Ratibořický dvůr

14. února 2005 /
foto: Jaroslav Feyfar

Držitelé cen Farma roku 2003, Česká biopotravina roku 2003 a Bio-obal roku 2001 — mluvíme o kozí a ovčí farmě manželů Dobrovolných, která leží v malé obci Ratibořice, asi jedenáct kilometrů jižně od Třebíče. Jak se žije chovatelům nejpočetnějšího stáda koz v České republice, přináší reportáž Sedmé generace.

Mrazivé ráno ojínilo všechny stromy i střechy domů, v ovzduší se vznášela mlha. Autobus, jeden z mála, který Ratibořicemi každý den projíždí, zastavil nedaleko statku. Logo s kozou uprostřed štítu jedné z hospodářských budov nenechává návštěvníka na pochybách, kterým směrem se vydat. Za velkou branou vedoucí na rozlehlý čtvercový dvůr čeká nově příchozího překvapení v podobě malebné vilky jako vystřižené z pražských Královských Vinohrad. Chlévy i stodoly lemující dvůr nesou neklamné známky nedávných oprav. Chybí ale tradiční zemědělský nepořádek, hromady hnoje, nikde nevidět ani roztroušenou slámu. Zato vzadu za domem vyrůstá park, který zatím jen dává tušit budoucímu odpočinku ve stínu vzrostlých stromů. To je Dvůr Ratibořice, rodinná farma manželů Dobrovolných.

Zase doma

„Tady jsem se narodil,“ uvádí hned na začátku Pavel Dobrovolný, „moje rodina na statku ve dvoře, jak mu všichni říkají, hospodaří už od roku 1885.“ Kořeny však sahají až do roku 1838. Statek tehdy patřil pod panství rodu Löwensteinů z Lesenic, který své majetky získal po Bílé hoře jako konfiskáty. V roce 1885 si hospodářství pronajal pradědeček pana Dobrovolného a po první pozemkové reformě roku 1924 jeho rodina statek koupila. To už pomyslné žezlo převzal otec současného majitele. O 15 let později byla na statek nasazena nucená německá vojenská správa. Rodina své hospodářství získala zpět až po válce, a jen na krátké tři roky.

„Do Ratibořic jsme se vrátili v roce 1992,“ vzpomíná Pavel Dobrovolný, „tehdejší uživatel nám statek předal ve velmi zdevastovaném stavu. Obytný dům byl určený k demolici. Trvalo nám rok, než jsme opravili aspoň některé místnosti tak, aby se v nich dalo bydlet.“

Pan Dobrovolný přiznává, že začátky byly těžké. „Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme.“ Poté, co jeho rodinu komunisté vyhnali ze statku, totiž vyrůstal v Praze. Po gymnáziu vystudoval elektrofakultu — musel ji dodělávat dálkově, protože ho po třech letech vyloučili kvůli původu — a jeho profesní doménou se staly televizní antény. „Hospodaření, jak jsem si jej pamatoval z dětství, spíš připomínalo polofeudalismus. Dnes je všechno jinak. Museli jsme si nastudovat, co a jak pěstovat, nebo čerpat od lidí, kteří nám byli ochotni pomoct. Všechno to bylo pro nás nové.“

„Místní lidé nás ze začátku přijali s nedůvěrou. Někteří měli pocit, že nám v čtyřicátém osmém — i později — ublížili,“ vzpomíná pan Dobrovolný. „V Ratibořicích se na nás dívali jako na exoty. Dokonce někdo prohlásil, že ti Pražáci do roka a do dne odtáhnou. Museli jsme si získat důvěru — a také my jsme ji nabízeli. Nechtěl jsem vycházet z toho, že nás odsud někdo vystěhoval.“ Časem se ale vše urovnalo a obec navrátilce přijala. Dnes je Pavel Dobrovolný dokonce v obecní radě.

Proč se ale dva lidé z velkoměsta vydají na venkov za zemědělstvím? „K ratibořickému statku mám vztah od dětství. Když mi v restituci majetek chtěli vrátit, cítil jsem povinnost vůči rodičům jej převzít a v hospodaření pokračovat,“ shrnuje Pavel Dobrovolný. Jeho žena Jitka, která celý svůj život strávila v Praze, se cítila být městem frustrována. Myšlenka odstěhovat se ze sídlištního panelového bytu na vesnický statek, blíž k přírodě, jí nebyla nijak cizí. „Když to teď srovnávám, cítím se tady jako by spokojenější. Příležitosti, které město nabízí, se nevyrovnají vnitřnímu uspokojení, které například díky soužití se zvířaty zažívám. Je to takové krásné lidství, do kterého vás příroda zasune.“

Ratibořický Fénix

„U nás na statku se vždycky choval hovězí dobytek. My jsme ale chtěli hledat jiné formy hospodaření, doplnit trh něčím, co na něm chybí,“ vysvětluje pan Dobrovolný, proč se pustili právě do chovu koz. „Dřív byste na venkově našli kozu v každém chlévě, ale tradice chovu velkých stád tady nebyla.“ Manželé Dobrovolní si od sousedů nejdříve koupili dvě kozy. Učili se, čím je krmit, jak dojit mléko i rodit kůzlata. Dneska už se starají o 230 zvířat. „Máme největší stav dojných koz v České republice,“ pochvaluje si pan Dobrovolný.

Ratibořická farma obhospodařuje zhruba 290 hektarů. Z toho 71 hektarů splňuje podmínky ekologické certifikace. „Jde o pastviny, sklízíme tam seno. Na orné půdě pěstujeme krmení pro naše zvířata,“ vypočítává Pavel Dobrovolný. Nemá tím však na mysli jen kozy. Ke statku patří také stodesetihlavé stádo ovcí anglického černohlavého masného plemene Suffolk. „Od příbuzných jsme si pronajali asi sedm kilometrů vzdálený statek. Právě tam máme naše ovce. Jsou celý rok venku. Zjistili jsme, že jejich zdravotní stav je tak mnohem lepší, než kdyby byly ustájené.“ Na zbylých dvou stovkách hektarů hospodaří konvenčně, pěstují tradiční obiloviny, řepku a luštěniny.

„Po ekologickém hospodaření jsme začali pokukovat zhruba kolem roku 1997, protože se nám to jevilo jako výhodné,“ říká pragmaticky Pavel Dobrovolný, čímž potvrzuje, že šetrnější zemědělské postupy nemusejí automaticky znamenat ekonomický propad. Z vyprávění paní Jitky však vyplývá, že myšlenka přirozeného farmaření spojená s úctou ke zvířatům jim ani před tím nebyla cizí. „Jednou k nám přišla paní inženýrka Hejatková, která se ekologickým zemědělstvím zabývá, a velmi se divila, proč jsme si ještě nepožádali o registraci. Říkala nám, že už v systému eko vlastně hospodaříme a že bude stačit jen pár úprav, abychom dosáhli na certifikaci,“ vzpomíná paní Dobrovolná.

„Jak počet ovcí narůstá, nedostává se nám pro ně krmiva, proto chceme ekologické hospodaření rozšířit téměř na sto hektarů,“ říká ratibořický sedlák. „Postupně bychom chtěli na systém eko transformovat celou farmu. Nechceme se do toho pustit naráz, protože bychom to ekonomicky nepřežili,“ upřesňuje paní Dobrovolná.

Dnes farma ve dvoře zaměstnává celkem devět lidí. „Manželka má na starost mlékárnu a částečně kozí program. Matěj zajišťuje distribuci výrobků, eviduje zvířata a podílí se na chovu koz,“ popisuje náplň práce nejmladšího syna a budoucího hospodáře pan Dobrovolný, jehož doménou je rostlinná výroba a chov ovcí. „Samozřejmě zaskakujeme tam, kde je to zrovna potřeba.“ Na statku ještě pracují dva traktoristé, dvě ženy se starají o kozy a další dvě našly své uplatnění v mlékárně. Všichni pocházejí z Ratibořic, malé obce, která čítá zhruba dvě stě šedesát obyvatel.

K vítaným pomocníkům rodinné farmy patří každoročně studenti. Manželé Dobrovolní nabídli možnost praxe střední zemědělské škole v Třebíči, střední mlékárenské škole v Kroměříži a také vysokým školám. „Studentům poskytujeme ubytování a stravování. Velmi nám tady pomůžou. Myslím, že jsou spokojení i oni. Vzpomínají na nás, píší a někdy nás přijdou i navštívit,“ uzavírá ratibořický farmář.

Dva v jednom: bio a zdraví

„Naší strategií je nabídnout sortiment základních mléčných výrobků. Pokud někomu nevyhovuje kravské mléko, může přejít na kozí, aniž by se co do pestrosti potravin ochudil,“ shrnuje Jitka Dobrovolná. Z jejich mlékárny, která zpracovává veškeré nadojené mléko, přichází na trh přes deset druhů výrobků, například jogurtová mléka, žervé, tvarohy, jogurty či sýry. Každá potravina má navíc své modifikace — třeba jogurt si lze vybrat s jahodami, meruňkami nebo bílý, bez příchutí. „Kdybychom byli schopni rozšířit výrobu na dvojnásobek, prodali bychom ji,“ říká pan Dobrovolný, „a to jsme se ještě vůbec nedostali do zahraničí. Předpokládám, že Rakušané by to brali všemi deseti. O certifikované výrobky mají dnes lidé zájem.“

Velká poptávka po mléčných produktech ratibořické farmy však nepřišla automaticky. „Trvalo dlouho, než jsme se prosadili. Začátky byly složité: po obchodech jsem rozvážel první jogurty a zase je pak vozil zpátky, protože je lidi nechtěli,“ vzpomíná Pavel Dobrovolný. „Starali jsme se, aby naše výrobky lidem chutnaly a také aby dobře vypadaly,“ naznačuje další vývoj paní Jitka. Podle jejich zkušeností je zákazník citlivý především na příchuť, kterou si nese každý druh mléka. „Vhodným krmivem a správnou volbou zpracování jsme ji potlačili do té míry, že je sotva znatelná,“ shrnuje ratibořický sedlák. Aby získali kontrolu nad tím, co jejich svěřenkyně sežerou, nevyhánějí je na pastvu (mají ale výběh) a stravu jim pečlivě ordinují. „Dřív lidé pili kozí mléko, které nechali půl dne stát ve stáji, až načichlo vším možným. Z dětství si pak už jen pamatují, že bylo hnusné. Naše mléko se stájí vůbec nepřijde do styku, skleněným potrubím je vedeno přímo do chladicího boxu mlékárny,“ říká Pavel Dobrovolný. Kvalitu mléka, zda obsahuje například správné množství bílkovin či cukrů, navíc nechávají každý měsíc kontrolovat laboratorními testy.

Odbytu kozích produktů napomohla i změna stravovacích návyků, ke které došlo během 90. let. „Lidé si začínají uvědomovat, že zdravá strava je důležitá,“ domnívá se pan Dobrovolný, „je to známka i určité vyšší životní úrovně, výrobky zdravé výživy jsou totiž dražší než konvenční.“ Zákazníci si většinou do nákupního košíku ukládají potraviny označené zelenou zebrou kvůli racionální výživě, bio je pro ně stále ještě synonymem pro zdraví. „Přitom je v této značce nejvíc vyjádřeno to, jak se chováte k přírodě a zvířatům. Lidé to tak ale zatím nevnímají,“ konstatuje Jitka Dobrovolná.

Ke kozím výrobkům se utekli rovněž alergici, nemocní s problémy zažívacího ústrojí či lidé prodělávající chemoterapii. „Kozí mléko je totiž velmi dobře stravitelné, proto jim tak vyhovuje,“ vysvětluje Pavel Dobrovolný. „I lékaři to doporučují,“ doplňuje paní Jitka a dodává: „Chodí k nám třeba rodiče miminek, která jsou alergická na mateřské i kravské mléko. A na našem kozím skvěle prosperují. Velmi mne naplňuje, že jim můžeme pomoci.“

Neumíme je zabít

Ačkoliv chov ratibořických ovcí i koz podléhá přísnému systému ekologického zemědělství a byla mu přiznána certifikace, zákazník na pultech bio jehněčí ani kůzlečí nenajde. „V Česku neexistují ekologická jatka, takže maso musíme prodávat jako konvenční,“ vysvětluje pan Dobrovolný. „Nějaké cestičky se už našly, ale je to problematické,“ reaguje na prodej bio hovězího v supermarketech. O vlastních jatkách manželé Dobrovolní neuvažují. „Do mlékárny jsme investovali zhruba dva miliony a stále je to spíš ruční práce. Jatka by vyžadovala mnohem víc peněz a museli bychom si poradit s hromadou odpadu, která při tom vzniká. A navíc mlékárna pracuje po celý rok, jehňata zabijete během pár měsíců a co potom? Museli bychom zabíjet i pro jiné farmáře.“

Cesta však existuje — vybudovat jedna jatka pro celou českou bioprodukci jehňat i kůzlat. Vyžadovalo by to zhruba čtyřicetimilionovou investici. „Pracuje se na tom,“ říká Jitka Dobrovolná, zároveň však dodává, že jde vlastně o kompromis: „Je to v rozporu s tím, co bychom chtěli. Ne aby se zvířata svážela z celé republiky a koncentrovala se na jednom místě, ale aby produkt skutečně pocházel přímo z farmy. Jenže jinak to asi nejde. Budeme-li zabíjet ručně, vyšplhá se cena masa na neúnosnou hranici a nikdo si jej nekoupí.“

Zatím jehňata a kůzlata z ratibořického statku vykupuje OVEKO, dceřiná společnost Svazu chovatelů ovcí a koz, a vyváží je do Německa. „U nás by se to nespotřebovalo. Lidé nejsou na jehněčí zvyklí,“ říká paní Jitka. Zvířata se ovšem musejí vyvážet živá, problém absence jatek je mnohem hlubší. „Neumíme je zabít ani konvenčně. Žádná jatka u nás totiž nemají vybavení na porážku malých zvířat. Nejsou schopni zabít víc než dvacet kusů denně.“

Druhá strana mince

„Ekologické předpisy jsou tvrdé a zdají se nám být i přehnané, aniž by to přineslo nějaký efekt,“ říká Pavel Dobrovolný. „Je vidět, že to dělají lidé, kteří na poli nepracují. Ať přijdou na statek, zkusí s námi aspoň týden žít a ověří si, zda to vůbec jde realizovat tak, jak si to představují. Ať si vezmou srp a zkusí si bodlák ručně vysekat.“ Podle manželů Dobrovolných tkví příčina patrně v tom, že předpisy byly na počátku devadesátých let připraveny takříkajíc od stolu. „Časem to samozřejmě narazilo na praxi, nicméně dodneška se nemůžeme z takového přístupu dostat. Je pravda, že jsme zváni na schůze, kde se tyto problémy řeší. Jenže množství práce nám nedovoluje jezdit čtyřikrát do měsíce na ministerstvo zemědělství,“ shrnuje paní Jitka.

Náročnost ekologického farmaření zvyšuje také rozsáhlá a složitá administrativa. „Dneska už to vyžaduje jednoho člověka, který by se nezabýval ničím jiným,“ říká paní Dobrovolná. „My aspoň máme kapacitu si všechno nastudovat. Nedovedu si ale představit, jak se s tím potýká zemědělec, co má deset dvacet hektarů, všechno dělá rukama a od rána do večera je buď na poli, nebo u zvířat. Večer, když my tady všichni tři — i se synem — vyřizujeme administrativu, on musí po celodenní dřině padnout. Kdy na to bere čas?“ uvažuje pan Dobrovolný.

„Svaz ekologických zemědělců Pro-Bio sice pořádá různá školení a semináře, ale je to příliš teoretické,“ shrnuje pan Dobrovolný a jeho žena ho doplňuje: „Kolikrát jsem žádala o radu poradce z Pro-Bio, ale byla to marná snaha. Nakonec jsem si stejně musela pomoct sama. Poradci jsou totiž většinou teoretici, kteří praxi neznají. I v legislativních problémech se orientují daleko míň než my, tak jak nám mají poradit?“

Vedle složitosti stávajících českých předpisů ekologickým farmářům komplikuje život i dočasné právní vakuum. Jako členové EU musíme respektovat nařízení Rady, to ale zatím není kompatibilní s dosud platným zákonem o ekologickém zemědělství. „Náš zákon například nepovoluje odstraňování rohů u koz či třeba krav, nařízení Rady ano. Podle české legislativy můžete každoročně dokoupit jen tolik zvířat, kolik odpovídá dvaceti procentům vašeho stáda, podle EU jde ale jen o 10 %. Když zavolám na KEZ (Kontrola ekologického zemědělství, akreditovaná nevládní organizace — pozn. red.), nic konkrétního se nedozvím, sami v tom zřejmě ještě nemají jasno. Jenže podle čeho se máme řídit?“ ptá se paní Dobrovolná. Ve hře je však mnohem víc než peněžní pokuta, a to přímo ztráta bio značky.

Limity rodinné farmy

„Česko se chlubí, že máme šest procent zemědělských pozemků v ekologickém systému, ale jen 1,5 % něco produkují,“ říká ratibořický sedlák. „Němci mají míň certifikovaných pozemků, ale biopotravin vyrábějí mnohem víc — a ty dováží k nám. Do roku 2010 chceme dosáhnout 10% podílu na zemědělské půdě. Jenže jde o to, kolik vajíček, mléka, zeleniny či ovoce se z toho nakonec objeví na pultech obchodů.“ Zatím největší část ekologické půdy zabírají pastviny. „Pěstovat třeba zeleninu je mnohem pracnější. Krávy nebo ovce se po celý rok pasou samy. Samozřejmě, že i pastevectví má smysl. Většinou jde o podhorské oblasti, kde zemědělci tímto způsobem udržují krajinu. Jenže se z těchto chovů žádné bio maso k zákazníkovi nedostane.“

„Nás, chovatelů koz, co mají aspoň kolem stovky zvířat, je v republice asi jen šest nebo sedm. A to ještě někteří odumírají,“ říká Pavel Dobrovolný. Ratibořickému dvoru se ale zatím daří a majitelé plánují další rozšíření. „Chceme stádo postupně zvětšit na pět set koz, které z těch tři sta hektarů polností ještě uživíme. V tom také vidím limit rodinné farmy, za který bychom už jít nechtěli. U velkých podniků je vedení odtrženo od praxe, od vztahu ke zvířeti i pořádku na dvoře.“

Jak se žije dvěma stovkám ratibořických koz a jak chutnají jogurty či sýry z jejich mléka, se může přesvědčit každý. Stačí, když si najde čas kteroukoliv sobotu od tří do šesti hodin odpoledne, kdy má farma ve dvoře otevřená vrata. Dnes, kdy není snadné kozu uvidět ani na vesnici, jde skutečně o nevšední zážitek. Navíc v Ratibořicích nemají kozy ledajaké — jak říká paní Jitka: „Česká bílá krátkosrstá koza je světová špička. Jsou to krásná a ušlechtilá zvířata.“

Manželé Dobrovolní se nestarají jen o kvalitu mléka či mléčných výrobků, ale také se snaží, aby jejich zboží prodával i obal. Vizáž všech obalů, která vychází z modrobílého loga farmy, navrhla Jitka Dobrovolná. Její práce dosáhla i ocenění v podobě prvního místa v soutěži Bio-obal roku 2001. „Jogurty či pomazánkový kozí sýr plníme do speciálních ekologických papírových obalů, které jsou napuštěny přírodním voskem. Bylo nám to sympatické a mysleli jsme si, že by to k našim biopotravinám zkrátka patřilo,“ shrnuje motivaci paní Jitka. Zmíněné kelímky vyrábí firma Ekobal Rožnov, materiál však musí dovážet až z Finska. České podniky se dosud příležitosti nechopily, a díra na trhu se tedy řeší importem. Do podobných obalů chtějí manželé Dobrovolní plnit i mléko, které v obchodech zatím najdeme v PET lahvích. „Víme, že taková technologie existuje, ale u nás není dostupná,“ říká paní Jitka. „Myslím, že Ekobal už pátrá po vhodných dodavatelích, protože by chtěl dovážet materiál i na výrobu nápojových krabiček.“

Článek vznikl díky laskavé finanční podpoře Nadace Veronica.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.