P(r)ohnojená rodná hrouda

29. dubna 2019 /
foto: archiv F (vše)
Víra v pokrok vědy a rozumu nikdy nebyla silnější než v dlouhém devatenáctém století. Když chemik Fritz Haber přišel v roce 1909 na to, jak syntetizovat čpavek z atmosférického dusíku, jistě byl přesvědčen, že s pomocí vědy, respektive umělých hnojiv, pomůže nakrmit celý svět. A svým způsobem měl pravdu. Jenže už nemohl dohlédnout všechny následky, které rozšíření umělých hnojiv přineslo — a které nás o sto let později mohou přivést až k potravinové krizi.

Haberův patent způsobil bez nadsázky revoluci v zemědělství a zahájil masivní výrobu syntetických hnojiv. Za posledních padesát let vzrostla spotřeba minerálních hnojiv pětkrát. Nejvíce jich spotřebuje Čína, v přepočtu neuvěřitelných 344 kilogramů na hektar zemědělské půdy za rok. Vysokou spotřebu hnojiv má také Japonsko (průměrně 288,7 kilogramů na hektar) nebo Brazílie (v roce 2014 celkem 32,2 milionu tun). Naopak nejméně se uměle hnojí na africkém kontinentu, některé státy jako Rwanda nebo Ghana použijí na hektar obdělávané půdy pouze jednotky kilogramů hnojiv. Současný trend napovídá, že celosvětová spotřeba umělých hnojiv by se měla i nadále zvyšovat. Atlas půdy z roku 2018 počítá s modelem, v němž bude v roce 2050 celosvětové zemědělství vyžadovat 263 milionů tun umělých hnojiv, asi o 60 milionů více než dnes.

Český hnůj

Čechy, Morava a Slezsko svou spotřebou hnojiv nijak nevybočují z evropských měřítek. Podle Zprávy o životním prostředí České republiky pro rok 2017, kterou vypracovalo ministerstvo životního prostředí, tuzemští zemědělci v roce 2016 použili na svých polích 141 kilogramů minerálních hnojiv na hektar, v roce 2017 pak 138 kilogramů. Ačkoli se v tomto roce číslo mírně snížilo, z dlouhodobého hlediska spotřebováváme minerálních hnojiv čím dál víc. Zvláště se to potvrdilo například v roce 2015, který byl výrazně sušší.

Právě sucho hraje velkou roli, protože oslabuje rostliny a ty následně vyžadují více péče a výživy. A protože déletrvajícího sucha zažije Česko v dalších letech stále více, musí intenzivně hospodařící zemědělství počítat také s většími dávkami hnojiv. Tedy pokud nenastane politický obrat a pro zemědělce se nestane výhodnější vrátit se k přírodě bližšímu hnojení.

Zdejší pole mají ještě další, specifické problémy. Jejich půda je kontaminována kadmiem a arsenem, a to podle dlouhodobého měření od roku 1998. Společně se zinkem se tyto látky nacházejí také v rybničních a říčních sedimentech. V půdě najdeme také zbytky insekticidu DDT, přestože se nesmí používat už od roku 1974. Konkrétně ho obsahovalo 10 procent testovaných vzorků orné půdy a sedm procent vzorků z řek a rybníků.

Začarovaný kruh

Umělá hnojiva sama o sobě nemusí být špatná — jde o to, jak se s nimi nakládá. Každá půda a každá plodina potřebuje trochu jiné složení hnojiva. V České republice se hnojí hlavně dusíkem, ten tvoří 81,7 procenta všech aplikovaných minerálních hnojiv. V některých zemích EU dosahuje jeho podíl až k 90 procentům. Velkoplošné zavádění dusíku jako hlavního hnojiva vede ke krátkodobému zvyšování úrodnosti, jak dokládají celosvětové statistiky.

Z dlouhodobého hlediska ale nadmíra dusíku půdu poškozuje. Dusíkatá hnojiva včetně močůvky obsahují čpavek, který zvyšuje kyselost půdy. Kyselá půda ale také znamená nedostatek fosforu — ten se tedy musí do půdy dodávat jako další umělé hnojivo. A tím kolotoč nekončí. Půdu překyselenou dusíkatými hnojivy je nutné systematicky vápnit. Vápenných látek spotřebovali čeští zemědělci v roce 2017 269 tisíc tun, i tak ale mají stále ve vápnění velké rezervy.

Dusík půdu nejen obohacuje, ale také v ní urychluje rozklad humusu, který je nezbytnou potravou půdních organismů. S úbytkem humusu tedy mizí i půdní organismy jako žížaly, stonožky nebo bakterie, plodiny jsou zranitelnější vůči škůdcům, snižuje se kvalita zeminy — a půda umírá.

zdroj: Atlas půdy

Je to jeden velký paradox. Do půdy vpravujeme čím dál více hnojiv ve snaze zajistit vyšší výnosy zemědělských plodin, ty se ale postupně snižují, byť to trvalo celá desetiletí, než se negativní dopady projevily. Půda má čím dál méně humusu a tím méně je úrodná, chudší na nejrůznější prospěšné organismy. Významné množství organické hmoty přitom ztratila téměř polovina půdy v Evropě. Mnohá pole v Jihomoravském kraji se již změnila v půdní poušť. Už v ní není takřka nic živého, slouží pouze jako matrice, z níž rostlina za pomoci hnojiv a slunce vyroste, pak se sklidí — a v půdě nezůstane vůbec nic. Na vině je kromě umělých hnojiv také nedostatečné střídání plodin a velmi intenzivní využívání půdy, kterou zemědělci jen málokdy nechají ležet ladem.

Humus pro vodu, voda pro humus

Humus, tedy odumřelé organické látky, tvoří 85 procent organické hmoty v půdě. Zbývající podíl zabírají kořeny rostlin a půdní organismy, které se humusem živí. Organická hmota pomáhá půdu kypřit, chrání ji před erozí tím, že slepuje půdní částečky, slouží jako zásobárna živin — a v neposlední řadě zadržuje vodu, takže i v suchých letech dodává půdě vláhu. Zdravá půda udrží až 400 litrů v každém metru krychlovém. To znamená, že by půda v České republice mohla zadržovat až 8,5 miliardy kubíků vody. Po desetiletích moderního zemědělství však zadržuje pouhých pět miliard kubíků. To je rozdíl dvou a půl Vltavských kaskád.

Tolik vody z půdy zmizelo nejen kvůli nedostatku humusu, ale také následkem soustavného stlačování půdy těžkými stroji, které na pole vjíždějí několikrát za rok. Situaci ještě zhoršuje změna klimatu, která mění srážky v České republice. Místo pravidelných zahradních deštíků se stále častěji setkáváme s hustými lijáky, které přicházejí po delším období sucha. Zhutnělá půda ale není schopná všechnu tu vodu, která se na ni během krátkého okamžiku snese, pojmout. Voda se tedy nevsakuje v krajině, aby dodávala plodinám sílu v období sucha, ale odteče z krajiny pryč — a problém se suchem a nižší kvalitou půdy se stupňuje.

Není všechno zlato, co fosforem svítí

Dusík samozřejmě není jediným uměle vyráběným hnojivem, hojně se používají také fosfáty, kterých se v roce 2012 celosvětově spotřebovalo 41 milionů tun. Světové zásoby fosforu ale rychle docházejí, podle míry poptávky se vyčerpají za padesát až sto let. V Evropě by se navíc nedostatek fosforu mohl projevit mnohem dříve, protože v 90 procentech jej musí unijní státy dovážet.

Řešením, které by alespoň částečně mohlo nahradit těžbu fosforu, by mohla být jeho recyklace z odpadních vod. V kalu z čistíren je fosforu relativně hodně — dospělý člověk jej denně vyloučí kolem jednoho gramu, převážně v moči. Technologický postup získávání fosforu ještě není zcela vymyšlen, pomoci by ale mohly například mykorrhizní houby. Jsou to půdní symbiotické organismy, které vytvářejí kolonie v kořenech rostlin a dodávají jim vodu, dusík i fosfor v daleko větším množství, než kolik ho rostliny vyžadují. Houby umí získávat fosfor z okolního prostředí, takže by zvládly přeměňovat odpadní vody, lidské a zemědělské odpady na hodnotné hnojivo. Jak to ale dělají, zatím přesně nevíme. Jisté však je, že právě nadbytek fosfátových hnojiv půdu poškozuje.

Poroučet mrakům

Nadměrné množství fosfátů a dusičnanů se kvůli vodní erozi vyplavuje do řek a odtud do moří. V nich hnojivo stále plní svou funkci, tedy poskytuje živiny rostlinám. Tentokrát se však nejedná o rostliny suchozemské. Dobře hnojené řasy a sinice, které žijí ve vodě, se přemnoží a zahltí klidně celé mořské pobřeží. Nejenže se pak lidé nemohou v létě v moři koupat, řasy a sinice navíc snižují množství kyslíku ve vodě, a tak v ní hynou ryby a další živočichové, kteří nemůžou pod vodou dýchat. V oblasti kolem ústí velkých řek tak vznikají celé mrtvé zóny. Jedna taková mrtvá zóna se nachází například při pobřeží Mexického zálivu, v létě zasahuje až dvacet tisíc kilometrů čtverečních.

Bujení sinic ostatně známe i z našich končin, televizní reportáže o přehradách, v nichž by se lidé neměli koupat, se staly už tradiční součástí letního vysílání. Nejvíce zanesené bývají rybníky a vodní nádrže, obzvlášť když panuje horké léto bez pravidelného deště. U řek není problém tak velký, protože proudění vody tvorbě sinic brání. Pokud ovšem nějaké proudění nastane: čím jsou léta sušší, tím ubývá vody také v řekách, proud se zpomaluje, sinice mají ideální podmínky pro svůj růst — a ostatní říční organismy vymírají na nedostatek kyslíku. Vůbec nejlépe se sinicím daří v blízkosti rozsáhlých intenzivně obhospodařovaných lánů. Hnojivo, které na poli mohlo pomáhat, se dostává také do rybníků a nádrží, kde očividně škodí. Zabránit tomuto přesunu by znamenalo poroučet mrakům, aby z nich nepršelo.

Miliony malých továren

Vzhledem k nastavení současného zemědělství je jen málo pravděpodobné, že by bylo v brzké době možné přestat minerální hnojiva používat. Závislost na nich by však alespoň trochu snížilo hnojení organickým statkovým hnojivem.

Po desetiletích omezování živočišné výroby a dovozu masa ze zahraničí však u nás nemáme dostatek dobytka, který by hnůj vyprodukoval. Chováme ho nyní méně než kdykoli během dvacátého století — před rokem 1990 to bylo o celých 40 procent víc. Podle aktuálních informací ministerstva životního prostředí se propad projevil obzvlášť mezi lety 2005 a 2013, kdy se česká zemědělská politika přizpůsobovala té evropské. Od té doby se sice živočišný hnůj používá častěji, ne však o moc. V roce 2017 se jeho spotřeba držela na 70 kilogramech na hektar.

zdroj: Atlas půdy

Posilovat živočišnou výrobu však vzhledem ke klimatu, k jehož změnám chov hospodářských zvířat přispívá, není žádoucí. Alternativou by mohlo být vhodnější využívání kompostu. Jen v tuzemsku existuje 4,3 milionu malých továren neustále produkujících kompost, ve většině případů dále nijak nevyužívaný: jsou to české domácnosti. Češi ročně vyhodí skoro dva miliony tun kuchyňských zbytků, listí nebo trávy ze zahrad, nemluvě o bioodpadu soukromých firem nebo z městské zeleně. Efektivní sběr bioodpadu a jeho následné kompostování může přinést cennou organickou hmotu pro skomírající pole.

Přirozená hnojiva tak mohou nahradit alespoň část minerálních hnojiv, která v současnosti používáme. Platí to například právě o dusíku, který je jedinou biologicky obnovitelnou rostlinnou živinou. Tento přírodní způsob používali naši předci po dlouhá staletí. Stačí opět začít pěstovat luštěniny, na jejichž kořenech žijí symbiotické bakterie. Ty umí vázat dusík ze vzduchu a ukládat jej do půdy, odkud jej mohou čerpat ostatní plodiny. Nahradíme-li umělé dodávky dusíku pěstováním luštěnin, můžeme výrazně snížit globální spotřebu energie. Na výrobu jedné tuny čpavku, používaného pro výrobu dusičných hnojiv, se totiž spotřebuje přibližně tuna zemního plynu.

Byznys, který hýbe trhy

Snaha nahrazovat průmyslově vyráběná hnojiva přirozenějšími variantami by ovšem mohla narazit na větší překážku, než jsou současné technologie. Výrobu hnojiv totiž celosvětově ovládají velké firmy, které se zároveň orientují na výrobu pesticidů a geneticky modifikovaných potravin, a tím pádem ovládají většinu komerčního zemědělství. A to není žádný malý byznys. Podle společnosti MarketLine vydělal celosvětový prodej hnojiv v roce 2013 téměř dvě stě miliard dolarů, což odpovídá současnému hrubému domácímu produktu České republiky.

V České republice se stejného modelu, tedy postupného ovládání všech složek spojených se zemědělstvím, drží holding Agrofert Andreje Babiše, toho času spravovaný svěřenskými fondy. Holding patří mezi tři největší české firmy a zaměstnává u nás nejvíce lidí. Jeho součástí je výrobce minerálních hnojiv Lovochemie, kterou Agrofert ovládl v roce 1997. Následný růst firmy ukazuje, jak velký byznys výroba hnojiv ve skutečnosti představuje. Navíc výroba hnojiv otevírá dveře do dalších přidružených odvětví, jako je výroba pesticidů, vlastnictví a pronájem zemědělské půdy, výroba potravin nebo genetická modifikace rostlin. Výroba hnojiv je přitom velmi nákladný proces, který malé firmy neutáhnou. Velké korporace ovládající trh tudíž tvoří samu povahu oboru (viz tabulka).

Deset největších výrobců hnojiv na světě

Agrium Inc., Kanada 14,2 mld. USD
Yara, Norsko 11,8 mld. USD
The Mosaic Company, USA 10 mld. USD
PotashCorp, Kanada 7,3 mld. USD
CF Industries (CFI), USA 5,5 mld. USD
Sinofert, Čína 5,5 mld. USD
Israel Chemicals (ICL), Izrael 3,7 mld. USD
Uralkali, Rusko 3,3 mld. USD
Phosagro, Rusko 3,2 mld. USD
K + S Group, Německo 2,8 mld. USD

Příjmy za rok 2013. Zdroj: Atlas půdy.

Podle propočtu OSN z roku 2009 bude v půlce 21. století potřeba o 70 procent více potravin. Vzhledem k tomu, že zemědělsky obdělávaná plocha se již moc nemá kam rozšiřovat, jako řešení se nabízí ještě intenzivnější zemědělství, to ale znamená zase více postřiků, více hnojení, více geneticky modifikovaných potravin — a také méně úrodné půdy, více eroze a méně zadržené vody v krajině.

Ekologický způsob zemědělství přitom není o tolik méně efektivní. Podle metaanalýzy 160 studií dosahují výnosy ekologického zemědělství v rozvinutých zemích včetně států Evropské unie v průměru dvaadevadesátiprocentního výsledku intenzivního zemědělství. Pokud by se ekologické zemědělství rozšířilo, zemědělci by se mohli navzájem podporovat a výnosy tak do budoucna ještě zvýšit.

Naděje pro rodnou hroudu

Pokud by se podařilo převést do praxe alespoň část výše zmíněných opatření, půda se začne obnovovat a množství humusu v ní opět vzroste. Přesně takové výsledky totiž přináší ekologické zemědělství, které se vyhýbá syntetickým pesticidům, plevel a škůdce eliminuje s pomocí přirozených nepřátel nebo vhodným střídáním plodin. Hlavně však nepoužívá průmyslově vyráběna hnojiva, raději recykluje slámu, rozváží na pole statkový hnůj a vyrábí si vlastní kompost, takže dusík, fosfor a organické látky se vracejí do půdy přirozeně. Stejně jako při zeleném hnojení, kdy se vzrostlé rostliny posečou a zapraví do půdy. Minerální hnojiva se v ekozemědělství používají jen minimálně, a když, tak cíleně, za konkrétním účelem pro konkrétní rostliny, čímž je možné snížit spotřebu fosilních paliv až o třetinu na jeden hektar. Půda obhospodařovaná ekologicky navíc dokáže ukládat dvojnásobek uhlíku oproti půdě na intenzivních farmách.

V půdě, která je dlouhodobě obhospodařována ekologickým způsobem, též prokazatelně přibývá téměř všech organismů, které kdy lidé v půdě počítali: žížaly, roztoči, roupice, stonožky nebo hlísti. Hnojení přirozeným způsobem těmto organismům velmi prospívá, navíc je nehubí pesticidy. Mohou se tak v půdě živit a zpřístupňovat živiny pěstovaným plodinám.

Vyřazení průmyslově vyráběných hnojiv též nutně nemusí vést k obávanému úbytku dusíku, fosforu nebo draslíku v půdě. Na pokusné stanici v Uhříněvsi u Prahy patnáct let sledovali osmadvacet odrůd ozimé pšenice, která se pěstovala bez přidávaného syntetického dusíku či fosforu. Přesto jich v zemi neubývalo. Bylo ale třeba zvolit vhodné pěstební postupy, zkrátka přemýšlet ve všech fázích pěstitelského procesu. To je možné právě v ekologickém zemědělství. V České republice se sice plocha takto obhospodařované půdy zvětšuje, ale jen pomalu. V roce 2017 bylo v ekozemědělském režimu 520 tisíc hektarů půdy, tedy 12,4 procenta z celorepublikové výměry zemědělské půdy.

Konvenční zemědělci se mnohdy o půdu ani nemohou starat, protože systém velkovýroby je nastavený pouze na péči a výživu plodin. Navíc jejich starost o půdu je tím menší, pokud ji mají pouze v pronájmu. Tento častý fakt je smutným dědictví komunistického režimu, který obyvatele Česka od jejich půdy odtrhl. Péče o rodnou hroudu, z níž berou svou sílu rostliny — a následně i člověk — zkrátka upadla. Teď je na nás, abychom se o ni opět začali ve vyšší míře zajímat.

zdroj: Atlas půdy

Všichni lidé, jimž byla půda v restituci vrácena, samozřejmě obdělávat pole nezačali, znalosti péče o půdu se z rodin postupně vytratily, navíc se změnily životní podmínky. V Česku vlastní fyzické osoby více než 3,7 milionu hektarů půdy, pouhých 30 procent z toho však skutečně obdělávají. Zbytek obhospodařují podnikatelé, družstva a další společnosti, které si půdu od fyzických osob pronajali. Pronajmout půdu velkozemědělci a každý rok dostávat alespoň nějakou částku za pronájem zní vlastně rozumně. Bohužel tím starost o pole ve většině případů končí. Je načase si uvědomit, co můžeme spolu s úrodností vlastní půdy ztratit. Je načase, aby drobní vlastníci půdy začali systematicky po svých nájemnících požadovat, aby s půdou zacházeli tak, jak si zaslouží — s respektem a s vědomím, že má živit nejen nás, ale také naše potomky.

Kontakt: valentikova@sedmagenerace.cz.

Škoda v číslech

Více než třetina zemědělských pozemků v Evropské unii vykazuje známky hutnění půdy, výrazně poškozenou nebo už zcela zničenou ornici má 17 procent půdy. Větrnou erozí trpí 42 milionů hektarů, vodní erozí 105 milionů hektarů. V České republice trpí větrnou erozí 18 procent zemědělských ploch, vodní erozí je ale ohrožena více než polovina zemědělské půdy, z toho 18 procent spadá do kategorie extrémního ohrožení.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.