Trvale plápolám jasným udržitelným plamenem

18. prosince 2018 /
foto: archiv Ivana Ryndy
Vedoucího Katedry kulturní a sociální ekologie na Univerzitě Karlově Ivana Ryndu jsem navštívila v jeho rodinném domku. Když jsem vystoupala do pracovny, dýchla na mě atmosféra podobná té v jeho školním kabinetu. Místnost byla „zateplená“ knihami a zútulněná přírodninami, které nasbíral na výpravách či ho jimi obdarovali studenti. V takovém prostředí člověk stěží vyhoří. Nebo ne?

Jak ve vás rezonuje pojem eko-vyhoření?

Vyhořet může učitel stejně tak jako člověk, který chrání životní prostředí či přírodu a krajinu. Přesto si myslím, že eko-vyhoření má určité specifické rysy. Pokud o něco usilujeme v této oblasti, jsme vždy mnohem více než v jiných oblastech závislí na svém okolí. Sami můžeme jako jednotlivci nebo skupiny dokázat neuvěřitelně mnoho. Ale současně nikdy nedokážeme řešit základní problémy globálního životního prostředí. Tři z planetárních mezí podle Johna Rockströma jsou dnes překročené — cyklus dusíku, ale takřka i fosforu, vážné narušení biodiverzity na všech úrovních biotické komplexity, a samozřejmě globální poruchy klimatu; osobně soudím, že jsme dávno překročili i mez chemizace prostředí. Ani v jedné z této oblastí se neobejdeme bez spolupráce zbylých 7,5 miliardy obyvatel. To je samotná podstata globálního problému, který spoluzpůsobujeme všichni. A tak máme tendenci se vymlouvat na ostatní.

Lidí, kteří nic nedělají, se tedy eko-vyhoření nedotýká?

Ano. Nejméně často se vyhořelým stává člověk, který ví o ochraně přírody a krajiny a problémech životního prostředí méně. Nechci říci nejméně. Tomu, kdo o tom neví nic, je to z povahy věci jedno a eko-vyhořelým se nikdy stát nemůže. Ale člověk, který je relativně málo informovaný, si vystačí ve svém místním prostředí a vyhořelým se snadno nestane, protože se příliš nezabývá tím, jaké má jeho úsilí dopad na globální životodárné biosférické systémy.

A proto, když se člověk snaží něco dělat a ono to nepomáhá, jsou tři možnosti: selhávají druzí, selhávám já, anebo selhává okolí.

Jak to vypadá, když selhávají druzí?

Když selhávají druzí, jedná se o známý efekt černého pasažéra. Jestliže všichni, kdo využívají veřejnou dopravu, za ni také platí, vše funguje. Ale přece jen mám možnost, protože jsem přirozeně darwinovsky trochu sobecký, neplatit. Vše bude fungovat a já to budu mít zadarmo. Kdybych ale platil pouze já, celý systém by se zhroutil jen o milisekundu později, než kdyby neplatil vůbec nikdo. To je podle mého názoru nejčastější důvod vyhoření: když já se snažím, ostatní mi nepomohou a moje úsilí se mine účinkem.

A co když selhávám já?

To je druhá příčina eko-vyhoření. Co všechno se může stát? Existují tři zdroje této příčiny. Za prvé výčitka: až dodnes jsem si myslel, že… a dělal jsem to špatně. Člověk, který chce žít opravdu uvědoměle skromně, musí být neustále otevřený světu, novým poznatkům, radám a vychytávkám.

foto: archiv Ivana Ryndy

Jaký je druhý důvod?

Až dodnes jsem učil… a učil jsem to špatně. Stalo se mi, a není to až tak dávno, kdy se mě studenti zeptali, jak dlouho se rozpadají plasty. Já jsem řekl to, co se dávno v obecném environmentálním prostředí tradovalo. Běžné plasty — tenké jako plastová taška — v přírodě biodegradují do stovky let. O mikroplastech se tehdy moc nevědělo, anebo jsem to nevěděl já. A pak přišel jeden chytrý a slušný student a dal mi spolu s dalšími pořádnou nalejvárnu o mikroplastech, protože o tom psal bakalářku. Bývaly časy, kdy jsem se za takový výpadek styděl a tajil jsem to. Člověk se opravdu potřebuje stále učit a environmentální oblast je tak široká, že nikdo nemůže vědět všechno.

A co třetí důvod mého selhání?

Až dodnes jsem doufal, že se nám daří, a ono to tak není… Až dodnes jsem doufal, že se nám podaří zastavit oteplování do konce století pod dvěma stupni Celsia, ale nakonec to tak není. Naděje je v pravdě nevelká. Ale poté, co minulý týden vyšla nejnovější zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu, jsem přesvědčený, že se to bohužel nepodaří. Tento třetí důvod je malomyslnost nad stavem objektivního světa, ne druhých lidí, ne nad vlastními chybami, ale nad tím, že se nám opravdu nedaří a že jsme na samém pokraji velmi vážné krize, ne-li katastrofy.

To se stáváme bezmocnými…

A pak vzniká otázka, alespoň pro učitele nebo člověka, který se snaží problémy životního prostředí popularizovat. Otázka, která je trošku kacířská: máme říkat lidem celou pravdu? Já si myslím (rozebíráme to dávno s různými chytrými kolegyněmi a kolegy učiteli a shodli jsme se), že děsit se má, ale ne moc. Vždy je třeba dát naději a nevyhořet dříve, než jsme začali.

Jak to vypadá, když selhává okolí?

Důvtipným čtenářům Sedmé generace bych doporučil, aby si osvojili koncept DPSIR. Tedy zkratka pojmů: driving forces, pressure, state, impact a response. Na těchto pěti fázích našeho vztahování se k vnějšímu prostředí se dá selhání, a tedy i vyhoření, ukázat velmi názorně. Driving forces (hnacími silami) může být například domněnka, že se nám podařilo přesvědčit okolí o tom, že individuální doprava škodí v globálním měřítku, ale i v měřítku našeho bydliště. A fakta odhalí, že to tak není. Přesto, že jsme třeba dramaticky snížili ceny roční tramvajenky na MHD v Praze, efekt se nedostavil tak veliký, jaký jsme původně očekávali. To vidíme na P — pressures, které může představovat imise ovzduší. To může být určitý pocit vyhoření v oblasti oněch hnacích sil.

foto: archiv Ivana Ryndy

A teď bych mohl pokračovat — můžu být zklamaný nad S, stavem (state), nad zesilováním sil účinků a dopadů na stav životního prostředí. Ale já mam osobně docela velký vztek, když někdo nedbá na další součást konceptu, a to je I — impact neboli dopad. Mám na mysli politiky nebo úředníky, a tam se naštvu v okamžiku, kdy v dobré víře provedou nějaké opatření a nezkontrolují si, jestli zabralo, nebo ne, protože už se vrhli na něco jiného. Koncept totiž přirozeně zakončuje R — response, tedy naše reakce na dopad. (Ovšem pozor: oproti všeobecnému stěžování úředníky jinak chovám ve velké úctě, protože si myslím, že jsou pro naše všednodenní životy a pro ochranu veřejných zájmů a veřejného prostoru nepostradatelní; dobrý úředník je cennost, a dnes už naštěstí žádná vzácnost.) Koncept DPSIR je pro ujasnění, jak se chovají jednotlivci i skupiny, obecně docela užitečný vzorec, často nám pomůže projasnit situaci podobně jako třeba známá analýza SWOT a jiné nástroje.

Pro koho je eko-vyhoření podle vás typické?

Pro učitele, kteří o něco usilují v environmentální oblasti. A zase to můžeme rozdělit na dvě selhání okolí, já jsem v duši velký systematik… První druh spočívá v tom, že já sám se tolik snažím děti přesvědčit o něčem v oblasti životního prostředí a pak zjistím, že češtinářka jim vykládá opak… Prostě jen proto, že stát úplně neuskutečnil dávnou radu a koncepci, kterou jsme s kolegyněmi a kolegy vtělili například do státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty EVVO. Základ spočívá v tom, že učitelé všech škol, úrovní, specializací a předmětů by měli dostat nějaké základní vzdělání ohledně toho, co je to udržitelný rozvoj, aby k němu mohli studující vést, nebo alespoň nekazit práci kolegům.

Druhý typ eko-vyhoření učitelů, kdy selhává okolí, je ten, že se snažím něco vysvětlit a studentky a studenti si nakonec myslí, že… Totiž pochopí to úplně jinak! Tohle vyhoření mě potkává dodnes, ale myslím si, že méně než dříve.

Jak to?

Myslím, že to má dva důvody. Svou práci snad dělám pořád o trochu líp a líp. A druhý důvod tkví ve studentkách a studentech. To, že jsme od samého začátku našeho oboru zavedli jako naprosto nezbytnou součást terénní praxe a jezdíme pravidelně do přírody, do krajiny, a bavíme se nejen na celodenní trase, ale i večer na přednášce a ještě poté v hospodě u piva o tom, co jsme kolem sebe viděli a co je pro přírodu a krajinu důležité, to všechno nemá jen vzdělávací efekt. Teprve postupně jsem si uvědomoval, že jsem to vlastně od samého začátku dělal správně, ale ne zcela vědomě. Naši studenti někdy žasnou, jak velké názorové rozpětí může na naší maličké katedře být, jak se mohou učitelé lišit v názorech na příčiny jevů a nástroje řešení.

Studentky a studenti to vidí a sami sebe i vzájemně se ptají, jak je to možné a kdo z učitelů má vlastně pravdu, když každý vypráví něco někdy i dost zásadně odlišného, třeba o politickém a ideovém uspořádání světa a planety? Nebo jak je možné, že všichni mají svým způsobem pravdu? Je ambivalentní svět, nebo jen jeho interpretace? To je vede k tomu, čeho máme často plná ústa a co někdy postrádá skutečný obsah: ke skutečnému kritickému myšlení. Učí se věci srovnávat, kritizovat, poměřovat. Touto cestou se učí žít v pravdě jako v imperativu. A pravda v tomto smyslu je i není jedna, ale důležité je mít tu svoji a respektovat přitom společné obecné hodnoty. Toho lze dosáhnout jedině budováním dobrého akademického společenství, dobrého prostředí malého množství děvčat a kluků, kteří se vejdou do první zóny národního parku a mezi sebou pak mají hodně důvěrné a pevné vztahy utvářené právě venku v přírodě. A tyto dobré vztahy se pak přenášejí do diskusí, které jsou nepřestajné; doufám, že nikdy neskončí. To je důvod, proč vás možná moc nepotěším. Protože já se vlastně díky svému dobrému lidskému společenství ani vyhořelý cítit nemůžu…

Na Malé Fatře, foto: Eduard Petiška.

Tak to jste mě spíš potěšil… I když se vy osobně necítíte vyhořelý, myslíte si, že je eko-vyhoření obecně aktuálním tématem?

Ano. Cesta za společností šetrnější k přírodě je vlastně neustálým kolísáním mezi nadšením z úspěchu nebo jen drobným denním potěšením z toho, že se něco podařilo, a mezi zklamáním. Člověk nemůže být nevyhořelý, nebo alespoň na okamžik naštvaný, zklamaný, stísněný, deprimovaný, deprivovaný, když se snaží vyčistit koryto potoka, popojde o deset kilometrů dál a najde tam černou skládku vysokou jako barák… To by naštvalo každého. Řeknu vám dva minipříběhy. Jestli jsem byl v poslední době hodně naštvaný a opravdu jsem měl vztek, který mnou cloumal, tak to bylo to v situaci, která byla vlastně nepatrná. Byla to chvíle, kdy moji hodně blízcí lidé odjížděli autem — žijí na venkově a auto potřebují. A protože jsou oba silní kuřáci, potřebovali vyhodit popelník plný nedopalků. Ten muž se rozhlédl, ale neviděl kolem sebe popelnici. Respektive ona tam byla, jenže my ty kontejnery zamykáme řetězem před bezdomovci, aby si tam nenašli ani kousek obživy… Což je samo o sobě malý zločin a důvod ke vzteku. Ale to je jiný problém. Partnerka toho muže pravila s převahou a nadhledem: „Hoď to do plastů…“ To není ve skutečnosti maličkost: je to přezíravost člověka, kterému záleží jenom na něm samotném a na bezprostředním okolí jeho samotného a pohrdá okolím, a je to životní postoj, který má v nějaké míře tolik lidí kolem nás. Včetně špičkových (nebo spíše rádoby špičkových) politiků, kteří by bývali chtěli být státníky, ale skutečným státníkům nedorostou ani po kotníky právě proto, že vykazují tento druh pohrdání a přezíravosti. Tento postoj pokládám opravdu za hanebný.

A druhý příbeh?

Ten je optimistický a vyvíjí se pomalu v čase. Nedávno jsem zhlédl krátký film v bývalé čistírně odpadních vod v Bubenči, jež je dnes krásným muzeem a ukázkou průmyslové architektury. Šlo o prvorepublikový týdeník věnovaný právě té čistírně odpadních vod. Chlapi, pro nás překvapivě menšího vzrůstu, sporých postav, ale úžasně šlachovitých paží a chlapáckého zevnějšku, tlačí v temných podzemních místnostech vozíky naplněné odpadním kalem a vyvážejí je ven. Z filmu byl cítit velký étos; svým způsobem byl oslavou obyčejné tvrdé chlapské práce. Ale hlavním tématem bylo lidské zdraví: to dělají pro nás! Kdyby někdo točil podobný dokument jako televizní dnes, tím tématem by bylo životní prostředí. Ze životního prostředí se zkrátka stalo jedno z nejdůležitějších společenských témat.

U jakých skupin lidí nejčastěji eko-vyhoření pozorujete?

Setkal jsem se s případy lidí, kteří šli do správy věcí veřejných, do politiky, s nesmírně čistými úmysly. A vyhořeli. Co vyhořeli, detonovali, vybuchli. Ve velmi krátké době: zjistili, že legislativní proces je zdlouhavý. Vždy polovičatý, málokdy v něm dobudete úplného vítězství a uskutečníte své původní představy. A jste přinucena někdy k horším, jindy k docela dobrým kompromisům. Jestli je to opravdové vyhoření ve vlastním slova smyslu, nebo ne, těžko hodnotit.

Kde si myslíte, že eko-vyhoření právě doutná?

Nerad bych — bylo by to opravdu velmi špatné pro celou naši zemi — kdyby došlo k eko-vyhoření u Zelených. Je to strana, kterou v českém prostředí nutně potřebujeme. Nevyhořte, Zelení! A to ani přesto, že vaši agendu — a to je přece výborná zpráva — do jisté míry přebírají i jiní, někdy Starostové, někdy Piráti, někdy drobná místní hnutí.

Se studenty před odjezdem na Malou Fatru, foto: Eduard Petiška.

Co soudíte o eko-aktivistech a jejich potenciálním vyhoření?

Aktivismus v environmentální oblasti by zasloužil zvláštní psychosociální studii. Ti lidé se setkávají — nechci říct s přímým nepřátelstvím, ale s potížemi — s jistou mírou odporu, a to na mnoha a mnoha frontách v obyčejném každodenním životě, ve svém bezprostředním okolí. U úředníků, u politiků, v podnikatelské sféře… Ochrana životního prostředí vždycky — nebo často — zvyšuje náklady. Anebo jen nutí přemýšlet a něco měnit, a to dá vždy práci. Řekl bych tedy, že aktivistky a aktivisté v téhle oblasti to mají opravdu mimořádně těžké. A tak se někdy může stát, že se, aby se ubránili, stávají tak trochu namyšlenými majiteli té jediné pravdy… Přestávají být otevření skutečnému, rozumnému dialogu, ve kterém by respektovali i odlišnost pohledů.

Máte nějaké nápady, jak se vyhoření bránit?

Ano, obranu proti eko-vyhoření mám. Řekl bych, že dobrá strategie je snažit se udělat něco na jistotu. Něco, co pomůže přírodě, krajině, životnímu prostředí a kde mám velkou pravděpodobnost, že se zadaří. Zpravidla to bývá malá věc v malém prostoru a krátkém čase. Když člověk cítí, že začíná doutnat, může třeba svolat akci a vyčistit místní rybníček. Má pak dobrý pocit a může se znovu, ne-ekovyhořelý, vrhnout do práce na územním plánu nebo regionálním rozvoji, což je běh na dlouhou trať. Drobnými úspěchy se tedy lze posilovat a odškodňovat za dílčí, střednědobé neúspěchy věcí větších.

Vy se zabýváte i řešením konfliktů. Eko-vyhoření je vlastně takový konflikt uvnitř člověka. Napadá vás, jak by člověk sám se sebou mohl pracovat, aby k vyhoření nedošlo?

Nějakou dobu trvá, než se člověk nadšený do nějaké věci zbaví potřeby přesvědčit o svém úsilí ostatní. Nejlepším způsobem, jak se zbavit frustrace z nedostatku podpory, je být si jistý sám sebou. Je to obrana, takový trik na sebe samého. Člověk by se neměl tolik snažit přesvědčit ostatní o tom, že je dobrý, měl by se raději do věci pořádně obout. Měl by skutečně dělat to, co dovede nejlíp a být si jistý, aniž by si namyšleně myslel, že je nejlepší a dokonalý. Anglicky bych řekl: „I do my best“ — snažím se. Dělám to nejlépe, jak dovedu.

Pane doktore, a co vy a eko-vyhoření?

Já? Já trvale plápolám jasným udržitelným plamenem, a když nic jiného, hořím vztekem!

Připravila Magdalena Hronová. Kontakt: magdalena.hronova@seznam.cz.

Ivan Rynda (*1953) získal svůj titul PhDr. na Karlově univerzitě z českého jazyka a filosofie. Za předchozího režimu se však svým oborem nesměl živit. Vzhledem k jeho schopnostem vidět, dobře pojmenovat i artikulovat souvislosti se po revoluci začal zabývat otázkami životního prostředí. V tomto směru zastával několik důležitých funkcí, byl například součástí českých delegací na konferencích OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru a v Johannesburgu v letech 1992 a 2002. Do dnešního dne zůstává srdcem katedry Sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Tam od roku 2001 vychovává novou generaci magister a magistrů zaměřených na udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí.

Článek vznikl za finanční podpory Hlavního města Prahy.

Jeden komentář: “Trvale plápolám jasným udržitelným plamenem”

  1. Tomáš napsal:

    Skvelý článok§ Motivačný!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.