Válka je mír

Jakmile se v neděli 7. října 2001 snesla nad Afghánistán tma, zahájila americká vláda, podporovaná Mezinárodní koalicí proti teroru (International Coalition Against Terror), vzdušné nálety na Afghánistán. Televizní kanály se soustředily na počítačové animace řízených střel s plochou dráhou letu, tajných bombardérů, Tomahawků a bomb Mark 82. Po celém světě tyto záběry se zaujetím sledovali malí chlapci a rázem přestali škemrat o nové videohry.

Legitimita války proti terorismu

Organizaci spojených národů, z níž nyní zbyla jen neužitečná zkratka, nikdo ani nežádal o schválení náletů. (Jak jednou řekla Madelaine Albrightová: „Spojené státy jednají multilaterálně, když mohou, a unilaterálně, když musí.“) Přátelé z „Koalice“ se mezi sebou podělili o důkazy proti teroristům. Po vzájemné dohodě oznámili, že nezáleží na tom, zda „důkazy“ před soudem obstojí, či nikoliv. Takto byl po staletí budovaný právní systém Západu v okamžiku bezohledně pošlapán.

Nic nemůže omluvit či ospravedlnit akt terorismu, ať už byl spáchán náboženskými fanatiky, „soukromými armádami“, veřejnými protestními hnutími nebo se tváří jako odveta podniknutá uznávanou vládou. Bombardování Afghánistánu není odplatou za New York a Washington. Je to spíše jen další akt teroru namířený proti lidem na celém světě. Každý nevinný člověk, který je zabit, musí být započten do příšerné daně občanů, kteří zemřeli v New Yorku a Washingtonu, a ne považován za jakousi kompenzaci.

Lidé zřídka vyhrávají válku, vlády ji zřídka kdy prohrávají. Lidé jsou zabíjeni. Vlády – vícehlavé Hydry – znovu a znovu svlékají kůži, znovu a znovu mění svá uskupení. Nejprve použijí své vlajky, aby lidem zmátly mysl, a následně udusí všechny jejich myšlenky. Na obou stranách, jak v Afghánistánu, tak v Americe, jsou nyní civilisté rukojmími činů vlastních vlád. Obyčejní lidé v obou zemích sdílejí stejnou záruku – musí žít s fenoménem slepého nepředvídatelného teroru.

Z této spirálovité bažiny teroru a brutality, se kterou se dnes svět potýká, není snadná cesta ven. Pro lidskou rasu nyní nadešel čas, aby zůstala v klidu a aby čerpala ze studnice společné moudrosti, ať už té starodávné, nebo moderní.

Jsme mírumilovní a svobodní!

Při ohlašování leteckých náletů prezident George Bush řekl: „Jsme mírumilovný národ.“ Oblíbený velvyslanec Ameriky Tony Blair, zastávající funkci předsedy vlády Velké Británie, mu přizvukoval: „My jsme mírumilovní lidé.“

Takže teď už víme. Prasata jsou koně. Děvčata jsou chlapci. Válka je mír.

O pár dnů později na velitelství FBI prezident Bush řekl: „Toto je naše povolání. Povolání Spojených států amerických. Nejsvobodnějšího národa na světě. Národa postaveného na základních hodnotách, které odmítají nenávist, odmítají násilí, odmítají vrahy a odmítají zlo. My se neunavíme.“

Toto je seznam zemí, se kterými byly Spojené státy od 2. světové války v konfliktu a které bombardovaly: Čína (1945–46, 1950–53); Korea (1950–53); Guatemala (1954, 1967–69); Indonésie (1958); Kuba (1959–60); Belgické Kongo (1964); Peru (1965); Laos (1964–73); Vietnam (1961–73); Kambodža (1969–70); Grenada (1983); Libye (1986); El Salvador (80. léta); Nikaragua (80. léta); Panama (1989); Irák (1991–99); Bosna (1995); Súdán (1998); Jugoslávie (1999). A nyní Afghánistán. Tento „nejsvobodnější“ národ na světě to očividně neunavuje. A které svobody že to vyznává? Uvnitř svých hranic svobodu projevu, náboženství, myšlení, uměleckého vyjádření, stravovacích návyků, sexuální orientace (do určité míry) a mnoho dalších příkladných nádherných věcí. Za svými hranicemi pak svobodu dominovat, ponižovat a podrobovat, a to obvykle ve službách skutečného amerického náboženství – „volného trhu“. Když americká vláda křtí válku „Operace nekonečná spravedlnost“ nebo „Operace trvalá svoboda“, my ve Třetím světě cítíme záchvěvy strachu. Víme totiž, že Nekonečná spravedlnost pro někoho znamená nekonečnou nespravedlnost pro ostatní. A Trvalá svoboda pro někoho znamená trvalé podrobení ostatních.

Koalice proti teroru a Tálibán

Mezinárodní koalice proti teroru je především „spolčení“ nejbohatších zemí světa. Vyrábějí a prodávají mezi sebou většinu zbraní na světě, vlastní největší zásoby zbraní hromadného ničení – chemické, biologické a nukleární. Bojovali ve většině válek, nesou odpovědnost za většinu genocid, utlačování, etnických čistek a porušování lidských práv v moderní historii. Sponzorovali, vyzbrojili a financovali nesčetné množství diktátorů a despotů. Navzájem mezi sebou uctívali kult násilí a války. Přes všechny své děsivé hříchy Tálibán nehraje stejnou ligu.

Tálibán vznikal z drolící se směsi sutě, heroinu a pozemních min na pozadí studené války. Jeho nejstarší vůdcové jsou čerství čtyřicátníci. Mnoho z nich je znetvořeno, handikepováno, chybí jim oko, paže nebo noha. Vyrostli ve společnosti poznamenané a zdevastované válkou. Ze Sovětského svazu a Spojených států proudily přes dvacet let do Afghánistánu zbraně a náboje zhruba v hodnotě 45 bilionů amerických dolarů. Nejnovější zbraně tak byly jediným zlomkem modernity, který se vetřel do těžce středověké společnosti. Mladí kluci, spousta z nich sirotci, kteří v této době vyrostli, brali zbraně jako hračky. Nikdy nepoznali bezpečnost a pohodlí rodinného života, nikdy nebyli ve společnosti ženy. Nyní, jako dospělí, vládní představitelé, muži z Tálibánu, své ženy bijí, kamenují a znásilňují; vypadá to, že nevědí, co jiného by s nimi dělali. Léta války je zbavila jemnosti a učinila je odolnými vůči laskavosti a lidskému soucitu. Tančí v perkusovém rytmu bomb, které kolem nich doslova prší. A nyní svoji ohavnost obrátili proti svému vlastnímu lidu.

Se vší náležitou úctou k prezidentu Bushovi si lidé na celém světě nemusí vybírat mezi Tálibánem a americkou vládou. Všechna krása lidské civilizace – naše umění, naše hudba, naše literatura – leží za těmito dvěma základními ideologickými póly. Šance, že se všichni lidé na světě stanou konzumenty ze střední třídy, je asi taková jako šance, že se všichni stanou vyznavači jednoho náboženství. Tohle není záležitost souboje mezi Dobrem a Zlem či islámem a křesťanstvím. Jde tu spíš o prostor. O to, jak ubytovat rozmanitost, jak se vyrovnat s příklonem k hegemonii – ekonomické, vojenské, jazykové, náboženské či kulturní. Každý ekolog vám řekne, jak nebezpečná a křehká je monokultura. Hegemonický svět je jako mít vládu a nemít zdravou opozici. Z takové vlády se stane druh diktatury. Je to jako natáhnout přes svět igelitovou plastikovou tašku a zabránit mu v dýchání. Skončí úplně proděravělá.

Arundhati Roy, foto: Augustus Binu.

Během dvaceti let konfliktu, který předcházel této nové válce, ztratilo život jeden a půl milionu Afghánců. Afghánistán byl proměněn v suť a nyní je tato suť drcena na ještě jemnější prach. Po druhém dni vzdušných náletů se američtí piloti vraceli na své základny s nesvrženými bombami. Jak to vyjádřil jeden z pilotů: „Afghánistán není prostředí bohaté na cíle.“

Politicko-mocenská a humanitární pomoc

Mezi globálními mocnostmi se hovoří o „zřízení reprezentativní vlády“. Nebo na druhé straně o „obnovení“ afghánského království 89 letého bývalého krále Záhira Šáha, který žil od roku 1973 v exilu v Římě. Tak to v této hře chodí: podporujte Saddáma Husajna, poté ho „vyřaďte“; financujte mudžáhidy, potom je rozbombardujte na padrť; dosaďte Záhira Šáha a uvidíte, zda bude hodný kluk. (Copak je možné „dosadit“ reprezentativní vládu? Můžete si objednat demokracii – s extra porcí sýra a pepřem jalapeno?)

Jako gesto humanitární pomoci shodily Spojené státy na Afghánistán 37 000 balíčků nouzových přídělů. Říkají, že jich chtějí shodit dohromady pět milionů. To by stejně pořád znamenalo jediné jídlo pro půl milionu lidí z několika milionů, kteří zoufale potřebují najíst. Humanitární pracovníci to odsuzují jako nebezpečnou cynickou hru s veřejným míněním. Říkají, že shazování potravinových balíčků je více než marné. Za prvé proto, že potrava se nikdy nedostane k těm, kdo ji skutečně potřebují. Horší ale je, že ti, kdo pospíchají, aby balíček získali, riskují šlápnutí na pozemní minu. Tragický závod o almužnu.

Obsahy balíčků byly zveřejněny v hlavních médiích. Jak nám bylo řečeno, podle muslimského dietního zákona byly vegetariánské. Každý žlutý balíček ozdobený americkou vlajkou obsahoval: rýži, arašídové máslo, fazolový salát, jahodový džem, sušenky, rozinky, toustový chléb, ovocnou jablečnou tyčinku, koření, zápalky, sadu plastikového příboru, ubrousek a ilustrovaný návod k použití.

Zkusme ale na moment změnit scénář a obrátit role. Představme si, že by Tálibán bombardoval New York a po celou dobu říkal, že jeho skutečným cílem je americká vláda a její politika. A představme si, že by Tálibán, v pauzách mezi bombardováním, shodil pár tisíc balíčků s motivem afghánské vlajky, obsahující kebaby. Byli by vůbec dobří Newyorčané někdy schopni v sobě najít odpuštění pro afghánskou vládu? I kdyby byli hladoví, i kdyby potřebovali jídlo, i kdyby ho snědli, jak by mohli zapomenout na urážku, na nežádoucí vměšování? Starosta města New York Rudolph Giuliani vrátil dar od saúdského prince čítající deset milionů dolarů, protože byl doručen s pár řádky přátelských rad ohledně americké politiky na Středním východě. Je hrdost luxusem, který je vyhrazen pouze bohatým?

Co je to vlastně „státní“ terorismus?

Terorista jedné země je často bojovníkem za svobodu země druhé. V samém jádru problému leží pevně zakořeněný ambivalentní postoj světa k násilí. Jakmile je jednou násilí přijato jako legitimní politický nástroj, stává se morálnost a politická přijatelnost teroristů (vzbouřenců či bojovníků za svobodu) ošidnou.

Sama americká vláda poskytla finance, zbraně a útočiště  mnoha rebelům a vzbouřencům po celém světě. CIA a pákistánská ISI cvičily a vyzbrojovaly mudžáhidy, kteří byli v 80. letech vládou tehdejšího Ruskem okupovaného Afghánistánu, vnímáni jako teroristé. A prezident Reagan s nimi pózoval na skupinovém fotu a nazval je morálními ekvivalenty amerických otců zakladatelů. Dnes Pákistán, spojenec Ameriky v této nové válce, sponzoruje vzbouřence, kteří překračují hranice do indického Kašmíru. Pákistán je chvalořečí jako „bojovníky za svobodu“, Indie je nazývá teroristy. Indie odsuzuje země, které sponzorují terorismus a navádějí k němu. Nicméně indická armáda v minulosti cvičila separatistické tamilské rebely (LTTE) požadující část území Srí Lanky, kteří mají na svědomí mnoho krvavých teroristických útoků. (Jakmile se CIA od mudžáhidů distancovala, poté, co splnili svůj úkol, Indie se okamžitě z politických důvodů otočila zády k LTTE. Byl to rozhněvaný pumový sebevrah z LTTE, kdo zavraždil bývalého indického premiéra Rádžíva Gándího v roce 1991.)

Je důležité, aby si vlády a politikové uvědomili, že nebezpečná hra s těmito mocnými pocity hněvu může sice přinést okamžité úspěchy, ale její následky budou nevyhnutelně ničivé. Podněcování a využívání náboženských sentimentů k politickým účelům je tím nejnebezpečnějším dědictvím, které mohou vlády a politikové jakýmkoliv lidem, včetně svých vlastních, odkázat. Ti, kteří žijí ve společnostech zničených náboženskou či kulturní intolerancí, vědí, že každý náboženský text, ať již z Bible nebo Bhagavadgíty, si lze vyložit k ospravedlnění čehokoliv. Od nukleární války přes genocidu až po korporační globalizaci.

„Vedlejší“ důsledky války

Nechci tím naznačovat, že teroristé, kteří 11. září spáchali násilný čin, by neměli být dopadeni a vydáni spravedlnosti. Musí být dopadeni a potrestáni. Ale je válka tím nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout? Pomůže nám spálení kupky sena k nalezení jehly? Nebo to jen zvýší zlobu a vytvoří tak pro nás peklo na zemi?

Kolik lidí můžete špehovat, kolik bankovních účtů můžete zmrazit, kolik rozhovorů můžete zaznamenat, kolik e-mailů můžete zadržet, kolik dopisů jste schopni otevřít, kolik telefonů odposlouchat? Dokonce i před 11. zářím nashromáždila CIA více informací, než je člověk schopný zpracovat. (Někdy může příliš dat rozumu naopak překážet – není divu, že americkým špionážním satelitům úplně unikly přípravy, které předcházely indickým jaderným pokusům v roce 1998.)

Zvýšená míra dohledu se stane noční můrou lidských práv. Dožene nás to k šílenství. A svoboda – ta nejcennější věc – bude první obětí. Již nyní je zraněna a nebezpečně krvácí.

Vlády na celém světě cynicky zneužívají všeobecnou paranoiu k prosazení svých vlastních zájmů. Například v Indii byli uvězněni členové organizace Fórum odporu všeho indického lidu (All India People´s Resistance Forum), kteří v Dillí distribuovali protiválečné a protiamerické letáky. Byl uvězněn dokonce i tiskař. Pravicová vláda, zatímco ochraňuje hinduistické extremistické skupiny jako např. Vishwa Hindu Parishad a Bajrang Dal, zakázala Studentské islamistické hnutí a snaží se obnovit protiteroristický zákon, který byl odvolán poté, co si Komise lidských práv stěžovala, že byl více zneužíván než užíván. Miliony indických občanů jsou muslimové. Co tím získáme, když si je znepřátelíme?

Jde o obchod – zbraně

Přiložte ucho k zemi tam, kde se právě nacházíte, a uslyšíte smrtelný dunící rytmus rostoucího hněvu. Prosím, prosím zastavte tuto válku, hned teď! Zemřelo už dost lidí. Ty chytré střely nejsou dostatečně chytré. Vyhazují do vzduchu celá skladiště potlačované zuřivosti.

Prezident George Bush se nedávno chlubil: „Když se rozhodnu pro nějaký krok, nevypálím střelu v hodnotě dvou milionů dolarů na prázdný desetidolarový stan s velbloudem uvnitř. Bude to rozhodný čin.“ Prezident Bush by si měl uvědomit, že v Afghánistánu nejsou žádné cíle, na které by stálo zato vypálit jeho drahé střely. Možná by měl vyvinout nějaké levnější, které by používal na levnější cíle a levnější životy v chudých zemích světa. To by však nepřinášelo takové zisky výrobcům zbraní z Koalice. Nepřineslo by to žádný zisk například organizaci Carlyle Group – „největší světové soukromé ekvitní firmě“, spravující dvanáct bilionů USD. Carlyle investuje do obranného průmyslu a vydělává peníze na válečných konfliktech a obchodu se zbraněmi.

Carlyle je řízena lidmi se záviděníhodnou minulostí. Bývalý americký ministr obrany Frank Carlucci je předsedou a výkonným ředitelem Carlylu (bydlel na koleji na jednom pokoji s Donaldem Rumsfeldem). Dalšími partnery Carlylu jsou např. bývalý předseda vlády James A. Baker III., George Soros, Fred Malek (manažer volební kampaně George Bushe st.). Americký tisk – The Baltimore Chronicle a Sentinel – tvrdí, že bývalý prezident George Bush st. hledá pro Carlyle Group investice na asijských trzích. Měl údajně zaplatit nezanedbatelné částky, aby byla umožněna „prezentace“ potenciálních klientů vlády.

Jde o obchod s ropou

A je tu ještě další odvětví tradičního rodinného podniku – ropa. Nezapomeňme, že jak prezident George W. Bush, tak viceprezident Dick Cheney udělali díru do světa prací v americkém ropném průmyslu.

V Turkmenistánu, který na severozápadě hraničí s Afghánistánem, se nachází třetí největší naleziště zemního plynu na světě a jeho zásoby ropy jsou odhadovány na šest bilionů barelů. Jak říkají experti, dost pro uspokojení amerických energetických potřeb na dalších třicet let (nebo energetických požadavků rozvojové země na pár století).

Pro Ameriku byla ropa vždy známkou bezpečnosti, kterou si chránila všemi dostupnými prostředky. Jen málokdo z nás nepochybuje o tom, že přítomnost armády v Zálivu má co do činění se zájmem o lidská práva. Jde výlučně o strategický zájem o ropu.

Ropa a zemní plyn z Kaspické oblasti v současnosti směřují na sever, na evropské trhy. Geograficky a politicky jsou proto americkým zájmům největšími překážkami Írán a Rusko. V roce 1998 Dick Cheney, hlavní postava ropného průmyslu, řekl: „Nemohu si vzpomenout na dobu, kdy se stala nějaká oblast tak strategicky důležitou, jako nyní oblast Kaspického moře.“ To je vskutku pravda.

Nyní je tomu už pár let, co americký ropný gigant – Unocal – vyjednával s Tálibánem o povolení stavby ropovodu skrze Afghánistán do Pákistánu a dále k Arabskému moři. Odtud už je to jen kousek ke vznikajícím lukrativním trhům v jižní a jihovýchodní Asii. V prosinci 1997 se vydala na cestu do Spojených států delegace tálibánských mullahů a dokonce se setkala s americkými státními představiteli a zástupci Unocalu v Houstonu. V té době se záliba Tálibánu ve veřejných popravách a krutém zacházení se ženami nejevila americkým úřadům tak strašným prohřeškem proti lidskosti jako nyní. Během dalších šesti měsíců pocítila Clintonova administrativa tlak ze strany stovek rozzlobených skupin amerických feministek. Naštěstí zvládla vyhnout se dohodě. Nyní přišel velký den pro americký ropný průmysl.

Americká mocenská elita a my

V Americe jsou zbrojní průmysl, ropný průmysl, hlavní mediální síť i americká zahraniční politika kontrolovány stejnými obchodními zájmy. Z toho důvodu by bylo naivní očekávat, že se této řeči zbraní, ropy a obranných úmluv dostane v médiích pravdivého vyobrazení. V každém případě poblázněným a zmateným lidem, jejichž hrdost byla právě zraněna, jejichž blízcí byli tragicky zabiti, jejichž zlost je čerstvá a ostrá, připadají hlouposti o „střetu civilizací“ a souboji Dobra se Zlem jako odůvodněné. Jsou cynicky „dopováni“ řečmi vládních mluvčích jako denní dávkou vitamínů či antidepresiv. Pravidelné dávkování zajišťuje, že Amerika zůstává hádankou, kterou ostatně vždycky byla: zvědaví  lidé z ostrova, řízení patologicky se vměšující, promiskuitní vládou.

A co ten zbytek nás, němých příjemců tohoto násilí, o kterém víme, že je hloupou propagandou? Jsme denními konzumenty lží a brutality rozmazaných v arašídovém másle a jahodovém džemu, jež jsou shazovány do našich myslí ve formě žlutých potravinových balíčků. Máme se dívat jinam a jíst, protože máme hlad, nebo máme bez mrknutí oka zírat na to kruté divadlo odehrávající se v Afghánistánu, dokud nám nedojde trpělivost a jedním hlasem neřekneme: „Už toho máme dost“?

Budeme si vůbec ještě někdy schopni představit krásu? Bude ještě vůbec někdy možné pozorovat pomalé, udivené mrknutí právě narozené ještěrky na slunci, aniž bychom nepomysleli na Světové obchodní centrum nebo na Afghánistán?

Z Outlook India, October 29, 2001 přeložila Kateřina Juřinová.

Redakčně upraveno a kráceno.