Požírání budoucnosti?

Nedávno jsem se na nádraží stala svědkem vzrušené hádky několika lidí. Dva z nich se hlasitě navzájem provokovali, vztekle odstrkovali a střídavě napadali, zatímco jedna žena se je snažila, neméně hlasitě, uklidnit. Jak jsem sestupovala do podchodu, ohlížela jsem se a pozorovala jejich gesta – s otázkou, co mi na nich vadí. Byli to Romové a já jsem v jejich tělesné řeči nacházela výrazy svého bratra, který chodíval kdysi o Vánocích do romských rodin na obrovské řízky („větší než talíře“), zatímco já si čítala o pemmicanu ve svém Vinnetouovi a Dvou divoších.  Oba jsme možná chtěli okusit něco jiného, tak jako babička, která kdysi jezdila s cirkusem. A oba jsme možná své „jiné“ viděli očima, které jim samotným byly cizí. Teď přede mnou leží kniha, nikoli rodinná historie, a problém stereotypizace Jiného nejsnáze vyvstane, pustíme-li se do řečí o někom exotickém. Řeči se melou a voda teče nebo taky ne. A ať už rádi posloucháme povídačky o zlodějích koní či o krásných tanečnicích, o volném putování či zručných hrnčířích, ať se třeba rozhodneme pod jejich dojmem udělat něco velikého, možná bychom neměli zapomínat, že jsme je slyšeli večer u ohně.

•

Na to, že domnělá historie se při podrobnějším zkoumání může stát táborovým mýtem, poukazuje právě kniha The Ecological Indian. Napsal ji Shepard Krech v pořadí třetí, po svém dědu a otci, o jejichž vlivu na svou osobu a svůj vztah k přírodě se zmiňuje v předmluvě, tedy člověk, který si váží odkazu svých předků a důležitosti jejich mýtotvorby pro jednání. Krech jako antropolog strávil dlouhé měsíce v Kanadských severozápadních teritoriích mezi lidem Gwich’in a Méti, a mimo jiné na základě těchto zkušeností se pokouší čtenářům nahlodat jeden z nejpůsobivějších obrazů původních amerických obyvatel – představu indiána coby ušlechtilého divocha, žijícího v harmonickém souladu s nedot-čenou přírodou.

Jistěže, někdo by mohl podobné představy o divoších zlých či ušlechtilých, o surových podlidech či etickém ideálu léčícím choroby civilizace, lehce uzávorkovat a vykázat na správné místo či čas – tedy do dějin evropských koloniálních výprav, které na svých cestách v jiných světech vídaly  kolem sebe  vždy jen Peklo nebo Ráj. Nedalo by dnes také příliš práce vystopovat za dvojjediným obrazem urozeného a barbarského divocha příznačnou dualizaci a extrémní polarizaci jazyka a myšlení, které si nevšímá jemných rozdílů. Pokud ale do téhož obrazu přidáme nezničenou zemi či neporušené přírodní zdroje nebo naopak zemi vyrabovanou, znečištěnou a trpící, snadno uvidíme kulturu ničivou a kulturu harmonickou, svět bílý a svět rudý. V tu chvíli zapláčeme spolu s Iron Eyes Codym, Plačícím Indiánem, který v rámci kampaně Keep America Beautiful v 70. letech budil svědomí znečisťovatelů ve jménu ekologických Indiánů, ochránců přírody. V našich očích, stejně jako v očích mnoha hlubinných i spirituálních ekologů a ekoložek, zastánců hypotézy Gaia, teoretiček současné globalizace, ekofeministek i ekofeministů, nových metafyziků a bioložek i v očích amerických indiánů samotných, tak znova vyroste představa původních Američanů coby prvních ekologů a environmentalistů, kteří respektovali meze svého prostředí, snažili se omezit lidský dopad na něj, znali tajemství života v harmonii s Matkou Zemí a užívali jej, aniž by ji zraňovali, zkrátka uměli udržovat ekologickou rovnováhu své divočiny (s. 22).

Shepard Krech mi určitě neříká, že je směšné či zbytečné plakat (a já slzím dál nad slovy náčelníka Seattla či Stojícího medvěda, jakkoli nejsou autentická1), ani nepopírá genocidu či obrovskou transformaci, kterou Amerika prošla po příchodu bílých osadníků. Jeho kniha si neklade za cíl za každou cenu zpochybnit blízkost indiánů přírodě, a Krech proto nemusí čtenářům vybírat patřičné perspektivní technologie ani se uchylovat k pohodlnému argumentu stejnosti všech bytostí lidského druhu. Jeho mýtoborná snaha se také příliš netýká indiánských příběhů, jejich vysvětlování vlastního chování a tvorby oné moudrosti a lásky, jež se může zdát jeho knihou zpochybněna. Na základě analýzy mnoha materiálů (od archeologických, zoologických, antropologických aj. studií přes zápisky a pozorování prvních evropských kolonistů a návštěvníků až po dnešní osobní svědectví) se pouze snaží vytvořit novou představu o konání indiánů ve vztahu k ostatnímu živému v jejich okolí, mimo jiné aby přitakal obyčejnosti jejich lidství, jež může být zpochybňováno právě mytickým zasazením divochů (byť ušlechtilých) do země, kam „lidská noha nevstoupila“. Hledá tedy stopy bytostí dlících dnes v říši stínů či idejí.

Díky překrytí množstvím stop nových a díky souvisejícím nejasnostem o skutečném počtu původních amerických obyvatel v předkolumbovských dobách nelze v žádném ohledu nárokovat správnost toho či onoho vidění, důležité je však, že se Krech snaží o výklad shrnující, podložený a vyrovnaný. Jestliže tedy připomíná názor některých archeologů, že to byli právě paleoindiáni, kdo se zasloužil o naprosté vyhubení velkých savců a jiných obratlovců před zhruba desetitisíci lety, rozhodně se jej slepě nedrží, aby dokázal ničivou sílu těchto lidí. Kdyby oštěpy prvních Američanů měly být výlučnou příčinou vymizení mamutů, mastodontů, koní, obřích lenochodů, glyptodontů, pampaterů, ale i lumíků, mloků či mnoha druhů velkých ptáků, museli by tito lidé být opravdu specializovanými, rychle se přesouvajícími superpredátory, kteří se nevěnují ničemu jinému než lovu a množení. Krech naopak ukazuje, že jejich strava i činnost byly trochu pestřejší a domnívá se, že se na zániku zmíněných druhů podepsaly hlavně klimatické změny na konci doby ledové (pleistocénu), doložitelné i proměnami jiných živočišných a rostlinných druhů na daném území. Nicméně předpoklad, že lidská činnost měla od počátku výrazný a trvalý vliv na severoamerické prostředí, položen zůstává.

Na příkladech nám dnes o něco bližších, o nichž se dochovaly i psané záznamy, pak může autor rozvíjet svůj výklad, který někdy americkým indiánům skutečně přiznává přízvisko ekologický, v tom smyslu, že měli jisté systémové a vztahové vědění o okolních ekosystémech. Podle Kreche však nelze původní obyvatele severoamerického kontinentu považovat za environmentalisty, tedy ochránce přírody a vlastního životního prostředí, nemluvě o tom, že by snad jejich činnost šlo označit za neviditelnou. Španělé užaslí nad majestátními puebly, skalními příbytky, ale zejména rozsáhlým systémem zavlažovacích kanálů v Sonorské poušti sice nemohli uvěřit, že by to, co vidí, mohlo být dílem divošských obyvatel oné panenské země, ale pro Kreche tamější vyhynulý lid Hohokamů pěkně ilustruje výše zmíněné teze. Hohokamové dokázali v polopouštní krajině s velkými teplotními výkyvy, častými záplavami a nedostatkem vzrostlých stromů vybudovat stamílové rozvětvené systémy zavlažování, využívajíce ve svém zemědělství rozmanité a odolné plodiny i různé způsoby pěstování. Bohatá kultura Hohokamů přežívala v údolích řek Gila a Slané více než půldruhého tisíce let, avšak jejich znalost prostředí jim nebránila provádět v něm fatální a ničivé změny. Krech pouze vyslovuje domněnku, že by příčinou odchodu či zániku tohoto obyvatelstva kolem roku 1500 mohlo být neúnosné zasolení a zbahnění zavlažované půdy (jev běžný ve většině pouštních zavlažovaných oblastí). Přidává ale také doklady o tom, jak Hohokamové jizvili tvář krajiny naprosto důkladným vykácením veškerého stromového porostu, čímž měnili osud též ostatním druhům a zřejmě usnadňovali „práci“ veliké vodě. Zatímco tedy někteří badatelé Hohokamy oslavují jako příklad dlouhodobého úspěšného udržení rovnováhy a udržitelnosti života v nehostinné krajině, Krech podle mne upozorňuje na to, že toto nepočetné etnikum se mohlo řídit heslem „spotřebuj zdroje a táhni o kus dál“.

Právě díky této strategii, spojené s malými počty původního obyvatelstva v Severní Americe (o nichž se stále vedou spory), nebyla přítomnost indiánů v „Novém světě“ tolik zřejmá. Přitom, jak bělochy pomalu postupující „objeveným“ kontinentem předbíhaly nové nemoci, které nevelké populace jednotlivých domorodých kmenů dále drasticky snižovaly, mohlo se novousedlíkům zdát, že země oplývající nesmírným bohatstvím zvěře a rostlinstva je hledanou nevinnou a neporušenou rajskou zahradou. Krechův argument se nám zde vyjasňuje v tvrzení, že  nešlo o zemi panenskou, nýbrž ovdovělou. „Domorodí lidé, kteří tvarovali Severní Ameriku, byli plně schopni svým jednáním proměňovat ekosystémy, jež důvěrně znali, ale téměř ve všech případech  byly jejich populace příliš malé na to, aby byl rozdíl zřetelný. A když se jejich už tak malé počty ještě zmenšily v důsledku chorob, země, které spálili, vyčistili a osadili – země proměňované a využívané pro zemědělství, zajištění paliva, lov, sběr, stavbu a jiné účely – si oddechly a odpočinuly od lidského tlaku, pod nímž se nacházely.“ (s. 99) Aby nezůstalo jen u stop zaniklých kultur, v dalším textu autor ukazuje, jak se tento tlak projevoval v denním životě severoamerických kmenů a jak tyto nebyly (alespoň v očích Evropanů) vždy zvyklé dohlížet důsledků svého konání.

K jedné z nejtypičtějších činností s dalekosáhlým dopadem nás dovádí malebná podoba severoamerické krajiny krátce po vpádu Evropanů, v níž se úrodné stepi střídaly s rozptýlenými lesíky. Zatímco kvalitu prérijního porostu samozřejmě ovlivňovala přežvýkavá ústa velkých savců, skutečnost, že celé oblasti zůstávaly odlesněny a vůbec nepřipomínaly neprostupný prales Longfellowova náčelníka Hiawathy, byla výsledkem rozsáhlých a častých požárů zakládaných indiány. Navzdory vštípenému obrazu tiše našlapující postavy v mokasínech, která udusává poslední oharky utajeného ohniště, si můžeme představit několikadenní zápach spáleniny z dlouhotrvajících žářišť. indiáni pálili (především na jaře a na podzim) z mnoha důvodů – aby získali přístup ke zvěři, aby zajistili přežvýkavcům dostatek potravy na nových pastvinách, aby jim naopak znemožnili pastvu v určité oblasti a přinutili je k přesunu do svých lovišť, aby pomocí ohně zvěř obklíčili a vehnali do pasti, aby vytvořili louky s hojností jedlých bobulí, aby zničili kobylky, aby odstranili neprostupné houštiny, které skrývaly jedlé plody, nebo aby si některé plody (třeba jedlé žaludy) takto předpražili do zásoby. Ne vždy se však důvody požárů týkaly přímo zajištění obživy. Letní požáry plnily výhradně komunikační funkci…oznamovaly velikost bizoních stád, úlovků či lupů, jiné měly znemožnit pronásledování nepřítelem, odstranit z cesty překážky, hubit hmyz a podobně. Je jistě možné ocenit znalost i užitečnost těchto aktivit, které udržovaly ekosystémy v různých stadiích sukcese a stáří, umožňovaly růst mnohých specifických rostlin, omlazovaly prérie – a ústní tradice severoamerických kmenů také zdůrazňuje moudrost a blahodárnost svých předků dodnes.  Hodnocení výsledku je jistě otázkou perspektivy. Některé bílé usedlíky podle dochovaných záznamů znepokojovala doutnající a známky života nejevící pustina namísto staletého háje či pohled na stádo přiškvařených slepých bizonů řítících se do ještě nezamrzlé řeky (s. 121). Přes spory o „přirozenost“ takovýchto požárů a jejich žádoucnost v chráněných oblastech pokládá Krech za nezpochybnitelné, že jsou příkladem antropocentrické a kulturní proměny.

Šetrnost, ochrana a snaha o neplýtvání, které nám jaksi do skládaného obrazu ekologických indiánů zapadají, dostávají jiný význam také při zkoumání praktik lovu nejužívanějších zvířat. Kdo se někdy zajímal o postupy při lovení bizonů, zřejmě ví, že se nejednalo o hrdinné čelní či boční útoky osaměle roztroušených lučištníků na zvěř. Původní Američané většinou naháněli do léčky celé stádo (rozuměj část, několik stovek kusů) – za pomoci nalákávačů či ohňové stěny  – a zabíjeli jej (tj. všechna zvířata) opět buď přes clonu plamenů, či pomocí nějaké terénní překážky. Po pádu z vysokého srázu tak na účastníky honu čekala opravdová hromada kořisti, kterou už stačilo dorazit luky, šípy a kameny. Tyto dnes známé popisy si nekladou za cíl zpochybnit skutečnost, že nedozírná stáda těchto obřích savců se ocitla na pokraji vyhubení až po příchodu bělochů a importu střelných zbraní (také odhady stavu bizoní populace se zcela rozcházejí), ale právě jen rozmlžit výše zmíněné kontury šetrných ochránců. Přestože indiáni využívali z bizona vše, od kopyt přes kůže, rohy až po šlachy a orgány (podle slov zoologa McHugha byl pro indiány jakýmsi „obchodním domem“ – s. 128), nebylo tak zcela pravidlem, že by výtěžek své hromadné řezničiny odnášeli celý (co se týče masa, jedlé byly samozřejmě hlavně krávy, býci přinášeli spíše jiné produkty). Dáme-li opět slovo udiveným bělochům, dozvíme se, jak kromě úžasu nad tím, že indiáni někdy pojídali bizoní maso již značně uleželé (z utopených či záměrně zakopaných zvířat), vyjadřovali znepokojení a znechucení, když indiáni vzali z masa pouze hrby či vyříznuté jazyky nebo v určitou roční dobu lovili stáda kvůli pochoutce z dosud nenarozených, ale již ochlupených telat (s. 135).

Podobné zabíjení ve velkém se týkalo dalších zvířat, zejména neméně četných stád jelenů a srnců a kolonií bobrů, kteří se rovněž ocitli na pokraji záhuby (přičemž u bobrů vyvstala nutnost péče a ochrany před zánikem již ke konci osmnáctého století). Jestliže však doposud bývalo zvykem zdůrazňovat, že zkáza nastala až s příchodem zákonů trhu a vyděračských obchodníků, kteří domorodce ošidili tretkami a kořalkou, lze nyní nabídnout i vysvětlení, které z indiánů nedělá naprosté hlupáky a bezmocné oběti. Zvěř, kterou důvěrně znali, jistě nechtěli zcela vylovit kvůli směnnému obchodu, ani masově zabíjet bez důvodu, ať už před Kolumbem, nebo po něm. Existovala a při lovu se uplatňovala také četná omezující tabu a zákazy, na něž se začali dovolávat potomci indiánů ve dvacátém století. Hromadné vraždění do posledního kusu jakoby kořist byla nekonečná lze však dobře vysvětlit dvěma přesvědčeními, která mnohé severoamerické kmeny sdílely. indiáni obvykle zabíjeli zvěř lovenou ve skupině do posledního, protože měli obavu (podloženou znalostí zvyků a předpokladem inteligence zvířete, jehož si vážili?), že i jediný přeživší člen stáda může příště varovat ostatní o strategiích a technikách lovců. Jejich bezstarostnost při zabíjení stohlavových stád a fascinující krvavá podívaná, která se naskýtala, pak pramení z víry, že ulovená zvířata se opět reinkarnují, a to v o to větších počtech, čím více jich udatní lovci takto slavně dokázali poslat na věčnost. Obsáhlost tématu mi nedovoluje blíže se věnovat vztahu lovu a rituálů s ním spojených a připomenout tak úctu k ostatním stvořením, které indiánské obřady nepochybně vyjadřují.2 Proto jen shrnuji Krechovu poznámku k ústřední otázce jeho knihy: Byli indiáni ekologové a ochránci svého životního prostředí? Abychom je podle Kreche mohli nazývat ekology, musela by někde v jejich ekologickém systému existovat podzemní jezera, kde ulovená zvěř mizí a opět se regeneruje; označením „ochránci“ bychom pak rozuměli, že spíše než stáda zvěře, jednotlivé kusy či jejich části indiáni chrání a uchovávají svůj ekonomicky důležitý, kulturně definovaný, historicky nahodilý a rituálně vyjádřený (posvátný) vztah k nim. (srov. s. 149)

Rozšíření takového vztahu i na ostatní stvoření a na celou štědrou Matku Zemi, která laskavě umírá a znova se regeneruje pro své děti, odbudu na závěr jen logicky se vnucující poznámkou.

Kniha, která končí náčrtem debat o stanoviscích a aktivitách současných indiánů v USA a Kanadě, může směřovat čtenáře k promýšlení toho, co to vlastně znamená ekologický či environmentální názor nebo postoj. Pro diskusi, která může následovat, je pak podstatné uvědomění si faktu, že lidé žijící v nejrůzněji strukturovaných společenstvích po celé planetě měnili faunu a flóru způsoby, které nám donedávna přišly nemyslitelné (ostatně Krech upozorňuje na doklady o transformativní činnosti Polynésanů a mně právě leží na stole kniha Tima Flanneryho The Future Eaters – „Pojídači budoucnosti“, která mapuje, jaké obrovské dopady na ekosystémy měly „primitivní technologie“ přírodních Austrálců, Maorů a obyvatel polynéské oblasti). Můžeme se přít, zda předkolumbovští Američané byli a zda jejich potomci jsou (či zda jsme my) součástí přírody, podstatné ale je, zda jsme ochotni učinit si změnu v jejich idylickém obrázku. Lidé, kteří ve velkém měnili krajinu vysbíráváním, vybíjením, vypalováním a při nedostatku zdrojů se přesouvali dále, měli možná ve své víře v regeneraci (byť podložené staletými zkušenostmi svých malých společenství) kousek místa i pro přesvědčení, že (jejich) země je nekonečná a její štědrost neomezená. Kdyby jich bylo více, kdo ví, kolik planet běžné velikosti (parafrázuji přirovnání Jana Kellera týkající se západních konzumentů) by takovíto jedlíci budoucnosti dokázali spořádat? Není třeba počítat odhady, ale snad by reflexe vlastní tradice (mýtů a historie) nemusela být překážkou našim pokusům stanovit meze, které mají bránit tomu, abychom my či naše děti žili (teď slovy Erazima Koháka) ve „zpustošeném areálu mezi skládkou a fabrikou“. Nebo snad… (doufejme, že nám bizoni nabídnou útočiště svého podzemního jezera).