Potřebujeme toleranci

Naše první otázka směřuje ke vztahu Romů a „bílé“ majority. Obyčejně, když se tomuto tématu někdo věnuje, nejprve se ptá, co by se mělo změnit na straně Romů. Nás by mj. proto, že „bílá“ většina je početnější a má tedy větší odpovědnost, zajímalo, co by se mělo změnit na její straně?

Mám pocit, že nelze chtít, aby se v něčem změnila jenom jedna strana. Největší problém podle mého názoru spočívá v oblasti veřejného mínění, například v předsudcích nebo špatných zkušenostech. Řekla bych, že jde hlavně o toleranci. Skončila doba komunismu, který se jakoby snažil přehlížet všechny odlišnosti. Tato snaha přinesla problémy, se kterými se potýkáme nejen ve vztahu k Romům, ale i k jiným národnostním menšinám. Podle mě je to i otázka zvyku. Co by se mohlo změnit, to je pochopení pro odlišnost. Tím mám na mysli respektování odlišné kultury, tradic a zvyků. Je samozřejmostí, že by se menšina měla většině přizpůsobit v základních pravidlech života společnosti, ale přesto by měla mít možnost uchovat si sama sebe.

Pokud jde o tu většinu — naznačovala jste, že klíčová je tolerance, překonání předsudků. S tím nelze než souhlasit. Mohla byste říct konkrétněji, jak toho dosáhnout?

V konkrétních případech například tím, že pochopí potřebu zvýšit finanční prostředky usnadňující integraci do společnosti. Zvýší-li se například prostředky na vzdělání pro minority, jedná se podle mě o pozitivní přístup, ne o pozitivní diskriminaci, což se nám v poslední době podsouvá. Majorita se může také snažit poznávat nás a dovědět se o nás více, nejenom na základě zprostředkovaných informací z médií, které jsou v převážné většině negativní.

Jak konkrétně by to měla dělat? Kde jsou překážky, které by měla překonat?

Velkým neštěstím je, že třeba učebnice neobsahují žádné zmínky o Romech, romské historii a kultuře. Samotní Romové pak často neznají vlastní historii. Překážky se dají odstranit také stykem v běžném životě, tím, že se budeme bavit o společných problémech.

Vystudovala jste psychologii a za prioritu ve své práci považujete vzdělání. Jaké změny by s ohledem na romské děti měly nastat ve vzdělávacím systému?

Změn by mělo být víc. Školství by mělo začít zohledňovat, že dítě pochází z dvojjazyčného prostředí — to se týká převážné většiny Romů. Naše školství to řešilo tím, že děti posílalo do zvláštních škol. Dnes se to týká osmdesáti procent romských dětí. Je důležité zřizovat přípravné ročníky. Vzniklo jich dost, ale zůstává otázkou, nakolik jsou funkční. Důležití jsou také romští asistenti, kteří mohou dětem pomáhat překonávat handicapy, převážně jazykové. Další problém se týká právě zvláštních škol. Psychologické testy, které se u nás dnes převážně používají, nejsou restandardizované na romskou komunitu. Většina psychologických testů, které se v současné době používají v ČR, pochází ze zahraničí a byly restandardizované na českou populaci. Nezohledňují odlišné kulturní prostředí Romů. Z tohoto testu romské děti pochopitelně vycházejí silně v podprůměru. Na tomto základě se potom umísťují do zvláštních škol. Všichni ale víme, že není možné, aby osmdesát procent romských dětí bylo mentálně retardovaných.

Ještě k těm přípravným ročníkům. V čem by měla spočívat jejich funkce? Měly by připravovat i po jiné než jazykové stránce?

Samozřejmě. Většina romských dětí na rozdíl od českých nechodí do mateřských škol, v dnešní době převážně z finančních důvodů. Obyčejně se tak nenaučí znalostem odpovídajícím předškolnímu věku. Nástup do školy představuje velký zlom v životě každého dítěte, ale pro romské děti je ta změna ještě větší. Přípravné ročníky by tedy měly pomáhat překonávat jazykové handicapy a získávat základní znalosti, předškolní výbavu, kterou by dítě mělo mít.

Nebylo by pro romské děti výhodnější, kdyby měly místo přípravných ročníků možnost chodit do mateřských škol, kde by měly možnost navzájem se poznat s bílými dětmi?

Bylo by to lepší, ale v současné době je problém financovat přípravné ročníky a financovat mateřské školy by bylo dražší, proto si to momentálně nedokážu představit. Je to také zátěž pro rodinu.

Když to obrátíme, měla by podle Vás být možnost dosažení vzdělání v romštině?

Podle údajů, které mám, šedesát procent dětí už romsky nemluví. To je důsledek minulé doby, kdy byli rodiče postihováni za to, že učili své děti romsky. Proto si myslím, že to prakticky není dost dobře proveditelné.

Na druhou stranu, nebude-li se jazyk rozvíjet, nezpůsobí to zánik romské kultury jako takové? Většina kultur je přece vždy vázaná na jazykové prostředí.

To je sice pravda, ale není to jen záležitost jazyka. Žijete-li v jiné společnosti, nemusíte mluvit odlišným jazykem, abyste pochopili, že se vaše kultura liší. Ale to, že děti už neumí romsky, to je neštěstí.

Mluvíte romsky?

Ano.

Působila jste v brněnském Středisku pro romské děti a mládež. V čem vidíte význam práce střediska? Gemu jste se v něm věnovala?

Středisko je jedním ze způsobů, jak se dětem věnovat, zejména vyplněním jejich volného času. Dopoledne se ve středisku věnují předškolním dětem, odpoledne je tam každodenně pro každého otevřená klubovna. Nabízí se tam několik kroužků: pěvecký, ekologický, fotografický, divadelní, jsou tam kapely, doučování. Vedle toho také právnická poradna, na kterou se Romové nejčastěji obraceli s problémy při udílení občanství a komunikaci s úřady. Já jsem tam pracovala organizačně, měla jsem na starosti předškolní děti, věnovala jsem se dětem v klubovně, doučovala jsem.

Někteří Romové, kteří odešli žádat o politický azyl do Velké Británie nebo do Kanady, před svým odchodem prodali veškerý majetek. Někteří z nich už se vrátili. Věnuje se Meziresortní komise nějakým způsobem těmto lidem, pomáhá jim, aby mohli začít znovu slušně žít?

Věnujeme se tomu asi dva měsíce. Tehdy se na nás obrátila jedna rodina navrátilců, která se tady všeho zbavila a odjela. Pak se vrátili a neměli nic. Snažili jsme se jim zajistit ubytování, práci, sociální pojištění a sociální dávky. Protože předpokládáme, že se Romové budou vracet, rozhodli jsme se, že je třeba najít důkladnější řešení. Na základě informací, které máme z Británie, by azylové procesy měly skončit někdy na začátku léta a na tuto dobu počítáme s jejich návraty, přestože informace nikdy nejsou stoprocentní. Konkrétní podobu řešení ještě nemáme, ale zhruba by to mohlo vypadat tak, že ustavíme tým, který bude jednat s obcemi, ze kterých navrátilci pocházeli a možná vyhradíme budovu pro jejich přechodné ubytování.

A co ti, kteří už se vrátili, co udělala komise pro ně?

Hodně Romů se vrátilo a jakoby splynuli s komunitou — rodina se o ně postarala. Těm, kteří se na nás obrátili (a těch bylo minimálně), jsme se snažili najít ubytování a práci. Jedné rodině jsme našli ubytování v Naději, domě charity. V současné době dostali nabídku k práci i s ubytováním v Mladé Boleslavi.

Jak hodnotíte práci Meziresortní komise po půlroce Vašeho působení v ní? Čeho dosáhla?

Komisi tvoří deset náměstků jednotlivých ministerstev, šest zástupců romské komunity, místopředseda a předseda, což je ministr Mlynář. Romští zástupci se scházejí jednou za dva týdny, náměstci jednou za měsíc. Co se týče činnosti komise: my jsme ji budovali z ničeho a často pod tlakem aktuálních problémů. V jejím ustavení vidím jeden z prvních vstřícných kroků vůči romské komunitě. Nad konkrétními palčivými tématy se ustavovaly pracovní skupiny, složené z náměstků resortů, kterých se problém týkal a zástupců Romů. První skupina se ustavila po zavraždění Heleny Biháriové ve Vrchlabí. ROI (Romská občanská iniciativa) tehdy přednesla požadavek na rozšíření řad policie o Romy. Tato skupina prozatím dosáhla zaměstnání tří Romů na Ministerstvu vnitra. Jeden se stal poradcem ministra. Druhý pracuje jako náborář, který se zúčastňuje přijímacích procesů u policie a měl by poukazovat na případnou diskriminaci Romů. Měl by se snažit oslovovat Romy, aby vstupovali do policie. Třetí má na starosti monitorování rasově motivovaných trestných činů na území celé České republiky. Tito lidé pracují od 1. dubna, takže se teprve seznamují s prostředím. V požadavku na zvýšení počtu policistů u každé krajské policie o dvacet Romů k dohodě nedošlo, přestože policie má volná místa. Druhá pracovní skupina se zabývá reintegrací navrátilců a třetí nezaměstnaností. Sekretariát zabezpečující chod komise má čtyři členy a zajišťuje jednotlivé případy a zabezpečuje komunikaci mezi jednotlivými resorty.

Jaké pravomoci komise má?

V podstatě žádné. Jde o poradní orgán, i když výkonná složka je tam zastoupená ministrem Mlynářem.

Pan ministr Mlynář slíbil, že se zasadí o zrušení prasečáku na místě, kde stál romský koncentrační tábor v Letech u Písku. Co už se v této záležitosti stalo?

Dva měsíce už probíhají jednání s majiteli. Objekt se buď za rozumnou cenu vykoupí, anebo jej vyvlastníme. O tento případ se stará ministr Mlynář a měl by se ukončit během čtyř týdnů.

Jak jste Vy sama po půl roce činnosti komise s její prací spokojená?

Spokojená jsem, ale vidím v tom spíše dlouhodobou práci. Mám pocit, že většina lidí předpokládá, že se několikasetletý problém vyřeší za několik měsíců. Podle mě se za tu dobu udělalo dost. Zlepšení by mohlo přinést posílení sekretariátu jednak o pracovníky a jednak o pravomoci. Já bych podporovala jmenování vládního zmocněnce. Podstatně jednodušší by bylo pracovat například na jednom ministerstvu a věnovat se oblasti školství. V současné době komise řeší spoustu problémů současně.

Jste ráda, že žijete v České republice?

Jsem, já mám Českou republiku ráda.

Připravili Klára Brotánková a Jakub Patočka. Další 7.G rozhovory najdete tady.