Předávat nejen exaktní znalosti, ale také ideu

5. června 2006 /

Milena Rychnovská (*1928) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde až do roku 1955 působila jako asistentka. Poté musela odejít kvůli neochotě vstoupit do KSČ. V letech 1955—1985 pracovala v Československé akademii věd, kde se její doménou stala luční společenstva. Po nedobrovolném penzionování přijala místo ve Slovenské akademii věd. Od roku 1991 působí na Katedře ekologie a životního prostředí v Olomouci, v letech 1991—1994 ji vedla. Od roku 1992 přednášela také na Katedře environmentálních studií v Brně. V témže roce byla jmenována profesorkou ekologie. Pracovala v poradním sboru federálního a českého ministra životního prostředí. Za svou celoživotní činnost a zásluhy v biologických vědách získala v roce 2003 od Akademie věd Čestnou oborovou medaili G. J. Mendela. Milena Rychnovská je vdaná a má dva syny.

K zájmu o přírodu vás vedl váš otec, profesor zoologie?

Tatínek zemřel, když mi bylo sedm let. Pamatuji si na vůni éteru z epruvet se vzorky hmyzu, které měl po ruce v psacím stole. Také si vzpomínám na vycházky, třeba na Hády. Tatínek obracel kameny a exhaustorem lovil mravence. Nejvíc mě ale ovlivnil bratr Dušan, který je o devět let starší. Už jako gymnazista se zajímal o biologii. Když jsem v roce 1939 sama nastoupila na gymnázium, on šel studovat medicínu s vidinou moderní biologie u profesora Herčíka. Když nacisté vysoké školy zavřeli, vytvořil si doma amatérskou laboratoř, čímž se i mně postupně otvíral svět biologie.

Ovlivnila mě také doktorka Hrabětová, která nás učila v primě a sekundě. Vždycky donesla velkou kytici bylin a my jsme museli jednotlivé druhy pojmenovat. Vysvětlila nám základy linnéovské taxonomie, třeba podle čeho se poznají čeledě. Mně se to velmi líbilo, našla jsem v tom logiku. I když jsem nějakou kytku nepoznala, dokázala jsem určit, že patří mezi motýlokvěté nebo třeba složnokvěté. A když jsem byla v sekundě, pozvala mě doktorka Hrabětová na jednu z nedělních exkurzí Přírodovědeckého klubu, které vedl profesor Podpěra. Setkávali se zde až do konce války středoškolští učitelé přírodopisu, profesoři z vysokých škol i jejich studenti, což udržovalo společné akademické povědomí.

Nebyla taková aktivita za války nebezpečná?

Nebyla. Nacisté zakázali schůze a konference, ale ne exkurze. Navíc Němci velmi uznávali německý přírodovědný spolek Naturforschender Verein in Brünn, který od roku 1861 sdružoval moravské přírodovědce, a pravidelně pořádal přednášky a exkurze. Třeba první Mendelovy objevy vyšly v časopise, který tento spolek vydával. Náš Přírodovědecký klub, založený v roce 1905, byl českou analogií toho německého, takže nikomu nevadil.

Za války tedy Přírodovědecký klub tak trochu nahrazoval výuku na univerzitě?

Pro mého bratra i jeho spolužáky to byla taková peripatetická škola, kde měli možnost se vzdělávat. Někteří studenti ještě docházeli do výzkumných ústavů, kde profesoři po zavření vysokých škol pracovali. Myslím, že aktivity Přírodovědeckého klubu v době okupace jsou dodnes velmi nedoceněné.

Znamenaly pro vás exkurze profesora Podpěry zásadní zlom?

Určitě ve mně vypěstovaly botanické povědomí. Zásadní pro mě však byla až univerzitní exkurze do Bílých Karpat, které jsem se zúčastnila jako oktavánka. Šli jsme po louce a profesor Podpěra ukazoval a svým hlubokým hlasem svérázně pojmenovával jednotlivé „bylince“. Najednou se před námi objevila plocha plná kopretin, které ale jinde nerostly. A profesor Úlehla, světově proslulý fyziolog rostlin, Podpěrovi říká: „Pane kolego, mě by víc zajímalo, proč ty kopretiny rostou zrovna tady, a ne jinde.“ A toto úlehlovské proč prostupovalo celým mým profesním životem. Dodneška mě zajímá nejen to, že někde něco roste, ale proč tomu tak je.

Po gymnáziu jste se asi moc nerozmýšlela, kam jít studovat…

Už v oktávě jsem šla za profesorem Úlehlou, zda bych nemohla chodit na odpolední semináře. Začátečnické prvoročníkové praktikum jsem tedy absolvovala jaksi načerno, jako jeho elév. Na Přírodovědeckou fakultu jsem se oficiálně zapsala v roce 1947. Tehdy profesor Úlehla, můj patron a velký vzor, bohužel zemřel.

Rok 1948 je proslulý jako počátek politických čistek na vysokých školách. Jak tento proces ovlivnil vaši alma mater?

Strana a vláda rozhodly, že na vysoké školy chodí děti z intelektuálských a buržoazních rodin a že tam musí být dělnické kádry. Stanovily i poměr, kolik studentů musí být dělnického původu. Jenže se jim nedostávalo takových maturantů, dokonce ani zájemců. Vznikly proto dvouroční kurzy, během kterých se probrala látka celého gymnázia. Na vysoké školy se tito absolventi dělnických kurzů, říkalo se jim ADK, dostali bez přijímacích zkoušek. Studiem procházeli všichni, nezdar u zkoušek byl nepřípustný. Jako asistentka jsem vedla mikroskopické praktikum pro první ročník. A ten nejpomalejší ADKář z mého kroužku se pak velmi brzy stal profesorem a nakonec děkanem fakulty. Úroveň vědy na vysokých školách tak nezadržitelně klesala.

No a samozřejmě nás přesvědčovali, abychom vstoupili do KSČ. Začátkem 50. let začalo přituhovat. V roce 1954 mně vedoucí ústavu profesor Rypáček, velice akční komunista, řekl: „Tlak na pedagogické síly bude čím dál silnější, hledejte si místo jinde.“

Ani minutu jste nezvažovala vstoupit do KSČ?

To vůbec nepadalo v úvahu, naše rodina byla masarykovsky orientovaná. Tehdy mně o chleba ještě moc nešlo. Bratr však už byl ženatý, chtěl se na fakultě zabývat teoretickou vědou, a to bylo vázané na stranický průkaz. Tehdy mu genetik docent Kříženecký, antikomunista, po mně vzkázal: „Ať to podepíše, co je platné cyankáli, když se do něj vlije celá Vltava.“ Takové názory tehdy bohužel převládaly. To cyankáli však Vltavu nakonec otrávilo. Kříženeckého brzy nato ze školy vyhodili a genetiku zlikvidovali.

Jak zlikvidovali?

Komunisté Mendelovu klasickou genetiku prohlásili za buržoazní pavědu. Stalin preferoval Lysenka, podle něhož neexistují chromozomy a všechno je ovlivňováno jenom vnějším prostředím. Třeba tvrdil, že z ptačích vajíček, pokud nemají správné okolní podmínky, se vyklube jiný druh ptáka, než který ta vajíčka snesl.

To přece nikdo nemohl brát vážně…

To bylo nařízeno! Lepešinská, také ze SSSR, zase tvrdila, že z neživé hmoty vzniká život. To byla oficiální nauka, jinak by to totiž zavánělo náboženstvím. Lepešinská svá tvrzení „prokázala“ tím, že rozdrtila nezmary, dala je zpět do vody a za nějakou dobu tam prý pozorovala nové nezmary. V rámci kandidátské práce dostal můj bratr za úkol pokusy Lepešinské opakovat a rozšířit je. Zjistil, že tam vznikají koacerváty, což nejsou žádné buňky, natož živočich. Profesor Herčík mu to tehdy nedovolil publikovat, čímž mu zastavil i postup. Bratr nakonec v roce 1968 emigroval do Kanady, kde se stal profesorem Kingstonské univerzity.

Po nuceném odchodu z fakulty jste v roce 1955 zakotvila v nově vznikající brněnské pobočce Botanického ústavu Československé akademie věd (ČSAV), tam vaše nestranictví nevadilo?

O Akademii věd se tehdy říkalo, že to byl azyl pro vyhozené vysokoškolské pedagogy. Tam jsme byli naprosto izolovaní od studentů, takže jsme je nemohli kazit. Bádat jsme ale mohli, protože naší vrchnosti přece jen záleželo na tom, abychom nebyli pozadu. V brněnské pobočce nás bylo kolem 26, ale jen jeden straník. Ředitel Botanického ústavu doktor Hejný byl totiž silný komunista. Tvořil jakýsi štít, za kterým na nás nebylo až tak vidět.

Proč jste se rozhodla specializovat na louky?

Traviny mě vždycky zajímaly a také jsem v podstatě neměla jinou možnost. Z plně vybaveného Ústavu pro fyziologii rostlin jsem přešla do Akademie věd, kde jsem z počátku měla k dispozici psací stůl a almaru. Pro svoji kandidátskou práci jsem si proto vybrala výzkum v terénu, konkrétně pískomilnou trávu, která roste na vátých píscích u Strážnice, ale i na přímořských dunách Atlantiku. Rozehrála jsem — na naše poměry a možná i světové — všechny fyziologické přístupy, které systematický botanik neznal a geobotanik zase neuměl. Šla jsem za úlehlovským proč. Tohle vešlo ve známost a v roce 1962 mě pozvali s referátem na konferenci Britské ekologické společnosti do Londýna. Tam jsem se setkala s průkopníkem ekologie rostlin, fyziologem, profesorem Heinrichem Walterem ze Stuttgartu, který mi nabídl půlroční stáž. Úplně jsem zářila. Jenže ředitel Hejný mě nepustil. Prý kdo ví, co by po mně politicky chtěl. Vzácná šance na profesionální růst mně tedy sklapla. S profesorem Walterem jsme si pak až do jeho smrti korespondovali.

U travinných porostů už jsem zůstala, pro doktorskou práci jsem si vybrala stepní rostliny. O doktoru věd ale tehdy rozhodoval Ústřední výbor KSČ, který mi nedovolil tento titul obhájit. Chtěli totiž, aby to byli jen členové KSČ. Časem se ale začali pídit, proč v Akademii mají málo doktorů věd. A tak mi po jedenácti letech čekání nakonec dovolili titul obhájit, i když jsem byla nestraník.

Travinné ekosystémy mírného pásma byly vaším tématem i v Mezinárodním biologickém programu, proč vůbec vznikl?

V roce 1962 vydala Rachel Carsonová knihu Mlčící jaro, která poukazovala na strašlivou civilizační vlnu, jež všechno ničí. O šest let později vzniklo sdružení vědců, ekonomů a průmyslníků, které nazvali Římský klub. Podle nich se naše civilizace řítila do slepé uličky. Obávali se, že naše planeta neuživí obrovsky vzrůstající populaci a že se brzy vyčerpají veškeré zásoby uhlí a ropy. Zároveň se formovaly myšlenky světových biologů k nalezení „biologických základů produktivity a lidského blahobytu“, které vyústily v roce 1964 ve vyhlášení Mezinárodního biologického programu. Pro ekologii to byl obrovský impuls.

To je počátek ekologie, jak ji známe dnes?

Ano. Ovšem ekologii jako nauku o vztahu organismů a prostředí definoval už v roce 1869 Haeckel. Tehdy však převládalo popisné objevování přírody, tedy jakási inventura. Skutečné vztahy definoval komplexně až v roce 1935 Tansley, který vytvořil pojem ekosystém. V 50. letech dvacátého století jej hydrobiolog Odum dovedl do dokonalosti a popsal energetické toky od slunce do rostlin, živočichů atd., včetně rozkladné fáze, a příslušné koloběhy živin mezi atmosférou, půdou a organismy.

V 80. letech vás z Akademie propustili, co se tehdy stalo?

V roce 1985 se profesor Vyskot z Lesnické fakulty měl stát akademikem, což tehdy přinášelo nejvyšší prestiž i zabezpečení. Jenže akademik musel mít svůj akademický ústav. Proto Prezidium ČSAV vytvořilo z naší brněnské pobočky samostatný Ústav experimentální fytotechniky, moji skupinu pak nazvalo kuriózně Oddělením pro pratopaleologii. „Deštník“ ředitele Hejného, který nás dosud jakžtakž chránil, se definitivně zavřel. V osmdesátém pátém také končila pětiletka a mě jako vedoucího vědeckého pracovníka čekala další z pravidelných politických prověrek, na kterých mi vždycky předhazovali emigraci mého bratra a moji nestranickost. Tehdy mně bylo 57 let, a tak mě i některé mé významné kolegyně prostě dali do penze.

Profesoru Vyskotovi jsem namítala, že mám závazně schválenou publikaci, která má shrnovat desetiletou práci našeho týmu, že to teď přece nemůžu nechat být. Šlo o rozsáhlý projekt Člověk a biosféra, který kolem roku 1970 vyhlásilo UNESCO jako pokračování biologického programu. V rámci něho jsme zkoumali funkci luk v pramenné oblasti Žďárských vrchů. Profesor Vyskot nejdřív řekl, že si to nechá projít hlavou, ale obratem mě strčil do penze. Byla jsem z toho nešťastná, měli jsme tolik materiálu, jen to zpracovat!

Takže jste pak odešla do Slovenské akademie věd?

Mé penzionování se v akademických kruzích brzy rozkřiklo, a tak mi člen předsednictva Slovenské akademie věd (SAV), docent Weismann, nabídl místo v Ústavu krajinné ekologie. Ani jsem se nemusela stěhovat do Bratislavy, mým hlavním úkolem totiž byla práce na už zmíněné publikaci, která vyšla knižně v roce 1993.

Po revoluci jste dělala poradkyni českého i federálního ministra životního prostředí. Znala jste Bedřicha Moldana a Josefa Vavrouška už z předlistopadového období?

Znali jsme se z takových pololegálních setkání. Dá se říct, že šlo o českou verzi „Římského klubu“. Setkávali jsme se vždycky na podzim v Krkonoších, kde v tu dobu již nebyli turisté. Počátky se dají vystopovat u profesora Hadače, který sice byl komunistou, ale velmi osvíceným. V roce 1971 se mu podařilo zřídit Ústav krajinné ekologie ČSAV, jehož se stal ředitelem. Vzal k sobě všechny polovyhozené botaniky, ale třeba i sociology; oborově to koncipoval velmi široce. Chtěl také založit ekologickou společnost, ale to už mu nedovolili. Ekologie byla tehdy nežádoucí, jako obor vůbec neexistovala. Tak aspoň vznikla Ekologická sekce při Československé biologické společnosti. A to byl ten „Římský klub“. Jeho aktivity se časem donesly až do vlády, která projevila zájem o současný stav našeho životního prostředí. Vypracovali jsme tehdy pravdivou, tedy velmi nelichotivou diagnózu. Jeden elaborát byl dokonce propašován za hranice a Svobodná Evropa jej předčítala na pokračování.

V roce 1991 jste se vrátila na fakultní půdu jako vedoucí olomoucké Katedry ekologie, kterou nově založil Otakar Štěrba. Nepochybovala jste, že začínat v 63 letech de facto nový život bude nad vaše síly?

Možnost vrátit se mezi studenty se mi líbila, zákazem působit na fakultě jsem velmi trpěla. Nabídku jsem ale velmi rozvažovala. Nakonec jsem si říkala, že je teď příležitost pro ekologii mnohé udělat. Navíc tam byl dobrý kolektiv lidí. Ale samozřejmě toto nové povolání nebylo snadné. Třicet let jsem pracovala na lučních porostech a najednou jsem měla přednášet celou ekologii rostlin, nauku o ekosystémech, obecnou ekologii. Nikdy jsem se tolik neučila jako tehdy.

Řídila jste překladatelské práce knihy Ekologie: jedinci, populace a společenstva od anglických autorů Begona, Harpera a Townsenda. Čím se pojetí ekologie 90. let liší od toho odumovského?

Odum jako první formalizoval živé i neživé složky ekosystému do energeticky propojených procesů a jeho následovníci je vtělili do matematických modelů. Ztroskotali však na nedostatku informací o všech strukturách a procesech, které ve složitém systému probíhají. Naopak dostatečnou vypovídací schopnost a prognostickou hodnotu měly jen modely dílčích subsystémů, například koloběhu uhlíku, dusíku nebo třeba fungování populací některých hmyzích škůdců. Tím se trochu otupilo odumovské nadšení pro celkový ekosystém. Současná ekologie se proto orientuje spíš na studium jedinců a populací a na vazby mezi nimi ve společenstvech. Ekologie populací může také své hypotézy experimentálně potvrdit, což je pro celkový ekosystém obtížné.

Pokud jde o krajinnou ekologii, je pokusné ověření hypotéz téměř nemožné, a proto zůstává na empirické úrovni a své hypotézy teprve hledá. Vývoj krajiny lze předvídat jen na základě srovnávání a zkušenosti. Výsledky krajinné ekologie jsou však potřebné, nenahraditelné, i když dnešní přísná scientometrická kriteria nesplňují. Jak blahodárné bylo zavedení Územního systému ekologické stability v zemědělské krajině, i když nebylo utkáno z hypotéz a podloženo teoreticky!

Dodnes působíte rovněž na brněnské Katedře environmentálních studií, zaujal vás multidisciplinární projekt profesorky Hany Librové?

Skloubit humanitní vědy s exaktními byl dobrý nápad. Vzdělávat třeba žurnalisty v přírodních vědách je záslužné, obzvláště pokud vidíme, co všechno jsou schopni psát do novin. Myslím si ale, že počínání na katedře je příliš optimistické. V mnoha studentech s humanitním vzděláním vězí velký despekt k přírodním vědám. Někteří se až holedbají tím, že postrádají jakékoliv znalosti o Zemi, klimatu, že neznají základní gymnaziální učivo z přírodopisu. Znovu jsem se utvrdila v názoru, že naše společnost přežívá v buditelské ideji 19. století, že kultura je to nejvrcholnější. Nikdo by nepřiznal, že neví, kdo napsal Ódu na radost nebo kdo byl Picasso. Za neznalost principu fotosyntézy se však stydí jen málokdo. Přírodní vědy se u nás velmi podceňují.

Na co by podle vás měla ekologická výchova dětí klást důraz?

Na úctu a pokoru k přírodě. Pokora nám velmi chybí, stále přežívá stalinská zpupnost: zvítězíme nad přírodou, poručíme větru, dešti. Letošní záplavy nás znovu poučily, že přírodě neporučíme. Jenže namísto obnovy krajiny se plánují jen další přehrady. Myšlení, že všechno lze vyřešit technicky, jsme ještě nepřekonali. Pamatuji si na jeden dávný rozhovor s krajským tajemníkem KSČ pro zemědělství. Tehdy, v 70. letech, se bojovalo o zrno, odvodňovaly se a osívaly i rašelinné louky na Vysočině. Říkala jsem mu, že pokud budou takto hospodařit, za deset let v naší krajině zmizí potřebné zdroje vody. On se na mě podíval s takovým despektem a řekl: „Ale soudružko, když nebudeme mít vodu, tak si přece dovezeme kru z Antarktidy.“

Aby měla ekologická výchova výsledky, museli by kantoři předávat nejen exaktní znalosti, ale také ideu, museli by umět děti nadchnout, tedy sami souznít s přírodou. Dnes se lidé podivují, že letadlo přeletí z Ameriky do Evropy za dvě hodiny, ale to, po čem šlapou, jim uniká. Že každý lístek je dokonalou „sluneční baterií“ nebo že se tlustá, chlupatá housenka zakuklí, beze zbytku se transformuje a pak že z ní vyletí nádherný motýl, to považují za samozřejmost. Až mrazí v zádech, jak efektivně dokáže příroda hospodařit se svými zdroji. Toto je přece zázrak!

Připravila Dagmar Smolíková. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.