Prostě se snažím, aby méně lidí dělalo špatnosti

25. února 2003 / ,
Na podzim minulého roku zavítal do Brna čečenský dětský taneční soubor Maršo. Sedmá generace si s jeho zakladatelem a vedoucím Váchou Timerchanovem povídala nejen o umění malých tanečníků, ale také o životě v uprchlickém táboře, válkách a naději pro Čečensko.

Mohl byste představit váš soubor, jeho historii a také repertoár, s nímž jste k nám přijeli?

Náš soubor vznikl ještě před válkou, před zničením Grozného, v roce 1997. I když tehdy v něm tancovaly, pravda, jiné děti. Jenomže v souvislosti s válečnými akcemi se mi soubor rozpadl, takže vlastně jediné, co dodnes z jeho původní podoby zbylo, je sám název. A během této poslední války jsme už byli na území Ingušska ve stanovém uprchlickém táboře. Tady jsem nabral jiné děti. Chtěl jsem, aby se rozptýlily, aby aspoň na chvíli zapomněly na válku, a tak jsem se rozhodl založit nový soubor.

Soubor jste zakládal sám, nebo s nějakými spolupracovníky?

Soubor jsem zakládal sám a jsem i autorem celé choreografie.

Lze nějak popsat vaše tance, vaši choreografii? Jde o tance čerpající z lidových tradic nebo jde spíše o moderní pojetí?

 Autorem celé choreografie jsem já sám a kdyby to bylo u nás možné, mohl bych na to klidně získat autorská práva. Jenže sami dobře víte, jak to u nás vypadá… Samozřejmě ale, že tance rámcově vycházejí z lidových tradic. Dívčí tance zdůrazňují ženskou krásu a plastičnost ženského charakteru, zatímco v tancích chlapeckých je podtrženo mužství a síla. Celé naše pásmo pak uvádí skladba Věž. Vždycky byla symbolem válek a bojů, ale my chceme lidem ukázat, že nejsme žádní teroristé. Takže v průběhu skladby se věž (tvořená tanečníky, kteří si stojí vzájemně na ramenou – pozn. překladatele) postupně ruší a otevírá a do toho za zvuků čečenské hymny přichází chlapec s dívkou. On nese v rukou čečenskou vlajku, ona chléb, a symbolicky tak diváky vítají.

Jak jste se vlastně k tancování dostal? Pocházíte snad z taneční rodiny?

U nás v rodině nebyl ani jeden tanečník nebo muzikant. Rodiče vůbec na nic nehráli, snad jenom děda. Jenomže dědečka jsem nikdy ani neviděl. Já jsem ale s tancováním začal už od dětství. To jsem chodil do podobného kroužku, jaký teď sám vedu.

Mnohem víc mě ale tehdy bavil zpěv. Dokonce jsem se po jedenáctiletce dostal na choreografické učiliště, obor zpěv. Jenomže během dospívání se mi hodně změnil hlas, navíc jsem po roce studia musel na vojnu (to jsem byl dva roky v Kazachstánu, přesně tam, kde byli naši předci ve vyhnanství). Proto mi učitelé sami navrhli, zda bych nechtěl začít s tancem. Takže jsem studoval sice dál ještě tři roky, ale už jiný obor – taneční. Školu jsem dokončil a stal se ze mě oficiálně tzv. „kulturní pracovník“. Pár nás lepších zůstalo v Grozném jako tanečníci Státního souboru a ostatní spolužáci odešli do okolních vesnic, kde pracovali v Domech kultury. Já sám jsem zůstal ve státním souboru tři roky a pak jsem odešel kvůli penězům k nám na vesnici radši učit děti.

Copak vás na vesnici platili lépe než tanečníka ve státním souboru?

To sice ne, ale zato tam bylo možné mít vlastní hospodářství. Já jsem se totiž zrovna v té době oženil a žít z tak mizerného platu jsme v Grozném prostě nemohli.

A čím se živíte teď?

V současné době jsem zaměstnancem organizace ARD, tedy Agentury rehabilitace a rozvoje. To je naše místní humanitární organizace, která získává prostředky od těch větších, jako je například UNICEF. ARD se snaží zakládat školy ve stanových utečeneckých táborech, jenom u nás v surženském okrese se jich podařilo dát dohromady šest, včetně vybavení a učebnic. A kromě tohoto vzdělávacího projektu má ARD ještě projekt sportovní a kulturní. Já jsem se dostal k této organizaci čistě náhodou, prostě jsem se zeptal, jestli by se pro mě nenašlo místo, a oni mi přidělili jeden velký stan. V něm už tři roky funguje náš taneční kroužek.

Co děláte konkrétně?

Oficiálně jsem zaměstnán jako „vychovatel dospívající mládeže“. Prostě se snažím, aby míň lidí dělalo špatnosti. Mladým je potřeba něco nabídnout, zabavit je.

Máte s nimi problémy? Pijí?

Asi jako všude, i když popravdě řečeno si myslím, že máme u nás problémů s mládeží méně než vy tady v Čechách. Na druhou stranu se strašně bojíme toho, aby ta bezvýchodnost, nečinnost, ve které žijeme, nedohnala mladé k tomu, že vezmou zbraně a půjdou bojovat. To by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Válka se jich všech strašně dotkla. Spoustě dětí během této poslední nebo té předchozí zahynuli rodiče nebo jiní blízcí příbuzní.

Co jim nabízíte kromě tancování?

Hlavně sportovní kroužky – zápas, box, těžkou atletiku. Já jsem tam ale jenom přes tancování.

A jak vlastně vypadá uprchlický tábor? My si totiž život v něm neumíme ani představit…

Náš tábor se jmenuje Sputnik a je to jeden z prvních a zároveň i největších táborů pro běžence, jaké byly v Ingušsku vytvořeny.

Žije nás tam kolem 5000 lidí v asi 500 velkých stanech, hangárech. Bez podlah, přímo na holé zemi. Během dešťů se vnitřky stanů mění v jedno bahno. A v létě je to taky hrůza. Jen si představte, co to je, když v létě pere slunce a vy uvnitř stanu pod rozpálenou celtovou střechou musíte ještě vařit na sporáku. A v zimě je zase děsně chladno, máme věčně problémy s plynovým topením. Často je tlak plynu velmi slabý a občas plyn dokonce nefunguje vůbec. Takto už žijeme tři roky.

Ale, pravda, letos nám trochu pomohli, protože jsme dostali nové stany. Ty staré byly už moc roztrhané a zničené. Původně nám je dát vůbec nechtěli, chtěli nás už rozehnat domů, ale díky mezinárodním organizacím, které zatlačily na ruskou imigrační službu, jsme je nakonec přeci jen dostali. Určitě v tom byl záměr. V těch podmínkách se už nedalo žít a lidi byli tak zoufalí, že by jim nezbylo, než se sebrat a skutečně odejít.

Já sám jsem už byl úplně v koncích, stále jsem stan zašíval a když už to nešlo, tak jsem si vlastnoručně uplácal z hlíny vepřovice a postavil z nich domek pět na čtyři metry. Na střechu se mi podařilo sehnat eternit z bouračky. Je to paráda – v létě tam je chládek a v zimě naopak teplíčko.

Takže teď žijete v tomhle domku?

Jak v domku, tak i ve stanu. Víte, já mám čtyři děti. A u nás je to tak, že se považuje za krajně neslušné, aby muž do půl těla odhalený, nebo dokonce jen v plavkách chodil před dívkou starší 12ti-13ti let, byť před vlastní dcerou. Takže když jsme měli jenom stan, byla to pro mě strašná doba. Nemohl jsem si celé léto sundat ani tričko. No a teď už můžu aspoň klidně spát – i se ženou.

Mají lidé z tábora nějakou práci, zaměstnání?

Najít práci v Ingušsku je mimořádně obtížné a samotní Inguši se potýkají s ohromnou nezaměstnaností.

Pět kilometrů od našeho tábor je větší vesnice a pár lidem se podařilo najít zaměstnání tam. Jinak chlapi většinou pracují po stavbách, nechávají se najímat jako zedníci a přidavači všude po Ingušsku.

Jaké jsou výplaty?

Směšné, tak směšné, že se vám to stydím říct. Povím to ale takto: když je potřeba vykopat jámu, tak se vyplatí najmout si naše kopáče než to vybagrovat a platit naftu. Je to ponižující, ale jsou z toho alespoň nějaké peníze, lepší než nic.

 A ta druhá půlka šťastlivců, kteří mají nějaké zaměstnání, pracuje jako prodavači. Prostě se nechávají najímat místními obchodníky a prodávají jim jejich zboží na stáncích. Za 50 rublů pak celý den – v zimě, v dešti – stojí na stánku a obchodují s cizím zbožím.

A copak dál do Ruska, za hranice Ingušska, se od vás za prací nejezdí?

Ne, nejezdí, lidi mají strach z milice. Z nekonečných kontrol a z ponižování. Třeba já bych jel hned, vždyť jsem prožil jedenáct let v Rusku v Stavropolském kraji. Potom jsem se vrátil na tři roky do Čečny. Pak začala válka. Je to absurdní, ale do dnes tam mám „propisku“ (něco jako trvalý pobyt – pozn. překladatele). Ale skutečně odjet, když máte v občance čečenskou národnost, to nepřichází v úvahu. Jak se někde něco ztratí, někdo něco ukradne, je jisté, že to museli udělat Čečenci.

Jaký je vztah ingušské vlády k uprchlíkům z Čečny?

Uprchlické tábory ještě existují hlavně díky úsilí ingušké vlády a především pak prezidenta Zazikova. Právě on před nedávnem veřejně prohlásil, že ani jeden uprchlík z Čečny nesmí být nucen k návratu z tábora, jestli si to sám nepřeje. A to přesto, že existují snahy Imigrační služby MČS (ministerstvo nezvyklých situací – pozn. překladatele) co nejdříve rozpustit tábory a nahnat nás zpět do zničeného Grozného.

Máte nějaké informace o tom, co se děje ve vaší zemi, v Čečně? My tady v Čechách, a potažmo v celé Evropě, máme totiž zprávy jenom o teroristických útocích. Dozvědět se cokoliv víc je prakticky nemožné.

Jsme tak dobře informovaní, že bychom si mohli u nás v táboře klidně otevřít informační centrum. Dokonce si myslím, že máme lepší přehled o situaci než lidi, kteří žijí přímo v Čečně. Když bydlíte na venkově, tak často nevíte, co se děje o vesnici dál. Nás je v táboře ale 5000 lidí z různých koutů Čečny. Někteří často jezdí domů nebo za příbuznými, a tak se u nás slévají zprávy z celého Čečenska.

Často ani nevíme, jestli válka zrovna probíhá, nebo ne. V ulicích jezdí tanky a obrněné transportéry, všude plno po zuby ozbrojených vojáků a mezi tím vším, jakoby nic chodí lidé a obchodují stánkaři, jako to bývalo odjakživa. Pak najednou jak blesk z čistého nebe – bum, prásk, rána, výbuch. Vojáci okamžitě obklíčí celou tržnici a začíná masové zatýkání. Je pravidlem, že spousta lidí se od výslechu už nikdy nevrátí. Odhaduji, že z třiceti zadržených se jich tak pět šest prostě ztratí. A pak se najdou někde pohozené dvě tři mrtvoly. Vypadá to, že ani nevíte, jaká je u nás móda. Obchod s mrtvolami. Když člověka zatknou, vyslýchají, mučí a nakonec pak zabíjí, to ještě vůbec neznamená, že mají příbuzní nárok na jeho tělo. Tenhle byznys funguje už od první války. Tělo prodají ne méně než 6000 rublů. A to se taky stává, že už po vás chtějí jenom dolary. Ty peníze dostanou a vědí to. Podle našeho zvyku totiž musíme pohřbít celé tělo nebožtíka a až teprve potom držíme smutek a oplakáváme jeho smrt. Je strašná ostuda nepohřbít bližního. Takže oni ty peníze dostanou.

Kolik z ruských vojáků jsou obyčejní záklaďáci a kolik žoldáci?

Záklaďáků jsou tak dvě procenta. A i ti se od žoldáků rychle učí, jak vydělávat.

V uprchlickém táboře máte volnost pohybu, nebo tam panuje nějaký zvláštní režim?

Ne, v tuhle chvíli ne. I když po teroristickém útoku v moskevském divadle se u nás v táboře objevili vojáci, kteří nás mají hlídat.

Jaká by podle vás byla budoucnost Čečny, kdyby z jejího území odešla ruská vojska?

V žádném případě nedojde k občanské válce. A ti, kdo o občanské válce mluví, by si ji, myslím, nejspíše hodně přáli. Ale lidi už mají celého toho válčení plné zuby. Co chtějí, to je dát dohromady svoje domy, pracovat a starat se o své děti. Všechno bude dobré.

Připravili Martin Ander a Stanislav Krupař. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.