„Chceme o tomto destruktivním průmyslu informovat co nejvíce lidí. Ale hlavním sdělením je lidi povzbudit v tom smyslu, že opravdu mohou životnímu prostředí pomoci, ne se jen cítit bezmocně vydaní na pospas tomu, co průmysl dělá s naší planetou,“ říká režisér Kip Andersen v rozhovoru pro web The Scavenger. O jakéže zlovolné industrii jeho film Cowspiracy pojednává? Nejsou to chemičky ani těžba ropy. Původcem všeho environmentálního zla je podle autorů snímku chov zvířat.
Dokumentů o výrobě a spotřebě masa je celá řada, ostatně v Sedmé generaci jsme mnohé přibližovali. Sama jsem měla dojem, že už žádné další vidět nepotřebuju. Americký snímek Cowspiracy ale v tématu živočišné zemědělské produkce odkrývá nové směry úvah — o tom, co je špatně, i o tom, co s tím děláme.
První polovina filmu se věnuje dopadům chovu zvířat na životní prostředí, přičemž využívá ohromujících statistik a názorných grafů. Dozvíme se, že živočišná výroba je zodpovědná za 15 % celosvětových emisí skleníkových plynů. To je o dvě procenta více než celý sektor dopravy, včetně té letecké. Zemědělství produkuje nejvíce metanu a oxidu dusného, které jsou z hlediska klimatické změny ještě účinnějšími činiteli než oxid uhličitý. Chov zvířat také „žere“ hodně vody: výroba mléka a masa stojí v pozadí téměř třetiny její celosvětové spotřeby, ve Spojených státech putuje do živočišné výroby více než polovina pitné vody. Zvířata rovněž vyžadují rozsáhlé plochy půdy, ať už na pastvu, nebo na pěstování krmných plodin. Živočišná výroba tak nepřímo přispívá k destrukci původních biotopů — chov dobytka je hlavní příčinou kácení amazonských pralesů i desertifikace, celosvětově zabírá 30 procent zemského povrchu.
Fakta, kterými tvůrci diváka zahrnují, jsou zajímavá i pro přesvědčené environmentalisty a vegetariány, kteří se přes všeobecný přehled v tématu občas nemohou ubránit překvapenému „vážně, tolik?“ Právě na takovém „wow efektu“ Cowspiracy staví. V žánru angažovaného dokumentu si to může dovolit — na rozdíl třeba od vědeckého textu, kde podobná šokující odhalení nelze vytrhnout z masivního rámce metodologických rozhodnutí, jež činí čtení obezřetnějším a méně zábavným. Určitá výběrovost informací nebo odlišnosti v konkrétních číslech z různých zdrojů ale nic neubírá základnímu poselství filmu: živočišná produkce ničí životní prostředí.
Dva měsíce ve sprše
Režisér a současně průvodce snímkem Kip Andersen sám sebe prezentuje jako uvědomělého environmentalistu, který pro životní prostředí udělá cokoli — pokud tedy bude mít správné pokyny. Totéž pak předpokládá u diváka, čímž se dostáváme do druhé roviny snímku. Autor zde poměrně vtipně porovnává obvyklé kampaně za udržitelnou spotřebu a zelenou domácnost právě s ekologickými dopady živočišné výroby, respektive konzumace jejích produktů. Sprchuji se jenom krátce, říká. Při čištění zubů zavírám vodu. Třídím odpad a kde to jde, jezdím na kole. Podobné šetrné snahy jsou ale zcela zanedbatelné ve srovnání s environmentálními dopady našeho jídelníčku. Tak třeba na výrobu jednoho hovězího burgeru se spotřebuje tolik vody, kolik vyčerpáte sprchováním za dva měsíce. Trochu hořká zpráva pro masožravé utahovače kohoutků, o to lepší pro vegany se slabostí pro horkou lázeň. Když se Andersen dozví o ekologických dopadech živočišné produkce, je samozřejmě rozhořčen. A reaguje tak trochu po americku: jak to, že jsem tyhle věci nevěděl dřív a že s tím ještě nikdo nic nedělá? Celý film je koncipovaný v oblíbeném schématu výpravy jedince za poznáním, s mnohými záběry cesty autem a vyhledávání na webu, sugestivním kladením otázek a řadou slavných „mluvících hlav“ (mezi jinými například propagátor zdravé a udržitelné stravy Michael Pollan, jehož kniha Dilema všežravce vyšla i v češtině). Další hrdinovy kroky proto vedou do vybraných amerických ekologicky zaměřených neziskových organizací. Podle Andersena totiž nevládky nevěnují problému masa dostatečnou pozornost, a namísto toho se zaměřují na podružnosti (klidně jste se mohli sprchovat o trochu déle!).
Klíč k udržitelnosti
Žerty stranou, to, co jíme, je pro naši ekologickou stopu skutečně zásadní. Zatímco pro vypěstování veganské stravy pro jednoho člověka stačí ročně zhruba sedm set metrů čtverečních, vegetarián konzumující mléko a vajíčka už potřebuje třikrát větší plochu. Když do jídelníčku přidáme i maso, dostáváme se na osmnáctinásobnou rozlohu. Z jiných výpočtů: vegani mají ve srovnání s konzumenty masa na svědomí o polovinu méně emisí oxidu uhličitého a jedenáctkrát nižší spotřebu ropy. Přechodem na čistě rostlinnou stravu může každý z nás denně ušetřit přes 4000 litrů vody, 20 kilo obilí, necelé tři metry čtvereční lesa. A jeden zvířecí život.
foto: James Loesch
Právě apel na soucit a morálku, který je typickým těžištěm argumentace proti spotřebě masa, se ale ve filmu vyskytuje zcela okrajově. V tom se Cowspiracy zásadně liší od zmiňované hromady dokumentů o mase typu Farma: Továrna na smrt, Indigestible neboThe Meatrix. Výzvu ke změně chování nestaví na emocionálně-etickém náboji, ale na racionální argumentaci.
Proč jste to neřekli dřív?
Ve světě takové racionality je všechno snadné — environmentalista seznámený s nastíněnými fakty už si prostě další hamburger nedá. Proč nám tedy neziskové organizace už dávno neřekly, že máme přestat jíst maso? Americké ekonevládky (konkrétně Sierra Club, Greenpeace, Natural Resources Defense Council, Surfrider nebo Rainforest Action Network) ze snímku Cowspiracy skutečně nevycházejí dobře. Zástupci některých z nich se o tématu zcela odmítají bavit, jiní jako by o environmentálních souvislostech živočišných produktů slyšeli poprvé.
O obezřetnosti ekonevládek u tématu konzumace živočišných produktů svědčí i nedávná diskuse nad Atlasem masa (viz 7.G 3/2014 až 1/2015). Českým, respektive evropským organizacím je ke cti, že podobnou publikaci vůbec zpracovaly. Explicitní výzvy k veganství nejsou ale ani ve zdejších zelených kruzích slyšet příliš hlasitě a Atlas, zejména ve své české verzi, v tomto směru není výjimkou.
Možných příčin je celá řada — ať už jde o kulturně zakořeněnou konzumaci živočišných produktů, přetrvávající i mezi mnohými ekoaktivisty, nebo strach neziskových organizací z příliš radikálních kampaní, jež by je mohly připravit o podporovatele i finance. Ten se mimochodem ve světle Cowspiracy zdá být oprávněný — kvůli příliš kontroverznímu tématu údajně tvůrci přišli o sponzory a film dotočili jen díky crowdfundingu. Další konspirační teorie, přislíbené už v názvu filmu, by zde byla škoda prozrazovat. Hodí se nicméně podotknout, že konspirační tón je ve snímku jen pomyslnou třešničkou na dortu a zůstává vcelku příjemně nedořečený.
Snadný recept
Zasazením živočišné produkce do společensko-ekonomických souvislostí potravinového systému se Cowspiracy blíží třeba snímkům Fast Food Nation (7.G 4/2007), Jídlo, a. s. nebo Farmageddon, oproti jejichž šíři má ale přímočařejší ekologické vyznění. Vedle formátu, délky a americké provenience se tyto filmy navzájem podobají ještě v jedné věci: mají sloužit k osvětě a vyvolat žádoucí změny. Tady ovšem mají navrch neziskové organizace, dávno poučené o tom, že pouhé „otevírání očí“ nestačí a věcné argumenty jsou při rozhodování mnohdy přehlušeny veskrze iracionálními faktory.
Tvůrci filmu Cowspiracy jsou navíc poměrně „přísní“, když zavrhují některá méně radikální řešení typu ekologického zemědělství či „pouhého“ vegetariánství. Zátěž pro životní prostředí totiž představují živočichové bez ohledu na to, zda je chováme na maso, mléko nebo vejce. „Dožívání“ již neproduktivních tvorů je pak sice jedinou morální alternativou z hlediska jejich welfare, čistě pragmaticky jde ale o plýtvání přírodními zdroji. Ekologická živočišná výroba neznečišťuje tolik jako konvenční, o to více ale zabírá plochy. Planeta přitom nemá dostatek pevniny, abychom všem chovným zvířatům mohli dopřát příjemnější a delší život na pastvě, respektive aby si všichni spotřebitelé mohli kupovat maso, mléko nebo vejce v bio kvalitě. Podobně je to s udržitelným rybolovem, který propaguje Greenpeace (průvodce uvědomělým nákupem tuňáka a dalších mořských plodů existuje i v české verzi) — „férových“ ryb zkrátka nikdy nebude dost. Poptávka po živočišných produktech přitom celosvětově roste a těžko vysvětlit nově bohatnoucím Číňanům, Indům nebo Brazilcům, že pro jejich maso už na světě není místo.
Jako jediné logické a bezproblémové řešení tak Cowspiracy předkládá veganství. Konspirační (či chcete-li kritická) mysl ale pracuje dál — kde se berou všechny ty datle, kešu oříšky a chia semínka do výborných veganských dortíků? Kolik banánů a avokád spotřebuje průměrná raw restaurace a kolik z nich je „férových“ a „udržitelných“? Nezbývá než čekat na další nenechavce s kamerou a šokujícími čísly.
—
Cowspiracy — Klíč k udržitelnosti(Cowspiracy: The Sustainability Secret). Režie Kip Andersen, Keegan Kuhn. USA, 2014, 85 min. Další články o filmech najdete zde.
2 komentáře: “Spiknutí jako kráva”
Napsat komentář
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Vážená redakce Sedmé generace,
mám Váš časopis velmi rád, považuji ho za jedno z nejlepších český periodik po bulvarizaci Respektu v poslední době.
Proto si dovoluji reagovat na článek Spiknutí jako kráva, který vyšel v čísle 2/2015 a ve kterém je dosti nepravdivých a zavádějících informací.
Vegetariánství je zcela jistě možný a etický přístup ke stravování, ale zda je o opravdu o tolik ekologičtější než jezení masa o tom velmi pochybuji.
Americké filmy s touto tématikou mají velkou tendenci přehánět a též je potřeba si uvědomit, že jsou vždy pouze o amerických reáliích, v Evropě a České republice je situace poměrně značně odlišná.
Pro podrobnou analýzu dopadů jezení masa doporučuji knihu Meat: A Benign Extravagance (http://www.amazon.com/Meat-Benign-Extravagance-Simon-Fairlie/dp/1603583246), která dopodrobna a v číslech rozebírá jednotlivé argumenty pro i proti z ekologického hlediska.
Ale alespoň pár zjevných nesmyslů z článku.
Idea, že veganskou stravu je možno na rok pro člověka vypěstovat na 700 m2, se prolíná mnoha zdroji na toto téma, ale je, alespoň v evropském kontextu, zcela nesmyslná. Nejprve je potřeba si uvědomit, že aby mohla být nějaká půda produktivní, musí mít kromě výstupů i nějaké vstupy, tedy ve veganském případě nejspíše kompost. Aby byla uchována produktivita půdy, muselo by být ze 700 m2 alespoň 250-300 m2 určeno pro produkci rostlin na kompost. Ale i pokud by mělo být celých 700 m2 použito na pěstování potravin, vychází nám to při průměrné české produkci na 150 kg slunečnice nebo 400 kg pšenice nebo na 2000 kg brambor, ale to jsou pouze základní složky, jakmile bychom si chtěli vypěstovat něco trochu rozmanitějšího, výnosy jdou značně dolů.
S tím souvisí i ta záležitost, že podle mých zkušeností je veganská strava výrazně více založena na plodinách importovaných z velké dálky. Ono vypěstovat ve střední Evropě pestrou veganskou stravu totiž podle mne není možné.
Značnou námitku mám též proti informacím, o kolik více ekologicky náročná je masožravost. Údaj o 4000 litrech vody denně je asi překlep, ale i 20 kilo zrní a 3 metry lesa jsou podle mne mimo realitu. Například krávy získávají během své pastevní sezóny většinu vody z trávy, napájí se pouze při krmení senem nebo senáží a i tak vypije kráva mimo laktaci při krmení senem cca 30 litrů vody denně, ale ta voda přece není ztracena, odchází zpět na pastviny nebo na pole při hnojení, kde znovu prosakuje do spodních vod. 20 kilo zrní, i pokud je krmeno třeba prasatům, znamená cca 4 kila masa denního přírůstku, což asi málokdo sní. Že by se kvůli jednomu strávníkovi denně zabíjelo jedno zvíře, se mi také nezdá.
Co se týče využívaných ploch, tak v Evropě jsou například krávy chovány téměř výhradně na plochách, které jsou jinak zemědělsky obtížně využitelné, na té dobré půdě se pěstuje řepka pro benzínové a naftové motory, což je též potřeba započítat do toho co „zemědělství“ spotřebuje za zdroje.
Z jakého zdroje je informace, že chov dobytka je hlavním zdrojem destrukcí původního amazonského pralesa ?
Naše planeta nemá zdroje ani na to, aby všem lidem poskytla jídlo ve veganské kvalitě, tak jak si to evropský spotřebitel představuje, v tom není jezení masa nijak zvláště výjimečné. Tedy není možné stavět vegetariánství (tak jak ho nyní chápe běžný český vegan či vegetarián) jako záchranu pro naši planetu.
Chápu, že článek je především recenzí filmu, ale na druhou stranu bych od něj čekal alespoň určitý odstup od jednoduché americké propagandy.
S pozdravem Hynek Hruška, http://www.poddracimkamenem.cz
Vážený pane Hruško,
děkuji Vám za reakci na článek. Vždycky je potěšením, když naše texty přimějí čtenáře k zamyšlení a diskusi. Vážím si toho, že píšete věcně a zjevně vycházíte z vlastních znalosti problematiky. Pokusím se reagovat na některé z Vašich připomínek.
V prvé řadě, jak správně píšete, článek Spiknutí jako kráva je především recenzí na film Cowspiracy. Veškeré citované údaje pochází právě z tohoto filmu, jeho tvůrci je také shrnují na webových stránkách http://www.cowspiracy.com/facts/ včetně zdrojů těchto tvrzení. Zpravidla se jedná o články vydané v odborných časopisech, případně světových organizacích – například informace o tom, že chov dobytka je hlavní příčinou kácení amazonského pralesa, na jejíž zdroj se ptáte, pochází ze studie Světové Banky Causes of Deforestation of the Brazilian Amazon (na webu dostupná).
Přesto je jistě správně k těmto informacím přistupovat s rezervou, jak ostatně píši v samotné recenzi:
„Právě na takovém ‚wow efektu‘ Cowspiracy staví. V žánru angažovaného dokumentu si to může dovolit — na rozdíl třeba od vědeckého textu, kde podobná šokující odhalení nelze vytrhnout z masivního rámce metodologických rozhodnutí, jež činí čtení obezřetnějším a méně zábavným. Určitá výběrovost informací nebo odlišnosti v konkrétních číslech z různých zdrojů ale nic neubírá základnímu poselství filmu: živočišná produkce ničí životní pro¬středí.“
Toto poselství pokládám za klíčové, vzhledem k tomu, že o veganství a vegetariánství se nejčastěji mluví v etických souvislostech a environmentální argumenty, které jsou podle mého názoru neméně závažné, zůstávají v pozadí.
To, že je rostlinná strava méně náročná na zdroje, považuji za zjevné, přinejmenším v případech, kdy se zvířata krmí plodinami, které by mohli konzumovat sami lidé (k tomuto tématu se aktuálně vyjadřuje Philip Lymbery ve své knize Farmageddon: Skutečná cena levného masa – http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/velkochovy-potraviny-neprodukuji-ale-plytvaji-s-nimi-tvrdi-philip-lymbery). Souhlasím, že konkrétní čísla se budou lišit v závislosti na podnebí a dalších podmínkách. Zásadní proměnnou je Vámi zmiňovaný výběr plodin a způsob hospodaření, které film podrobněji nerozebírá. V této otázce doporučuji články Marka Kvapila o biointenzivním zemědělství http://www.potravinovezahrady.cz/jeste-jednou-k-potravinove-sobestacnosti-na-465-m2/ , podle nichž je plocha potřebná k uživení jednoho člověka v našich podmínkách dokonce ještě menší než údaj zmiňovaný ve filmu – 523 metrů čtverečních. Jsou k tomu ale nezbytné speciální postupy, a především značné množství lidské práce.
V otázce dovozu exotických plodin s Vámi souhlasím, sama se o nich ostatně zmiňuji v posledním odstavci článku. Kromě náročné přepravy jejich pěstování mnohdy provází negativní ekologické i společensko-ekonomické dopady, které očím spotřebitele unikají – modelovým příkladem je třeba quinoa, o níž jsme psali v čísle 2/2013. Bylo by jistě zajímavé porovnat ekologické dopady konzumace masa z domácího chovu s rostlinnou stravou z dovozu. Stravovat se ve středoevropských podmínkách vegansky a navíc lokálně může být v zimních měsících nesnadné a pro velkou část spotřebitelů neúnosné. Konzumace masa ale sama o sobě spotřebu exotických plodin nesnižuje. Ostatně ani krmivo pro zvířata není vždy vyráběné blízko, jak dokládají rozsáhlé sojové plantáže v Jižní Americe (7. G 4/2009: Jednou se bude pěstovat všude). Podle studie Hnutí Duha (http://www.hnutiduha.cz/sites/default/files/publikace/2012/09/dovoz_na_web.pdf) se do České republiky v roce 2010 dovezlo 467 688 tun sóji, přičemž hlavními zásobiteli evropského trhu jsou Brazílie a Argentina.
Což mě přivádí k další části Vašeho dopisu – píšete, že krávy se většinou napájí z trávy. To ale bohužel neplatí v případě velkochovů, kde dobytek nemá přístup na pastviny. Voda se v tomto případě dodává externě a podobně se moč (navíc mnohdy kontaminovaná antibiotiky a dalšími látkami) nerecykluje zpět do půdy. Podle Atlasu masa, který vydalo Hnutí Duha ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung (http://www.hnutiduha.cz/publikace/atlas-masa) tvoří tráva, seno a siláž v celosvětovém průměru jen 40 % krmiva hospodářských zvířat. Zbytek doplňuje sója, pšenice a kukuřice. Další voda se tak spotřebuje na pěstování krmných plodin a čištění stájí. Zmiňovaných 4000 litrů vody na den masité stravy pro jednoho člověka proto není přehnané číslo – pro srovnání, Světový fond pro ochranu přírody uvádí spotřebu 15 tisíc litrů vody na kilogram hovězího masa. V České republice se na výrobu masa ročně spotřebuje přes 500 000 litrů vody na osobu, další voda putuje do výroby vajec, mléka a mléčných výrobků. Osobně nevidím nic zavrženíhodného na tom chovat zvířata extenzivně, v místech, která jsou k tomu vhodná. Zdá se ale, že při současné světové spotřebě živočišných produktů takových míst na planetě není dost. K témuž odstavci – zabití zvířete nemusí nutně znamenat, že člověk sní denně 4 kilogramy masa, nejrůznější látky živočišného původu jsou přítomné i ve výrobcích, kde bychom je na první pohled nečekali.
Jak jsem ale napsala, spíše než konkrétní čísla považuji za důležité myšlenky, které film přináší a zamyšlení, která může vyvolávat. V době skrytých i zjevných podpor velkochovů v USA si zároveň troufám tvrdit, že snímek rozhodně není typickým produktem americké propagandy ani mocné veganské lobby.
Inspirativní čtení a udržitelný jídelníček přeje
Lucie Sovová