 /
foto: archív Aysiah Odist. Aysiah Odist a její výrobky.
Aysiah Odist představuje jednu z osvícených indonéských žen, která spatřila v odpadové krizi na ostrově Lombok příležitost, jak nepotřebný materiál zpeněžit, zaměstnat znevýhodněné obyvatele, a na celém konceptu si ještě navíc založit životaschopný podnik. Stala se tak úspěšnou a nyní již i mezinárodně známou osobností, s níž spolupracuje nejen místní vláda, ale i aktéři z různých koutů světa — například i Čech Filip Žitník, spoluzakladatel neziskové organizace Škola v ráji na Lomboku. V jeho vinohradském bytě se také s Aysiah loňského 19. září potkáváme. Na úvod se mě ptá, jak funguje systém recyklace v České republice, neboť v porovnání s Lombokem tady v ulicích zaznamenala nesmírné množství popelnic. Postupně se však role tazatelky chopím já.

Zahraniční učitelé ekologie mají často problém vzdělávat Indonésany tak, aby to rezonovalo s jejich kulturou. Jakou strategii volíte vy?

Záleží dost na tom, koho učím. Pokud se jedná o matky nebo ženy, mluvím o ekonomii, neboť když zdůrazňuji pouze dopady na životní prostředí, tak to nefunguje. Neustále se mě ptají: „Kolik? Co za to dostanu?“ Takže jim přibližuju, jak mohou odpad prodávat. Vytvořím pro ně například workshop, kde jim vše ukážu a vysvětlím.

Když mluvím s vládou, kombinuji to s dotačním programem, můj návrh totiž může zapadat do jednoho z vládních programů a vlastně si tím tak můžeme navzájem opravdu pomoci. Když jde o děti, výuku spojím s hrou a legrací. A když mluvím se studenty, orientuji se na jejich známky a výsledky ve škole.

Aysiah plynule naváže na svůj projekt Rubbish Bank, jehož hlavní ideou je výkup odpadu od místních obyvatel a který funguje již sedm let. Jeho účastníci disponují speciálními bankovními účty, a když v bance nastřádají určité množství odpadu, Aysiah jim pošle na účet peníze v hodnotě doneseného odpadu. Má však několik podmínek: musí se jednat o roztříděný odpad, a to výhradně z domácností, přičemž dává přednost takovým materiálům, o které na trhu není příliš poptávka. Z tohoto odpadu pak společně s místními ženami a se znevýhodněnými obyvateli vytváří produkty. V současnosti je projekt v takové fázi, že jej podporuje i místní vláda, samotné výrobky navíc nacházejí uplatnění i v zahraničí, například v Austrálii.

Zlepšuje se na Lomboku nakládání s odpadem?

Co se týče konkrétně mé firmy, první tři měsíce byly opravdu těžké, muselo dojít ke změně zakořeněných zvyků místních. Když jsem však dosáhla prvního úspěchu, smýšlení lidí okolo mě se začalo měnit a bylo mnohem snadnější je přesvědčit, aby mě následovali. Ze začátku mi nechtěl pomoci vůbec nikdo, a to i přesto, že jsem jim nabídla peníze. Hrála zde roli představa odpadu jakožto něčeho špinavého, a to jsem musela změnit.

Filip Žitník s vámi spolupracuje v neziskové organizaci Škola v ráji, můžete mi o ní říct něco více?

Máme čtyři programy: jeden se zaměřuje na školní kampaně Zeleně a zdravě, druhý na ekologické vzdělávání, třetí na výměnu dobrovolníků mezi Českem a Lombokem a nový čtvrtý program se — po nedávném zemětřesení na Lomboku — týká vzdělávání dětí na téma jak přežít v případě přírodní katastrofy a zároveň jak se vyrovnat se vzniklými následky.

Je humanitární pomoc obětem zemětřesení hlavním důvodem vaší návštěvy České republiky?

Plánovala jsem sem jet už tři měsíce před zemětřesením právě v rámci zmíněného výměnného dobrovolnického programu Škola v ráji. Takže ve výsledku přináším dvě mise — ekologii a humanitární pomoc. Po zemětřesení jsem svou Rubbish Bank zavřela a přeměnila ji na sklad jídla, vody a dalších potřeb pro oběti.

Jak se s následky zemětřesení vyrovnávají?

Poměrně dobře, máme k dispozici dobrovolníky, kteří jim pomáhají. Podařilo se mi získat rovněž finance na vybudování nové školy, a to již páté v řadě.

To jste velice úspěšná. Máte pravděpodobně i notnou dávku talentu.

Ano, talent možná, ale daří se mi hlavně díky tomu, že se mi podařilo získat důvěru ostatních, a to i včetně vlády.

Filip Žitník ji doplňuje: Aysiah je schopná rozeznat ty lidi, kterým se dá důvěřovat, a díky tomu mnohem snadněji navazuje nová partnerství. Její práce mluví sama za sebe, všechny výsledky můžete vidět na jejím Facebooku.

Aysiah Odist ve Škole v ráji. Foto: archív Školy v ráji.

Jak jste dostali k tomu, že jste s Aysiah založili Školu v ráji?

Filip: Školu v ráji jsme založili společně s mým bratrem a českou dobrovolnicí Andreou. Bratr momentálně žije na Bali a vlastní cestovní agenturu, které se poměrně daří. Přál si část výdělku věnovat na pomoc místním lidem, za to, že na Bali přijíždí tolik českých turistů. Na místě tedy hledal vhodného partnera, a tak se dal dohromady s Andreou. Založili jsme tak neziskovou organizaci v České republice, která měla fungovat jako jakési přemostění mezi dobrovolníky (hlavně studenty) z Lomboku a Česka. V současnosti spolupracujeme se třemi vysokými školami — v Hradci Králové, Zemědělskou univerzitou a English College, takže se postupně rozrůstáme, za chvíli by měla přibýt i Univerzita Karlova. Studenti na Lomboku zůstávají v hostitelských rodinách, takže zažijí pravou místní atmosféru a současně vzdělávají místní obyvatele v ekologii. Zároveň si přejeme, aby pak přivezli něco zpět, například ve formě informací, zkušeností a prezentací. Také získáváme sponzory pro studenty na Lomboku, kteří by si jinak nemohli dovolit zaplatit za školné na místní vysoké škole.

Co je při ekologické výuce místních obyvatel nejtěžší?

Filip: Zažíváme střet dvou kultur — západní a indonéské. V Čechách upřednostňujeme režim, pravidla a obecně svižnější tempo. To jsou hodnoty, které však Lombočanům nemůžeme vnutit. Evropské vzdělávání má nicméně také určité limity, a to je také jeden z důvodů, proč jsme Školu v ráji založili — abychom se i my od tamější kultury něco naučili.

Můžete mi Aysiah něco říci o svém projektu eko-knihoven?

Když jsem s ním začala, kontaktovala jsem Čecha Petra Hindricha (zakladatele neziskové organizace Green-books.org na Bali — pozn. aut.) a chtěla jsem od něj zakoupit nějaké publikace. Bylo to velice komplikované. Dorazila jsem totiž na Bali a ptala se ho: Kde najdu tvoji kancelář? Řekl mi: Nemám kancelář. Odvětila jsem: Dobře, a kde je tvá sekretářka? Kdy se můžeme setkat? Nešlo to vůbec hladce, i přes to, že v médiích včetně těch českých je Green-books.org prezentovaná jako velice renomovaná organizace. Nakonec jsme se tedy rozhodli zakoupit knihy v běžném knihkupectví a v současnosti máme k dispozici podobné publikace jako Green-books.org, zabývající se flórou a faunou v indonéštině a angličtině. S touto knihovnou objíždíme školy a chudé komunity.

Jak jste se vlastně k těmto dobročinným aktivitám dostali? Měli jste vztah k přírodě od malička?

Aysiah: Ne neměla (říká až překvapivě stroze — pozn. aut.), začala jsem s těmito aktivitami jednoduše pro zábavu a následný proces mě mnohé naučil.

Filip dodává: Aysiah si jednou řekla: „Wow, tohle se mi fakt nelíbí. Měla bych se starat o to, jak to na mém ostrově vypadá.“ Můj vlastní příběh je takový, že jsem před několika lety chtěl začít s mezinárodní pomocí. Mám pocit, že Evropani si těmito aktivitami v rozvojových zemích často léčí své vnitřní trable. Sám jsem terapeut a pracuji s traumaty. Přitahuje mě otázka, jak moc nebo jak málo může fungovat, když Evropan začne pracovat na nějaké iniciativě v rozvojové zemi.

Připravila Karolína Janků.

Pozn. red.: S velkou lítostí oznamujeme, že naše redakční spolupracovnice Karolína Janků nedávno náhle zesnula. Čest její památce.

Autorka Karolína Janků s Jakubem Jirků na 25. narozeninách Sedmé generace. Foto: Eva Veselá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.