Šumavské vize Josefa Váchala

4. října 2011 /
foto: Jaromír Kyzour

Na Šumavě to žije. A nejde o bzučící cyklisty a supící turisty. Sdělovací prostředky i běžné hovory plní hodnotový střet těch, kteří by suché stromy nejraději odstranili i z loga národního parku, a těmi, kteří spojení bezzásahová zóna rozumí doslovně. Druzí jmenovaní chtějí nechat vybraná území svému osudu, tedy i s nutným usycháním jakožto proměnou lesa. Jinak velmi pravděpodobně hrozí, že budeme o Šumavě mluvit zase jako o umírající, jak to před osmdesáti lety cítil dlouho nedoceňovaný výtvarník, svérázný spisovatel a vyučený knihvazač Josef Váchal (1884—1969). Jaký odkaz nám autor knihy Šumava umírající a romantická zanechal? Je to věštba zániku, nebo varování?

Josef Váchal Šumavu miloval. Jezdil tam téměř dvacet let, některé cesty a pobyty trvaly týdny až měsíce. Postupné návštěvy a narůstající obliba kraje ho dovedly k rozhodnutí, které sděluje v dopisu otci: „Šumava! Té chci věnovat nejlepší své dílo…“ O nejvhodnější formě knižního vyznání přemýšlel léta, na Šumavě umírající a romantické začal pracovat v roce 1928. Mezitím vášnivý chodec vršil další stovky šumavských kilometrů, studoval literaturu, mapy, meteorologické a hospodářské zprávy a zejména sledoval, co se v lesích děje. Tři roky nato vydal svůj codex gigantus, zhruba dvacetikilogramovou knihu o rozměrech 65 x 49 cm. Dílo je to ovšem objemné i literárně.

„Šumava“ je stále čtená

Knihu, do níž vložil svá pozorování a výtvarná zpracování oblíbených hor, vydal vlastnoručně v nákladu pouhých jedenácti výtisků. Dnes vychází v reedicích různých podob a je jistě přínosné některou z verzí alespoň prolistovat. Zatím se zdá, že tak učinili pouze někteří z účastníků sporu o Šumavu divokou a krásnou, jak naše jihozápadní pohoří označují nápisy na místních autobusových linkách. Váchalův amatérský vhled do fungování přírody je platný i po letech. Kniha ostatně výstižně reprezentuje vztah „šelmovského dědka“, jak se sám označoval, k přírodě jako celku.

Autor popisuje proměnu lesa od jara do zimy, nechává se unášet proměnami počasí (zde je nejvíce znát jazyk výtvarníka), bloudí mezi slatěmi, zlézá vrcholy. Váchalův východ slunce je detailním líčením obrazu slovy, vše má barvu, tón, nádech, měnící se odstín. Jinde zase vnímá místa v krajině více čichem či sluchem. Pro jeho nadčasovost ho však můžeme číst nejen jako popis vnějších kvalit Šumavy, komentář koloběhů přírody, ale i jako přiznání svébytnosti drsnému a divokému kraji, což z knihy podle historika umění Josefa Kroutvora dělá jednu z prvních ekologických výzev v české literatuře 20. století.

Nostalgik Váchal

Dřevorytec Váchal byl i kvůli své povaze často v rozporu se společností a jeho texty jsou mnohdy nelichotivým záznamem odlišných názorů. V Šumavě umírající a romantické se přesto vyhnul jinak často užívanému sarkasmu, ačkoli výtky k nakládání člověka s divočinou si pro sebe nenechal. Trpce nesl narůstající turismus a dřevařské zásahy. Nic, co by po osmi desetiletích nedělilo zainteresované i veřejnost do názorově odlišných skupin. Váchal nebyl vědec, manažer ani akademik, ovšem uměl se dívat. Procházel hvozdy a slatěmi a všímal si, že „někde, ku př. u roklanského potoka na příhodném svahu k východu obráceném poštěstí se mladé generaci přerůsti temena z vlhké půdy vyrostlých zde před sty i více léty smrků — obrů, s kořeny přílišnou vláhou skomírajícími; těmto mladým stromkům je ulehčena existence základnami odumřelých pňů“. Podobná poznámka je v knize nejedna.

Držíme-li v ruce Šumavu umírající a romantickou, musíme myslet na to, že Josef Váchal byl velký romantik a nostalgik, a rád by viděl Šumavu pokud možno nedotčenou a ponechanou samovolnému vývoji bez větších zásahů člověka. (Ten však kraj využíval pro těžbu zlata, zemské stezky a vznikající města už od 13. a 14. století, se sklářstvím v 18. století svou činnost ještě zesílil.) Avšak i přes sentimentální pohled zpět lze těžkému srdci spisovatele porozumět, pojítko se současnými odpůrci kácení je jasné: ochota uznat, že příroda není nepřítel a že se o sebe postará i sama. Tedy ponecháme-li jí k tomu čas a prostor. „Pomyšlení pak, že otcové a pradědové moji od začátku dvacátého století vázali Tebe do svěrací kazajky kulturních vymožeností, zničilo by poslední illuse mé o krajanech mých, lidstvu a božstvech… Každý starý strom zde jest věrným obrazem celé ŠUMAVY.“ Situace je tím ponuřejší, protože „kde jindy zahynul jeden strom, zničen dnes celý les“. S takto senzitivním přístupem nemohl být název knihy výstižnější.

Se sklony k apokalyptickým koncům viděl Váchal temně i šumavskou budoucnost. Člověkem „zdrásané“ Pošumaví je pro něj smutná holina se zaprášenými a neduživými stromy. Chudobné lesíky přirovnává k mateřským školkám, pralesy naopak k univerzitám. Váchal si stýská, bojí se rozšíření železnice a utíká výše do hor. Nicméně ani tam ho trudné myšlenky neopouštějí. Dostává se až k provokativnímu prohlášení, že lesů již nebude v příštích dobách zapotřebí a že o vše se postarají zahradní architekti, kteří vytvoří malebné sady „asi jako Mírové náměstí vinohradské“. O přetrvávající síle některých myšlenek svědčí i současná instalace ve Váchalových oblíbených Prášilech, kde jsou na dřevěné konstrukci vystaveny citáty z jeho knihy spolu s prohlášeními současného vedení Národního parku Šumava. Netřeba asi podotýkat, že cedulky hlásají zcela odlišné představy a pro správce nevyznívají lichotivě.

Turisté, dřevorubci a původnost

Zastavme se nyní u zmíněných turistů, protože i oni měli vliv na Váchalovo vnímání Šumavy. Klub československých turistů vznikl v roce 1888 a počet členů začal záhy stoupat. Čím víc je výletníků, tím větší je poptávka po ubytování. Například chata na Špičáku na přelomu století nabízela dvacet lůžek, v roce 1926 už sto šedesát. Z takového zájmu o dosud „zapomenutý“ kout země Josef Váchal pochopitelně nadšen nebyl. Trpce si stěžuje na rostoucí množství návštěvníků, kterých přibývá natolik, že „jest obava, aby turisté jedenkráte dřevorubcům při práci nepřekáželi“. Přestože sám byl nějaký čas členem KČT, vyhledával místa daleko od chat a rozhleden (ty přirovnával k vykřičníkům) a na turisty pohlížel shora. Sám se od nich podle svých slov lišil. Řadil se k těm, „jimž šumavské hory a slatě, typický ráz hvozdů a nikde jinde nezřený boj o život vegetace s živly za specielní studium slouží“. Ač romantický turista-sportovec, hledal původní „obyčejnost“, toužil bloudit starými lesy a pralesy, které ještě neupravila pila. Na mysl nám v takové souvislosti přichází spojení měkký turismus. Váchal však mířil dál. Chůzí divočinou se snažil dojít k zapomenuté podstatě, z níž vzrostl člověk, snažil se nalézt v lesích spojení s předky, s duchy, s přírodou.

Je-li řeč o pilách a dřevorubcích, narážíme tím na jiný velký neduh Váchalovy Šumavy — odlesňování. Řídnoucí lesy v době vydání knihy se do jejího obsahu musely nutně obtisknout. Za největší nebezpečí považoval zejména probírku a kácení vzácných druhů stromů, z nichž některé podle jeho poznatků úplně vymizely. Jak se zdá, ve Váchalově podání nejde primárně o dřevo — mizející lesy jsou spíš důsledkem kulturního, obchodního a průmyslového ruchu přelomu 20. a 30. let minulého století. Váchal se bál, že to povede k zániku Šumavy. Přesněji: při obávané výstavbě elektráren a vodních nádrží utrpí nebo zmizí romantická zákoutí řečišť a jejich malebnost, a jakmile se ztratí slatě a „poslední velikán padne“, odejde s nimi i dosavadní podoba kraje.

Zánik a znovuzrození

Váchal však nezůstává jen stěžujícím si nespokojencem, byť jím navrhovaná řešení se nemusejí každému líbit. Co je podle něj potřeba, je „pevná ruka vládcova“, která by ustanovila ze Šumavy nepřístupnou rezervaci. Zároveň doufá v příští generace, jež projeví lesům větší lásku než jeho současníci. Jejich počínání Váchal komentuje slovy: „Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ Nebýt to tak dlouhé, nápis by se pěkně vyjímal v čele shromáždění lidí usilujících o ochranu prostředí, tzv. ekologických aktivistů. A třeba u Ptačího potoka by někdo mohl zarazit ceduli s jiným dřevorytcovým citátem z přednášky, kde představil svůj knižní monument: „…tato místa šumavská nejdéle do sto roků úplně zmizí, ale opět vzroste tam nová džungle a započne nový, přirozený život člověka, doufejme, že lepší.“ Za zmínku v této souvislosti jistě stojí, že Váchal předvídal obě světové války a ve věšteckém vytržení se prý několik let dopředu dozvěděl datum Masarykovy smrti. Přesto věřme, že Šumava umírající a romantická nám nakonec nezůstane jako jedna z připomínek toho, o co jsme se připravili.

Ondřej Zuntych je absolventem humanitní environmentalistiky FSS MU a autorem diplomové práce Příroda v díle Josefa Váchala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.