Velkoměsto na suchu

Kapské město ležící v provincii Západní Kapsko je druhé největší město Jihoafrické republiky a díky své poloze mezi dvěma oceány, horám a dalším přírodním krásám i specifické kultuře je jednou z nejvyhledávanějších turistických destinací na jihu Afriky. Za silnou ekonomikou se sem stěhují nejen Jihoafričané z okolních měst, ale také obyvatelé sousedních afrických států. Populace Kapského města se od přelomu milénia téměř zdvojnásobila a s ní v přímě úměře i spotřeba vody, na což nebylo dnes minimálně čtyřmilionové město schopno adekvátně a zavčas reagovat. Připočtěme k tomu ještě sucho, které se opakuje jednou za tři sta let. Již v roce 2007 přitom podle týdeníku The Economist vláda město upozorňovala na nedostatek vodních zdrojů a apelovala na jejich rozšíření. Varovala, že pokud se tak nestane, hrozí vyčerpání v roce 2015.

Kapské město je závislé na šesti velkých přehradách, do nichž se zásoby vody doplňují zejména v zimním období. Tehdy se studená fronta z Antarktidy přesunuje na sever a způsobuje vydatné deště v horách, odkud voda stéká do nížin. Když tedy v zimě 2015 (v JAR je zima od června do srpna) nezapršelo, představitelé města lehce znervózněli a zavedli sérii zatím velmi mírných opatření. Domácnostem pod pohrůžkou zvýšení tarifů za vodu nařídili snížení stávající spotřeby o 10 procent. Vydali také seznam doporučení, že by měli obyvatelé méně napouštět bazény, kropit záhony a mýt auta pouze užitkovou vodou. Spotřeba města se snížila a pohroma byla prozatím zažehnána. Kdo však podobně účinná řešení nehledá, je vláda. Ta sice Kapské město v minulosti varovala, ale sama dále distribuovala většinu vody z přehrad farmářům za dotované, velmi výhodné ceny. Zemědělství přitom tvoří pouhá čtyři procenta hospodářství provincie Západní Kapsko. Ke vzniklé situaci tak přispělo nejen plýtvání a sucho, ale i neprůhledné hospodaření města i vlády. Když se suchá zima opakovala i následující dva roky, vstoupilo v červnu roku 2017 v platnost přísnější nařízení o denním limitu 100 litrů vody na osobu, po měsíci snížené na 87 litrů. Opatření z února letošního roku s limitem 50 litrů na osobu za den platí dodnes.

Podle průběžných výpočtů byl Den nula, tedy den, kdy dojde voda, stanoven na polovinu května 2018.

Lavor do každé rodiny

Celé naše stěhování do Kapského města v srpnu 2017 proběhlo hodně nakvap a o nedostatku vody jsme se poprvé dozvěděli až po přistání. Řidič taxíku nám cestou z letiště s nadšením v hlase vypráví, že konečně prší a lidem to po posledních třech extrémně suchých zimách dodává optimismu. Stručné, ale o to důraznější poučení o vodě vzápětí obdržíme v našem novém bytě. Pokud prý spotřebujeme více než 87 litrů vody na osobu a den, budeme platit tučnou pokutu. V první chvíli se nám takové množství vody jeví jako ohromné, po dalším pátrání ale zjišťujeme, že průměrná česká spotřeba se pohybuje kolem 110 litrů na osobu, a to ani nemusíte být milovníky dlouhé sprchy nebo horké vany. Vana přitom spolkne až 100 nebo 200 litrů! A tak se brzy začínáme řídit heslem „Every drop counts!“ (Ani kapku nazmar!) a běžná denní rutina se výrazně proměňuje.

foto: Adam Rek

Jako neocenitelný společník při boji se suchem se záhy ukazuje plastový lavor. Ten zachytává takzvanou šedou vodu ze sprchy, z mytí nádobí nebo vaření, kterou se posléze splachuje. Sprcha by neměla trvat déle než dvě minuty, se stopováním času pomůžou třeba speciální úpravy populárních jihoafrických písní pro období sucha, zkrácené na 120 vteřin. Po nedávném snížení limitu na 50 litrů na osobu pak ještě pečlivěji promýšlíme každé praní prádla (naše pračka má spotřebu 75 litrů) tak, abychom se dalšími kompenzacemi do limitu stále vešli. Až počítání decilitrů mě přinutí zastydět se při vzpomínkách na mytí nádobí pod tekoucí vodou v Praze. Zjišťuju taky, že objem jednoho spláchnutí je až 10 litrů pitné vody.

Splachování a konání potřeby je pak kapitola sama pro sebe. Toalety celého města jsou v posledních měsících před očekávanou apokalypsou polepovány plakáty s říkankou „If it´s yellow, let it mellow. If it´s brown, flush it down“, která ve volném překladu nabádá ke splachování pouze v případě opravdové nutnosti. Také my, motivovaní básničkou, splachujeme vodou ze sprchy maximálně jednou či dvakrát denně a dokážeme tak ušetřit až 300 litrů na osobu týdně. Podobně proti splachování pitnou vodou v roce 2010 bojovali v Brazílii. Vtipný animovaný klip doslovně nabádá k „čůrání do sprchy“ heslem „Pee during the shower. Help the Atlantic Forest.“

Celá situace pro nás není úplně neznámá a tolik nás neděsí ani blížící se úplné odstavení kohoutků ― snad každá domácnost někdy zažila přerušení dodávky vody z technických důvodů. Tehdy se žilo z několika napuštěných hrnců a bylo to vlastně dobrodružství. Pokud se ale něčeho opravdu bojíme, je to násilí a rabování, které by mohlo nastat, pokud město situaci prakticky nezvládne. Obavy umocňuje prohlášení Helen Zille, premiérky Západního Kapska: „Výzva, které město čelí, dalece předčí vše, s čím se musela velkoměsta potýkat kdekoli na světě od do druhé světové války přes 11. září.“

Den, kdy vyschnou kohoutky

Jak by život ve městě vypadal, pokud by v květnu 2018 opravdu vyschly všechny kohoutky? Obyvatelé by se každý den vydali s vlastními nádobami a průkazy totožnosti na jedno ze dvou set výdejních stanovišť rozmístěných po městě, kde by bezpečnost a plynulý chod zajišťovaly ozbrojené složky. Zde by si obyvatelé nabrali 25 litrů, což je doporučené denní množství na osobu podle Světové zdravotnické organizace WHO. Na jedno výdejní místo by pak podle hrubých výpočtů denně připadalo zhruba 20 tisíc obyvatel. Na otázky ohledně distribuce vody na výdejních stanicích, zajištění dodávek pro nemohoucí, nepohyblivé nebo ty, kteří jednoduše vodu neunesou, či možnosti odběru za celou domácnost, město zatím neodpovědělo a v lidech zanechalo pocit nejistoty. Nad touto hrůzu nahánějící organizací se již od zveřejnění krizového plánu města pozastavovali nejen lidé v družném hovoru při nákupu lavorů, ale také uživatelé ve facebookové skupině zaměřené na vodní krizi.

foto: Tereza Reková

Aby město předešlo šíření nemocí nebo násilnostem, jediným místem s nepřerušenou dodávkou vody by vedle nemocnic a vězení byly townshipy, chudá předměstí Kapského města. Odstávka by se dále netýkala nejužšího centra města, kde sídlí restaurace, hotely a také kanceláře většiny velkých firem, kde pracují tisíce místních lidí.

Recept na mor

Úsporná opatření pomohla snížit spotřebu vody na polovinu, město však ještě nemá vyhráno. Kolem 50 procent obyvatel totiž stále užívá více než potřebuje. Město bohužel neprokázalo pružnost v dohlížení na druhou půlku obyvatel a v nastavení spravedlivého vymáhání pokut za překračování limitů.

K úspoře nepomáhají ani někteří turisté, jak potvrzuje i naše osobní zkušenost. Přes tenkou zeď sousedního apartmánu, pronajímaného přes Airbnb, často slýcháme napouštění vany, zatím co se zkroušeně mydlíme žínkou za poslechu dvouminutových písniček.

Schizofrenie města, které čelí katastrofě, ale jeho obyvatelstvo není v přístupu k šetření příliš zodpovědné, nás provází od počátku pobytu. Jinak tomu není ani po vánočních prázdninách v lednu, kdy se z Evropy vracíme do parného léta. Flegmatismus pozorujeme v kavárnách a restauracích, kde podávají kohoutkovou vodu v nesmyslně velkých lahvích, aby ji následně nedopitou vylili do dřezu. Město do poslední chvíle benevolentně ponechává úsporné kroky pouze na majitelích soukromých nerezidenčních podniků a jejich vůli. Ve městě nás zaráží napuštěné fontánky a absence osvěty v ulicích, kde na stavbě voda teče plným proudem. „Připomíná to moment, kdy máš obavy o své zdraví, ale prostě je ignoruješ, dokud se neválíš ve smrtelných křečích na podlaze,“ komentuje situaci trefně jihoafrická blogerka Natalie Roos.

foto: Tereza Reková

Laxní přístup pak ostře kontrastuje s momenty absolutní hysterie, kdy lidé skupují celé kartony vody, plastové nádoby, nebo dokonce dětské bazénky a odmítají se s kýmkoliv rozdělit, což vede k potyčkám a v extrémním případě vyvěšování fotografií hamižných hříšníků do zmíněných facebookových skupin. K uklidnění nálady nepřispívá ani město, jež zveřejnilo online mapu, která ukazuje spotřebu jednotlivých nemovitostí. To vede ke konfliktům mezi šetřícími a marnotratnými sousedy, často navíc zbytečným. Mapa totiž nerozlišuje případy, kdy vyšší spotřebu způsobil únik vody skrze prasklé potrubí. Takových případů město eviduje mnoho, protože následkem poklesu tlaku vody se zkorodované trubky často protrhnou.

Nad rušnou ulicí Strand ještě v lednu poblikává velký nápis „Think water“ (Neplýtvej) ve vánočním vyvedení. A zatímco si 50 procent obyvatel stále pokoutně kropí trávníky, napouští bazény a myje auta, druhá polovina provádí hygienu v lavorku a ti vynalézavější na diskusních fórech řeší plusy a minusy konání velké potřeby do igelitky poté, co dojde voda. „Perfektní recept na mor,“ komentuje tento vážně míněný nápad ironicky jedna z diskutujících.

Také my si kupujeme pro jistotu vodu do zásoby. Někteří si na zahradách chtějí nechat hloubit studny, i když aktuální čekací doba je přibližně rok. Stále nám však ještě teče voda z kohoutků. Takové štěstí ale nemají obyvatelé několika rozlehlých townshipů, situovaných jen pár kilometrů od bohatého centra města s mrakodrapy. Na tato předměstí bylo během apartheidu násilně přesouváno černošské a takzvaně barevné obyvatelstvo, zatímco jeho původní čtvrti v centrech měst musely ustoupit zástavbě pro privilegovanou bílou vrstvu. Do dnešních dnů tu žijí statisíce lidí a míra kriminality je přímo úměrná vysoké nezaměstnanosti. Kapské město, domov a dovolenková destinace bohatých elit, je i po pádu apartheidu rozděleno na dvě nerovnoměrné enklávy, které se nedaří propojovat, a obrovské sociální rozdíly jsou patrné na každém kroku. V townshipech je podle The Economist voda vypnutá i třikrát týdně a v důsledku nízkého tlaku se čekání na vodu z kohoutku společného pro celou ulici protáhne na hodiny. Pro zdejší obyvatele není splachování vodou v kbelíku novinkou, jak pro The Guardian situaci popisuje Makoma Lekalakala, ředitelka ekologické organizace Earthlife Africa: „To děláme v townshipech pořád,“ říká, „stejně jako se myjeme v kbelících. Já se poprvé v životě normálně sprchovala, když mi bylo dvacet.“ Terénní pracovníci místních organizací tak v suchu vidí i šanci, skrze kterou si obyvatelé Kapského města uvědomí, čím lidé v townshipech desítky let procházejí. Tuto domněnku potvrzuje pro CNN fotografka Melissa Delport z bohaté čtvrti Sea Point: „Sprchujeme se dvakrát týdně s použitím žínky, vodou pak splachujeme. Protože mám auto, pro vodu si můžu dojet. Mnoho lidí z chudších poměrů to má ale mnohem těžší, a to nejenom po dobu krize.“

foto: Adam Rek

Tančení v dešti

S pokročilým létem a Dnem nula za dveřmi je změna konečně viditelná i ve městě, které začalo brát osvětu vážně. Ani ve většině dražších podniků si dnes neumyjete ruce vodou a mýdlem, ale budete odkázáni na dezinfekční gel. A pokud je voda skutečně třeba, poteče z jediného kohoutku opatřeného úsporným perlátorem. Chce se proto věřit, že šetření se konečně stává celospolečenskou věcí cti.

I přes řadu nepříjemností a hádek převažuje mezi lidmi, alespoň z naší zkušenosti, soudržnost a dobrá nálada. Kamarád Retief nám během grilování nadšeně ukazuje dva barely plné dešťové vody, kterou při nečekané průtrži mračen nachytal, lidé sdílejí videa, kde tančí v toužebně očekávaném dešti, a všichni věří v lepší zítřky. Řidič Uberu mě jako ateistku přesvědčuje o existenci božího hněvu, ale pokud se ze situace poučíme, určitě nám prý pošle i déšť. „On nás v tom přece nenechá,“ pokyvuje hlavou Leviticus, když projíždíme ucpaným městem.

foto: Adam Rek

Den nula byl k velké úlevě všech obyvatel města nedávno odsunut na rok 2019. Město si ale dobře uvědomuje, že pouhé úspory a déšť situaci dlouhodobě nezachrání. Přistupuje proto k novým řešením v podobě hloubení studní či stavby odsolovacích stanic. Doufejme, že Kapské město stejně jako brazilská, australská nebo kalifornská města čelící v minulosti extrémnímu suchu toto období překoná a nestane se historicky prvním velkoměstem bez vody.

Autorka je historička umění a od srpna 2017 žije v Jihoafrické republice. Kontakt: tereza.mleckova@gmail.com.