Podařilo se mi získat důvěru lidí

Zahraniční učitelé ekologie mají často problém vzdělávat Indonésany tak, aby to rezonovalo s jejich kulturou. Jakou strategii volíte vy?

Záleží dost na tom, koho učím. Pokud se jedná o matky nebo ženy, mluvím o ekonomii, neboť když zdůrazňuji pouze dopady na životní prostředí, nefunguje to. Neustále se mě ptají: „Kolik? Co za to dostanu?“ Takže jim přibližuji, jak mohou odpad prodávat. Uspořádám pro ně například workshop, kde jim vše ukážu a vysvětlím.

Když mluvím s vládou, kombinuji to s dotačním programem. Můj návrh totiž může zapadat do některého z vládních programů, a vlastně si tím můžeme navzájem opravdu pomoci. Když jde o děti, výuku spojím s hrou a legrací. A když mluvím se studenty, orientuji se na jejich známky a výsledky ve škole.

Aisyah plynule naváže na svůj projekt Rubbish Bank, jehož hlavní ideou je výkup odpadu od místních obyvatel a který funguje již sedm let. Jeho účastníci disponují speciálními bankovními účty, a když v bance nastřádají určité množství odpadu, Aisyah jim pošle na účet peníze v hodnotě doneseného odpadu. Má však několik podmínek: musí se jednat o roztříděný odpad, a to výhradně z domácností, přičemž dává přednost takovým materiálům, po kterých na trhu není příliš poptávka. Z tohoto odpadu pak společně s místními ženami a se znevýhodněnými obyvateli vytváří produkty. V současnosti je projekt v takové fázi, že jej podporuje i místní vláda, výrobky navíc nacházejí uplatnění i v zahraničí, například v Austrálii.

Zlepšuje se na Lomboku nakládání s odpadem?

Co se týká konkrétně mé firmy, první tři měsíce byly opravdu těžké, místní museli změnit své zakořeněné zvyky. Když jsem však dosáhla prvního úspěchu, smýšlení lidí okolo mě se začalo měnit a bylo mnohem snadnější je přesvědčit, aby mě následovali. Ze začátku mi nechtěl pomoci vůbec nikdo, a to i přesto, že jsem jim nabídla peníze. Odpad si představovali jako něco špinavého, a to jsem musela změnit.

Filip Žitník s vámi spolupracuje v neziskové organizaci Škola v ráji, můžete mi o ní říct něco více?

Máme čtyři programy: jeden se zaměřuje na školní kampaně Zeleně a zdravě, druhý na ekologické vzdělávání, třetí na výměnu dobrovolníků mezi Českem a Lombokem a nový čtvrtý program se — po nedávném zemětřesení na Lomboku — týká vzdělávání dětí, jak přežít v případě přírodní katastrofy a jak se vyrovnat se vzniklými následky.

Je humanitární pomoc obětem zemětřesení hlavním důvodem vaší návštěvy České republiky?

Plánovala jsem sem jet už tři měsíce před zemětřesením právě v rámci zmíněného výměnného dobrovolnického programu Škola v ráji. Takže ve výsledku přináším dvě mise — ekologii a humanitární pomoc. Po zemětřesení jsem svou Rubbish Bank zavřela a přeměnila ji na sklad jídla, vody a dalších potřeb pro oběti.

Jak se s následky zemětřesení vyrovnávají?

Poměrně dobře, máme k dispozici dobrovolníky, kteří jim pomáhají. Podařilo se mi získat rovněž finance na vybudování nové školy, a to již páté v řadě.

To jste velice úspěšná. Máte pravděpodobně i notnou dávku talentu.

Ano, talent možná, ale vede se mi hlavně díky tomu, že se mi podařilo získat důvěru ostatních, a to včetně vlády.

Filip Žitník: Aisyah je schopná rozeznat lidi, kterým se dá důvěřovat, a díky tomu mnohem snadněji navazuje nová partnerství. Její práce mluví sama za sebe, všechny výsledky můžete vidět na jejím Facebooku.

Aisyah Odist ve Škole v ráji. Foto: archív Školy v ráji.

Jak jste dostali k tomu, že jste s Aisyah založili Školu v ráji?

Filip: Školu v ráji jsme založili společně s mým bratrem a českou dobrovolnicí Andreou. Bratr momentálně žije na Bali a vlastní cestovní agenturu, které se poměrně daří. Přál si část výdělku věnovat na pomoc místním lidem, za to, že na Bali přijíždí tolik českých turistů. Na místě tedy hledal vhodného partnera, a tak se dal dohromady s Andreou. Založili jsme neziskovou organizaci v České republice, která měla fungovat jako jakési přemostění mezi dobrovolníky (hlavně studenty) z Lomboku a Česka. V současnosti spolupracujeme se třemi vysokými školami — v Hradci Králové, Zemědělskou univerzitou a English College, takže se postupně rozrůstáme, za chvíli by měla přibýt i Univerzita Karlova. Studenti na Lomboku zůstávají v hostitelských rodinách, takže zažijí pravou místní atmosféru a současně vzdělávají místní obyvatele v ekologii. Zároveň si přejeme, aby pak přivezli něco zpět, například ve formě informací, zkušeností a prezentací. Také získáváme sponzory pro studenty na Lomboku, kteří by si jinak nemohli dovolit zaplatit za školné na místní vysoké škole.

Co je při ekologické výuce místních obyvatel nejtěžší?

Filip: Zažíváme střet dvou kultur — západní a indonéské. V Čechách upřednostňujeme režim, pravidla a obecně svižnější tempo. To jsou hodnoty, které však Lombočanům nemůžeme vnutit. Evropské vzdělávání má nicméně také určité limity, a to je také jeden z důvodů, proč jsme Školu v ráji založili — abychom se i my od tamější kultury něco naučili.

Můžete mi Aisyah něco říci o svém projektu eko-knihoven?

Když jsem s ním začala, kontaktovala jsem Čecha Petra Hindricha (zakladatele neziskové organizace Green-books.org na Bali — pozn. aut.) a chtěla jsem od něj zakoupit nějaké publikace. Bylo to velice komplikované. Dorazila jsem totiž na Bali a ptala se ho: Kde najdu tvoji kancelář? Řekl mi: Nemám kancelář. Odvětila jsem: Dobře, a kde je tvá sekretářka? Kdy se můžeme setkat? Nešlo to vůbec hladce, přestože v médiích včetně těch českých je Green-books.org prezentovaná jako velice renomovaná organizace. Nakonec jsme se tedy rozhodli zakoupit knihy v běžném knihkupectví a v současnosti máme k dispozici podobné publikace jako Green-books.org, zabývající se flórou a faunou v indonéštině a angličtině. S touto knihovnou objíždíme školy a chudé komunity.

Jak jste se vlastně k těmto dobročinným aktivitám dostali? Měli jste vztah k přírodě od malička?

Aisyah: Ne, neměla (říká až překvapivě stroze — pozn. aut.), začala jsem s těmito aktivitami jednoduše pro zábavu a následný proces mě mnohé naučil.

Filip: Aisyah si jednou řekla: „Wow, tohle se mi fakt nelíbí. Měla bych se starat o to, jak to na mém ostrově vypadá.“ Můj vlastní příběh je takový, že jsem před několika lety chtěl začít s mezinárodní pomocí. Mám pocit, že Evropani si těmito aktivitami v rozvojových zemích často léčí své vnitřní trable. Sám jsem terapeut a pracuji s traumaty. Přitahuje mě otázka, jak moc nebo jak málo může fungovat, když Evropan začne pracovat na nějaké iniciativě v rozvojové zemi.

Připravila Karolína Janků.

Pozn. red.: S velkou lítostí oznamujeme, že naše redakční spolupracovnice Karolína Janků nedávno náhle zesnula. Čest její památce.

Autorka Karolína Janků s Jakubem Jirků na 25. narozeninách Sedmé generace. Foto: Eva Veselá.