Stále tišší jaro v polích

21. června 2018 /
foto: archiv F
Skřivan obecný je vlastně nenápadný pták, jen jeho zpěv bylo vždy slyšet všude. Možná proto o něm lidová slovesnost tvrdí, že ho uslyšíme i na Hromnice ― ačkoli ve skutečnosti se tou dobou teprve chystá na cestu ze svého zimoviště. Svým zpěvem prý dokonce dokáže zahnat i dravce, který se hlasitého trylkování zalekne. Skřivan vždy patříval k nejběžnějším ptákům v naší zemědělské krajině ― to se ale v posledních desetiletích výrazně mění.

Podle České společnosti ornitologické, která už od roku 1982 sleduje v Jednotném programu sčítání ptáků početnost zdejších ptačích populací, klesl za tuto dobu v krajině počet skřivanů obecných o 40 procent. Ani vyhlídky do budoucna pro ně nejsou nijak optimistické, proces ubývání stále pokračuje. Měli bychom však této smutné epizodě připisovat zvláštní důležitost?

Problém spočívá v tom, že nejde pouze o skřivana. Podobný osud stíhá i většinu dalších dříve běžných druhů opeřenců, žijících v otevřené krajině ― na polích, loukách, pastvinách. Jejich úbytek zaznamenávají vědci již řadu let, a to po celé Evropě. Podle nedávné studie francouzského Národního přírodovědného muzea se populace ptáků na francouzském venkově ztenčily za posledních patnáct let o třetinu, u některých druhů ještě mnohem více  ― jako třeba u lindušky luční, jíž ubylo celých sedmdesát procent.

V České republice zaznamenali ornitologové úbytek polních ptáků také, ačkoli není tak rapidní jako ve Francii či v Belgii. Podle zprávy ministerstva životního prostředí z roku 2016 klesl počet ptáků zemědělské krajiny o 34 procent za posledních 35 let. Lesní ptáci mizí o něco pomaleji, ubylo jich čtrnáct procent. Jedná se přitom převážně o druhy dříve hojné a nikterak vzácné jako vrabec polní, konipas bílý, koroptev polní, pěnice černohlavá, čejka chocholatá nebo strnad obecný. Populace dosud málopočetných či ohrožených druhů sice momentálně spíše rostou, přibývá například vlaštovek nebo vodních ptáků, jejichž počty se na našem území v posledních desetiletích znásobily. Celková bilance co do množství ptactva však vykazuje jednoznačný úbytek. Odhaduje se, že v součtu přišla Evropa za poslední čtyři desetiletí o polovinu všech ptáků.

Bez hmyzu, bez úkrytu a bez šance

Proč ptáci z krajiny mizí? Jednoznačná odpověď zatím neexistuje, francouzští vědci, kteří provedli výše uvedený výzkum, se však domnívají, že na vině je zejména používání pesticidů na polích. Ty se intenzivně aplikují na velkých plochách, kde se pěstuje jediná plodina  ― kukuřice, pšenice nebo řepka. Kvůli pesticidům pak výrazně ubývá hmyzu, který představuje pro mláďata polních ptáků nejdůležitější složku potravy.

foto: Johny Goerend

O hmyz přitom příroda přichází ještě intenzivněji než o ptáky. Podle německé studie, zveřejněné v říjnu 2017, zmizely z tamní krajiny za poslední tři desetiletí neuvěřitelné dvě třetiny všeho polétavého hmyzu. Tento jev dostal v populárněvědných článcích dokonce své jméno  ― „fenomén předního skla“. Poukazuje na skutečnost, že snížení počtu much a brouků lze pozorovat již pouhým laickým okem, tedy porovnáním intenzity, se kterou bylo nutno čistit přední sklo automobilu od nalepených much nebo čmeláků před lety a nyní.

Co bude, až nebude hmyz? ptá se známý novinář a environmentalista George Monbiot, který se pozastavuje nad faktem, jak málo vědecké pozornosti bylo zatím ohrožení hmyzích populací věnováno. Jedná se přitom podle něj o ekologické riziko takových rozměrů, že svými katastrofickými dopady zastiňuje již poměrně jednoznačně uznávanou hrozbu klimatické změny. Jen na polétavém hmyzu totiž závisí přežití nejen lidstva, ale celého živého světa tak, jak ho známe, protože tito živočichové zastávají v přírodě zásadní roli opylovačů.

Mizení života z evropské krajiny tedy není jen estetický problém. Vypovídá o tom, jak se prostředí polí a pastvin stává nehostinným místem, které neskýtá dostatek potravy, možností hnízdění nebo úkrytu a kde rovněž ve stále větší míře chybí voda. Podle údajů ministerstva životního prostředí dnes zadrží půda pouze zhruba poloviční množství vody  ― její retenční kapacita se od roku 1950 snížila o 40 procent a voda chybí nejen ve formě půdní vláhy, ale i v tocích.

Jak tyto změny v krajině, způsobené intenzivním zemědělstvím, dopadají na každodenní život ptáků? Jeden z mizejících druhů, linduška luční, vyžaduje ke svému životu vlhké louky či stanoviště poblíž vody, kterých stále ubývá. Protože si hnízdo buduje na zemi a ukrývá ho v husté vegetaci, velkoplošné jednorázové sečení luk bývá pro mláďata fatální. Podobně závisejí na vysokých porostech také mláďata koroptví. Dříve hojné populace těchto ptáků (ještě v první polovině minulého století jich žily na našem území miliony, v současnosti jen několik tisíc párů) utrpěly scelováním pozemků, rozoráváním mezí, rušením remízků. Pesticidové postřiky na polích ptáky připravují o potravu v podobě hmyzu, kterou potřebují zejména v období vyvádění mladých.

Aby mláďata nezůstala hlady

Co by mohlo ptákům pomoci? Přestože v současnosti probíhají nejrůznější programy na podporu živočichů v zemědělské krajině, ty se často soustředí spíše na vzácné druhy. Pro ty „obyčejné“ znamená šanci hlavně změna způsobu hospodaření. Česká společnost ornitologická navrhuje pro každý druh polního ptáka konkrétní sadu opatření, která by mu pomohla populace stabilizovat. Například v případě koroptví doporučuje rozdělení pozemku na menší části pomocí travnatých pásů nebo alespoň ponechání travnatých okrajů polí o šířce nejméně šest metrů. V takových místech mohou koroptve hnízdit a hledat hmyz  ― samozřejmě nebude-li se pás stříkat pesticidy. Ponechání zaplevelených strnišť bez postřiků zase poskytne koroptvím dostatek potravy po zbytek roku, kdy se živí převážně semeny travin a obilnin.

foto: Hakan Yalcin

Skřivanům zase pomáhají takzvané skřivánčí plošky, malá nezasetá místa v ozimých obilovinách. Dvě takové plošky na hektar, veliké přibližně 20 m2, můžou na větších polích zvýšit hnízdní produktivitu skřivanů až o polovinu. Louky, na kterých skřivani hnízdí, by se měly kosit až od poloviny června, aby ptáci stihli vyvést mladé. Všem drobným živočichům v zemědělské krajině pak můžou pomoci takzvané biopásy, potravní políčka uvnitř lánů, poskytující útočiště a potravu nejen ptákům.

Podobná opatření, která pomůžou změnit jednolitou nehostinnou krajinu v pestřejší mozaiku, si však evidentně více rozumí s praxí zemědělců hospodařících extenzivněji a na menších celcích. Bylo by tedy vhodné podpořit je systémem dotací, který nezvýhodňuje velké zemědělské podniky. Nyní dostávají velké koncerny dotaci podle plochy obhospodařované půdy  ― čím větší výměra, tím více peněz. To je zvýhodňuje oproti malým a středním farmám, které nejsou schopny konkurovat velkoprodukci často méně kvalitních výrobků za nízké ceny, dosahovaných nadužíváním pesticidů, průmyslových hnojiv a zapojením supertěžké techniky.

Tuto nerovnováhu by mohlo pomoci odstranit zavedení limitu na dotace ve výši 60 tisíc eur pro jeden podnik, které nyní zvažuje Evropská komise. Díky zastropování dotací by tak peníze z EU mohly začít více podporovat rodinná hospodářství produkující třeba i biopotraviny. To by mohlo znamenat velkou změnu. V současné době mají zemědělské podniky v České republice největší průměrnou výměru v Evropské unii, a to 133 hektarů.

Kontakt: lyska2@centrum.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.