Veganská cesta Kanadou

Jednoho dne jsem se rozhodl, že pojedu do Kanady. Představovala pro mě zemi zaslíbenou, oplývající krásnou a divokou přírodou od jižních hranic až po sever arktického oceánu. Již před lety, když jsem se pro návštěvu rozhodl, jsem najednou dle zákona gravitace (není myšleno té newtonovské) a zákona synchronicity začal potkávat lidi, kteří mě inspirovali a pomohli v rozmýšlení, co bych měl vlastně v té Kanadě provádět. Prvním z „inspirátorů“ byl učitel angličtiny, který strávil sedm let na kanadském severu mezi Inuity a pomohl jim budovat školy. Jeho poutavé povídání na mě velmi zapůsobilo. A za druhé jsem potkal jednu brněnskou kavárnici, která tři roky provozovala kavárnu ve Vancouveru a jednoznačně mě naladila na tamější atmosféru. Vancouver se také stal počátečním bodem mé cesty a jediným místem, které jsem měl pro mou cestu naplánovanou. Zbytek byl pouze ve fázi představ a nic nebylo jisté.

Let pro všechny tvory

Začátek cesty jsem již měl a tak stačilo jen koupit lístky a vyrazit. Zvolil jsem let od naší drahé žluté společnosti Student Agency. Byli velmi ochotní a vyšli mi ve všem vstříc, zařídili mi dokonce veganskou (a opravdu perfektní) stravu v letadle. Letěl jsem z Vídně s Austria Airlines. Vedle standardní veganské stravy nabízeli i dalších čtrnáct chodů dle různých diet, alergií a náboženství. Zaoceánskou cestu tedy zaručeně přežije každý specifický tvor.

V letadle jsem potkal mladý japonský pár, kterému nevyšla sedadla, tak mne požádali, jestli bych si s nimi nevyměnil místa. Bylo krásné, že už na začátku mé cesty jsem mohl někomu pomoci a ani jsem nečekal, jak se mi to v budoucnu pěkně vrátí zpět. Už na letišti v Torontu, kde jsem cestou do Vancouveru přestupoval, se mi Kanaďané jevili jako moc hodní a pohostinní lidé, a opravdu jsem měl pocit, že jsem se dostal do země zaslíbené.

Veganské jídlo v letadle. 

Při výměně letadel jsem se totiž při odbavování a převážení zavazadel trošku ztratil. Ztraceného českého jinocha však pohotově zastavil starší kanadský pár a pomohl mu — vše za mě platili, dokonce mě i proclili, takže jsem byl na chvíli adoptovaným kanadským synem.

V letadle do Vancouveru nám vytrvale nabízeli různé výrobky a já se dlouho cítil, jako když u nás koukáte na teleshopping a legendární Horst se vám snaží prodat i vaši babičku. Sice jsem ji kupovat nemusel, veganské jídlo už ale na vnitrostátním kanadském letu nečekejte.

Vancouverská rychlá demokracie

Po výstupu z letadla mě čekal krásný vláček SkyTrain, jako vystřižený z nějaké sci-fi na Marsu. Dovezl mě do středu města, odkud jsem pokračoval na okraj Burnaby Mountain na Univerzitu Simona Frasera, kde jsem měl domluvené ubytování u dvou veganek, feministek a lesbiček Haleh a Christel. Zrovna psaly nějakou práci o služebné roli ženy ve společnosti. Samozřejmě nesouhlasím s tím, aby žena trčela za plotnou. Netušil jsem však, na kolik způsobů může být žena služkou, ba i otrokem. No, doufám, že se jejich text nedostane českým mužům do ruky, jelikož by zde opět začal panovat středověk.

Jako svobodná bytost a svobodný vegan věřím, že všechny bytosti by měly být volné. A zvláště při cestování po Evropě mě občas zarazí, když vidím, jak se lidé chovají k ženám, dětem, tmavým nebo jiným utlačovaným menšinám. Připadám si, jako by Martin Luther King nikdy nežil. Boj za svobodu a rovnoprávnost lidských bytostí snad nikdy neskončí.

Přesně v tomto duchu se vedly naše debaty z Haleh a Christel na krásné univerzitě uprostřed lesů. Před mnoha lety na ní dostal čestný doktorát z oboru práv velký náčelník Dan George, který bojoval za zachování autenticity indiánů a také bránil vůkolní přírodu. Jeho život a dílo si můžete připomenout v nedávno do češtiny přeložené knize Náčelník Dan George nebo ve filmu Malý velký muž s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Jeho odkaz žije stále a například v Britské Kolumbii působí skupinka indiánských žen, která bojuje proti stavbě ropovodu poblíž Vancouveru.

Ve Vancouveru jsem se však nezabýval jenom diskusemi za práva žen a indiánů. Jal jsem se také poznávat místní krásy. Zašel jsem do antropologického muzea, naplněného krásným indiánským uměním a všelikerými rukodělnými výrobky. Rodině jsem koupil indiánskou peněženku a šál s krásnými vzory. Hodně jsem váhal i nad originálními gumáky, avšak tento kousek přenechám raději českým fancy holkám.

Občas jsem se potřeboval zeptat na nějaké detaily ohledně místních památek, tak jsem zašel do infocentra. Sedělo v něm přibližně deset pracovníků, každý velmi ochotný poradit a vybavit vás množstvím map a propagačních materiálů — prostě turistické služby na jedničku. Též wi-fi síť mají v Kanadě na každém kroku, takže online hledání informací není vůbec problém.

Cestovatel potřebuje také jíst. K hledání jídla jsem používal šťastnou krávu (neboli aplikaci Happy Cow), která mi vždycky na mém androjdím mobilu poradila nejbližší veganskou restauraci. Ve Vancouveru jsem navštívil Eternal Abundance — moc krásné spojení restaurace s obchodem, vše fresh. Ale také přesmaženou a přeolejovanou čínskou 3G. K Číňanům na vegemňamku už nikdy…

I když — dal jsem se tam do řeči s dvěma místními vegankami, které přijely do Vancouveru dělat veganskou propagaci. Nějaký čas jsme probírali veganská témata a pak jsme se každý rozešli svými cestami. Asi po dvou hodinách jsem je ale znovu potkal a ony mne poprosily, jestli bych jim s šířením slova veganského nepomohl. Samozřejmě jsem přikývl, protože pomoc se nikdy neodmítá, a tak jsme začali na hlavní ulici rozmlouvat s lidmi o veganství a rozdávat jim letáky. Během čtyř hodin jsem poznal mnoho lidí a třeba maminky s dětmi se o toto téma a welfare zvířat hodně zajímaly.

Veganská propagace ve Vancouveru. 

Mezitím se jednu slečnu pokusil někdo okrást, ale podařilo se jí majetek ubránit a zloděje jsme jen zahnali. Napadená vzápětí zavolala policii a já viděl, jak rychle to v Kanadě funguje. Pachatele během hodiny chytili a pak nám volali zpět, že jej na základě úředního rozhodnutí poslali do vězení. Sláva Maria, matko Boží, tak pohotový stát jsem ještě v životě neviděl. Věřím, že to tak bude někdy i u nás. Dobrá demokracie je rychlá demokracie 🙂

Transgenderová úcta k tradicím

Na večer jsem se vrátil zpátky k Haleh a Christel. Povídali jsme si o jejich původu a dozvěděl jsem se, že pocházejí ze Íránu a Německa a poznaly se, až když přijely studovat do Kanady. Další den už jsem se balil a mířil 350 kilometrů severovýchodně do krásného města Kamloops.

Na autobusovém nádraží nás prošacovali ještě důkladněji než v letadle a pak jsme poslušně čekali v příslušných frontách. Autobus měl zpoždění, tak jsme se dali do řeči s dvěma slečnami — jednou punkerkou a jednou transgenderkou Kori z Kamloops, která zrovna předešlý den ve Vancouveru přednášela o problematice transgenderu. V autobusu jsme si sesedli spolem a začali si povídat o různých tématech. Kori mi také během cesty nabídla, že u ní mohu přespat.

Večer na mě tedy čekala bohatá večeře a seznámení s Koriínými přáteli, Malajsijkou Shivaány a indiánem Jordanem. Tvoří moc hezký pár a Jordan má na noze vytetován totem své rodiny. Tomu říkám úcta k tradicím. Jeho život je prodchnut pomocí ostatním, pracuje s dětmi s mentálním postižením. Vím, příliš zobecňuji, ale tak nějak bych si v dnešní době indiána představoval. A Shivány učí sensual dancing, smyslový tanec, a zná ji celé téměř stotisícové město.

Jiný kraj, jiný mrav

Druhý den jsem se vydal do města nasát místní atmosféru. Nakoupil jsem v Nature’s Fare Markets, kde už půl hodiny před otevřením stála fronta. Vše čerstvé a bio. Z nakoupených surovin jsem pro mé hostitele připravil večeři a také jsem posekal trávník. Hostitelům se totiž snažím nějak vypomoci, zvláště když vám nabídnou svůj domov, neznají vás a mnozí vám dají i klíče, což si žádá velkou dávku důvěry.

Bio supermarket. 

V Kanadě jsem se ale všeobecně setkal s otevřenými lidmi. Ještě ve Vancouveru jsem při čekání narazil na dvě inspirativní holky. Jedna pendluje mezi Kanadou a USA a skupuje pro profesory knihy, které jdou těžko sehnat. Zkrátka nakoupí 10—15 knížek, odveze je zpátky a to ji bohatě uživí. Doporučila knihu od Thomase Kinga Nepohodlný indián, kterou jsem si obratem koupil v místní trafice. Kdy se vám v Česku stane, že v trafice narazíte na knihu bojující za práva Romů?

Druhou slečnou z vancouverského nádraží byla punková zpěvačka, která mě pozvala do Kamloops na její koncert. Konal se v kavárně a byl to můj první punkový koncert, kde se nepilo. Velmi hezký a nečekaný zážitek. Jiný kraj, jiný mrav, které se mi začínaly opravdu líbit.

Kdo nezažil, nepochopí

Z Kamloops jsem dál vyrazil do hor, do městečka Banff, kde jsem pobyl dva dny. Park plný bezdomovců, úchvatný výhled na hory, do nichž jsem ale nevyrazil — jednak jsem na sníh neměl vybavení, druhak sám do hor nechodím. U nás chodíme ve třech, a kdyby se něco stalo, jeden zůstane se zraněným a další jde pro pomoc. Místo toho jsem navštívil skvělé veganské Nourish Bistro.

Mé další kroky vedly do Saskatoonu, třísettisícového města v centrální Kanadě, kde jsem přespával u ruského veganského páru. Každý den ráno dělali smoothie v mixéru, stejně jako patrně všichni ostatní kanadští vegani. Přijeli sem studovat a už zde zůstali, do východní Evropy se totiž vracet nechtěli. Kdo ji nezažil, nepochopí. Česká a ruská mentalita mi není blízká a nebyla blízka ani mnoha dalším lidem různých národností, které jsem na cestách potkal. Tady v Kanadě jsem opravdu narazil na samé přímočaré, upřímné a pravdomluvné lidi.

Koše na tříděný odpad u každého rodinného domu. 

V Saskatoonu jsem navštívil místní univerzitní knihovnu, kam mě poslala jedna paní z autobusu. Dala mi doslova úkol, abych zjistil, co je to potaš. V češtině i angličtině se toto slovo vyslovuje stejně. Bohužel jsem nedával v hodinách chemie pozor. V knihovně jsem vyzvěděl, že potaš je draselná sůl, která se používá všude na světě a Kamloops si na ní posledních sedmdesát let založilo svou mnohamiliardovou ekonomiku.

A abych nezapomněl: jestli sem někdy zavítáte, navštivte další dobrý veganský a bio obchod vegan Dad’s Organic Market.

Je libo vyčistit auru?

Další má cesta vedla jihozápadně do srovnatelně velké Reginy, hlavního města provincie Saskatchewan. Zašel jsem si do muzea horské policie a naznal, že si Kanaďané náležitě potrpí na zachovávání tradic policejních sborů. Hned vedle muzea stála policejní akademie. Jinak v Regině není nic moc zajímavého, hezké město s krásnými uličkami a The Green Spot Cafe.

Vyrazil sem tedy tisíc kilometrů západně do Thunder Bay, přístavu u Hořejšího jezera. V autobuse jsem potkal bývalého amerického vojáka. Dvacet roků pilotoval stíhačky, ale utrpěl zranění, americká vláda na něj zapomněla a nyní řídí velké kamiony. Stal se z něj vegetarián a přisel mi jako velmi citlivý a otevřený člověk, se kterým jsem se během jízdy bavil asi čtyři hodiny. Během zastávek jsme si dávali veganské burgery v místních fastfoodech, byly ale hodně mastné, jako snad všechno, co v Kanadě nabízejí v normálních podnicích. Raději nejíst, než mít ucpané cévy. V Thunder Bay jsem se prošel po pěkném městě a okolí a spravil si chuť ve skvělé zdravé výživě Kelly’s Nutrition Centre & Juice Bar.

Veganské jídlo v restauraci. 

Na opačném konci Hořejšího jezera leží Sault Sainte Marie, kde mě zaujalo muzeum letadel přistávajících na vodě, takzvaných bush planes, a krásné květinové poděkování vítězům z vancouverské olympiády. Přespával jsem u místní čarodějky Allyson, která nám šalvějí vyčistila auru. Zapálila šalvěj a kroužila jí kolem mě a ještě dalšího ubytovaného cestovatele. U spirituálnějších kanadských hostitelů je to tak údajně běžné. Allyson se kromě couchsurferů stará o plno místních záležitostí v mnoha komunitách — má asi čtyři placené a neplacené úvazky. Klobouk dolů.

Greyhound aneb zkouška tolerance

Vyčištěný, nabitý a plný nových vjemů jsem nastoupil na bezmála sedmisetkilometrovou štreku autobusem do Toronta. Autobusy Greyhound ale často zastavují, včetně pauz pro kuřáky, vozíčkáře berou i s vozíky, za zpoždění vyplácejí náhrady a navíc se v nich pohodlně sedí, takže žádné galeje nehrozí.

Během cesty jsem spatřil neuvěřitelný obrázek, když jsme zastavovali na malé zastávce pro rodinu desíti Amišů. Dýchl z nich na mě duch Otců zakladatelů. Oblečeni v cca 300 let starých oděvech, myslím samozřejmě jen modelově, vše ruční výroby a velmi precizně vyžehlené; jídlo na cestu si vzali též z vlastních zdrojů. Otec rodiny vystupoval moudře a byl v rodině autoritou, avšak respektující, a ne hrubou. Zapřádali s námi hovory, nebránili se žádným diskusím a jeden cestující s nimi dvě hodiny mluvil o farmaření.

Na tuto cestu nezapomenu i z jiného důvodu: absolvoval jsem totiž při ní zkoušku tolerance v podobě spícího bezdomovce, který mě dvanáct hodin neustále vytlačoval ze sedadla. Celou cestu nevystoupil. Později jsem ho potkal v nesoustředěném stavu a s kalhotami pod prdelí uprostřed Toronta, jak si nese kafe. Pohlednějšího manažera byste nehledali 🙂 V největším kanadském městě jsem přespával u bezvadného gay páru. Kluci spolu žijí už pětadvacet let a už dlouho jsem tak harmonický pár neviděl, naše hetero manželství by mohla závidět. Oba pracují společně jakožto finanční poradci nemocnicí — někoho takového by ty naše také potřebovaly.

Pro mě pánové připravili mapu s velkým okruhem po Torontu, který jsem si prošel pěšky a velmi jsem si to užil. Čínské město, Baťovo muzeum bot, národní muzeum. Strávil jsem ve městě týden a mimo místní atmosféry si vychutnal i veganská jídla v restauracích 4 Life Natural Foods a Fresh — Since 1999.

Cestovat, neplánovat

Z Toronta jsem vyrazil do konkurenčního frankofonního Montrealu, kde mě hostil vegetarián Patrick zaměstnaný jako chemik. Vzal mě do Národního parku Mont-Orford. Při vstupu jsme platili — utržené peníze jdou na úpravu stezek, které ale stejně nestály za nic. V Tatrách nebo Alpách najdete daleko lepší. Postupovali jsme nahoru a všichni kolemjdoucí mě předběhli — nikdy jsem neviděl tak vysportované a rychlé mladé lidi. Sám chodím velmi rychle, ale tady jsem si spíše než v přírodě připadal jako na cvičišti nebo v tělocvičně. Tolik k tichému rozjímání v lůně přírody.

Druhý den jsme zašli na francouzský brunch. V Montrealu je hodně lidí frankofonních, a tak jsem většinu této pozdní snídaně, konané asi tak ve dvanáct hodin, strávil se svým angličtinou vládnoucím hostitelem. Po brunchi mě vzal na prohlídku Montrealu. Ocenil jsem vyvedené graffiti na domech, přístav a skvělé restaurace jako Aux Vivre, La Panthere Verte nebo Crudessence.

Nakonec jsem se vrátil zpátky do Toronta ke svým předchozím hostitelům. Pozvali mě totiž na Pride parade, pochod v rámci desetidenního festivalu Pride Week podporujícího sexuální menšiny. Vládla na něm velmi uvolněná atmosféra, stotisícový průvod za práva LGBTTIQQ2SA (Lesbian, Gay, Bisexual, Transsexual, Transgender, Intersex, Queer, Questioning, 2-Spirited and Allies) byl super, což ocenily i mraky vstřícných přihlížejících. Akce vznikla z protestů v roce 1981, reagujících na Operaci Mýdlo, při níž torontští policisté v jeden den pozatýkali více než tři sta gayů. Od té doby je třeba upozornit, že LGBTTIQQ2SA jsou také stejní lidé jako my.

Celkově mi přijde Kanada svobodnější než Evropa, Více než veganství a přírodu jsem si zde užíval lidi a odnesl si zážitky na celý život. Doporučuji cestovat, nedoporučuji plánovat. Uvidíte, že se vám to tak či onak vyplatí.

Autor je vegan, jeho blog najdete zde.