Víc než jen tráva

„Při přemýšlení a práci s konopím se před vámi otevírají stále nové a nové obzory,“ přesvědčuje Michal Ruman z občanského sdružení Konopa, které sází na konopnou cestu do udržitelnější budoucnosti. „Ve srandě říkám, že na konopí se vytváří závislost. Kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Potenciál jeho využití je totiž nezměrný, ať už se vydáte cestou sanace ekologických zátěží nebo výroby sportovních potřeb,“ dodává. Nakolik přehání?

Na džíny i do lahváče

Všestrannost konopí zaujme už při pohledu na rostlinu samotnou. Využít jde totiž „do mrtě“ celá. Ze semínek si můžete vylisovat trochu oleje anebo je s chutí slupnout, jako to dělávaly generace před námi. Nejčastěji se však stále používají jako ceněný ptačí zob a návnada na ryby. Uvidíme, zda více strávníků přivábí první české konopné pivo, stáčené pod švýcarskou licencí v Nové Pace (chmel je s ním ostatně nejpříbuznější rostlina).

Stonky zase ukrývají nejdelší a nejpevnější vlákna v rostlinné říši, což je předurčuje zejména k textilnímu využití. Bývají až čtyřmetrová a díky své pružnosti mohou být oproti bavlně i osminásobně pevnější; v trvanlivosti ji předčí čtyřikrát. Proto si nakonec Levi Strauss vybral pro své první džíny právě konopí.

Proti bavlně mluví i její vyhlášená náročnost. Patří totiž mezi jednu z nejvíce nenasytných plodin, co se týče hnojení a chemického ošetření. Oproti lnu je zase konopí dvakrát až třikrát výnosnější. Navíc podobně jako termotričko to konopné v létě chladí, v zimě hřeje a odvádí vlhkost. Pohlcuje i veškeré UV záření a je vhodné pro alergiky.

Dřevnatý vnitřek stonku zvaný pazdeří se zas výborně hodí k topení. Slisovaný do briket zahřeje lépe než hnědé uhlí, navíc bez fosilního stigmatu a s minimálním množstvím popela i oxidů síry. Díky schopnosti nasát až pětinásobek své hmotnosti se pazdeří výborně hodí i jako podestýlka.

Všelék místo betonu

Tím jsme pozitivní konopný trip zdaleka neskončili. Mimořádný potenciál ukrývá třeba oblast stavebních materiálů, zejména izolačních. Důvody přibližuje docent Josef Chybík z brněnské fakulty architektury: „Konopné materiály vynikají pevností, lehkostí a trvanlivostí. Izolace má možná trošku horší vlastnosti, ovšem v ochraně před letním horkem nad skelnou vatou vede. Také příjemně reguluje množství vzdušné vlhkosti. Odolává požáru, hnilobě, hmyzu i hlodavcům. A samozřejmě má v porovnání s betonem či polystyrenem velmi úzkou ekologickou stopu.“

Z konopí je též možné připravit papír, který je odolnější a dá se vícenásobněji recyklovat než klasický dřevitý. Navíc časem nežloutne, což dovoluje ekologicky přijatelnější bělení. A protože konopný papír dobře odolává rozkladu, používá se nejčastěji pro výrobu bankovek, cenných dokumentů, ale i cigaretových papírků.

Zapomenout nesmíme ani na léčivé aromatické listy a květy. Ne nadarmo se totiž konopí říkávalo panacea, tedy „všelék“ (k léčivým účinkům více 7.G 2/2006). „Uživatelům prostě přináší šetrné alternativy — nealergenní, kvalitní, většinou příjemné na pohled, dotyk, chuť i vůni,“ shrnuje konopný obhájce Ruman.

Nedosti na tom, pozoruhodnými vlastnostmi je ověnčen i pěstební proces. Tato původně středoasijská rostlina má vysokou schopnost adaptovat se na prostředí. Charakteristické listy na nás proto mohou zamávat prakticky kdekoli na zeměkouli, snad kromě mimořádně chladných či naopak vyprahlých oblastí. Při zachování správného osevního postupu navíc konopí půdu odpleveluje, obohacuje ji vrstvou humusu, a dokonce z ní vytahuje těžké kovy. Velkým konopným trumfem je také až čtyřikrát větší výnosnost bio-hmoty než u lesa.

Zkrátka, samá pozitiva, zdá se.

Od špagátku k autu z trávy

Nelze se proto divit, že otisk konopného provázku najdeme již v čínské keramice staré deset až dvanáct tisíc let. Význam konopí byl v této zemi dokonce tak veliký, že se jím v určitých obdobích platily daně.

Když se ve středověku tato bylina dostala do Evropy, brzy se stala běžnou součástí skoro každé oblasti života. Co jiného než konopné plachty svázané lanovím téhož původu mohly dopravit Kryštofa Kolumba k břehům Nového světa? A zřejmě nebude ani těžké odhadnout, na čem bylo o tři století později sepsáno Prohlášení nezávislosti USA.

Dalšího vrcholu dosáhlo konopářství se vzestupem manufakturní výroby na počátku 19. století. Z konopných polí v té době pocházela většina papíru, barev či oblečení. Kolonialismus a rozvoj strojní sklizně však znamenaly pro nezdolnou kytku, jež je však náročná na technologické zpracování a ruční práci, ústup ze slávy. Do popředí se začala tlačit bavlna, dřevěný papír a ropa.

Labutí píseň na konopné motivy zazněla ve třicátých letech minulého století. V té době se úspěšně rozvíjel nový vědní obor — chemurgie. Odvětví, prosazované mezi jinými Thomasem Alvou Edisonem, usilovalo o výrobu přírodních plastických hmot a biopaliv. Tlak petrochemických, farmaceutických a dřevařských firem však v roce 1937 napomohl přijetí „protidrogové legislativy“ vládou Spojených států. Změnu nepřinesl ani Henry Ford, který v roce 1941 představil automobil, z převážné části „vypěstovaný“. Byl o třetinu lehčí než tehdejší vozidla a poháněl jej rostlinný olej.

Během druhé světové války protikonopný zápal trošku povadl, ovšem posléze většina zemí západní Evropy příklad USA následovala. Pěstební plochy, avšak pod výrazným státním dohledem, zůstaly zachovány pouze ve Francii a Španělsku.

Poté, co se v polovině 80. let podařilo vyšlechtit odrůdy s mizivým obsahem omamných látek (jakkoli konopí seté jich vždy mělo na rozdíl od indického beztak minimum), však konopí, zdá se, nabírá druhý dech. Získaný přídomek „technické“ otevřel konopářství dveře na evropská pole. Zároveň odstranění dvojpohlavnosti rostliny zvýšilo výnos semínek a nové technologické postupy usnadnily sklizeň i zpracování. Pěstitelská plocha v EU se tak dnes pohybuje již okolo 15 tisíc hektarů (pro srovnání:  je to stejně, kolik ho kdysi rostlo jen na našem území).

Navazování na sýkorku

Konopnou renesanci také nedočkavě vyhlížejí mnozí našinci. I u nás si totiž tato rostlina vypěstovala slušnou tradici. Zejména v 18. století zažívalo textilní konopářství nebývalý rozmach, postupně ovšem zájem uhasínal. Nic nepomohlo, že konopí mezitím pevně vrostlo do tuzemské kultury — stačí vzpomenout zámek Konopiště, sýkoru konopku či obsah nejedné lidové rýmovánky.

Definitivní rozloučení s českým územím přišlo v roce 1955. Tehdy se konopí vydalo na Slovensko, kde po třech desetiletích vyšumělo do ztracena. Poněkud paradoxně přitom bylo zakázáno až v roce 1996. Tři roky nato však obstálo před bedlivým státním dozorem a jeho technická varianta se směla vrátit na pole.

Od té doby se konopný byznys nesměle rozvíjel. Důležitou změnu přinesl rok 2005, kdy vznikla zastřešující organizace — Konopářský svaz ČR. „Zaměřili jsme se na menší plochy v jednotlivých regionech s tím, že uprostřed přibližně stokilometrového pomyslného kruhu budou postupně přibývat malé zpracovatelské provozy a přidružená výroba,“ líčí zakladatelskou vizi předsedkyně svazu Marie Široká.
A podle jejích slov si nevedli zle: „Dá se říci, že se nám záměr dařil: v roce 2007 jsme byli s přibližně 1600 hektary čtvrtými největšími producenty konopí v zemích EU. V provozu byla celkem čtyři centra na zpracování stonku. Postupně vznikali i první výrobci.“

Biokytky z Transylvánie

Během let vykvetla spousta nápadů, co vše se dá z konopí ukutit. Zřejmě nejsilněji to platí u kosmetiky a potravin. Rozvinula se i tuzemská výroba briket, s novinkami se ale chystají třeba i obuvníci. Pozadu nezůstalo ani stavebnictví. Mediálně známé, jakkoli nepříliš přesvědčivě působící, je budování konopného domu na Litoměřicku rukou svérázného nadšence Petra Žáčka. Podle Josefa Chybíka se nicméně konopí začíná šířit i dál: zejména v podobě tepelně či zvukově izolačního materiálu. Probouzí se i zájem o „betonové“ desky z lisovaného pazdeří, osvědčené například ve Francii.

Někteří ze zarputilých fanoušků konopí pak možná ani netuší, že ho často pokuřují hnedle nadvakrát: tradičním velkoodběratelem je totiž olšanská továrna na cigaretové papírky. Netradičně naopak může působit pěstování pro výrobu bioplastů. Kvůli potížím s recyklací „vyjetých“ vozů tak bývá v některých autech i pár desítek kilogramů vysoce odolného „konoplastu“.

Většina představených výrobků má sice v různé míře původ u českých zemědělců, podíl dovozu je přesto značný. Zvláště textilní konopí většinou pochází buď z Maďarska, Rumunska, anebo čím dál častěji i z Číny. A právě původ čínských látek bývá tradičně obestřen aurou tajemství. Pochybnosti se vznášejí hlavně nad takzvaným máčením stonku, kdy se ve vodních nádržích značně nešetrně odděluje vlákno. Přestože tato metoda ohrožuje kvalitu vody, dosud se využívá i ve východní Evropě. V EU ji nicméně často nahrazují pouze chemikálie. Podle Marie Široké u nás už nešetrné metody zmizely: „U konopí sklizeného v České republice probíhá takzvané rosení, kdy se stonek rozrušuje přírodní cestou.“

Kvůli neprůhlednému původu zahraničního konopí má tím spíše smysl poohlédnout se po certifikátu. Zvlášť když už se místy biokonopaří i u nás. David Festa z firmy Ecovoice, obchodující s oblečením z biobavlny a biokonopí, vysvětluje: „Stoprocentní biokonopí z Transylvánie dodává pouze firma Ecolution. Ostatní prodávají směsi, často s bavlnou. A o fair trade v současnosti podle mých informací nikdo neuvažuje. Ecolution o něj usilovali, ale z hlediska členství Rumunska v EU už je to asi passé.“

Přešlapování na křižovatce

Navzdory všem uvedeným pozitivním vlaštovkám se však v posledních letech tuzemské konopné odvětví ocitá na křižovatce. „Nedá se sice říct, že by přešlapovalo na místě, žádný dynamický rozvoj se ale nekoná,“ ohlíží se Michal Ruman. V důsledku hospodářské krize totiž poklesly ceny vlákna a následovalo uzavření nebo omezení provozu i u českých zpracovatelů. V návaznosti na to loni poklesla osetá plocha na necelých tři sta hektarů, tedy na úroveň začátku dekády. „I tak má ale konopářství u nás celkem slušně našlápnuto. Objevily se nové technologie, zemědělci se už plodinu naučili pěstovat, sklízet i zpracovávat,“ optimisticky hledí do budoucna Marie Široká. „Mnohem dál je i distribuce. Po první živelné vlně se snad vytvářejí propracovanější a trvanlivější podnikatelské záměry,“ nehází flintu do konopí ani Ruman.

Pořád však platí, že většímu rozšíření konopářství stojí v cestě množství překážek. „Vedle nedostatku zpracovatelských kapacit a váznoucího odbytu, na kterém se podepsala i krize, mezi nimi stále vede naprostý nezájem státu,“ má jasno Marie Široká. Naráží na nedostatečnou podporu ze strany ministerstva zemědělství, ale i na legislativní a administrativní překážky provázející pěstování „nebezpečné“ byliny.

Nízké znalosti a nezvyk zas podle Josefa Chybíka stojí za dosavadním malým rozšířením konopí mezi stavaři. Zásadní překážkou je i ostych panující mezi zemědělci. Ti o konopí stále mnoho nevědí, navíc počáteční neúspěšné pokusy o sklizeň klasickou technikou mnoho z nich odradily. To potvrzuje i Michal Ruman: „Překážkou, přes kterou stále klopýtáme, je především technika. Pevné vlákenné stonky se totiž špatně sklízí. A kupříkladu tírenský stroj na jejich zpracování dnes v Česku neběží ani jeden.“

Za další překážky Ruman považuje omezený pohled veřejnosti, často jen umanutě rozumující, zda se konopné tričko dá „hulit“ nebo jestli mě konopný olej „zmastí“. Zapomenout podle něj nelze ani na obrovský tlak agrochemických konglomerátů, v českém případě navíc stále zapřažených ve vleku kolektivizace. „Existují také snahy o omezení decentralizovaného šíření konopí, o monopolizaci a zvyšování závislosti zemědělců na výrobcích osiv, hnojiv a chemických postřiků,“ uzavírá výčet obtíží.

Vstříc chemizovaným mackům?

Dotýká se tím dilemat, která přinesly aktuální změny v konopaření. Kotrmelce se totiž nevyhnuly ani původním idejím. Vystřízlivění z vidiny decentralizované alternativní sítě sdružující drobné pěstitele lze cítit ze slov předsedkyně Široké: „Je otázka, jestli v době, která evropskými dotacemi nahrává jen ekonomicky silným, mají malí farmáři vůbec šanci na přežití. Kvůli hospodářské krizi se jeví jako nutnost jít cestou ,silných‘ zahraničních subjektů, které si budou nasmlouvávat pěstební plochy v Česku.“

Je zatím předčasné soudit, co by posun ke konopnému velkobyznysu znamenal. Již nyní lze nicméně leccos odhadnout. Třeba z toho, že drahé sklízecí stroje tlačí farmáře k osívání co největších ploch, aby se koupě vyplatila. Na drobné konopáře by si proto při představě monokulturních plantáží vsadil asi málokdo. Nabízí se také obavy ze vzniku velkých monopolů, nárůstu dopravy a vytržení z lokálního podhoubí.

Vidinu širých konopných lánů připomíná i osud energetických plodin. Hlavně díky nenáročnosti rostliny se nabízí otázka, kolik podnikavců by zlákalo osít s vidinou trochy bionafty některou „méně jakostní“ louku, pastvinu či nevyužitou divočinu.

Tlak by velmi pravděpodobně vzrostl i na intenzifikaci produkce. Konopí je totiž sice schopno růst rychlostí až centimetr denně, jeho vyhlášenou odolnost a přizpůsobivost je ovšem v takovém případě nutné o něco povzbudit. Pokud totiž chcete zajistit větší výnosy, stává se z konopí docela pořádný jedlík. V průmyslovém konopném zemědělství tak vedle chlévské mrvy zaujímají místo i průmyslová hnojiva. A masivnějšímu užití chemických postřiků zřejmě stojí v cestě jen prozatímní řídké rozmístění políček, jejich malý rozsah a střídání osetých ploch, díky čemuž se žádný „škůdce“ zatím neukázal. Pořádný konopný macek také vyžaduje až dvakrát více vody než obiloviny, příjemné teplíčko a úrodnou půdu. V zahraničí proto již dumají i nad nějakým tím genetickým „vylepšením“.

„Na hodnocení dalšího vývoje je zatím příliš brzy. Věříme ale, že konopí nabere nový dech,“ vybízí ke zdrženlivosti v prognózách Marie Široká. Vyčkejme tedy, zda bude konopí i nadále oplývat étosem sympatické alternativy, anebo se promění ve výnosný mainstreamový byznys, jako se to stalo u pěstování biopaliv.