Skrytý život stromů

21. října 2018 /
foto: blogifsa.wordpress.com. Peter Wohlleben.
Němec Peter Wohlleben (*1964) je typem osvíceného lesníka, který přinesl nový náhled na les a stromy a na smysl lesnické práce. Nahlíží les jako složitý sociální organismus, v němž jednotlivé stromy spolu navzájem komunikují a spolupracují a společně se snaží, aby přežil celek lesa, který vytváří chladné a vlhké klima, v němž se stromy cítí příjemně, a mohou v něm tudíž žít dlouho. Od roku 2007 Peter Wohlleben své názory na ekologii a managment lesa šíří také prostřednictvím svých publikací. Průlomovou se stala zvláště jeho kniha Tajný život stromů (Nakladatelství Kazda 2017), která zaznamenala výrazný mezinárodní ohlas. Po ní následovaly další, které byly téměř všechny vydány také v češtině.

V roce 2006 se stal Peter Wohlleben správcem lesního revíru u obce Hümmel poblíž německo-belgických hranic. Praktikuje zde ekologicky šetrné obhospodařování lesa — na principu ekologické certifikace FSC, bez použití těžké techniky a pesticidů — a postupně ho převádí do původního přírodního stavu; jeho součástí je též lesní hřbitov. Viz webové stránky gemeinde-huemmel.de a pilgrim-putovani.blogspot.com/2018/08. Nabízí zde rovněž přednášky, semináře a výlety; viz shop.waldakademie-huemmel.de a peter-wohlleben.de. Poznatky Petera Wohllebena a kanadské bioložky Suzanne Simmardové o lese zachycuje dokumentární film Intelligent Trees (Inteligentní stromy), viz intelligent-trees.com. V tomto rozhovoru se Stevem Curwoodem pro rozhlasový týdenník Living on Earth na Public Radio International mluví Peter Wohlleben nejen o neviditelných spojeních mezi stromy, ale hlavně o tom, jak bychom měli o stromy lépe pečovat. Přeložil a upravil Jiří Zemánek.

Podle řecké mytologie mohly stromy v určitém háji mluvit, měly dar věštby. Existuje mnoho dalších příběhů o „mluvících stromech“, od Disneyova filmu Pocahontas až po Pána prstenů. Také německý lesník Peter Wohlleben dnes říká, že stromy mohou mluvit, alespoň mezi sebou. Lesy jsou podle něj sociálními sítěmi, v nichž spolu jednotlivé stromy nejen navzájem komunikují a vzájemně se varují před hrozícím nebezpečím, ale také se starají o své nemocné a staré příslušníky, a pokud se spolu nemohou navzájem spojit, žijí kratší životy. Petře, vítám vás v Living on the Earth a mám na vás první otázku: Kde se v Německu nachází váš les?

Děkuji za pozvání! Můj les se nachází v západní části Německa nedaleko belgických hranic v pohoří Eifel. Máme zde krásné lesy.

Vaši knihu Tajný život stromů začínáte kapitolou Přátelství, v níž popisujete, jak jste zakopl o pozoruhodný soubor mechově zelených, jak jste to nazval, kamenů? Jak vlastně tyto kameny vznikly?    

Vyklubal se z nich sto let starý pařez. Ten strom byl pokácen před čtyřmi sty až pěti sty lety a když jsem o něj zakopl a začal ho zkoumat, zjistil jsem, že stále ještě žije, a to bez jakýchkoli zelených listů. Zdálo se to být nemožné, protože strom je živou bytostí, která ve svých buňkách spaluje cukry, tak jako to děláme my, a po čtyřech stech letech by měla být proto každá molekula cukru mrtvá. Jediné vysvětlení bylo, že tento starý pařez je vyživován svými sousedy.

Vyživován svými sousedy? Proč některé stromy zásobují sousední pařez?

Ano, zní to neuvěřitelně, protože ve škole jsme se všichni učili, že v rámci evoluce proti sobě všechny bytosti navzájem bojují, takže z nich přežijí jen ty nejsilnější. Ale v lese máme sociální společnost, která vzájemně bojuje o to, aby přežil celek lesa. Každý strom se snaží udržet své sousedy, protože společně dohromady vytvářejí zvláštní klima, které je chladné a vlhké a v němž se stromy cítí příjemně.

Peter Wohlleben se „zeleným bukovým pařezem“, který jej přiměl k zásadnímu objevu. Foto: intelligent-trees.com.

Mimochodem, jakým druhem stromu byl ten pařez?

Zmíněný pařez byl starý buk. Buky byly v minulosti všeobecně rozšířeným stromem v celém Německu i v celé střední Evropě, ve východní části Spojených států a také v některých částech Kanady. Dnes se většina těchto oblastí proměnila v plantáže smrku, jedle a tak podobně.

Pokud tedy byl tento pařez nějakých čtyři sta let starý, jak staré byly stromy, které se o něj staraly?

To nevíme, protože tyto stromy nebyly vysazované, takže jejich stáří můžeme jen hádat. Domnívám se, že mají kolem dvou set let. V Německu nemáme žádné skutečně staré stromy, protože každý strom, jenž dosáhne určitého věku, je poražen. Dřevařský průmysl, to je velmi smutná kapitola a bez velmi starých stromů nejsme schopni zjistit, co se v lese děje.

Ve své knize docházíte k závěru, že mezi tímto pařezem a stromy, které ho krmí, musí existovat nějaký vztah. Jde snad o rodinu?

Ano, to je skutečně možné. Bioložka Susan Simmardová z Univerzity v Britské Kolumbii například zjistila, že mateřské stromy jsou schopné své děti rozpoznat od jiných mladých stromů a také že mají své oblíbené děti, které krmí víc než své jiné děti. Zní to neuvěřitelně a možná ani ne moc sympaticky, ale je to něco, čím se vyznačují i stromy.

Peter Wohlleben, foto: deutschland.de.

Jak je podle vás pravděpodobné, že okolní stromy mohou být dcerami nebo syny těchto mateřských stromů a že o své rodiče pečují?

To je vskutku možné, protože stromy mají ve svých kořenových špičkách struktury podobné mozku. Univerzita v Bonnu zjistila, že se zde odehrávají procesy podobné těm, které probíhají v mozku. Takže stromy se dokážou řídit a kolem sebe zjišťovat: tohle je soused, tohle je odlišný druh, tohle jsou mé vlastní kořeny nebo tohle je mé milované dítě nebo dědeček nebo kdokoliv jiný.

Počkejte. Mluvíte o mozku ve stromech. Jak by strom mohl mít mozek?

Ano, to je skutečně něco zvláštního, protože to není mozek podobný tomu, jaký máme my. Pro nás je poněkud obtížné tomu porozumět, protože skutečně nevíme, kde přesně se takový mozek stromu může nacházet. Víme, že špičky stromových kořenů obsahují struktury, které se mozku podobají, to však ještě neznamená, že se mozek nachází právě tam. Například nevíme, kde stromy ukládají svou paměť. Některé vzpomínky ukládají do větví. Víme například, že na jaře stromy dokážou počítat dny s teplotou nad 20 stupňů Celsia, protože když v březnu nastává teplo, neznamená to ještě, že jaro je skutečně tady. Může to být až několik dní poté, kdy silné dubnové mrazy dokážou zničit nové listy, takže stromy musejí čekat, až jaro opravdu přijde. Proto počítají dny, teplé dny, a teprve když jich napočítají patřičné množství, vyženou nové listy. Což znamená, že stromy nejen počítají, ale také, že mají paměť. Stromy si například dokážou rovněž zapamatovat velká sucha. V roce 2003 jsme měli v Německu během léta velmi silné sucho a stromy, které nebyly na vyprahlé léto zvyklé, tím velmi krutě trpěly. Jejich dřevo popraskalo, což jim způsobovalo bolest, a proto po této zkušenosti změnily svou strategii, pokud jde o spotřebu vody. Stromy vědí, že na jaře nesmí používat příliš mnoho vody, protože musí nějakou vodu našetřit pro přicházející léto, které možná bude suché. Stromy si tedy dokážou zapamatovat, co se v minulosti stalo, a na základě toho pak měnit své strategie, jak novým způsobem konzumovat vodu. A to pro nás bylo něco velmi překvapivého.

Vy tedy říkáte, že stromy jsou schopné se učit. Co tím konkrétně myslíte? 

Ano, stromy jsou také schopné se učit od jiných stromů, což je případ právě zmíněného těžkého sucha. Sucho působí starosti v první řadě stromům, které stojí na vyprahlé zemi. Tyto stromy trpí suchem jako první, a když rozpoznají, že se voda vyčerpává, poskytují o tom prostřednictvím svých kořenů a širší rodinné sítě informaci dalším stromům a učí je, že se děje něco, co je spojeno se suchem. Díky tomu se tyto stromy pak mohou na sucho připravit a redukovat svou spotřebu vody. Podobně se stromy informují i o útoku hmyzu a mohou do své kůry přivést jed. Tyto vzpomínky si ukládají a v další podobné situaci na ni potom dokážou zareagovat mnohem rychleji.

Peter Wohlleben přednáší studentům v lese Hümmel  v rámci své Lesní akademie.

Jak stromy komunikují a jak rychle tato komunikace probíhá?

Stromy jsou velmi pomalé. Například elektrické signály v jejich pletivu potřebují jednu nebo dvě vteřiny na to, aby urazily 2,5 centimetru. Takže stromy jsou schopné reagovat v rámci minut nebo hodin, či dokonce dní. Protože tyto elektrické signály vyžadují až několik minut, aby se dostaly z horní části stromu dolů do jeho kořenů, vymyslely stromy ještě další způsob komunikace pomocí chemických signálů, které vysílají ze svých listů a jež kolem nich stojící stromy mohou čichat, a tudíž začít vnímat: „Ó, to je zvláštní brouk, který napadá sousední strom.“ A mohou se díky tomu na tuto situaci připravit mnohem rychleji, než kdyby byly informovány prostřednictvím kořenů.

Elektrické impulsy se tedy šíří stromy velmi pomalu: stromy přenášejí informace na způsob nervů a mohou se tímto způsobem vzájemně varovat před nebezpečím. Proč je podle vás užitečné, aby správci lesů chápali stromy jako sociální bytosti?  

Protože zdravější lesy budou také produkovat víc dřeva. Nicméně já pokládám za nejdůležitější věc to, že lesníci by měli být především ochránci stromů a jejich hlavním cílem by mělo být uchovat zdravý les pro příští generace. Les je mnohem víc než řezivo. Například tento starý bukový les, za který jsem zodpovědný, obsahuje víc než deset tisíc živočišných druhů, a když ho vykácíte a nahradíte například jedlí douglaskou a smrkem, pak většina těchto druhů zmizí a bude nahrazena jinými, které nejsou pro náš region obvyklé.

Co se ztratí, když se pokácí starý strom? Jakou to v sociální síti stromů vyvolá změnu chování?  

Dokonce když děláte probírku, porážíte jen jeden z více stromů a ponecháte například 50 procent stromů nedotčených, tato sociální síť je zničena. Když to děláte, měníte strom ze sociální bytosti v jednotlivce. Stromy tím trpí a nedospějí do skutečného stáří. Buk například může růst až do čtyř set let, když ale uděláte v bukovém lese prořezávku, buk zemře zhruba ve dvou stech letech. Tedy přibližně v polovině svého věku, jehož jinak za přirozených podmínek dosahuje.

Lesní hřbitov v bukovém lese u obce Hümmel.

Jak moc se liší stromy ve městě od stromů, které vyrůstají v lese?

Městské stromy jsou jako pouliční děti bez rodičů. Mohou ve městě růst, jak chtějí, zatímco v původním lese propouštějí staré mateřské stromy směrem dolů jen tři procenta světla, takže malé stromy zde mohou vyprodukovat jen tolik cukru, aby nezemřely, ale ne víc. V původním lese tedy není stromům v prvních dvou až třech stech letech dovoleno volně růst, zatímco na ulici dostanou od svého prvního dne světla, kolik chtějí. Mohou zde růst a mohou produkovat tolik cukru, kolik chtějí, a proto rostou velmi nezdravým způsobem, to znamená velmi, velmi rychle. To je to, co chceme v našich ulicích vidět. Chceme mít v krátkém čase velké stromy, protože vypadají tak pěkně. Ale ony tím pádem nemohou skutečně zestárnout, a proto umírají mnohem dřív. Existuje ještě další problém. Když necháte pouliční světlo svítit celou noc, stromy potom nemohou spát a budou umírat dříve než ty, které nejsou v noci světlem rušeny.

Také zde v Bostonu, kde se nachází naše studio, není ani nahoře, ani dole v ulicích mnoho doopravdy starých stromů, přestože tyto ulice jsou velmi staré. Co se děje těmto stromům, co jim brání, aby mohly zestárnout? Koneckonců stromy jsou přece ve městě chráněny. Žádný z nich nebude pravděpodobně pokácen, aniž by kvůli tomu nedošlo k nějakému veřejnému pobouření nebo k něčemu podobnému.   

Ano, ale tyto městské stromy nemají žádnou svou sociální síť, všechny jsou „singles“. Všechny žijí na vlastní pěst jako Robinson Crusoe na osamoceném ostrově. Myslíme si například, že máme v ulicích řadu stromů, které by měly být spojené, ale vzdálenosti mezi nimi jsou ve skutečnosti příliš velké. Jejich kořeny jsou navíc poničené. Byly jim useknuty kořenové špičky, protože jinak by kořeny byly příliš dlouhé, než aby se mohly dát zasadit. A s těmito ořezanými zkrácenými kořeny už stromy nejsou schopny se spolu spojit.

Kdy jste si uvědomil, že spolu jednotlivé stromy mohou navzájem komunikovat, starat se o své nemocné a vzájemně se varovat před hrozícím nebezpečím? 

Myslím, že zpočátku jsem věděl o stromech asi tolik, jako ví řezník o pocitech zvířat. Avšak poté, co jsme zachránili starý bukový les, jsme část jeho stromů proměnili v přírodní hřbitov. Lidé si zde namísto náhrobku mohou koupit starý buk a být pod ním pohřbeni ve formě urny. Společně s těmito lidmi jsem se učil, jak se nově na stromy dívat. Jako lesník chápete všechny stromy jako prkna nebo jako papír nebo jako cokoli jiného, co se z nich dá vyrobit. Když jsem se pak začal dívat víc a víc, objevil jsem ještě další věci, díky kterým je dnes pro mne poněkud obtížné pokácet jakýkoli strom, i ten, který pokácet musím.

foto: Felix Mittermeier

Umím si to představit. Jak lidé reagují na váš výzkum?

Většina lidí reaguje přátelsky, protože píšu o věcech, o nichž sami vždycky přemýšleli, že by mohly být pravdivé. Skutečně nepříznivé kritiky však dostávám od lesníků a domnívám se, že je to proto, že narušuji jejich práci, jejich profit. Když si totiž lidé všímají, že stromy mají pocity, potom s nimi už nemohou nakládat tak, jako to děláme dnes pomocí levných a neférových pracovních metod. Například těžbou pomocí velkých těžkých harvestorů, které stlačují půdu, a tím ničí její uskladňovací kapacity, takže v ní už pak nelze uložit žádnou vodu na zimu. Je tedy pravda, že většinu špatných kritik dostávám od kolegů lesníků, a pochvalu, řekněme, od normálních lidí, kteří vždy uvažovali, že stromy musí být víc než jen prkna.

Jak dobře dnes podle vás hospodaříme s lesy na naší planetě?

Domnívám se, že v tuto chvíli s nimi nakládáme velmi špatně. Například holosečné mýcení neničí jen tyto přírodní sociální systémy, ale také samy továrny na dřevo. Když kompletně vykácíte les, nemáte nic, co by mohlo produkovat dřevo. V malé vesnici Hümmel, kde žiji, jsme změnili lesnické metody, a díky tomu jsme také vytvořili víc pracovních míst a získali mnohem víc peněz. Les je navíc zdravější. Takže máme vlastní způsoby, jak stromy využívat na dřevo, aniž bychom přitom les příliš narušovali. A stromy, které mohou zestárnout, zároveň uskladňují víc uhlíku, to je jasné. To, co však v tuto chvíli kolem sebe vidím, je jen snaha o rychlý zisk. V současnosti neexistují žádné myšlenky na budoucnost, žádné úvahy o příštích generacích.

Děkuji vám mnohokrát za rozhovor.  

Také vám velmi děkuji.

Původní rozhovor odvysílaný 7. 8. 2016 najdete na www.loe.org/about/about.html.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.