Sea Shepherd: kontraproduktivní radikálové?

23. února 2019 /
foto: Simon Ager
O účinnosti strategie kapitána Paula Watsona a jeho „pastýřů moře“ lze mít oprávněné pochybnosti. Jeho zásadovost a energie přesto působí tváří v tvář hrozbě ekologického kolapsu a pasivitě většiny společnosti především jako inspirace.

Evidentně v naději, že si toho mezi svátky mnoho lidí nevšimne, oznámilo Japonsko na sklonku loňského roku své rozhodnutí vypovědět Mezinárodní úmluvu o regulaci velrybářství a přestat tak respektovat zákaz velrybaření, který od roku 1986 pomohl zachránit mnohé druhy ohrožených kytovců před vyhubením.
Rozhodnutí má paradoxní důsledky. Na jedné straně země skončí s každoroční podvodnou šarádou, při níž flotila jejich státní velrybářské společnosti vyplouvala do vod oceánské velrybí rezervace při březích Antarktidy, aby tam pod záminkou „vědeckého výzkumu“ vraždila ohrožené plejtváky myšoky i běžnější plejtváky jižní. Na druhé straně zcela bezostyšně obnoví komerční lov vzácných mořských savců ve svých vlastních teritoriálních vodách.

A paradoxní jsou také reakce dvou nejvýznamnějších ekologických organizací, které o definitivní konec velrybářství od konce sedmdesátých let usilují. Na jedné straně stojí hnutí Greenpeace, které si ochranou velryb získalo uznání veřejnosti po celém světě a japonský odchod od dohody rezolutně odsuzuje jako zradu mezinárodních snah o ochranu oceánů a jednoznačný krok zpět.

Na druhé straně pak méně známí radikální ochranáři z organizace Sea Shepherd, kteří rozhodnutí vítají jako definitivní konec velrybaření na jižní polokouli a hmatatelný výsledek mnoha let svých kampaní, při nichž se snažili mnohdy drsnými přímými akcemi vypudit lodě japonské velrybářské flotily z okolí antarktické velrybí rezervace. Co si z toho vzít?

Nekompromisní obrana oceánů…

Zásadně protichůdná hodnocení nepřekvapí nikoho, kdo je obeznámen s historií špatného vztahu mezi oběma organizacemi, jenž i v notoricky nejednotném ekologickém hnutí překvapuje svou intenzitou. Pozdější zakladatel Sea Shepherd, bělovlasý kapitán Paul Watson, byl kdysi jednou z vůdčích postav Greenpeace. Organizaci však v roce 1977 opustil kvůli ostrým neshodám ohledně taktiky. Zatímco jeho kolegové trvali na striktní interpretaci zásady nenásilí, vylučující poškozování majetku, Watson považoval pouhé protesty proti masakrům vzácných živočichů za bezzubé, a chtěl jim proto bránit přímou intervencí i za cenu škod na věcech.

Po odchodu proto vytvořil vlastní organizaci Sea Shepherd Conservation Society. Ta se staví do pozice samozvaného strážce mezinárodních úmluv o ochraně mořského života, který zasahuje všude tam, kde státy nechtějí dostatečně důsledně vymáhat regulace. Za čtyřicet let své existence se „pastýři moře“ stali postrachem ilegálních rybářských i velrybářských plavidel, zodpovědných za vybíjení chráněných mořských zvířat po celém světě. Všeobecnou proslulost si Watson získal v roce 1979 u pobřeží Portugalska, kde vypátral nechvalně známou ilegální velrybářskou loď Sierra. V portském přístavu do ní plnou rychlostí najel a poslal ji ke dnu (viz youtube.com/watch?v=8nPOcTchamk).

Od tohoto „prvního zářezu“ (členové hnutí rádi nosí mikiny se seznamem všech plavidel, která kdy potopili) má organizace na svém kontě nejméně devět dalších „pytláckých“ lodí, stejně jako škody na vlečných sítích a dalším vybavení v hodnotě milionů dolarů — a samozřejmě tisíce zachráněných mořských živočichů. Nikomu ovšem nikdy neublížili a jen málokdy měli na krku žalobu či trestní stíhání — pytláci jaksi většinou nemají chuť hájit svůj byznys u soudu.

Petr Watson, foto: Simon Ager.

Každoroční kampaně proti japonským velrybářům, které Sea Shepherd rovněž považují z hlediska mezinárodního práva za pytláky, zahájili v roce 2005. Léto co léto vysílali plavidla do vod velrybí rezervace při pobřeží Antarktidy. Jejich posádky se snažily zabíjení velryb různě narušit či zhatit, aniž by přitom zranily či ohrozily pachatele. Mezi oblíbené taktiky patřilo bombardování lodí kyselinou máselnou, která nesnesitelně páchne a znehodnocuje velrybí maso, či kluzkou škrobovitou substancí, znesnadňující práci na palubě (viz youtube.com/watch?v=DCl0AvwLXlU). Aktivisté opakovaně vyřazovali z provozu šrouby a kormidla lodí prostřednictvím lan, shozených do jejich trasy z nafukovacích člunů. Několikrát se také na japonská plavidla přímo nalodili, čímž způsobili mezinárodní diplomatický skandál.

V jižním oceánu tak probíhal v posledním desetiletí neobyčejný závod ve zbrojení, v němž se obě strany snažily předejít a překvapit druhou. Sea Shepherd přicházeli postupně s větším počtem lodí a pokročilejší technikou. Japonci nezůstávali ani v nejmenším pozadu. Začali nasazovat zvláštní bezpečnostní plavidla, jež měla zajistit provoz flotily před ochranáři. Sama organizace přiznává, že v roce 2017 se k Antarktidě již nevydala, protože japonská strana nasadila natolik pokročilou vojenskou sledovací techniku, že se prostě již nemohli k velrybářským lodím přiblížit. Na druhé straně poukazuje na skutečnost, že se přímo v důsledku její činnosti podařilo zabránit odlovu stovek zvířat a japonský velrybářský průmysl tak končil každý rok v červených číslech. Právě ekonomický tlak podle nich vedl k nedávnému rozhodnutí vlády stáhnout se z Antarktidy a velrybářství „zlegalizovat“. Je to ale skutečně vítězství?

… nebo kontraproduktivní mediální show?

Kritikové Sea Shepherd o tom mají oprávněné pochybnosti. Poukazují především na skutečnost, že spotřeba velrybího masa byla v posledních letech v Japonsku na ústupu — podle průzkumů ho jí pouhé procento obyvatel — a velrybářský průmysl tak byl sám o sobě na cestě k ekonomickému krachu. Akce Sea Shepherd podle nich naopak pomohly japonské vládě obhájit další dotování velrybářů, operujících pod výsměšnou značkou „Institutu pro výzkum kytovců“, před vlastními voliči. 
Snadný nepřítel v podobě do černa oděných radikálů plujících pod pirátskou vlajkou prý umožnil politikům udělat z velrybářství otázku národní cti a vykreslovat jej jako „kulturní tradici“, jíž se Japonci nevzdají jen proto, že je nějací netolerantní cizáci ostřelují zkaženým máslem. Vládní podpora velrybářů je tak skutečně bezvýhradná — lov byl financován dokonce i z krizového rozpočtu určeného na pomoc obětem zemětřesení a tsunami roku 2011 s argumentem, že lodě mají kotviště v jednom z postižených měst. 
Watson se z této perspektivy jeví přinejlepším jako zabedněný politický diletant, který namísto efektivní kampaně vede svou umanutou osobní válku, v horším případě potom jako slávychtivý egomaniak, kterému víc než o výsledek jde o udržování pozornosti médií dramatickými konfrontacemi. K druhému náhledu pak přispívá skutečnost, že Sea Shepherd jsou na nekompromisní ekologické radikály, neštítící se taktik otevřené sabotáže, až neuvěřitelně mediálně zdatní, a mají tak na své straně mimo jiné celou řadu filmových hvězd či populárních hudebníků, kteří jejich nákladné spanilé jízdy světovými oceány pomáhají financovat.

Na kritiku ze strany pragmatiků navíc Watson — kromě argumentace ekonomickou efektivitou přímých akcí — nabízí ještě i královskou, odzbrojující odpověď. Rád vypráví příběh o tom, jak se na něj v roce 1975, při kampani Greenpeace proti sovětským velrybářům, řítil těžce zraněný, ve smrtelné agonii se zmítající vorvaň. Uhnul na poslední chvíli. Watson si prý s umírající velrybou pohlédl do očí a pochopil, že se rozhodla ušetřit jej záměrně, z porozumění, že se jí snažil pomoct. Na základě tohoto transformativního zážitku se pak rozhodl zasvětit svůj život velrybám a mořskému životu vůbec.
Když ho proto kritizují lidé, odpovídá jim prostě: „nezajímá mě to. Našimi klienty jsou velryby, žraloci, tuleni, ryby a tak dále… Je mi úplně jedno, co si o nás myslíte. Najděte mi velrybu, která nesouhlasí s tím, co děláme, a možná si to rozmyslíme, ale do té doby budeme prostě dělat dál to, co děláme,“ říká v osm let starém rozhovoru pro Guardian (https://www.theguardian.com/environment/2010/sep/21/sea-shepherd-paul-watson-whales) a pokračuje: „528 velryb, které by bez naší intervence byly letos zabity, si dál volně plave v moři, a to je to jediné, co mě zajímá.“ Pokud jde o osud lidí, neopomene jim při žádné příležitosti připomenout jednoduchou skutečnost: zemřou-li oceány, zemřeme i my. A pravdou je, že v situaci, kdy je podle vědců 70 procent rybích populací na cestě ke kolapsu a hrozí, že v roce 2050 bude v mořích víc plastu než ryb, to zní stále méně jako pouhá duchaplná banalita.

Odpověď dá až budoucnost

Jsou tedy v právu Sea Shepherd, nebo jejich kritikové? To je obtížné hodnotit. Japonský velrybářský průmysl se dosud zničit nepodařilo, a z věcného hlediska tak nelze za zcela úspěšnou považovat ani strategii Greenpeace, ani strategii Paula Watsona a jeho „pastýřů moře“. Pravdou je, že k nedávnému japonskému obratu přispělo podle všeho zásadně také rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora při OSN, jenž na základě stížnosti Austrálie a Nového Zélandu označil údajný „výzkum“ velryb za falešnou záminku a nařídil Japoncům zásadně omezit počty lovených zvířat.

Sea Shepherd mohou ovšem stejně oprávněně namítat, že bez jejich radikálních akcí by se v těchto státech velrybářství nikdy nestalo tak zásadním politickým tématem a že Japonci museli díky jejich činnosti udělat z původně relativně nenáročné průmyslové aktivity nákladnou a obtížnou operaci téměř vojenského charakteru. Právě tak ovšem platí, že „legalizace“ komerčního lovu a rezignace Japonska na mezinárodní závazky v ochraně oceánů činí do budoucna definitivní ukončení velrybaření politickými prostředky ještě obtížnějším než doposud. Mobilizace nacionalistických sentimentů proti „ekoteroristům“ to sice jeho vládě mohla usnadnit — současně lze mít ovšem pochybnosti o tom, zda by v kontextu celkového úpadku mezinárodní spolupráce a globálního vzestupu silácké, iracionální politiky měla smírnější a diplomatičtější cesta skutečně šanci na úspěch.

Dějiny sociálních hnutí jsou podobných rozkolů plné. Když se v Británii roku 1912 vydala Ženská sociální a politická unie pod vedením Emmeline Pankhurstové v boji za volební právo cestou eskalace, při níž mimo jiné rozbíjela výklady luxusních obchodů, přeřezávala telefonní vedení a vyhazovala do povětří poštovní schránky, „zákonů dbalé sufražistky“ v čele s Millicent Fawcettovou se od ní distancovaly v přesvědčení, že její radikalismus je kontraproduktivní a opozici většinové společnosti i parlamentu jen utvrzuje. Možnost volit získaly ženy v zemi částečně až v roce 1918 a zcela zrovnoprávněny s muži byly teprve o deset let později. Spory o to, čí postup k tomu přispěl více, se vedou dodnes. Sochu před westminsterským parlamentem mají ovšem obě významné feministky.

To je případné. Nejčastěji totiž platí, že účinné hnutí za změnu potřebuje ke svému úspěchu pluralitu metod, taktik a strategií — jak aktivistky „zlé“, které svou provokativní neústupností katalyzují společenskou debatu, tak aktivistky „hodné“, schopné směřovat k utvoření většiny, umožňující trvalý konsensus na nových pravidlech. Obojí patří k politickému „umění možného“ — jeden přístup chce jeho hranice rozšířit, druhý dosáhnout hmatatelných úspěchů v jejich rámci. V nejlepším případě, který ale nenastává vždy, jsou obě křídla schopná uzavřít alespoň nějakou formu „dohody o neútočení“.

Té se mezi Sea Shepherd a Greenpeace zřejmě nedočkáme. Kromě kritéria efektivity je tu ovšem také etické hledisko. Skutečně lze v situaci, kdy bezprostředně hrozí kolaps životodárných ekosystémů naší planety během tohoto století, někomu vyčítat, že bere věci do vlastních rukou (samozřejmě pokud při tom nikomu neubližuje)? V kontrastu k mrtvolné pasivitě většiny západních společností tváří v tvář této hrozbě nelze v konečném součtu jinak než vidět Watsonovu neústupnou zásadovost a horečnou aktivitu v první řadě jako inspiraci.

Článek původně vyšel online v Deníku Referendum. Autor je studentem Ústavu politologie na FF UK v Praze, píše pro Deník Referendum.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.