Revoluce nastane, až farmáři porozumí půdě

18. srpna 2019 /
foto: archiv manželů Laingových (vše). Ken a Martha Laingovi.
Manželé Ken a Martha Laingovi založili před čtyřiceti lety v kanadském Ontariu farmu Orchard Hill Farm. Jsou tu průkopníky principu komunitou podporovaného zemědělství a patřili mezi první farmáře, kteří začali v Kanadě hospodařit ekologicky. V rozhovoru vysvětlují, jak získali ekonomickou stabilitu, jakou roli má oxid uhličitý v půdě, jak ho v ní uchovat a proč je důležité pracovat v souladu s přírodou.

Už čtyřicet let se věnujete ekologickému zemědělství, ke kterému využíváte koňskou sílu. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo a jak jste si dokázali své nadšení uchovat až dodnes?

Ken: Začali jsme v roce 1979, kdy jsem úspěšně ukončil studium zahradnictví na Ontarijské univerzitě v Kanadě. S Marthou jsme byli manželé, už když jsme na školu nastupovali. Díky tomu jsme se mohli při studiu věnovat farmaření i prakticky na pozemku Marthiny rodiny, která jej vlastnila po šest generací. Dostali jsme patnáct hektarů půdy, na níž tou dobou vůbec nic nebylo, takže jsme museli sami postavit veškerou infrastrukturu včetně stodol, dílen a domu, což nám zabralo dost času.

Nejdříve jsme vyzkoušeli koncept samosběru. Prvních deset let jsme pěstovali jahody, maliny a broskve jako konvenční zemědělci. Používali jsme k tomu pesticidy i chemická hnojiva. V roce 1981, kdy se na trhu začaly objevovat bio potraviny, jsme se rozhodli přejít na ekologické zemědělství. Ke změnám v zemědělských metodách jsme však přistoupili příliš rychle, což není vždy nejvhodnější. Ze začátku jsme byli trochu frustrovaní z nízkého prodeje. Naše dcera zrovna nastoupila na univerzitu, takže jsme potřebovali více peněz. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet koncept komunitou podporovaného zemědělství (KPZ), který v Ontariu v roce 1997 téměř nikdo neznal. Museli jsme lidem sami vysvětlovat, co takový způsob farmaření obnáší. Ze začátku jsme měli pouze dvacet členů. Vedle toho nás napadlo skloubit farmaření s mou vášní pro koně, což nám usnadnilo práci.

Co vás přimělo přejít z konvenčního na ekologické zemědělství?

Ken: Byla to obava z pesticidů. Nerad jsem s nimi pracoval. Nelíbila se mi myšlenka, že bych jejich účinkům musel vystavovat své zákazníky.

Kopání brambor za pomoci čtyř koní.

Martha: Pomohl nám také vzrůstající zájem veřejnosti o ekologické zemědělství. Já s Kenem jsme se o tento způsob farmaření zajímali už dlouho, ovoce a zeleninu pro vlastní účely jsme pěstovali jenom ekologicky. Nebyli jsme si však jistí, zda by měli zájem i zákazníci, a to až do roku 1989. V té době vyděsila veřejnost kauza okolo jednoho chemického postřiku na jablka. Díky ní si lidé začali problematiky chemikálií v zemědělství všímat a my jsme konečně usoudili, že si za ovoce v bio kvalitě budou ochotni připlatit.

Jaké principy ekologického zemědělství jsou pro vás podstatné?

Ken: Ekologické farmaření jde ruku v ruce s napojením se na přírodní systémy. Farmu musíme navrhnout tak, abychom se co nejvíce vyhnuli škůdcům. Aby měly naše rostliny dostatek živin i bez umělých hnojiv, musíme pracovat v souladu s přírodními cykly.

Jak funguje váš model komunitou podporovaného zemědělství (KPZ)?

Ken: Zákazníci platí část peněz za naše plodiny předem. Díky tomu si můžeme pořídit potřebné nástroje, aniž bychom si museli půjčovat z banky. Zákazníci tím na sebe přebírají určitý risk v případě, že by byl zeleniny nedostatek. Podle mě však riziko není velké, protože jsme zkušení farmáři, máme dobrou půdu a rozumíme tomu, jak ji zlepšovat, třeba díky efektivnímu systému zavlažování pro případ sucha. Zároveň sázíme více různých plodin, kolem 30—40 druhů, takže se riziko neúrody snižuje. Byly časy, kdy jsme měli například nedostatek brambor nebo rajčat, ale vždy jsme to pokryli jinými plodinami.

Kolik máte momentálně členů?

Ken: Momentálně jsme v jakémsi mezidobí, protože už jsme s Marthou napůl v důchodu a organizaci přebírá naše dcera. Na podzim jsme měli 100 podílníků, v létě jich bylo dokonce 250.

Pohlížíte na členy vaší KPZ jako na spoluaktéry, nebo zákazníky? Jaký je váš vztah a jaká je jejich role na farmě?

Ken: Jsou rozhodně mnohem více než pouhými zákazníky, kteří si nakoupí na trhu nebo v obchodě a hned odejdou. Naši členové přicházejí pravidelně každý týden, postupem času se vzájemně poznáváme, vytváříme si vztah. Pro ně je to vlastně takový levný způsob nákupu části farmy. Připadá mi, že se cítí jako její spoluvlastníci. Některé rodiny navštěvují farmu s dětmi, chodí tady na procházky i na oběd. Jiní tady naopak stráví jen ten nejnutnější čas, vyzvednou si svou zeleninu a jdou. I když jsou zaneprázdnění, mají díky KPZ možnost vytvořit si alespoň nějaký vztah s farmářem a půdou, což je v běžném systému farmář — zákazník nemožné. Když farmu navštíví, zjistí, kolik práce pěstování zeleniny obnáší, jaká to přináší rizika i radosti. Některé lidi opravdu překvapí, že pracovat na farmě může být zábava. Že si mohou užívat činnosti, které se zdají být monotónní a nudné.

Takzvaný roller-crimper umožňuje bezorebné pěstování žita.

Martha: Členové KPZ nám mohou pomáhat i s některými pracemi. Na začátku, kdy jsme ještě neměli tolik zaměstnanců, to pro nás bylo velmi důležité. Mohli jsme být malou, ale zároveň úspěšnou farmou. Celá komunita, která nás podporovala, nám umožnila farmařit tak, jak jsme chtěli. A prospělo to oběma stranám. Mnozí z těch lidí se stali našimi přáteli.

Jaký je rozdíl mezi dodáváním plodin pro komunitu a pro volný trh?

Ken: Pokud prodáváte na lokálním farmářském trhu, je ten rozdíl minimální. Pokud však prodáváte pro velké řetězce, vaše produkty cestují na velké vzdálenosti a se zákazníky se téměř nepotkáte, pak je ten rozdíl markantní.

Martha: Protože si naší komunity vážíme, snažíme se produkovat co nejrozmanitější plodiny. Díky KPZ si můžeme určit vlastní limity. Můžeme si dovolit říct — tohle je to, co dokážeme vypěstovat, a podílníci si to buď vezmou, nebo ne. Nicméně snažíme se pěstovat tolik, kolik můžeme. Jako velkoprodejci bychom se museli specializovat jen na několik málo plodin.

Ken: Jsou i komunitní farmáři, kteří pěstují jen to, v čem jsou dobří, a nakupují věci, které mají problém vyprodukovat sami. Existuje celá řada různých možností a formátů.

Jako konvenční farmáři jste pěstovali méně druhů, nebylo to jednodušší?

Martha: Ano, pravděpodobně to bylo snazší, ale KPZ je mnohem zajímavější. A vlastně to ani není tak náročné.

Ken: To proto, že je Martha skutečně dobrá v plánování. Pro mě osobně byla výzva, když jsem měl zasít šest různých plodin. Ona jich zvládne pěstovat 30 až 40. Chce to skutečně hodně plánování. V zimě Martha většinu času sedí a píše si, jaké druhy chce pěstovat, v jakém množství, kdy je potřeba je zasít nebo přesadit.

Takže i když je to náročná práce, což je také jeden z důvodů, proč se nejedná o běžnou praxi v zemědělském průmyslu, naplňuje vás to?

Martha: Užíváme si pěstování široké škály plodin, abychom potěšili lidi. Navíc pokud se specializujete jen na pár druhů, dopady chorob, klimatu nebo tržní nerovnováhy jsou mnohem větší.

Často se hovoří o tom, že ekologické zemědělství nemůže dosáhnout tak vysokých výnosů jako průmyslové zemědělství, a nemůže tedy nasytit narůstající populaci. Jak to vnímáte vy?

Ken: Za prvé, kvantita není všechno, kvalita je také důležitá. Mnohá průmyslová zemědělství sice dokážou vyprodukovat velké množství plodin, přesto svět neuživí. Jídla si umíme vypěstovat dostatek, problém je s distribucí. Ve světě jsou války a konflikty, lidé kvůli nim ztrácejí přístup k půdě, nemohou farmařit ve své vlastní zemi. KPZ není odpovědí na všechno. Náš způsob zemědělství nevyhovuje každému. Oslovuje jen ty, kteří mají čas docházet pro plodiny na naši farmu.

Bezorebné sázení špaldy ke krycí plodině pohance.

Martha: Systém je udržitelný, pokud máte spoustu vzájemně se podporujících malých farem. Kdyby se něco stalo velkému potravinovému řetězci, malí zemědělci budou pořád schopni zajistit dostatek jídla v zemi. Plodiny lze pěstovat lokálně, nemusíte je dovážet z dalekých zemí. Lidem navíc prospívá, pokud cítí spojení s půdou, ze které pochází jejich jídlo. Proto by mělo mít svého KPZ farmáře každé město. Docílili bychom tak větší rozmanitosti a udržitelnosti.

Počet farmářů se obecně v zemích globálního Severu snižuje. Jaká je situace v Kanadě?

Ken: Poslední dobou jsme si všimli náhlého nárůstu počtu malých farmářů. To samé se děje i na větších farmách. Osobně si myslím, že potřebujeme malé i velké farmáře, protože zastávají rozdílné role. Malé farmy se zaměřují na plodiny s vysokou přidanou hodnotou určené pro okamžitou spotřebu. Větší farmy pěstují obilí pro hospodářská zvířata. Oba typy farem by však měly dodržovat ekologické principy.

V Evropě a Spojených státech utratí lidé za jídlo průměrně 10—14 procent svého příjmu. To hodně vypovídá o tom, jak moc si jídla vážíme. Na druhou stranu, lidí s nízkým příjmem a špatným přístupem k dobrému jídlu je čím dál více. Jak hodnotíte tuto situaci?

Ken: Myslím si, že se na to musíme podívat z širšího kontextu. Pokud levné jídlo způsobuje zdravotní problémy, jsou v něm skryté vysoké výdaje, které nakonec splácíme my všichni. Levné jídlo je jedna velká lež, nic takového neexistuje. Buď si jím ničíme zdraví, nebo životní prostředí. Momentálně finančně podporujeme bohaté průmyslové producenty, měli bychom však podporovat ty, kteří jsou pro společnost prospěšní. K tomu je potřeba změna paradigmatu.

Martha: Navíc pokud kupujete hodně průmyslově zpracovaných potravin, vyjde vás to dost draho. Třeba sáček brambůrků stojí mnohem víc než brambory samotné. Můžete si koupit pytel bio brambor, který bude mnohem levnější než běžně prodávané chipsy. Podle mě je potřeba veřejnost vzdělávat. Učit lidi, jak si uvařit ze základních ingrediencí, aby si mohli připravit mnohem výživnější jídlo. S tím jde ruku v ruce i pěstování zeleniny ve městech. V Kanadě existuje několik hnutí, která se toto snaží prosadit, učí lidi ve městech, jak pěstovat zeleninu ekologicky a jak z ní učinit běžnou součást stravy.

Iniciativy jako KPZ jsou sice na vzestupu, stále je však do nich zapojený jen relativně malý počet lidí. Jak si představujete systémovou změnu? A jakou roli by v ní měla sehrát vláda?

Martha: Všechno musí někde začít. Problém s alternativními přístupy je v tom, že na nich nikdo nezbohatne. Žádná korporace je nepodporuje, protože pro ni nepředstavují výdělek. Proto potřebujeme, aby změna přišla zezdola. Bylo by sice skvělé, kdyby stát tyto alternativy podporoval, ale já o státní podporu nežádám. Systém budeme muset radikálně změnit, protože momentálně čelíme mnoha krizím. Možná by tím průkopníkem mohlo být právě Česko. 

Podzimní sázení česneku ke krycím plodinám.

Jste nositeli nového paradigmatu na úrovni zemědělské praxe i diskursu. Které aspekty byste vybrali jako nosné pro implementaci do vládních opatření?

Ken: Důležité je měřit uhlík v půdě a zlepšovat její kvalitu. Místo „udržitelného farmaření“ se začíná používat termín „regenerativní farmaření“. Pojem „udržitelné“ totiž znamená, že chceme zachovat současný stav. Jenže abychom obnovili množství uhlíku v půdě, musíme změnit současné praktiky. Vyřešili bychom tím spoustu věcí najednou, zlepšili bychom kvalitu a zdraví půdy, dostali bychom uhlík z atmosféry a vypořádali se tak s klimatickou změnou. Je to poměrně snadno proveditelné a nevyžaduje to tolik zdrojů. Samozřejmě existují i jiné nápady, jako třeba vypouštět určité látky do atmosféry, aby nás stínily před sluncem. Ale tohle všechno stojí obrovské množství peněz i energie, zatímco pro navracení uhlíku do půdy potřebujeme jen fotosyntézu a sluneční energii.

Farmáři jsou správci půdy, proto je musíme vzdělávat. Musí vědět, že díky návratu uhlíku do půdy zvýší své příjmy, jejich půda zadrží více vody i živin, takže do ní nebudou muset přidávat tolik kompostu nebo chemických hnojiv. Farmáři toho zatím o uhlíkovém koloběhu ani o potenciálu, který něco tak prostého jako fotosyntéza nabízí, příliš nevědí. Zrovna v tomto případě by pomohla změna politiky. Sám jsem byl několik let součástí jednání ontarijského ministerstva zemědělství. Podařilo se nám zavést principy, které přispěly k ozdravení půdy. Farmáři se naučili, jak se o půdu starat bez zbytečného orání.

Martha: Zlepšovat úrodnost půdy mohou také hospodářská zvířata, důležité je rozmístit je na jednotlivé farmy. Momentálně máme tendenci dobytek koncentrovat na jednom místě, a pak kvůli tomu musíme řešit problémy s kontaminací.

Vy sami půdu oráte jen minimálně a používáte tzv. krycí plodiny jako zelené hnojení. To jsou inovativní praktiky, které se zatím objevují jen vzácně, pravděpodobně však představují budoucnost farmaření. Můžete vysvětlit, jak tyto praktiky fungují?

Ken: Vynalezli jsme způsob, jak prostřednictvím bezorebného obdělávání půdy pěstovat jarní obiloviny. Má to řadu výhod, protože můžete půdu obhospodařovat v průběhu celé sezony. Běžně byste zorali pole, začalo by pršet a vaše práce by se o týden nebo dva zpozdila, čímž by jarní obiloviny velmi utrpěly. Vyzkoušeli jsme tuto metodu na celé řadě plodin a vše fungovalo.

Vymysleli jsme i způsob pro podzimní obiloviny. Jako krycí plodinu vysazujeme pohanku, která je velmi průbojná, dokáže půdu očistit od plevele a obilí regulovat. Díky tomu můžeme bezorebně pěstovat žito, špaldu nebo pšenici. Neznamená to, že jsme orbu vynechali úplně, nicméně jednoho dne se nám to snad podaří. Se zeleninou jsme zkusili několik technik, ale je to výzva, protože máme příliš mnoho různých druhů. Zkusili jsme to u cukety, brambor a česneku.

Ve své půdě také od 80. let měříte obsah organické hmoty, respektive uhlíku. Podařilo se vám bezorebnou technikou jeho množství navýšit?

Ken: Výchozí test na organickou hmotu jsem udělal v roce 1981. Tři roky na to jsme začali s farmařením. Za ta léta jsem sesbíral mnoho dat, která ukazují, že v průběhu mé čtyřicetileté kariéry stouplo v půdě množství organické hmoty o 55 procent. Jedná se o pole, která jsou orána jen velmi zřídka, získáváme z nich seno nebo je používáme na pastvu. Některá pole neoráme vůbec, využíváme je pouze jako pastviny. Vždy záleží na tom, jak dlouho nebyla půda narušena. Platí, že čím déle, tím lépe. Na nejzničenějším kousku naší půdy, pozůstatku po těžbě štěrku, jsme zaznamenali největší zlepšení o celých 126 procent. Pokud používáme kompost, krycí plodiny a metodu střídání plodin, můžeme množství organické hmoty zachovat. A pokud půdu prostě jenom nenarušujeme, můžeme její množství zdvojnásobit.

Zmínil jste, že je v atmosféře kvůli emisím příliš mnoho oxidu uhličitého. Věříte, že řešením jsou farmáři. Nicméně vytvořit vhodné podmínky pro to, aby uhlík zůstával v půdě, není tak snadné. Z vašich měření vyplývá, že v půdě zůstává ze 100 gramů organické hmoty pouhých 15 procent uhlíku.

Pokud aplikujete 100 gramů rostlinných zbytků, až 80 procent z toho může zůstat nevyužito jako oxid uhličitý. Je to proto, že když mikroby hmotu rozkládají, dýchají u toho. Stejně jako lidé spotřebovávají kyslík a vypouštějí oxid uhličitý. Stabilního uhlíku zůstává v půdě jen velmi málo. Hodně ekologických farmářů si mylně myslí, že toto je nejlepší způsob, jak dostat uhlík do půdy, ale ve skutečnosti jde o velmi neefektivní proces. V minulosti jsme nevěděli nic o síle živých rostlin a jejich vztahu s mykorhizními houbami, se kterými společně vytvářejí stabilní materiál. Teď je nám jasné, že je nutné mít živé kořeny a jen velmi málo narušovat půdu.

foto: Lucas Langrock

Oba dva jste velkými zastánci rozmanitosti. Proč jsou biodiverzita a obecně diverzita tak důležité?

Ken: Rozmanitost nad hlínou znamená větší rozmanitost pod hlínou. S každou z rostlin se pojí různá skupinka mikrobů, bakterií a hub. Pokud kombinujete různé rostliny, pracují všechny dohromady a vy z toho máte užitek. Jako farmářům nám bylo řečeno, že si musíme dávat pozor na soupeření mezi pšenicí a ostatními plodinami, že se musíme rostlin rostoucích kolem pšenice zbavit. Nevím, jestli ti lidé byli jen arogantní, nebo neměli dostatečnou znalost, ale viděl jsem pole, kde rostlo více druhů najednou, a plodiny díky tomu byly odolnější proti suchu. Naopak monokultury kvůli suchu zanikly. Máme se prostě ještě hodně co učit. Zrovna teď se třeba dozvídáme více informací o mykorhizních houbách, které slouží jako jakýsi komunikační nástroj mezi rostlinami. Pokud je jedna rostlina napadena, může jejich prostřednictvím zaslat signál ostatním rostlinám. Je ohromující, že se tyto houby a rostliny daly dohromady. Houby používají cukry a škroby, které s nimi rostlina sdílí. Vyrábí z nich speciální materiál, který slepuje částečky půdy a vytváří jakési agregáty. Bez nich by se voda nemohla dostat do půdy, pomáhají provzdušňovat zemi. Pokud půdu oráte, tyto agregáty ničíte.

Zastánci konvenčního zemědělství vnímají vaše praktiky jako návrat do doby kamenné. Tvrdí, že díky technologiím a chemii už není jediný důvod, aby se lidé museli vracet k manuální práci. Zdá se však, že vaše metody často předčí i špičkové technologie. Objem znalostí a jejich demokratický způsob sdílení je v ekologickém zemědělství bezprecedentní.

Ken: Je také důležité, s kterými pěstiteli nás porovnáváte. Nesrovnávejte mě s velkými producenty obilí, kteří mají pravděpodobně spoustu techniky a enormní náklady a sami na poli moc času nestráví. Porovnávejte mě raději se sousedem, který vyrábí mléko a také vede rodinný podnik. On a jeho syn podojí denně 50 krav. Pravděpodobně pracují tvrději než já a nemyslím si, že je jejich příjem významně vyšší. Navíc mají poměrně vysoké náklady na to, že je jejich podnik tak malý. Srovnávat mě můžete s jiným farmářem, který pěstuje zeleninu poblíž nás, stále všechno sklízí ručně a najímá si na to hodně lidí. Obchod, kam zeleninu dodával, mu před pár lety oznámil, že snižuje počty dodavatelů. Farmář se tedy musel rozhodnout, jestli se přizpůsobí a zvětší, nebo půjde mimo hru. Nyní má dvě farmy, větší pozemek a nejspíš i mnohem více starostí než předtím. Ekologické zemědělství se bude dále rozvíjet a bude čím dál produktivnější. Revoluce nastane, až se farmáři naučí rozumět půdě, až se naučí, jak udržet živiny v rovnováze. U nás získáváme 90 procent příjmů právě z KPZ.

Martha: Pokud prodáváte plodiny zákazníkovi přímo skrze model KPZ, nemusíte být velkoproducenty, a přesto můžete slušně vydělávat. Pokud máte velkou farmu a dodáváte plodiny do velkého řetězce, nedostanete nakonec tolik peněz, i když produkujete levně. Pokud jste malá farma a prodáváte plodiny zákazníkovi přímo a za maloobchodní ceny, vaše výdělky budou vyšší. Co víc si přát?

Ken: Farmáři také musí přijímat ceny, o kterých se rozhoduje v Chicagu na burze. Vy sami si cenu plodiny nemůžete jen tak určit. Stává se, že produkt stojí méně, než kolik vynaložíte na produkci. Vám se ale něco musí vrátit zpátky, v systému musí být nějaká spravedlnost. Jenže takto to dneska nefunguje. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl ve střední Francii, všude tam rostla jen pšenice a řepka, jen jeden člověk tam pěstoval nějaký hrášek a cukrovou řepu. Byl jsem na venkově a bylo tam úplné ticho. Kniha Tiché jaro od Rachel Carsonové se zničehonic stala realitou. Hrozně mě to šokovalo.

Martha: Myslím si, že je možné vzít si od všeho to nejlepší a posunout to dál. I pokud praktikujete starší způsoby zemědělství, neznamená to, že nemůžete využít nic z nově dostupných znalostí. I my máme například solární panely. Nepracujeme jako v 18. století. Mě navíc náš způsob práce velmi naplňuje. Užívám si, že můžu pracovat venku, s rostlinami. Fyzická aktivita je zdravá pro mysl, ducha i tělo. Taky je krásné dotýkat se půdy. Existuje dokonce i vědecký výzkum, podle nějž žijí v půdě mikroby, které v člověku po dotyku kůže vyvolávají příjemné pocity. Je to způsobeno chemickými reakcemi v těle. Náš životní styl je velmi zdravý a přináší nám radost, proto nechápu fyzickou práci spojenou s farmařením jako něco negativního, chápu to jako privilegium. Nerozumím, proč si lidé myslí, že je špatně používat tělo a zapojovat se do světa přírody. Líbí se mi, že můžeme pracovat v souladu s jejími cykly.

Připravil Tomáš Uhnák, přeložila Eliška Olšáková.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.