Ručně, nápaditě, udržitelně

23. června 2019 /
foto: Noel Rojo. Lakšmí Višwakarma.
Nejedno chudé místo ve světě má své šikovné řemeslníky, kteří ručně vyrábějí moderní kousky oblečení, boty nebo doplňky. Díky neziskovkám či podnikavým jednotlivcům se jejich výrobky dokonce mohou dostat za hranice indického slumu, mexické vesnice nebo chudinské čtvrti hlavního města Etiopie.

V luxusně působícím hotelu si chceme odskočit na toaletu, ale nenechají nás. Zklamaně tedy přejdeme přes cestu, na jejíž druhé straně zeje úplně jiný svět. Povolení zde rozhodně nepotřebujeme. Zato však musíme ve spleti tmavých a malých uliček veřejné záchody najít. Ty obyčejně slouží desítkám, možná i stovkám lidí ze slumu ležícího podél mnohaproudové hlavní tepny Santa Cruz East, která vyvádí řidiče z indické Bombaje směrem na sever. Soukromí zde nečekejte. Ani na toaletách, ani ve slumu obecně. Téměř všechny dveře dvoupodlažních domků jsou otevřeny, místní větrají horko, jež je neoddělitelnou součástí období dešťů. Domečky mají většinou dvě místnosti — jednu v přízemí a druhou v poschodí. V každé bydlí jiná rodina.

Nechci nakukovat dovnitř, soustředím se na to, kam kladu nohy. Doleva, doprava, opět doleva. Provádí nás zde Sačín Kumar z oddělení komunikace místní neziskovky Srujna. Kdyby nás v této chvíli opustil, asi bych nevěděla, jak se vrátit k hotelu. Těžkým vzduchem se nese vůně indického mléčného čaje s kořením. Za chvíli se promíchá s vůní monzunu.

Jsme na místě. Domek jako mnoho jiných. Stoupáme po úzkých vysokých schodech a ocitneme se v místnosti plné šicích strojů. Té vévodí velký stůl, na němž ženy stříhají látky. Téměř se není kam hnout, a tak nás popohánějí o poschodí výš. Zde se na podlaze povalují kusy látek i hotové výrobky — látkové tašky, náhrdelníky ze zbytků, peněženky. Mnoho z nich je pečlivě uloženo v policích podél stěn, některé jsou již zabaleny a mají i své etikety. Jsou připravené k prodeji.

Lakšmí Višwakarma s kolektivem, foto: Noel Rojo.

Na zemi pohodlně sedí tři ženy. Ze stropu hučí ventilátor a za chvíli se k němu přidá i hlasitý zvuk dešťových kapek dopadajících na laminátové střechy. I přes hluk a na první pohled těsný prostor tady tyto ženy pět dní v týdnu nacházejí bezpečné místo.

Víc hlav, víc kreativity

Pod dohledem mistra se ženy v dílně setkávaly již v roce 2001. „Tehdy jsem založil krejčovskou dílnu se třemi ženami, které již uměly šít. Postupně jich přibývalo,“ popisuje majitel Mastair Aburkani. Šili, šili, ale neprodávali tolik produktů, kolik byli schopni vyrobit. O několik let později vstoupila do hry místní neziskovka Srujna, která v tomto slumu pomáhá ženám už sedm let. Poskytuje jim školení dovedností, a především marketingu, aby dokázaly své výrobky z látek prodat. „Pokud chceš uspět a své produkty prodat, musíš vynikat,“ říká Sačín Kumar, manažer komunikace neziskovky.

Práce týmu Srujna tedy zpočátku spočívá v tom, že učí ženy, které se chtějí zde a ve třech dalších centrech zapojit do práce. Některé se vyučí na švadleny, jiné se naučí vyrábět šperky, mnoho se jich vzdělává v tom, jak svoje produkty prezentovat a prodávat.

Vyrábí je buď z nakoupených látek, nebo recyklují zbytky. Design vzniká právě v této místnosti, kde ženy během dne konzultují své představy s ostatními. „Víc hlav, víc kreativity. Sledujeme také sociální sítě, inspirujeme se, kde se dá,“ říká Lakšmí Vishwakarma, služebně nejstarší členka týmu vyrábějícího šperky. Již hodnou chvíli si přitom pohrává s látkovým slonem a radí se s novými kolegyněmi, jak by mohl vypadat lépe.

Oblečení značky Khadi, foto: archív Khadi Oaxaca.

Lakšmí žije ve slumu, protože jsou zde nižší náklady na život. Sama vychovává dvě děti. S manželem se rozešli, ale o důvodech nechce mluvit. Svěřila se jen, že i když manžel pracoval, nepodporoval rodinu, takže začala pracovat taky.

„Komplikace v rodinách jsou často způsobeny nedostatkem peněz, faktem, že manžel vydělává méně,“ vysvětluje Kumar. Téměř všechny ženy, které zde dnes pracují, byly předtím ženy v domácnostech a pečovaly o děti. Mnoho je jich svobodných matek, některé pomáhají rodičům i sourozencům. Podobně je to s Lakšmí.

Něco znamenat

Mnoho kousků již ženy v dílně dělají na zakázku, některé vozí na takzvané výstavy nebo trhy, které se někdy konají i ve velkých firmách. „Děláme taky pro zaměstnance firem workshopy výroby různých věcí, například tašek z papíru. Díky tomu mohou naše pracovnice získat pocit, že jsou někdo, ne jenom ženy ze slumu,“ říká Kumar.

Ženám dodává odvahu také svou prací — jejich příběhy šíří v médiích i na sociálních sítích, lidé zvenku se tak zajímají o jejich práci. „Pokud ženy takhle povzbudíme a pokud také dostanou důstojnou odměnu, posouvají se kupředu a také hodně investují do vzdělávání svých dětí,“ vysvětluje Kumar. Výplatu přitom dostanou dvakrát měsíčně za zboží, které vyrobí, ne jenom za to prodané.

Pokud ženy ve slumu vydělávají peníze, mohou také rozhodovat o tom, jak je utratí. Pro některé muže však není jednoduché nechat ženy pracovat. Jeden z důvodů je jejich bezpečnost ve slumu i mimo něj, když ženy jezdí na výstavy. „Ekonomický profit jejich práce však muže většinou přesvědčí, aby je pracovat nechali,“ říká Kumar.

Šlapací stroj v Oaxace, foto: archív Khadi Oaxaca.

V tradičních společnostech, jakou ta indická bezpochyby je, někdy trvá, než se změní zaběhnuté vzorce. Přesto ale fakt, že žena z místa podél silnice Santa Cruz East dostane příležitost naučit se něco nového a vydělat si kolem 2000 Kč měsíčně, je znatelná změna v životě mnoha z nich. Například Lakšmí již má našetřeno na dům někde poblíž, ale na novém místě, protože teď žije se svými rodiči. Její dcery studují.

Gándhího idea v Mexiku

Na začátku příběhu udržitelného oblečení značky Khadi, tkaného ve vesnici San Sebastian Río Hondo v mexické Oaxace, byl nečekaně — Mahátma Gándhí. Khadi je ručně tkaný kus oblečení z ručně zpracované látky, obyčejně bavlněné. V Indii se ve dvacátých letech minulého století díky Gándhímu zpopularizovalo hnutí vystupující proti drahému oblečení dovezenému ze zahraničí. V té době britští kolonizátoři vyváželi z Indie bavlnu do Británie a zpátky dováželi oblečení za vysoké ceny. Gándhí však tvrdil, že právě přes khadi mohou být Indové soběstační.

S touto filosofií se v indickém ašramu setkal Marcos Brown a přivezl ji s sebou do výše jmenované horské vesničky na jihu Mexika, kde dnes khadi živí kolem tří set rodin.

Několik strmých ulic vytváří malé bludiště, ve kterém se lze zorientovat třeba podle barev místních domků. Jiným opěrným bodem je v každé mexické vesnici kostel. Vedle toho místního je basketbalové hřiště a na jeho rohu obchod s ručně vyráběným oblečením. „Již předtím, než sem přišel Marcos, jsme ve vesnici zpracovávali ovčí vlnu. Když vznikl sociální podnik Khadi, ženy přešly na biobavlnu, která se pěstuje na pobřeží Oaxacy. Ženy pracují doma a mohou tak svůj pracovní čas přizpůsobit péči o rodinu a pěstování plodin,“ vysvětluje Marcosova manželka Kalindi Attar. Koneckonců taková byla i tehdejší idea Gándhího — aby příjmy z khadi doplňovaly zemědělské aktivity.

Celý proces výroby, s výjimkou zpracování vlny, se děje ve vesnici a ručně. Marcos s sebou přivezl i točící kolo na spřádání, které navrhl Gándhí. Ženy již věděly, jak používat šlapací stroj, naučily se jen nové technice, jelikož práce s bavlnou je jemnější než práce s ovčí vlnou. Navíc místní bavlna je druh koyuchi z předhispánských časů.

Bethlehem Tilahun Alemu, foto: Antonio Fiorente.

Ekologické je i barvení rostlinami. „Zaměřujeme se na to, aby všechny procesy byly udržitelné a v souladu s životním prostředím,“ říká Attar. K ruční práci a přírodním materiálům se pak přidávají tradiční designy s moderním nádechem.

Všechny zapojené ženy procházejí školením a učí se od zkušenějších. „Až když vzniklo Khadi, poprvé jsem navštívila hlavní město státu Oaxaca,“ svěřuje se prodavačka v obchodě podniku v San Sebastián, jehož výrobky už znají i v jiných státech Mexika.

Světové boty z Etiopie

Bethlehem Tilahun Alemu potkáváme v její kavárně Garden of Coffee. Před rokem měla jenom jednu pobočku v Addis Abebě. Druhá byla ve výstavbě a Bethlehem měla velké plány dostat etiopskou kávu a její tradiční, ruční výrobu — od zeleného zrna přes pražení na pánvi až po vůni v šálku — do celého světa. Podobně, jako se jí to podařilo s její první, obuvní značkou SoleRebels.

Alemu totiž vytvořila vůbec první světoznámou značku bot pocházející z rozvojové země. Ne náhodou se tato devětatřicetiletá etiopská podnikatelka ocitla na mnoha seznamech inspirativních žen a podnikatelek světa, mimo jiné třeba časopisu Forbes nebo CNN.

„Když jsem vyrůstala, pozorovala jsem hodně umělců, kteří vyráběli různé věci, ale nevyráběli ty, které by mohli lidé používat — jako třeba boty. Základem úspěchu bylo, že zde máme lidi, kteří umějí tkát, a také hodně pneumatik, které bylo třeba recyklovat. Věděla jsem, že musíme vytvořit něco jednoduchého,“ vzpomíná Alemu na své začátky.

Obchod SoleRebels, foto: archív SoleRebels.

V dobách svého mládí v chudé čtvrti Addis Abeby si Bethlehem předsevzala, že se vynasnaží vymýtit chudobu tím, že využije řemeslných dovedností na výrobu zboží, které bude konkurenceschopné na globálním trhu. „Chtěla jsem také, aby se mnou lidé pracovali dlouhodobě, aby nemuseli opouštět Etiopii a hledat zaměstnání za hranicemi,“ vysvětluje. Dnes z její továrny, kterou v době našeho rozhovoru rozšiřovala, ročně putuje 70 tisíc párů bot do více než 50 zemí po celém světě, včetně USA, Japonska nebo Německa.

SoleRebels je také vůbec první značkou bot, která získala certifikát Fair Trade. Kromě toho jsou její boty vyráběny s důrazem na udržitelnost. „Když jsem vyrůstala, sledovala jsem členy své rodiny, jak zpracovávali bavlnu na ručních vřetenech. Sama jsem ji s maminkou spřádala. Kultura zpracování bavlny je v Etiopii hodně stará a hluboká. Naši řemeslníci patří mezi nejlepší,“ sděluje Bethlehem na webu společnosti.

Na botách SoleRebels tedy najdete biobavlnu a další organická vlákna, podrážka je z recyklovaných pneumatik. Ručně je vyrábějí proškolení řemeslníci. To ovšem něco stojí. Na webu visí u dámských bot cenovka 85 dolarů, u těch pánských o pět více. „Mnozí chtěli boty kupovat levně. Říkala jsem jim, že nejsme charita, ale byznys. Někteří pochopili, jiní ne,“ komentuje to Alemu, která se prostřednictvím obou svých značek snaží globalizovat etiopskou kulturu a pozvednout místní ekonomiku.

Kontakt: magdalenarojo.va@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2020 vyjde v 2. polovině února.