Skepse ke Skeptickému ekologovi

31. ledna 2007 /
„Celou dobu jsem si říkal, koho mi ten člověk připomíná. Pak mi to došlo. Ericha von Dänikena,“ řekl pracovník jedné z největších českých průmyslových společností v soukromém rozhovoru po Lomborgově pražské přednášce. Jaký je tedy leitmotiv autora knihy Skeptický ekolog, jež způsobila už tolik rozruchu?

Dubnové vydání knihy Skeptický ekolog, ve které dánský autor Bjørn Lomborg podle podtitulu zkoumá „skutečný stav světa“, přeneslo do českého prostředí patrně největší zelenou kontroverzi posledních deseti let. Neskrývané nadšení jedné skupiny autorů se dalo předvídat: konečně někdo doložil jejich letitou tezi, že vědci a ekologické organizace jen straší lidi. Josefa Šíma z Liberálního institutu považuje za příhodné pro dílo použít adjektivum monumentální. Samy ekologické organizace se příliš nevzrušují a věc prakticky ignorují, ostatně stejně jako ve světě (zadáte-li heslo Lomborg do vyhledávačů na webech Přátel Země, Světového fondu pro ochranu přírody — WWF — a Greenpeace, nevypadne jediný odkaz). Většina komentátorů, zejména novinářů a glosujících intelektuálů, je ovšem na rozpacích: kniha jim připadá jako zajímavý příspěvek do debaty, leč poněkud podezřelý. „Vyhranění stanovisek z jedné i druhé strany, k němuž kniha vede, je vítané… V zásadě však v životním prostředí by mělo jít o maximálně objektivní hodnocení,“ napsal docent Karel Hudec v brněnském časopise ochránců přírody Veronica. Jedna strana typická pro mezinárodní debatu o Lomborgovi u nás chyběla: rozčilené reakce vědecké komunity, především autorů smršti silně kritických recenzí v odborném tisku, které se na autora sesypaly hlavně kvůli omylům a manipulacím.

Potíž většiny komentářů tkví ve snaze se jednou odpovědí vypořádat s celou knihou — snaze, která končí poněkud rozpačitě. Lomborgův text má totiž dvě podstatně odlišné tváře: řekněme faktickou a analytickou. Autor sám a vydavatel publikaci médiím prodávali coby srovnání argumentů s fakty, jež odhaluje nejrůznější pověry a manipulace v debatě o ekologických problémech. Pokud by hlavním poselstvím bylo tohle, pak s ohledem na kvalitu zpracování poslouží hlavně jako excelentní ilustrace špatně informovaného demagoga v akci. Ale je tu ještě druhá rovina, na kterou Lomborg ke své škodě čtenáře příliš neupozorňoval: koncepční diskuse o prioritách a rozhodování v ekologické politice. Také ona má své chyby, ovšem zaslouží velkou pozornost. Nadhazuje totiž docela závažná témata.

Všem navzdory

Gros Lomborgovy knihy tvoří osmnáct kapitol, které podrobně probírají jednotlivé ekologické problémy: globální změny podnebí, vymírání druhů, úbytek lesa, chemickou kontaminaci, skládkování odpadu, znečištění vzduchu a další. Autor podle svých slov náhodou narazil na nesrovnalosti. Proto údaje vědců či zelených organizací srovnal s oficiálními statistikami a sepsal, co zjistil. Bod po bodu, téma po tématu ukazuje, že běžně používané argumenty a závěry se — prý — liší od pravdy. Umně si přitom buduje obraz objektivního experta, pročež zdůrazňuje svoji profesi statistika, obsáhlý poznámkový aparát s odkazy na ohromující tři tisíce pramenů i své údajné (historka je poněkud přikrášlená) byvší členství v Greenpeace.

Jenomže prezentace neodpovídá obsahu knihy: leitmotivem není srovnávání udávaných čísel se statistikami. Ne že by v ní zcela chybělo. Ale Carl Pope, šéf americké ekologické organizace Sierra Club, na debatě s Lomborgem prezentoval obsahovou analýzu jedné náhodně vybrané kapitoly (o chemikáliích), kterou rozebrali na jednotlivá tvrzení a ta potom roztřídili. Výsledek: 35 % textu jsou obecné polemiky, 27 % neutrální podkladové informace a 24 % spekulace. Statistická analýza tvoří pouhých 14 %.

Nicméně k argumentaci samotné. Lomborg tvrdí, že většina ekologických problémů je prakticky vyřešená, mnohé z nich nikdy ne­existovaly, jiné se hrubě přehánějí a pokoušet se čelit dalším nemá příliš smysl. Tedy že běžný odborný konsensus v řadě environmentálních oborů je totálně v rozporu se skutečností. Na první přečtení působí velmi přesvědčivě. Čím to je? Velká část problému zřejmě není v konsensu, nýbrž v Lomborgovi. Kniha se totiž hemží chybami, omyly a nedorozuměními. Pro ilustraci pár náhodných příkladů.

České recenzenty pobavila hlavně teze, že kyselé deště neškodí stromům. Autor také třeba na datech OSN dokládá, že WWF veřejnost mystifikuje v úbytku lesů, který má být daleko menší, než organizace udává. Ale to jen Lomborg neporozuměl statistikám. Zjevně totiž netuší, že číslo, které si našel on (plocha lesů), není totéž jako údaj WWF (plocha primárních pralesů). Nebo z úplně jiného soudku. V roce 1999 několik amerických vědců publikovalo, že směs několika různých pesticidů měla při laboratorních pokusech až o tři řády větší zdravotní účinek, než by činil součet efektů jednotlivých látek. Posléze se ukázalo, že v experimentu je zřejmě chyba, a autoři výsledky stáhli. Lomborg z jedné špatné studie rovnou vyvozuje, že synergie chemikálií je „problém, který neexistuje“ (str. 278), a pro méně pozorné čtenáře to ještě dvakrát opakuje. Chyba v jednom výzkumu pochopitelně neznamená, že neexistuje celý problém. Ve skutečnosti vedle této, v médiích hodně diskutované studie, vyšla i řada dalších a nezpochybňovaných prací, které synergentní účinky rovněž objevily. Ale Lomborg o jejich existenci evidentně vůbec neví. Dánská studie ze začátku devadesátých let ukazuje, že se snižuje koncentrace spermatu u mužů a lékaři z toho podezírají chemickou kontaminaci. Autor nabízí alternativní vysvětlení statistického trendu. Zamlčuje však, že v době anglického vydání knihy byla už rok na světě práce, která právě tyto možnosti prověřovala a spočetla, že neplatí.

Nebo vezměme pasáž o biologické diverzitě. Oxfordský profesor Norman Myers v roce 1979 napsal, že na planetě každoročně vymírá zhruba 40 tisíc druhů. Pravděpodobně se mýlil. Nicméně nejde o zásadní údaj. Podobných odhadů se objevují desítky a všechny více či méně střílejí od boku. Avšak Lomborg založil kapitolu na umanuté polemice s tímto číslem, v době prvního vydání jeho knihy dvacet let starým: na deseti stránkách jej cituje třináctkrát a opakovaně (str. 294, 295) tvrdí, že jde o standardně uváděnou hodnotu (což není pravda). Navíc nabízí alternativu: někde vyčetl, že skutečnost se „pravděpodobně… bude pohybovat kolem 0,7 procenta za každých 50 let“ (str. 293), a pro jistotu údaj šestkrát zopakuje. Pointa: při současném stavu znalostí nejsme schopni rychlost mizení druhového bohatství s takovou přesností určit. Vypočítávat ji s přesností na desetiny procenta za půl století je stejně nesmyslné jako kalkulovat se čtyřiceti tisíci ročně. Nejde tedy o srovnání argumentu s fakty, nýbrž jednoho divokého tipu s jiným.

Dobře, každý se občas splete. Jenomže podobných přešlapů v knize nenajdeme pár, nýbrž určitě desítky a patrně stovky. Často několik na stránku. Normální čtenář je nemůže odhalit: kdo třeba tuší, kolik původních druhů ptáků vymřelo na Portoriku nebo že Lomborg uvádí ze zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu větu, která v publikaci vůbec není?

Bjørn Lomborg se zabývá statistikou a než začal pracovat na Skeptickém ekologovi, zkoumal teorii her. Aby napsal zasvěcenou knihu, musel by se důkladně zorientovat v desítkách rozličných oblastí: tempu odlesňování, nákladech snižování emisí oxidu uhličitého, toxikologii pesticidů, rezervách surovin, smogu v Británii, počtu druhů organismů na Zemi, cenové elasticitě trhu s ovocem, geochemii kyselých dešťů či cenách pšenice na komoditních burzách. Každá z nich představuje obsáhlý obor sám o sobě, se specialisty, vlastní literaturou a rozsáhlou interní debatou. Mezi nápadem sestavit Skeptického ekologa a prvním vydáním v dánštině uplynul jeden rok. Za takovou dobu nemohla zasvěcená analýza vzniknout — a také nevznikla.

Ke všemu Lomborg ještě dělá přesně to, co sám kritizuje. Ač se prohlašuje za neutrálního statistika, ve skutečnosti si konzistentně volí jednu stranu debaty, aby pak tendenčně vybíral údaje, jež ji podporují; soustavně přehání a generalizuje; v některých pasážích evidentně vědomě překrucuje prameny tak, aby podporovaly jeho závěry; místy volí útoky ad hominem proti svým vybraným oblíbencům zejména z řad přírodovědců. Dobrým příkladem je celá část o ekonomice snižování uhlíkových emisí. Autor systematicky pracuje s nejdramatičtějšími odhady nákladů a nejslabšími propočty dopadů. Kjótský protokol jednou povede jen k zanedbatelné redukci znečištění (a tudíž k ničemu není, str. 343), jinde zase radikálně zasáhne do objemu emisí (takže bude drahý, str. 349).

Do otevřených dveří

Druhý velký problém tkví v Lomborgově potřebě polemizovat i s tím, co nikdo netvrdí. Celá kapitola 12 vyvrací strach z nedostatku nerostných surovin. Jistě, začátkem sedmdesátých let se vědci, ekonomové, byznysmeni, politici, zelené organizace, novináři a další opravdu obávali tenčících se zásob těchto přírodních surovin. Diskusi tehdy ovlivnila kniha Meze růstu z roku 1972 a první ropná krize. Ale záhy se začalo ukazovat, že věci nebudou tak horké, jak se prve zdálo. Debata prakticky skončila zhruba před čtvrtstoletím. Lomborg má bezesporu právo dávný argument opět vytáhnout z koše a efektně jej znovu rozdrtit. Ale k čemu je to dobré? Deklarovanému cíli knihy, totiž revizi současného ekologického diskurzu, tak nepomůže.

Prakticky totéž platí pro části o globálním nedostatku potravin (dvě kapitoly) či energetických zdrojů (jedna kapitola) nebo o přelidnění (jedna kapitola). V některých pasážích tohle dobývání se do otevřených dveří nabývá absurdních rozměrů. Část o nerostných zdrojích začíná půlstránkovým vysvětlením, že vyčerpání světových zásob vápence — suroviny pro výrobu cementu — nehrozí. Recenzent by rád viděl jeden jediný článek, ve kterém se někdy někdo obával globálního nedostatku vápence: horniny, jež tvoří celé státy. Kompletní kapitola je věnována vysvětlení, že světu nedochází místo ke skládkování. Podle Lomborgova výpočtu by americká produkce odpadků v tomto století dohromady zasypala jen čtvrt okresu Wood­ward v Oklahomě. Fajn. Ale problém se skládkami přece netkví ve fyzickém nedostatku prostoru pro jejich umisťování, nýbrž ve snížené kvalitě života (a někdy zdraví) v sousedních obcích.

Totéž platí pro základní tezi celé knihy. Lomborg polemizuje s konceptem, pro který zavedl termín Litanie: interpretací, podle níž se svět ve všech ohledech mění k horšímu a řítí do katastrofy. Takto, říká autor, vypadá současný environmentální diskurz.

Ale nevypadá. Během posledních zhruba 35 let se řada ekologických problémů hodně zmenšila. Ubylo lokálního znečištění ovzduší i vody v průmyslových zemích, podařilo se zabránit většímu poškození ozónové vrstvy. Další negativní trendy se ještě nepodařilo zvrátit: klesá biologická rozmanitost, přibývá skleníkových plynů v atmosféře, velmi vážné je místní znečištění v rozvojovém světě. Tohle se dozví čtenář, který prolistuje publikace zelených organizací nebo nějaký odborný časopis. Svět není černobílý.

Koncept Litanie není ničím více než efektní karikaturou ke snadnému odstřelování. Co autor prezentuje, neříká žádná větší ekologická organizace ani to nereprezentuje běžnou akademickou debatu.

Proto je namístě otázka, komu vlastně Lomborg oponuje. Těžko říci. Prý „zřejmě nejkoncentrovanější vyjádření Litanie“ nachází v publicistické knize dvou autorů sci-fi (poznámka 12, str. 413). Soudě podle frekvence polemik, relativně největší pifku má na několik špiček současné biologie: profesory Wilsona, Pimma, Pimentela, Ehrlicha, Lovejoye a Myerse. S velkými globálními ekologickými organizacemi (WWF, Greenpeace, Přátelé Země) se pře všeho všudy na devatenácti místech bezmála čtyřsetstránkového textu. K tomu dva americké think-tanky, pár citací z novin nebo z různých odborných časopisů — a to je všechno. Sotva reprezentativní demonstrace současného environmentálního diskurzu. V řadě témat Lomborg sáhodlouze vyvrací údajné pověry, aniž by uvedl jediného autora, který atakované názory zastává.

Efektní obrázek statistické analýzy, která téma po tématu rozdrtila obavy z ekologických problémů, se tak rozplývá. Navíc pokud se autor pokoušel otevřít nějakou kritickou reflexi, perfektně ji pohřbil snahou nahromadit co nejvíce argumentů za každou cenu. Reakce se tak povětšině soustřeďují na oprávněnou polemiku se zá­vějemi nesmyslů.

Kniha opravdu není zdrojem informací o problémech pro zvídavého čtenáře. Ale rozhodně si nezaslouží popravu. Autor nashromáždil obrovské množství materiálu s pozoruhodně širokým tematickým záběrem a zcela nekonvenčně jej interpretuje. Proto dílčí kapitoly jsou — pokud čtete s chladnou hlavou a dokážete se tak povznést nad soustavné chyby a tendenční argumentaci — dost komplexní zpětnou vazbou pro specialisty z jednotlivých oborů. Apriorní jednostrannost může vadit, ale neortodoxní pohled čtenáři zase odkrývá vlastní předsudky či dogmata. Jediný problém je, že v kapitole, na kterou nejste zrovna specialistou (což i pro lidi tíhnoucí k polyhistorství bude většina knihy), často nevíte, zda obskurní údaj, který právě Lomborg sděluje, je opravdu fakt, nebo další omyl či manipulace. Nicméně čtení pasáží o vlastním oboru je pro experta s nadhledem osvěžujícím a velmi přínosným intelektuálním cvičením.

Koncepční diskuse

Ovšem skutečně zajímavá na knize nejsou dílčí tvrzení o jednotlivých problémech, nýbrž koncepční kritika ekologické politiky — na které Bjørn Lomborg ostatně založil i obě své říjnové prezentace v Praze.

Především argumentuje, že „úděl lidstva se v každém významném měřitelném ohledu ohromně zlepšil“ (str. 398). Autor sice ignoruje evidentně existující problémy — o tendenčním výběru údajů už byla řeč — a jeho černobílé pojetí diskuse ponechává pouze dvě možnosti: buď se svět prostě řítí do katastrofy, nebo prakticky neexistují negativní tendence. Nicméně i výčet pozitivních ekologických a sociálních trendů sám o sobě, jakkoli jednostranný, opravdu zaslouží pozornost. Ruku na srdce: environmentální debata skutečně mívá tendenci na ně zapomínat a vidět věci čistě černě.

S tím ovšem souvisí druhý problém. Proč jsou pozitivní trendy důležité? Nejen pro věc samu. Zároveň ukazují, že potíže lze řešit a nejsme tedy odsouzeni k pasivní rezignaci. Užitečné by tedy bylo vědět, co dosavadní progres zapříčinilo. Lomborgův klíčový argument zní: jde o vedlejší produkt prosperity. S rolí, kterou v poklesu znečištění sehrály zelené zákony a další cílená opatření, se vypořádal stručně: jedním odstavečkem a jedním příkladem (nota bene podle britských recenzentů — jde o londýnský smog — opět věcně nesprávným) je odbyl jako bezvýznamné. Ani emisí oxidu uhličitého se nemusíme obávat. Ne že by neškodily, ale klesnou díky boomu obnovitelných zdrojů energie (str. 360). Ale čistou energetiku přece rozhýbala legislativa motivovaná právě snižováním emisí, takže Lomborg zaměňuje příčinu a důsledek. Autorova argumentace v zásadním bodě knihy je tedy dost vágní a nepříliš přesvědčivá.

Za třetí Lomborg věnuje velký prostor diskusi o prioritách: problému, který už pár let otevírají někteří, povětšině konzervativní akademici hlavně v USA. Samozřejmě, znečištění nebo odpady způsobují ekologické škody. Ale omezit je něco stojí. Pokud bychom stejnou částku investovali do řešení jiných společenských problémů, budou přínosy podstatně větší: v USA má zdravotnictví „řadu projektů v kategorii pod 20 tisíci dolary za jeden získaný rok života, většina programů regulace chemických látek stojí více než milion dolarů za rok života“ (str. 386). Protože nemáme neomezený balík peněz, musíme se rozhodnout, na co dostupné prostředky použijeme.

Tahle kalkulace má ovšem závažné minus: hodí se pouze k pěknému teoretickému cvičení. Prakticky k ničemu není. Přesněji řečeno, smysl by měla pouze v utopické komunistické ekonomice, kde všechno patří všem. Prostředky, které elektrárenská společnost má ke snižování emisí oxidu uhličitého, nebo finance, jež chemička investuje do omezování úniků řekněme benzenu, nelze jen tak vzít a použít na nemocnice nebo ještě lépe na prevenci AIDS v Africe. Investiční kapitál průmyslových podniků a peníze na rozvojovou pomoc nejsou dvě spojité nádoby. Nanejvýš by šlo argumentovat, že továrny kvůli těmto výdajům zaplatí nižší daně, a srovnávat příslušný podíl těchto ztracených příjmů státu s možnostmi, jak je využít příkladmo k rozvoji zdravotnictví. Ale potom dostaneme mnohokrát menší čísla, takže rozdíl v přínosech nebude zdaleka tak dramatický.

Ale — ta argumentace má něco do sebe. Přímé srovnávání nákladů s náklady, o které se Lomborg pokouší, možná není třikrát smysluplné. Ovšem základní autorova teze zaslouží seriózní pozornost: ekologická politika musí zvažovat relativní míru rizika a konsekventně volit priority. Někdy mívá tendenci se vrhnout na problém jen proto, že o něm víme. Jistě, věci je potřeba řešit. Ale naše prostředky nejsou neomezené. Některé potíže, bezesporu nikoli bezvýznamné, by bylo lepší nechat ležet a věnovat se jiným, závažnějším tématům. Pokud by se Lomborgově knize podařilo přimět ekologický diskurz k větší racionalitě právě v tomhle, bude užitečná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.