Procházeti se bez vzpomínek liduprázdným lesem

14. června 2013 /
foto: Zdroj: Vlasta Urbánková: Navštivte mne s podzimem, Borek 1994.

Anna Pammrová (1860—1945), dnes již málem zapomenutá „žena s  duší lesa“, básnířka, prozaička, esejistka, filosofka, mystička, feministka. Vzdělaná osobnost, která si dopisovala s básníkem Otokarem Březinou, evangelickým knězem a filosofem Jánem Maliarikem, filosofkou a spisovatelkou Pavlou Moudrou, rodinou stavitele Václava Havla, dědečka bývalého českého prezidenta, a překládala do češtiny dílo filosofa Theodora Lessinga. Publikovala mimo jiné v časopisech Dvacátý věk, Vesna, Ženský obzor. Vydala několik knih, z nichž nejznámější jsou Antieva, Zápisky nečitelné, Zrcadlo duše či Cestou k zářnému cíli. Asi tolik bychom mohli uvést ve strohém encyklopedickém hesle. Pokud však chceme zjistit, čím nás může život a dílo této výjimečné ženy inspirovat ještě dnes, odpovědi musíme hledat pod povrchem, v důležitých událostech a hlavních myšlenkách jejího dlouhého bytí.

Trvale s hlínou ve styku,
ať slunno nebo šero.
V jedné ruce motyku,
v druhé ruce pero.

Půdu tvrdou vzdělávám.
Skrovnou sklizeň uschovám.
Komu dílo zanechám? —

(Báseň ze sbírky Divočinu slov mi nech)

Anna se narodila 29. června 1860 v myslivně obory Bažantnice mezi Náměští nad Oslavou a Kralicemi. Otec Jan Pammr, který pocházel ze starého keltského šlechtického rodu Pammricků, sloužil jako lesník u hraběte Karla Viléma II. Haugwitze. Matka Josefina se po sňatku starala o domácnost a tři dcery — Annu, Leopoldinu a Eleonoru. Od raného dětství se Anna cítila šťastná v přírodě, při hrách se sestrami v lese. Byla citlivá a uzavřená, přírodu vnímala jako živou bytost, která k ní promlouvá, což se později projevilo v její básnické tvorbě. Idylické období však netrvalo dlouho. Po narození čtvrté dcery Antonie požádali její bezdětní a zámožní kmotři Novákovi, aby si mohli nejstarší Annu vzít k sobě jako schovanku. Anna tedy od ledna 1866 vyrůstala u Novákových na statku v Jasenici, kde však — obklopena „umořujícím blahobytem“ — strádala. Velký podíl na jejím neštěstí měla kmotra, která křehkou svobodomyslnou dívku nutila do dlouhého sezení nad ručními pracemi, chovala se k ní panovačně a zakazovala jí chodit na slunce. Prožitá příkoří Anně částečně vynahrazoval kmotr, který ji bral na procházky. Přesto však u ní převažoval nepříjemný pocit, nota bene když ji kmotra izolovala od her s okolními dětmi a nadto ji nutila jíst maso, které Anna odmítala.

Z těchto dětských prožitků pravděpodobně pramení Annina touha po maximální volnosti, blízkém kontaktu s přírodou, po vyvázání se z dobového údělu ženy-hospodyňky. Její citlivou duši a extrémně blízký vztah k přírodě popisuje historka z období života v Jasenici, uvedená v životopisu sepsaném Almou Křemenovou, Anninou neteří: „Jednoho srpnového večera skládali dělníci u stodoly velkou fůru chvojí. Ach, ta božská vůně pryskyřice vyvolala vzpomínky na nezapomenutelná místa a přilákala dítě lesa. Vyšplhalo se na kupu, zbožně pokleklo a v návalu radosti, jakou tam [v Jasenici] dosud nepocítilo, zazpívalo si píseň. Cítilo se lehounkým jako obláček. Ještě ve stáří vzpomínala Anna dojatě a ráda na blaženou tu chvíli.“

Zvláště za našich dnů…

Díky skvělé paměti vynikala Anna v jazycích: mluvila plynně německy, francouzsky a anglicky. U Novákových se jí dostalo domácího vyučování, kmotra přitom dbala na dívčino (samo)studium němčiny, doplněné pravidelnou konverzací s návštěvami. Český jazyk paradoxně Pammrová tolik neovládala, chyběly jí základy gramatiky, kupříkladu její deník je tedy psán jen německy. V patnácti letech ji pak kmotra odvezla do Znojma, kde se učila hře na klavír, šití, fyzice a chemii a dále se zdokonalovala v jazycích. Ač zde její formální vzdělávání končí, věnovala se Pammrová následně celý život samostudiu filosofických a náboženských děl, četla Rousseaua, Nietzscheho, Schopenhauera a mnohé další.

Anna Pammrová v roce 1889. Zdroj: Vlasta Urbánková: Navštivte mne s podzimem, Borek 1994.

Nabyté vzdělání z ní činilo dobrou nevěstu, případně i vychovatelku. Odloučena od života své rodiny, musela si Anna při výjimečných návštěvách doma na své nejbližší opět zvykat. Dvě z Anniných sester nadto v mládí zemřely: Leopoldina podlehla ve dvanácti letech spále, dvacetiletá Toninka, která chřadla od operativního vyjmutí bulky z podpaždí, zemřela na souchotiny. Anně se záhy také udělala boule v podpaždí. Známý medik jí však poradil neotřelou metodu léčby, vyčtenou ze starých indických lékařských knih: přestat jíst maso a nesolit pokrmy. „Anna se přesně tou radou řídila a po čase se jí boule ztratila, byla úplně zdravá a téměř nikdy nestonala. Vegetariánkou zůstala až do smrti,“ popisuje Annino vyléčení Křemenová.

Pammrová po této zkušenosti začala studovat indickou filosofii a mystiku, což značně ovlivnilo její další životní postoje. „Zvláště za našich dnů nehrdinských bojů, internacionální industrie, exhumanitní vědy, bahnité politiky, horečného obchodu, samosebou prokletého luxu, zoufalého spolčování a nezbožného náboženství málokdo pomyslí na místo z Bhagavadgíty: Jen ten, kdo v sobě nalezne Světlo, je zajedno s Bohem,“ zapsala si jako třiatřicetiletá do deníku.

Nikoli potrava, nýbrž poživatiny

Příroda se v očích Pammrové zračí jako „element vesmírného dění, formující princip — věčná MATKA=Anaitis=Héva=Mahámaria.“ Náklonnost a empatie vůči přírodě jako celku se často objevuje v jejích deníkových záznamech i básních. Do svého biocentrického pojetí světa přitom zahrnuje i neživé objekty a živly, které jímavě personifikuje. Ve sbírce Alegorie dnešní doby píše:

Skála — prahorní, od prvopočátků němá, si vzdychá:
            ‚Tíhu všech prvků i tvarů chci nésti.‘
Oheň — plamenným jazykem k obloze syčí:
            ‚Pálím, zahřívám, tavím. Prorokům na cestách zářím!‘
Oceán — v majestátu tvůrce i strůjce nad břehy strmé se zvedá:
           ‚Pánem všech pevnin jsem Já, otec i máteř Země!‘
Hvězda — mrazivě stříbřitým leskem hlásí:
           ‚Úzkostmi ubývá světla mi; Někdo na zemi běsní.‘
Měsíc — vyděšen rykem v Prostoru zimničně vzlyká:
           ‚Lépe mi bude, zemřu-li dřív, než mne pozemšťan sní.
           Větřím, co v ohavných tam rourách on vězní‘…

Verš ze stejné sbírky věnovaný Člověku pak dokumentuje celoživotní vztah Pammrové k lidem, jejich charakterovým vadám i přístupu k přírodě coby pouhému zdroji surovin a entitě hodné vykořisťování:

Člověk — na vratkém trůně v záchvatech plzkého šílenství,
ON v domněnce, že sebe zvěční,
o vítězství nad živly řeční
— jen a jen řeční…

V roce 1894 si Pammrová zapsala do deníku: „Zdá se mi někdy, že v nejbližší době Země míní odepříti jakoukoli produkci. Lidé ji bičují svými agronomickými systémy, donucují ji k nadprodukci právě tam, kde jí nejvíce třeba odpočinku. A právě tato nadprodukce stane se dříve nebo později pro lidstvo osudnou. … nehledá se potrava, nýbrž ‚poživatiny‘.“

zdroj: www.annapammrova.cz

Pammrová si uvědomuje i těžký úděl zvířat, ponechaných navíc napospas lovcům, myslivcům a pytlákům. „Vše zdá se Smrt, ač v nehybnosti této dřímá námi nepoznaná forma Života. Jak nepříznivo je toto období [zima] všem živočichům! … Vychrtlý zajíc, jehož nohy v tak kritických dnech zdají se nepoměrně prodlouženy … chvěje se strachem více než před liškou před dvounohým arcidravcem, jehož ocelovou rouru odněkud větří.“Pammrová následně v darwinovském duchu navrhuje, abychom utrpení tvorů chápali jako projev jejich nedostatečnosti, krutost přírody pak vnímá jako příležitost k evolučním vylepšením, která by měla být cestou k dokonalým organismům.

Antieva

V dospělosti napsala Pammrová autobiografický fragment Antieva, v němž vzpomíná na prvních pět let života u Novákových. Kniha je subjektivní analýzou dívčina života, jejích pocitů, událostí i popisem lidí a míst. Pammrová si záměrně vybrala období, kdy byla vytržena z prostředí domova a rodiny a tuto chybějící část sebe sama pak v dalším životě těžko nalézala. Fenomén Antievy ji provází celým životem. Biblickou Evu vidí Pammrová jako hříšnou ženu, která se stala závislou na muži. Žena by však podle ní měla být svobodná a nezávislá, měla by dostat kvalitní vzdělání, měla by se stát k muži rovnoprávnou. Pammrová se dokonce domnívá, že kvůli narušení původní úlohy žen — pečovat, chránit, tvořit — se lidé i příroda dostali do hluboké krize, z níž je nejspíš může vyvést zase jen žena. Přesto si Pammrová uvědomuje, že chápání genderových rolí nepůjde v její době snadno proměnit: „Antieva je pojem příliš odtažitý pro dnešní splašence, kteří vše záhadné a vznešené drze pošpiní, anebo vůbec nevšímavě minou,“ uvádí v deníku.

Anna Pammrová na sklonku života. Zdroj: Svítání naděje: výběr z dopisů Otokara Březiny Anně Pammrové, Melantrich 1989. 

Ve dvaceti letech poslala matka Annu sloužit do Vídně jako vychovatelku. Na návštěvě u jedné známé poznala Leopolda Stögra, „vážného a málomluvného člověka“, který Annu pozval na návštěvu strýcova statku v horách. Tam Anna se Stögrem otěhotněla a v lednu 1884 se jí narodila dcera Alma. S novorozenou dcerkou pak odjela do Jinošova, působiště jejího otce. Stöger si sice pro ženu i dítě přijel, Křemenová však píše: „Anně se však z domova nechtělo, manželský život ji nelákal, chtěla býti nejraději nezávislá.“ U rodičů pečovala o Almu, soukromě vyučovala jazyky, pracovala v zahradě a stále se vzdělávala. K domácím pracem kladný vztah neměla: „Pro stálou hrnco a hadroslužbu se duch ženy nemůže povznášet.“

Pammrová se vyhraňuje vůči chování a jednání „průměrných“ žen, které baží po fyzické stránce vztahu, jsou na svých mužích závislé — ostatně jako Eva, nechají se od nich ponižovat a vzdají se kvůli nim svých snů a ambicí. Jak píše v deníku, „kdyby se ženy nebály svého určení … Není nám ještě dopřáno spatřiti pravou formu naší duše mužem nepošlapanou … Všechny společenské útvary jsou výplody mužů, kteří nikdy neměli na zřeteli podklad rodové existence. Jejich snaha uzavírala vždy ženám cestu do oblasti absolutního ženství.“

Mluvím-li o trávníku

V roce 1887 se Pammrová setkala s Otokarem Březinou („člověkem západu“, jak ho v deníku nazývá), když budoucí slavný básník působil v jinošovské škole jako učitel. „Já, starší o osm roků, znala jsem již onen stav, kdy z vybájeného azuru svrženi býváme do toho, čemu nejúzkostlivěji jsme se vyhýbali. Zábavný však hovor náš nebyl. Nemohla jsem se s novým společníkem měřiti slovně . Z jeho kvapně sypaných, a přece vzorně stavěných vět … prýštil v zatrpklosti skrčený smích vtipných pohrdačů, břitce vrhajících pamfletistů. … Mé polověty s mračnou ironií nadhozené doplňoval on způsobem takovým, že zachvátila mne lítost nad jeho žíznící duší, která přenáší sebe z oblasti nevítaného žití do podezřelého uměleckého chaosu.“

Tito dva protikladně smýšlející intelektuálové („Všude, kde vidím jednotku, vidí on nulu, kde vidím lesk, vidí on stín, kde slyším zpěv, slyší on nářek. Mluvím-li o trávníku, on myslí pod trávník. Bojím se skoro, aby trvalým seberozborem se jednoho dne nerozbořil s celou svou ideovou vazbou. Byla by ho škoda!“) se osobně setkali pouze několikrát, v období Březinova ročního pobytu v Jinošově, poté také na sklonku jeho života v domku Pammrové. Hlavně díky vzájemné korespondenci mezi nimi přesto vznikl výjimečný vztah plný porozumění a podpory, který přerušila až básníkova smrt v roce 1929. Pammrová si Březiny nesmírně vážila jako blízkého přítele a byla hrdá na jeho přeměnu z revoltujícího mladíka ve vyzrálého muže. Březina se pak podle slov Křemenové nechal o Pammrové slyšet, že „kdyby měla české školy, byla by z ní velká spisovatelka“.

Bludiště rafinované nečistoty

Kolem roku 1889 začala Pammrová na každodenních procházkách v lese potkávat myslivce Františka Kroha, který se jí dvořil. Nepříjemný muž se v Anniných představách (po vzoru myslivecko-čertovské symboliky) blížil ďáblu: „Rudé plameny, které ho obklopovaly, plazily se hluboce černým prostorem až ke mně…“Kroh na Pammrovou dlouhé měsíce dotíral, až se nakonec v roce 1893 rozhodla sňatkem s ním zaopatřit sebe i malou Almu. Po svatbě pobývala rodina v myslivně v Sedlci u Hartvíkovic.

Annin vztah k veškerým lidským sídlům byl přitom plný negativních konotací, snad i jistého opovržení měšťany a vesničany. „Co je město v mých očích? Ohromný krám, bludiště rafinované nečistoty, protikladných žádostí, potencované nespokojenosti, strojenosti, citové neopravdovosti. Jest průpravou k poslednímu jednání společenské komedie, pastí pro neprozíravé lidi,“ poznamenává si do deníku.

Ani kulturní památky nezůstaly v její optice ušetřeny kritiky: „Cítím v nich pot a krev těch, kteří je vytvořili.“ Pohled pokorné Pammrové je obecně v přímém kontrastu s vědecko-technickým nadšením a optimismem přelomu století, kdy byl průmysl na vzestupu, města se nebývale rozrůstala a pohlcovala okolní vesnice i krajinu. V civilizačních výdobytcích vidí opačnou stránku pokroku, jeho povýšenost a touhu pokořit přírodu a přirozenost. Křemenová popisuje, jak Pammrová při návštěvě strojnického pavilonu na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 pociťovala „hrůzu a odpor z pohledu na kovové nestvůry“. Dělníci, kteří stroje obsluhují, přitom podle Pammrové „ztrácejí smysl pro vše jemné, instinkty a intuici — vlastní podstatu“.

Hvězdy a hlína

V říjnu 1893 se Anně narodil syn František. Jakožto matka toužila, aby i její syn pociťoval onu blízkost k přírodě a živlům, proto ho v slunečném listopadovém dni položila v lese na dubové listí a pronesla k němu řeč. „Neodlučuj se od stromů, hvězd a dobrých knih! Les nebo zahrada ať se stane tvým domovem až do posledního dechu. Strom tě bude těšit, živit, v zimě zahřívat, v létě chladit a v nemoci léčit. Hvězdám obětuj cit i myšlenku. Ony tě povedou ke zdroji všesvětové lásky, posvítí tobě na záhadu vlastního žití. Za nocí hmotných starostí budou ti věčně zářícím písmem Pravdy. — Z hloubky a dálky, v níž plují, poznáš hloubku a dálku vlastní své duše… A tak, jak neodvracej zraku od hvězd, tak neodvracej ruky od hlíny! — Obé ti dá, čeho ti třeba.“ Podle slov Křemenové se Anně přání vyplnilo, František byl prý inteligentní a vnímavý chlapec.

zdroj: www.annapammrova.cz 

Vztah s Krohem se postupně zhoršoval, manžel pil a nakládal na ni stále víc těžké práce. Navíc svou vzdělanou manželku často plísnil a ponižoval, trhal jí knihy, které dostávala od Březiny. Alma v roce 1898 odešla po absolvování školy do služby do Brna, kde zpočátku pečovala o člověka trpícího tuberkulózou. Téhož roku zemřel kmotr Novák a odkázal Anně dva tisíce zlatých a klavír.

Z nabylého dědictví koupila na Žďárecku pozemek na samotě u lesa, na kterém začala stavět dřevěný domek, svůj nový domov. Zde si konečně užívala nabyté samoty a svobody, v podmínkách málo úrodné horské půdy zasadila ovocné stromy a růže. „Přiblížila jsem se částečně svému snu, a život můj by byl skoro ideálně bezstarostný, kdybych neměla dětí. Tyto visí jak ohromný balvan na křídlech mé duše a jen kvůli nim je mně třeba se držeti nízko při zemi.“            

Pammrová vždy cítila, že život manželky a matky není pro ni stvořený. Přestože však děti v hloubi duše vnímala jako břímě, které jí nedovoluje věnovat se více péči o svou duši a psaní, uvědomovala si, že „sebeoběť je nevyhnutelná“, a o Almu i Františka se vždy svědomitě starala. Byť neměla peněz nazbyt, poskytla jim vše potřebné včetně vzdělání a často přemítala o jejich budoucnosti. S Krohem se po tříletém nešťastném manželství rozvedla. V roce 1903 umírá její otec, dcera Alma o dva roky později jako zasnoubená podléhá tuberkulóze.

Skromná poustevnice

„O velikonočních svátcích přišla nečekaná návštěva, elegantně oděná rodina pana stavebního inženýra Havla z Prahy, majitele Lucerny… Chtěli koupiti můj pozemek k vybudování důkladného domova, kdež bych měla zajištěný byt až do smrti,“ zapisuje si patrně v roce 1907. Pammrová nabídku odmítla, přestože tuhé zimy v dřevěnici byly jen těžko snesitelné. Havlovi se vzápětí stali jejími nejbližšími sousedy. V lesích nad řekou našli vyhlídku, na které postavili rodinné letovisko Havlov. Sousedské vztahy byly velmi dobré, Havlovi za Pammrovou často docházeli, nosili jí dárky i zásoby, diskutovali s ní o aktuálních společenských otázkách. V době jejich pobytu v Praze si také pravidelně dopisovali.

Pammrová v této době pilně pracovala na svých knihách, sbírkách a esejích. V roce 1917 jí vyšla kniha Alfa: embryonální pokus o řešení ženské otázky, následovaly publikace O mateřství a pamateřství (1919), Cestou k zářnému cíli (1925) a Zápisky nečitelné (1936). Svými originálními myšlenkami i ostrou rétorikou vybočovala z česko-slovenských literárně-filosofických kruhů.

Jednadvacetiletý syn František, který „těžce nese, že je matce na obtíž“, nevrátil se jednoho dne z práce. Jak se později ukázalo, těsně před válečnou mobilizací uprchl, pravděpodobně se svou dívkou, do Ameriky. Pammrová od syna později dostala několik dopisů z Kalifornie, ve kterých se zmiňuje o spokojenosti, blahobytu a šťastném rodinném životě.

Období obou světových válek nebylo ani pro Pammrovou lehké. Ač byla na své samotě od válečných hrůz izolována, díky své „hyperempatii“ podle slov Křemenové „vyciťovala před válkou až do své samoty mrtvolný pach. Před válkou v roce 1914—18. A před válkou i za války 1939—45 opět.“ Mnoho místních považovalo Pammrovou pro její samotářský, takřka poustevnický způsob života za podivínku, našli se ale i tací, kteří se s ní rádi scházeli, kupříkladu mlynářka Šafránková.

Nekompromisní opravdovost

V roce 1921 umírá její maminka Josefina. Anně tak zbyla jen rodina sestry Eleonory, jejíž dcera Alma trávila se skromnou poustevnicí v posledních letech jejího života mnoho času. V roce 1922 se Pammrová na stejném pozemku ve Žďárci přestěhovala do nového zděného domku s verandou. Přijímala zde návštěvy přátel i hodných lidí z okolí. Pěstovala brambory, zeleninu a ovoce, sušila byliny, zbylý čas trávila výlety po lese, korespondencí, psaním článků a četbou knih.

Dedikace A. P. v knize věnované Drahomíře Koudelové – Králíkové, pozdější profesorce tisovského gymnázia. Zdroj: Vlasta Urbánková: Navštivte mne s podzimem, Borek 1994.

Po Březinově smrti částečně pozbyla svůj klid, když ji začali vyhledávat jeho i její obdivovatelé, mezi jinými moravskobudějovický středoškolský profesor František Jech, který Pammrovou lákal k sepsání jejího životopisu, a sochař Jaroslav Krula, který jí vytvořil bustu. V československé společnosti tehdy rezonovala převážně její díla feministická. Kupříkladu soudní rada Antonín Kodýtek pěl v padesátých letech chválu na knihu O mateřství a pamateřství a o Pammrové píše, že „její hrdá duše má v sobě cosi titánského a úžasně mě zajímá její nekompromisní opravdovost a poctivost.“ Po prvotním nadšeném objevování osobnosti i díla Pammrové těsně po Březinově smrti však začal zájem o ni postupně upadat.

Když v červnu 1945 zemřela sestra Eleonora, Anna, vizionářka a odvážná žena, která se nenechala spoutat konvencemi a žila svůj život svobodně, v souladu s přírodou, ji 19. září ve věku 85 let následovala. Když ji ve třicátých letech zmiňovaný František Jech přemlouval k sepsání životopisu, odvětila mu Pammrová: „Ale já nemám nejmenší chuti napsati, co jsem za více než 60 let vytrpěla působením lidí znásilňujících moji vůli. Ostatně by nikdo nepochopil mých sklonů a neuvěřil, že literárně podané zážitky byly kdysi skutečností. Mně je blaze, když na vše minulé mohu zapomenouti. Mám jediné přání: procházeti se bez myšlení, bez vzpomínek liduprázdným lesem.“

Kráso dne! Nádhero noci!
Paprsku tvůrčí, sílo tajemná,
v tebe chci proměnit sebe.

(ze sbírky Zrcadlo duše)

Hledání odkazu

Po smrti Pammrové nebyla doba vůbec nakloněna podrobnému zkoumání jejího díla ani osobnosti. Od devadesátých let však naštěstí zájem badatelů roste, patrně i díky větší rezonanci feministických i environmentálních témat. Odkazem Anny Pammrové se tak již zabývali či zabývají historik Karel Fic, filosof Josef Karola, badatelka Vlasta Urbánková nebo teoretik Ivan M. Havel. V roce 1995 vznikla za tímto účelem také Společnost Anny Pammrové. Ucelená vědecká práce o Anně Pammrové však bohužel dosud stále chybí.

V článku byly použity básně a citace z knih Anny Pammrové: Zrcadlo duše, Divočinu slov mi nech, Alegorie dnešní dobya Mé vzpomínky na Otokara Březinu, dále z publikace Almy Křemenové: Anna Pammrová — životopisa Vlasty Urbánkové: Navštivte mne s podzimem. Více informací najdete na stránkách Společnosti Anny Pammrové www.annapammrova.cz

Předchozí díly seriálu Zelené srdce najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.