Šumava, pár měsíců poté

9. prosince 2011 /
foto: Markéta Jedličková

O letních událostech na Šumavě již bylo napsáno ledacos. Přestože mediální atraktivita tohoto tématu opadla, dění okolo Šumavy je stále aktuální, a to možná více než v létě. Jednak proto, že je stále patrnější, že šumavská kauza odráží mnohá další problematická témata, a jednak proto, že se připravuje zákon, který se na dlouhou dobu podepíše nejen na budoucím osudu NP Šumava, ale i dalších národních parků v České republice.

Dlouhou dobu před nástupem Jana Stráského na post ředitele Správy Národního parku Šumava se mělo za to, že spor o přístup k parku je veden mezi lesníky a přírodovědci. Po nástupu nového vedení správy parku a ministerstva životního prostředí a po událostech posledních čtyř měsíců však více než kdy jindy vynikla pravá tvář sporu, na niž mnozí upozorňovali už dříve. Stali jsme se svědky paradoxně legitimní praxe, která spočívá v cíleném negování vědeckých informací, vměšování politiků, rozhodování nekompetentního vedení a manipulaci veřejného mínění.

Když se táhne za jeden provaz

Nejdříve si letošní šumavské události krátce zrekapitulujme: ministr životního prostředí Tomáš Chalupa v únoru jmenoval ředitelem Národního parku Šumava odpůrce ochrany přírody Jana Stráského. Ten proslul výrokem „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat. Kdyby nebylo mých předků, kteří bojovali proti různým živočichům, tak bych tady nebyl.“ Muž, kterého „doporučil“ ministru Chalupovi prezident Václav Klaus a jihočeská ODS. Možná místo „ODS“ by mělo být jiné slovo. Ono totiž v jihočeské krajské politice je od dob opoziční smlouvy zvykem táhnout za jeden provaz. Na jeho konci je místostarosta Hluboké nad Vltavou, kmotr Pavel Dlouhý.

A Jan Stráský na oplátku vzal do vedení parku rádce, kteří patří k partě z Hluboké. Sled jeho kroků je dobře známý: zrušení Vědecké sekce Rady parku, odmítnutí prestižního Diplomu Rady Evropy pro NP Šumava, návrh na zmenšení oblastí ponechaných přírodě. Nový ředitel následně začal — ve spolupráci s čerstvě jmenovaným náměstkem Jiřím Mánkem — kácet i v nejcennějších částech národního parku. V pralese na Smrčině, kde padaly stromy mezi tetřeví hnízda, ze kterých se právě líhla kuřátka, jejich plán zastavila Česká inspekce životního prostředí. U Ptačího potoka v oblasti Modravských slatí se kácení pokusili zabránit ochránci přírody blokádou. Nikdo z nich tehdy netušil, že politická moc prosadí proti pokojnému protestu masové nasazení policejních pořádkových jednotek, což si při předchozích blokádách (vzpomeňme Trojmezenský prales v roce 1999) vláda netroufla.

Autorka fotografie: Markéta Jedličková

Přijde ještě někdo zítra?

Ano, kmotři a vedení parku, kterým došly odborné i právní argumenty, nasadili po čtrnácti dnech blokády hrubou sílu. Nastoupila početná policejní komanda z celé republiky. Začalo být evidentní, že nejde jen o pokácení několika tisíc stromů v srdci národního parku. Jan Stráský se netajil tím, že potlačení občanského protestu a vykácení oblasti Ptačího potoka vnímá jako symbol pokoření myšlenky rozšiřování divočiny v národním parku (kterážto vystihuje smysl národních parků). Kmotři ukázali, co vše si mohou dovolit bez ohledu na platné zákony. Václavu Klausovi šlo zase o principiální záležitost z hlediska rozšlápnutí občanské společnosti: jak sám řekl, v účastnících blokády viděl větší riziko, než představuje Al-Kájda. A všem dohromady šlo možná i o pomstu „zeleným“, kteří šumavský národní park donedávna úspěšně bránili před těžaři, developery a pozemkovými spekulanty.

Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. První den po zásahu desítek policistů, kteří hrubým násilím postupně odtáhli či odnesli většinu účastníků blokády a odvezli je k výslechům, se velitel zásahu ptal: „Přijde ještě někdo zítra?“ Odpověď? Vrátili se všichni a znovu se pokusili kácení zablokovat. Stejně tak i den další. A další. A navzdory policejnímu násilí přijížděli další občané. K ochráncům přírody a studentům přírodovědeckých fakult přibývali lidé z lidskoprávních a protikorupčních organizací, organizací na ochranu zvířat, charit, učitelé… Přijeli politicky profilovaní — nejvíce ze Strany zelených, ale také někteří sociální demokraté. Přijeli ale i ti, kteří nikdy v žádné organizaci nepracovali a říkali, že mají „plný zuby tý politický frašky a rozkrádání státu“. Nešlo jim však o bezzubou jednorázovou demonstraci s transparenty. Přijížděli i lidé, kteří nešli blokovat kácení a nechtěli se konfrontovat s policií. Chtěli zkrátka vyjádřit podporu. Někteří přinesli jídlo, jiní peníze, další zase nabídku právní či jiné pomoci. Objevil se kluk, Mirek, který přijel z Ostravy, řekl „Děkuju vám“, obrátil se a odjel zpátky. Jeden místní chalupář pak dal dokonce účastníkům blokády klíče od své chalupy, čímž umožnil v blokádě pokračovat.

Po třech týdnech masivních manévrů policie proti lidem chránícím stromy bylo kácení zastaveno. Občané vyhráli, protože se nevzdali, nenechali se zastrašit ani rozprášit. Policejní zásahy stály mnohem více než milion korun.

Kůrovcová kalamita tisíciletí

Jenže o tom, co se opravdu děje u Ptačího potoka, věděl jen ten, kdo tam byl. Navzdory tomu, že média každodenně přinášela spoustu informací. Jenže od zahájení policejních zásahů se omezila převážně na zavedené schéma: kolik bylo zadržených plus záběry uniformovaných mužů, jak z lesa vyvádějí dotrhané účastníky blokády. Zkrátka „policie kontra aktivisti“. Typicky českou zvláštností přitom je, že aktivní občan — aktivista — je něco eklhaft. Ani sametová revoluce nenarušila klišé policejního nadčlověčenství. Jak upozorňovali psychologové, u řady těch, kteří sledovali situaci zpovzdálí, sehrál roli podvědomý pocit viny za neúčast, který se obracel u některých v paradoxní agresi vůči aktivistům.

Dle převažujícího mediálního obrazu se ze Šumavy stal les nemocný, pak mrtvý, pozornost se soustředila hlavně na hrůzostrašného kůrovce. Málokterá média však už informovala o roli kůrovce v dynamice horských smrčin, o názorech a doporučeních tisíců vědců, o nejnovějších poznatcích týkajících se vývoje horských lesů, o zkušenostech z jiných národních parků.

Z médií bylo také jen málo znatelné, že les na Šumavě rozhodně suchý není a že pod tyčícími se soušemi roste bujný podrost, který je nejen přirozenou součástí dynamiky horských a podmáčených smrčin, ale též turisticky velmi atraktivní. Nikde jsme například nezaslechli ani to, že správa parku zaměstnává takzvané „průvodce divočinou“, kteří návštěvníky provedou po stezkách nazvaných třeba Polomem horských smrčin, a tam jim poskytnou odborný výklad — a že o průvodce byl loňskou sezonu takový zájem, že se všechny termíny zaplnily do dvou dnů po zveřejnění. S výjimkou letmé zmínky Karla Schwarzenberga média také prakticky vůbec neinformovala o celém neprůhledném pozadí šumavské kauzy, které se postupně začíná odkrývat.

K tomu přidejme vskutku „profesionální“ práci ředitelem Stráským najatých PR agentur jako Bison a Rose (česká filiálka reklamního giganta Burson-Marsteller, viz Poslední generace 9/1995), která spolu s náměstkem Jiřím Mánkem nastolila diskurs kůrovcové kalamity tisíciletí. Dle serveru iDnes Správa parku jen této PR agentuře platí za vytváření pozitivního image 150 000 Kč měsíčně. Jiným počinem je PR časopis Naše Šumava. Jeho výkladová osa spočívá v dehonestaci „zelených“ a „ekologistů“, a naopak pozitivním „pokrývání“ lidí typu senátora Tomáše Jirsy (ano, též z Hluboké), podporujících válku s kůrovcem a výstavbu lanovek. Hádejte, kde se Naše Šumava tiskne. Jistě, u šumavského pozemkového magnáta Františka Taliána. Nelze pak být překvapen „spontánními“ antiekologickými protesty místních občanů. Vše bylo dopředu připraveno.

Pro účastníky blokády, ochranu přírody a občanskou společnost je tohle vše dohromady smrtící Molotovův koktejl.

Autorka fotografie: Markéta Jedličková

Nic se neděje, jede se dál

Problém má ředitel Stráský ovšem i s vlastními zaměstnanci. Na ně si najal Jiřího Miličku, bývalého poručíka Státní bezpečnosti, který pracoval mimo jiné u takzvané nelegální rozvědky, zcela utajené složky předlistopadového ministerstva vnitra. V červnu ho Jan Stráský zaměstnal jako personálního auditora. Krom vysokého platu vyfasoval i služební terénní auto. Inu, je také myslivcem. Auto připutovalo z oddělení výzkumu a ochrany přírody. Na základě Miličkových prověrek ředitel v říjnu zrušil místa 14 pracovníkům Správy NP, další mají následovat.

První vlna propouštění zasáhla ty, kteří se postavili proti kolaudaci černých staveb: vedoucí Tomáš Hlavatý, Eliška Priharová, zrušeno bylo i místo Martiny Večeřové. Architektka Eliška Priharová například bránila kolaudaci stavby takzvaného relaxačního centra v Prášilech, postaveného v rozporu se stavebním povolením JUDr. Miroslavem Zámiškou, někdejším příslušníkem StB s krycím jménem Hervert a pozdějším členem sboru právních poradců Václava Klause.

Nejde ale jen o konkrétní propuštěné úředníky. Státní správa už nyní obtížně stíhala objem práce a vydávaných rozhodnutí. Zrušením čtyř pracovních míst z dvanácti Jan Stráský způsobil, že správa národního parku nemůže dobře fungovat. Zbylí úředníci totiž budou muset podepisovat rozhodnutí, aniž by měli šanci důkladně zjistit a ověřit „stav věci“. Rozhodování tedy bude pouze formální, aby se dodržela zákonná lhůta — a o to asi jde. Zvlášť při povolování staveb. Ředitel Stráský už zastavil jednání o převodu pozemků z Pozemkového fondu na správu parku. Místo toho v návrhu zákona o NP Šumava, připravovaného na ministerstvu životního prostředí, čteme ustanovení o převodu pozemků ve třetích zónách parku na obce. Ty jej pak klidně mohou obratem rozprodat — hádejte komu…

Co znamená rušení těchto míst?

Podobně je to s vyhazováním odborníků. Vedení parku se zbavilo například zoologa Pavla Šustra či hydrogeologa Františka Stíbala. Co znamená rušení těchto míst? Přestane NP Šumava sledovat vývoj chráněné přírody a výskyt chráněných druhů?

V oddělení pro veřejnost nechalo nové vedení zrušit místo Vladimíra Vlka, který v parku pracoval dvacet let, tedy od jeho založení, a který připravil osm výborně fungujících informačních středisek pro návštěvníky. Místo nezbylo ani pro Davida Poláčka, jenž se v celém parku staral o naučné stezky a informační panely. Jak bude park zajišťovat tyto služby do budoucna?

Odborná ochrana přírody, informace a služby turistům a státní správa, která hlídá dodržování zákonů — to jsou tři pilíře, na kterých stojí národní park. Další vlna rušení míst se chystá na prosinec a začátek příštího roku. Nedosti na tom, Tomáš Chalupa zároveň zrušil samostatný odbor péče o národní parky na ministerstvu životního prostředí; většina jeho pracovníků odchází.

V poslanecké sněmovně navíc leží návrh zákona o Národním parku Šumava. Další návrh se připravuje na ministerstvu životního prostředí. Oba jsou pro národní park likvidační. Počítají se zmenšením území ponechaného přírodě ze současných 30 % na 18 %, respektive 24 %. O péči v národním parku mají napříště rozhodovat nikoliv odborníci, vědci či státní úředníci, ale místní a krajští politikové — takže rozloha bezzásahových území může být v budoucnu ještě menší. Mimochodem, 81 % z bezmála tří tisícovek respondentů ankety, probíhající od června do září u Pramenů Vltavy, si přeje, aby bezzásahová území tvořila více než 30 % parku. Jistě, nejde o reprezentativní vzorek české společnosti, ale vnucovanou představu, že divočinu prosazuje jenom pár ekologistů, tento výsledek docela nabourává.

Autorka fotografie: Markéta Jedličková

Proti komu zasahovat?

Jak si pozorovatelé letního dění na Šumavě možná vzpomenou, Česká inspekce životního prostředí zahájila za kácení u Ptačího potoka se správou parku řízení o udělení pokuty. Až poté, co bylo dokáceno. Vzápětí ale v médiích popřela, že by to mohlo znamenat, že na postupu správy parku shledala cosi protizákonného. Řízení stále běží.

V říjnu však dal Krajský soud v Plzni za pravdu mluvčímu blokády, přírodovědci Mojmíru Vlašínovi, že zásahy policie u Ptačího potoka byly protizákonné. Soud rozhodl s odkazem na Ústavu ČR a zákony, které stanovují povinnost chránit naše přírodní bohatství. Podtrhl přitom význam účasti veřejnosti na ochraně přírody, třeba i formou blokády kácení: „Uskutečňuje-li se ochrana přírody za přímé účasti občanů, je evidentní, že účast občanů bude díky jejich významu mnohem intenzivnější na území národních parků než kdekoli jinde.“

Za zásadní pochybení policie označil soud skutečnost, že předem nevyhodnotila, proti komu má vlastně zasahovat — zda proti účastníkům protestu, nebo proti dřevorubcům. „Je… zřejmé, že odpůrce (Policie ČR) otázku oprávněnosti těžby dřeva vůbec neřešil, resp. nedospěl k závěru, že těžba je oprávněná“. Podle soudu mohli policisté rozpustit shromáždění (blokádu) z důvodu ochrany zdraví osob, a to pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že těžba byla v souladu se zákonem. Účastníci blokády přitom opakovaně upozorňovali policii, že pro kácení v oblasti Ptačího potoka nebyly vydány potřebné zákonné výjimky, které by umožnily poškodit vzácnou přírodu, a tudíž je nelegální. Rozhodnutí soudu je pravomocné.

Bez ohledu na tento rozsudek se však městský úřad v Sušici stále pokouší udělit zhruba dvěma stovkám účastníků blokády pokutu 4000 Kč za vstup do prostoru těžby.

Většina účastníků blokády požaduje po policii omluvu. Ministerstvo vnitra ani policejní ředitel však nevyvodili z pochybení žádné důsledky. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže, který v roce 2005 velel nechvalně proslulému zásahu proti účastníkům Czech Teku, i přes pravomocné rozhodnutí soudu veřejně prohlašuje, že jím nařízený zásah proti blokádě kácení v NP Šumava byl správný. Několik účastníků blokády se proto rozhodlo vymáhat po policii odškodné, které v případě úspěchu věnuje zejména do protikorupčního fondu, někteří také na ochranu šumavské přírody. Jeden se rozhodl takto: „Případně vysouzené odškodné věnuji Hnutí DUHA za to, že mi umožnilo býti občanem.“

Ředitel parku Jan Stráský každopádně avizoval, že v příštím roce bude v kácení pokračovat ještě intenzivněji. V dubnu na diskusním fóru Masarykovy univerzity v Brně sdělil, že bude kvůli kůrovci muset vykácet 70 % lesů národního parku.

Něco se narodilo

Nicméně není třeba klesat na mysli. Je sice pravda, že blokáda nezabránila poražení okolo tří tisíc stromů a výraznému poškození omlazujícího se podrostu. Ovšem nebýt jí, správa parku by podnikla mnohem razantnější kroky na více bezzásahových lokalitách. Zatímco ještě minulý rok podávali vedoucí územních pracovišť žádost o výjimku kvůli kácení byť jen jednoho či dvou stromů, nové vedení parku se rozhodlo onu zeď v podobě výjimek doslova vyhodit do povětří. Díky blokádě však zatím zůstává nezbořená.

Autorka foto: Markéta Jedličková

Blokáda pozitivně ovlivnila i zdejší společnost. Přes převažující pasivitu českých občanů se našla spousta odvážných lidí, kteří přijeli nenásilně odpovědět na neschopnost či neochotu soudů, úřadů, politiků a policie. Účastníci blokády prožili s přírodou, lidmi kolem sebe i sami se sebou něco, na co jen tak nezapomenou. Neskutečné nasazení 20 hodin denně, vzájemnou pomoc a solidaritu v proměnlivé skupině lidí, v níž nevznikl jediný významnější spor. Mnoho účastníků na blokádu přijíždělo opakovaně. Prostě nevydrželi ve světě, do kterého se vrátili. Jak řekl majitel oné chalupy, kterou půjčil účastníkům blokády: „Tihle lidi jsou nadějí, že to jednou může u nás vypadat jinak.“

Pro „tyhle lidi“ to blokádou neskončilo. Řada z nich se na ochraně Šumavy podílí dodnes, a to zcela dobrovolně. Pořádají osvětové debaty, přednášky a výstavy. Díky blokádě si mnozí uvědomili, co znamená být „aktivním občanem“. A že i nasazení vlastního těla může mít smysl.

Kateřina Pařízková působí v Ekologickém institutu Veronica a jako lektorka pro Centrum ekologického výzkumu a výchovy ve Svatém Janu pod Skalou. Jaromír Bláha pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.

2 komentáře: “Šumava, pár měsíců poté”

  1. František Nágl, Ústí nad Orlicí napsal:

    Pane Telejemný, článek Kateřiny Pařízkové na vás zřejmně velmi zapůsobil , je napsán skutečně velmi poutavě. Ale bohužel , pouze z jejího pohledu . Dovoluji si vás také upozornit na skutečnost , že ředitelem NPŠ není nějaký Stránský , ale Jan Stráský…….
    A nazývat našeho pana prezidenta kmotrem , no , nevím. A k té " početné " vědecké veřejnosti , kterou ve svém článku autorka zmiňuje ? Zřejmně se jedná o " vědce " z Jihočeské univerzity České Budějovice , kteří se v minulosti zabývali , m.j. i výzkumem,
    příprava kterých jídel ve Školních jídelnách škodí životnímu prostředí. Server Neviditelný pes , ve svém jednom úvodníku , to nazval hezky : " Výzkum na prd "…..
    Ale prý to stálo " jen " milion Kč….A nejhůř prý dopadla rajská omáčka. To bude celá řada žáků ráda , že se třeba už nebude vařit , když její příprava tak " škodí " životnímu prostředí. A tak to je , s tím " vědeckým " výzkumem , zejména na Šumavě ,
    stejné…..Všechno je to o penězích , i to Hnutí Duha a Kateřina Pařízková. Myslím si , že až vláda ČR " utne " těmto spolkům nemalé dotace , tak se , za ochranu přírody, až tak , zase , " bít " určitě nebudou …..Závěrem mi dovolte , abych napsal , že já , Kateřinu Pařízkovou a její " kolektiv " za kmotry nepovažuji a beru je , jako " lidové baviče " ……

  2. ty jo!, praha napsal:

    Neviditelny pes je vlivova agentura, to vedi vsichni, kteri Psa dlouhodobe ctou. Berte ho s rezervou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.