Pohádka o Hádech

30. dubna 2011 /

Je to smutné a nespravedlivé, ale nejspíš úplně každý to někdy zažil: věci, které vídáme denně, nám zevšední natolik, že v nich přestaneme vidět to podstatné, nebo nás prostě přestanou zajímat úplně. Přes dva roky pro 7.G navštěvuji pozoruhodná místa a inspirativní osobnosti: v Podkrkonoší, Pošumaví, Podkrušnohoří, na Valašsku… ale na Brno jsem jaksi zapomněla. Takže tentokrát o Hádech — místě, které mají Brňané na očích prakticky každý den.

Hády jsou kopec na okraji Brna. Za pěkného počasí ho v podstatě nemůžete přehlédnout a nehrozí ani, že byste ho nepoznali. Na jeho vršku ční mohutný televizní vysílač, ale mnohem víc vás na něm pravděpodobně upoutá dominantní skalnatá jizva vápencového lomu. Obzvlášť dobře si můžete výhled na Hády vychutnat například cestou podél trasy tramvají číslo 5, 7 a 11 směrem od Moravského náměstí na zastávku Jugoslávská. Tam vám ovšem zmizí za bariérou činžáků a billboardů.

Na Hádech se těžilo od začátku dvacátého století až do roku 1998. Poté nastal čas na rekultivaci — fázi, kdy lze rozkopanou oblast definitivně zprznit, nebo jí naopak nabídnout druhou šanci. K rekultivaci se totiž dá, zjednodušeně řečeno, přistupovat dvojím způsobem: tradičně a moderně. Tradiční postup využil majitel lomu, Českomoravský cement, na Hádech už v první polovině devadesátých let — v části zvané Džungle. „Nejdříve to tam zavezli nějakým materiálem, asi stavební sutí, pak přidali vrstvu hlíny a nakonec do toho vysadili dřeviny,“ říká Václav Izák, předseda Pozemkového spolku Hády.

A co je na tom? Většina výsadby krátce na to uhynula, takže z Džungle zbylo sice zelené, ale dost monotónní zákoutí. Povinnou údržbu vypleněného prostoru si mohl vlastník odškrtnout a bylo by posekáno. Ale…

Rozdílní sourozenci

V roce 1998 se tématu rekultivace na Hádech chopilo brněnské občanské sdružení Rezekvítek, hlavně pak botanik Lubomír Tichý. „Hády se rekultivovaly postupně. Po nevydařené Džungli měl následovat Růženin lom. Luboš ale nechtěl, aby to dopadlo stejně blbě, proto začal přesvědčovat vlastníka, Českomoravský cement, aby se zkusil vydat tou netradiční cestou,“ vysvětluje Václav Izák, tehdy čerstvý absolvent brněnských práv a civilkář na Rezekvítku.

Těžba v Růženině lomu skončila už v šedesátých letech. Od té doby zarůstal prakticky samovolně, čemuž napomáhal i docela silný pramen, vyvěrající pod skalním masivem jedné z lomových stěn. Takže měl sám o sobě slušně našlápnuto. „Lubošovi se podařilo domluvit s vlastníkem na poměrně šetrných úpravách. Nejdříve přemodelovali terén, rozšířili jezírka a vybudovali jedno nové. Dno lomu překryli vrstvičkou zeminy a štěrku, do které vyseli semínka z okolních lesostepních lokalit,“ pokračuje Václav Izák.

Právě okolní příroda patřila k zásadním důvodům, proč se na Hádech snažit o něco víc než o tradiční rekultivaci. Nad horní částí lomu začíná národní přírodní rezervace Hádecká planinka, která je součástí CHKO Moravský kras. Dále s ním sousedí přírodní památky Velká Klajdovka a Kavky plus několik významných krajinných prvků — docela fajn sousedi s železnou zásobou zajímavých semínek pro rekultivovaný lom. I díky tomu dnes v Růženině lomu roste na třicet druhů květin z červeného seznamu České republiky.

Hády tak nabízejí porovnání obou rekultivačních přístupů jako na dlani. Džungle a Růženin lom z toho vycházejí jako děti jedné matky, ale dvou různých otců. Leží pár stovek metrů od sebe, v obou případech jde o jámové lomy, které mají prakticky stejný „genetický kód“, ale rozdíl pozná snad každý, kdo aspoň trochu vidí.

Zase ti lidi…

A nejenže lze jejich odlišnosti snadno pojmenovat, návštěvníci už si taky vybrali, který se jim líbí víc — asi nepřekvapí, že je to „Růžák“. Jdeme se na něj s mým průvodcem podívat, a tak scházíme dolů směrem od takzvaného etážového lomu s typickým schodovitým profilem. Kráčíme při tom po jedné z výukových tras, kam vodí lektoři z Lipky (školské zařízení pro environmentální vzdělávání) děti a studenty z jihomoravských škol.

I když se v den mé výpravy na Hády jaro hlásí dosti nesměle (konkrétně leje jako z konve, snad v duchu zachování jednoty s tímto „vodním“ číslem 7.G), sleduji, že v trávě vykukují první koniklece. Ještě nějaký ten týden a tohle místo bude vážně úžasné.

Paradoxně právě přitažlivost je v tuto chvíli pro Hády docela velkým rizikem. Tak třeba Růženin lom se stal díky uzavřenému intimnímu prostředí a přítomnosti jezírek jakousi enklávou brněnských naturistů. Taky sem rádi a hojně zavítají pejskaři, aby dopřáli svým mazlíkům osvěžení. „Má to tady omezenou přirozenou kapacitu a její překročení je docela znát. Voda v jezírkách například ztrácí samočisticí schopnost a mizí z ní některé rostliny a živočichové. Psi zase plaší ptáky v rákosí,“ dokresluje Václav Izák.

Dalším paradoxem jsou kamenné obrázky, vzkazy a mozaiky. Jistě jste to již na dně nějakého kamenolomu viděli — lidé z šutrů a balvanů skládají obří vyznání, srdíčka, ale i politická hesla a sprosťárny, které vypadají při pohledu seshora docela působivě. Byť tento svébytný folklor potěší leckterého landartistu, etnologa či recesistu, odborníci se moc neradují. Konkrétně na Hádech tyto výtvory pohřbívají výsev tolik důležitých semínek vzácných rostlin.

A jak se k lidem staví strůjci vydařené rekultivace? „Vnímám to tady jako jedno z mála území, které v tomto městě můžeme uchovat pro přírodu. Všechno ostatní užívá člověk a všude má prioritu. Tady by to mohlo být naopak. Bohužel ale ne všichni to berou,“ dodává Václav Izák s tím, že jako ideální způsob využití si představuje šetrnou rekreaci a již zmíněné vzdělávání. Na můj dotaz, zda se přístup veřejnosti alespoň trochu mění k lepšímu, kroutí hlavou: „Lidi zjišťují, že už tady neprobíhá těžba a vlastník si to místo nehlídá jako dřív. Spíš se tady stupňuje vandalismus.“
I proto na Hádech už od dob těžby i nadále zůstávají cedule „vstup zakázán“. Možná někoho odradí. Možná však právě ty ohleduplnější návštěvníky…

Megastavebnice

Celá rekultivační story zní z úst sympatického Václava Izáka jako největší pohoda. Chcete, aby bylo při rekultivaci megalomu po vašem? Vyšlete jednoho botanika na křižáckou výpravu, založte si pozemkový spolek, pak to všecko kupte a máte před sebou konečně pořádné pískoviště na hraní.

Podstatné části bývalého lomu dnes skutečně patří Pozemkovému spolku Hády, založenému v roce 2000 lidmi kolem Rezekvítku a Regionálního sdružení ČSOP v Brně. Další zatím zůstávají kvůli nevyřešeným restitucím pod Českomoravským cementem.

Co si vlastně pod spojením pozemkový spolek představit? „V České republice je máme definované jako neziskovky, které se snaží chránit přírodně cenná území formou vlastnických vztahů, nájmu, dohody s vlastníkem a podobně. Myslím, že to docela dobře doplňuje státní ochranu přírody,“ popisuje Václav Izák. Tento model vznikl nejspíš v anglosaském světě a sahá do devatenáctého století. U nás bychom hledali paralelu v okrašlovacích spolcích, které existovaly už za Rakouska-Uherska. „V podstatě to není žádná novinka. Navazujeme na tradici přerušenou minulým režimem.“

Pakliže se vám v této souvislosti vybavila sbírka s názvem Místo pro přírodu, nejste mimo — jde o způsob, jak daná místa vykoupit za pomoci finančních darů od veřejnosti.

Dva světy

Jednu z prvních kapitol hádeckého románu psalo taky město Brno. V roce 2000 uspořádalo workshop o brněnských brownfields Českomoravského cementu, kde se podařilo prosadit spíš návrat lomu přírodě než třeba vybudování zábavního parku. „V novém územním plánu je celá oblast součástí zeleně,“ připomíná Václav Izák.

A jak shrnuje spolupráci s těžaři? „Na začátku se na nás dívali s nedůvěrou. Možná se báli extremistického přístupu, ale to prostě vyplývá ze vzájemné neznalosti. Časem zjistili, že se jim nesnažíme něco zakazovat nebo přikazovat, ale najít řešení, které by bylo fajn pro všechny. Proto je naše spolupráce tak dobrá a dlouhodobá.“ Velmi si také pochvaluje vztahy s Těžební unií — sdružením těžařů, které mimochodem udělilo projektantce rekultivací Růženina lomu Evě Wagnerové ocenění Zelený most.

„Nejspíš nám pomáhá i skutečnost, že Českomoravský cement je zahraniční firma. Na západě prostě funguje zodpovědnost těch, co vydělávají na plundrování přírody, o něco lépe než u nás. Taky už mají s šetrnější rekultivací nějaké zkušenosti, takže nemusíte jejich postoj měnit o sto osmdesát stupňů. Jsou vstřícnější,“ dodává Václav Izák.

Nejmocnějším argumentem ve prospěch šetrných rekultivací byly samozřejmě finance — co je levnější, to má přednost. Ovšem srovnání není tak jednoduché a navíc dnešním světem přece hýbe heslo „čas jsou peníze“. A tady je to už jasné. Kdo chce žít s přírodou, měl by zapomenou na spěch a podrobit se jejímu přirozenému koloběhu. „Klasické rekultivace se myslím plánují na tři až pět let. Když to daná společnost zvládne takto rychle, má vystaráno. Ovšem v případě, že se vydá stejnou cestou jako my, tedy řízenou sukcesí, musí počítat s desítkami let,“ upřesňuje Václav Izák. Sám přitom přiznává, že po deseti letech nepřetržité práce na Hádech by občas stál o dynamičtější změny. „Na druhou stranu vidím, co ještě můžeme dělat do budoucna, a to mě motivuje.“

Co bude dál?

Sama jsem velmi zvědavá, jak to bude s Hády vypadat za takových deset, patnáct, dvacet let. Co z toho obřího pískoviště Václav Izák nebo někdo jiný na jeho místě uplácá. Víkendovou mekku zaláskovaných adolescentů, rodin s malými dětmi a důchodců? Pozoruhodnou přírodní galerii? Izolovaný ateliér, kde režíruje jen a pouze příroda? Každá z možností má něco do sebe.
A mimochodem, co bude tou dobou s pozemkovým spolkem a jakou roli bude hrát tato alternativní, chcete-li subsidiární ochrana přírody v kontextu České republiky? To mě tedy zajímá mimořádně.

Nicméně, o čem mluví v souvislosti se slovem budoucnost Václav Izák? V Džungli letos nejspíš začne fungovat maličká lamí zoo: „Chceme tam šupnout pět lam a nechat je pást. Z hlediska ochrany přírody je to fajn věc a taky by sloužily jako atrakce pro veřejnost, hlavně pro rodiny s dětmi, případně i jako druh dotykové terapie pro postižené. Mají totiž velmi příjemnou srst.“

Zatímco příroda nám na Hádech do budoucna nejspíš nepřipraví nic nečekaného — zarůstání lomu by se prostě mělo dostat do další fáze — u zbytku se musíme nechat překvapit: „Mám takovou představu, že v místech, kde to nebude vadit přírodním hodnotám, by mohly vyrůst atrakce, jejichž provozem bychom mohli dále financovat údržbu nejcennějších přírodních částí. Například by se do toho prostředí hodila lanovka. Překonávala by docela velké převýšení a zároveň odkrývala zajímavé přírodní scenerie. Možná by se daly využít i tunely, které na Hádech zůstaly po cementárně. Mohla by v nich vzniknout nějaká expozice, případně něco adrenalinovějšího,“ popisuje Václav Izák.

Dobrou noc, děti…

A protože tento díl reportáží nese v názvu slovo pohádka, mělo by na konci přijít ponaučení. Takže teď pozor, bude opravdu mimořádné:

Nejčastější potíž, se kterou se setká snad každý, kdo nějakým způsobem usiluje o ochranu přírody, je veřejnost. Asi takhle: víte, že v lidech potřebujete mít spojence, máte pocit, že to děláte pro ně a pro jejich dobro, ale oni ne a ne dodržovat byť i ta nejbanálnější pravidla. Takže trochu přitvrdíte. Ale rázem se z vás stanou ekologové-démoni a pitomí ochranáři, kteří brání rozvoji, demokracii a vůbec jsou úplně mimo. Většinou to končí tak, že každá z obou nesvářených stran by si přála, aby ta druhá někam vyšuměla. Přitom bez souhlasu a podpory veřejnosti to prostě nemůže fungovat. Z vyprávění Václava Izáka je znát, že se tento trend nevyhýbá ani Hádům. Na druhou stranu, když si někdo dokáže poradit s těžaři a s magistrátem…

A poučení číslo dva: Rozhlédněte se dobře po svém okolí. Možná zjistíte, že denně chodíte kolem něčeho mimořádného.

Řízená sukcese je dobrá cesta

Na rekultivace jsme se zeptali i docenta Martina Konvičky, který se zabývá ochranou přírody v Entomologickém ústavu Akademie věd ČR.

V roce 2006 jste v 7.G řekl: „Měli bychom upustit od rekultivace starých hliníků, pískoven a lomů, a naopak bránit jejich zarůstání.“ Můžete připomenout, jak jste to myslel?

Měl jsem na mysli technické rekultivace, tedy takové to zarovnání terénu, zavezení ornicí a výsev jetelotravní směsi či výsadbu „lesa“. Tyto postupy u nás dosud převažují, ačkoliv ničí vzácná místa, často nadějná útočiště ohrožených druhů, a mění je ve fádní stanoviště, kde nežije nic zajímavého. Něco jiného je, když lom či jinou těžebnu rekultivujeme pomocí spontánních sukcesních procesů. Právě takové lokality se pak stávají domovem vzácných rostlin a zvířat. Spontánně zarůstající lom totiž nahrazuje stanoviště, jež se běžně vyskytovala v divoké přírodě, případně staré kulturní krajině, ale zmizela vlivem lidské činnosti: břehy neregulovaných řek, erodované srázy, sesuvy, požářiště a podobně.

Je rozdíl, když spontánní sukcesi napomůže člověk a když se děje úplně samovolně?

Případ od případu. Zcela samovolná sukcese zpravidla stačí, ale lidská pomoc může zkvalitnit budoucí přírodní hodnoty třeba tím,že eliminuje nežádoucí invazní druhy, například akát či nálet borovic. Lze také pomoci dosevy cennějších rostlin a transfery živočichů, pro něž je lokalita vhodná, ale kteří se tam sami nedostanou, protože nejbližší populace žije daleko. Sukcesi můžeme i brzdit: to když kýženým cílovým stavem není nějaký nudný les, ale pestrá mozaika skalních stepí a křovin. Lidské zásahy mohou být nutné i z bezpečnostních důvodů — zejména když chceme lokalitu vrátit nejen přírodě, ale i člověku. Ochranářské využití lze skoro vždy skloubit s aktivní turistikou, například v podobě naučných stezek, tábořišť, lezecké stěny či koupání. Je to i žádoucí, protože to bere vítr z plachet technokratům. V neposlední řadě, mnohé „řízené sukcese“ téměř samovolné jsou. Nelze to však přiznat, protože tuzemské zákony nějakou rekultivační aktivitu vyžadují. Koncept řízené sukcese umožňuje naplnit literu zákona a současně nechat maximální prostor přírodním procesům.

Znáte projekt rekultivace bývalého lomu Hády? Je to podle vás cesta, kudy se vydat?

Znám i neznám. Přímo na Hádech jsem s kolegy pracoval někdy před desítkou let. Sledovali jsme tehdy motýly jednadvaceti moravských vápencových lomů. Naše výsledky — že nejvíce motýlů na-jdeme v lomech velkých, spontánně zarůstajících a napojených na zachovalé přírodní lokality — tehdy otiskl prestižní časopis Conservation Biology. Byli jsme také v úzkém kontaktu s brněnskými botanicky orientovanými ochranáři, kteří prosazovali ponechání Hádů řízené sukcesi. Měli jsme na to stejný pohled. Tak samozřejmě nemohu než přikývnout: ano, právě toto je cesta.

Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “Pohádka o Hádech”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.