Z dětského domova do Symbiosu

„Když jdete z dětského domova, tak jdete s holým zadkem,“ konstatuje prožitou skutečnost devatenáctiletá ajťačka Katka. „Stát nad těmito případy zavírá oči. Když jsem potřebovala pomoct sehnat bydlení, peníze do začátku, abych nemusela řešit práce a brigády a měla čas na školu, nikdo, žádný projekt nepomáhal.“ Výše odchodného je z její zkušenosti různá, někteří dostávají i třicet tisíc, mezi ně ale Katka nepatřila. „Já jsem měla strašně málo peněz,“ vzpomíná na svůj odchod. „Neměla jsem nikoho, na koho se obrátit. Kolikrát jsem si říkala, v jaké to žiju zemi.“

Do Symbiosu se přihlásila, aby se podle vlastních slov stala „svým pánem“. To se jí zatím daří. „Jsem samostatná, platím nájem, brigádu jsem si našla zastávku odsud, a dokonce tu mám i kamarády, se kterými trávíme společně čas,“ pochvaluje si. Měsíčně má dost peněz na zaplacení nájmu a jídla. Na nic jiného jí peníze nezbydou. Přesto je tu spokojená. „Jsem za Symbios ráda, konečně je v Česku něco, co má potenciál a smysl.“

Jako velkou výhodu sdíleného bydlení vidí to, že na rozdíl od dětského domova jsou tady všichni podobně staří a mohou spolu trávit volný čas i mimo byt na ulici Křenová. „Je hrozně super, když bydlíte v baráku, kde všechny sousedy znáte,“ rozhlédne se po ostatních.

Po pádu kasárenského režimu

Podle Bohuslava Binky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který Symbios založil a garantuje, u nás každoročně opouští domovy přibližně sto padesát mladých lidí bez zázemí a dalšího plánu, kam směřovat. „Není to tak, že bychom potřebovali Symbios pro sto padesát lidí, existují i další organizace, ale lidí, kteří pomoc potřebují, je víc.“ Zkušenost s podporou mimo Symbios má i budoucí maturantka Marie, která sem přišla z pěstounské péče. Na projekt se těšila rok. „Mám známé v jedné neziskové organizaci, kteří pomáhají s praktickými věcmi, ale jenom tak, že poskytnou informace. Nemají peníze ani prostředky na to, aby udělali cokoliv jiného, je to smutný,“ povzdechne si.

foto: Jája Pivcová

Pro mladé lidi je navíc těžké ocitnout se najednou bez jakýchkoliv pravidel po letech strávených v režimu, který každý den přesně rozděluje podle toho, kdy se jaké činnosti vykonávají. „Podle mého názoru není vůbec divu, že nemalá část z nich skončí jako bezdomovci, že prostě tu situaci neutáhnou, když stát vymyslel strukturu vstupu do života ve stylu ,Postarej se sám‘,“ zachmuří se Binka.

Pro Symbios našel inspiraci v nedaleké Vídni, kde funguje soužití lidí bez domova a studentů v projektu VinziRast-mittendrin. Sdílené bydlení začalo v Brně oficiálně fungovat letos v červenci a do projektu je celkem zapojeno dvacet pět lidí, z toho šestnáct nájemníků. Symbios má být mimo jiné i místem, kde si mohou mladí lidé z dětských domovů relativně bezpečně uvědomit, jaké jednání je za hranou. „Já to teď řeknu ošklivě, ale když padne ten kasárenský režim, neznamená to, že si mohu dělat, co chci. Když jim ten student řekne: hele, takhle to úplně nejde, je to lepší, než kdyby jim to říkala nějaká autorita,“ doplňuje Binka.

Učit se od sebe navzájem

Jednou z předpokládaných funkcí Symbiosu je i přenos pozitivních vzorců chování. Podle Binky i mentorky projektu Alice Tiché, která je spolu s kolegyní obyvatelům bytů každodenně k dispozici, tu probíhá nevědomé učení se smyslu pro odpovědnost. Například v situaci, kdy jeden student potřeboval jít ráno do práce a říkal, že už si žádné pivo nedá, že už je pozdě. „To je přesně ten moment — Aha! Mám nějakou zodpovědnost, musím se podle toho chovat už ten předchozí den,“ uvádí Alice.

Studenti ale zdůrazňují, že se jedná o proces obousměrný. „Přijde mi, že my jako studenti máme být příkladem lidem z dětského domova, ale ono to tak vlastně není. Když si vezmu Pepu nebo Michala, kteří pracují víc než já, tak jsou pro mě v tomto ohledu vzorem, “ hodnotí vzájemnou inspiraci Magda, studentka psychologie z Masarykovy univerzity. Právě Pepa byl jedním z těch, kteří využili možnost nájem zpětně doplatit. Na Symbiosu se ocitl v červenci, týden po obdržení výučního listu, ale práci se mu podařilo najít až v září. „Sice to má teď hodně náročné a je to hodně peněz, ale je vidět, že tenhle projekt je dobrý a že nám v tomhle vychází vstříc. Nevím, jak by to s ním jinak bylo,“ zamýšlí se nad osudem kamaráda Marie.

foto: Jája Pivcová

Na Křenové takto bydlí v nově zrekonstruovaných bytech 2+1 šestnáct mladých ve věku devatenáct až dvacet sedm let. Všechny byty jsou velké přibližně padesát metrů čtverečních a jsou řešené tak, aby měl každý z dvojice vlastní pokoj. Koupelnu a kuchyň mají společnou. Na začátku sdíleli ve více lidech šest ledniček a dvě pračky, postupně si však někteří dokoupili vlastní. Stejně tak na vzájemné domluvě záleží nákup mikrovlnek, varných konvic nebo čisticích prostředků. Dvojice utvořili během týdenního adaptačního pobytu na začátku letošních prázdnin. Na konci pobytu napsal každý na papírek, s kým by chtěl bydlet, ale i s kým ne. Dvojice mohly být smíšené, ale nakonec se žádná taková neutvořila. „Podle těch preferencí to vyšlo a pro nás to byla strašná úleva, protože to byl největší úkol seznamováku, aby si všichni sedli tak, jak potřebovali,“ pochvaluje si Tichá.

Týden je ale málo na to, abychom někoho poznali. Marie, Katka, Magda i Patrik působí dojmem, že jsou zatím se svými spolubydlícími spokojení, opravdový „fullhouse“ je tu ale až od poloviny září, kdy začal semestr, takže nyní teprve zjišťují, jak se jim spolu bydlí. „Pepa si mě vybral a myslím, že jsme si velice sedli. Překvapil mě jeho humor a ochota,“ je s dosavadním vývojem spokojený Patrik, student Mendelovy univerzity, který si hledal bydlení a nechtěl bydlet sám. „Tady to bylo ideální. Každý den mohu potkat někoho jiného, a když nebudu chtít, zalezu do pokoje a budu mít klid.“

Zodpovědnost přichází s volností

Podle Binky mladým bez domova nepomůže, když za ně někdo bude pořád platit nájem, ale když jej budou moct zaplatit po první výplatě nebo na splátky. A nepomůže jim ani to, když jim bude dokola přikazováno, co mají dělat, ale naopak když se budou mít s kým poradit v situaci, kdy mají posledních pět set korun na zbytek měsíce. Potřebují někoho, kdo si tím projde s nimi. „V té první etapě běhu samostatného života nepotřebují někoho, kdo je vezme do náruče a odběhne to za ně, ale někoho, kdo to poběží s nimi,“ vysvětluje. Nájem se dá dvakrát odložit, ale přes další odklady nejede vlak a člověk v projektu končí. „Pro nás je důležitá svoboda, ale také zodpovědnost — co si navařím, to si sním,“ říká Binka, který je připravený se s neplatiči rozloučit.

foto: archiv Symbiosu

Se současnou podobou přípravy mladých lidí na odchod z dětských domovů nesouhlasí ani Tichá, vystudovaná psycholožka věnující se práci s dětmi a mladistvými. Podle ní dětské domovy mladé lidi před odchodem straší tím, co je čeká, a to jim situaci neulehčuje. „Celý rok je děsí, že to nezvládnou. My jim to necháváme volné — máme tě rádi, ale je tvoje rozhodnutí, co s životem uděláš. Snažíme se v nich probudit důvěru v sebe samé, aby vše dělali kvůli sobě, a ne nějakým vnějším tlakům.“

V Symbiosu se často řeší i záležitosti běžného života, s nimiž se mladí z dětských domovů dosud vyrovnávat nemuseli. Například placení popelnic, shánění praktického lékaře nebo změna bydliště. „Neorientují se v tom, takže je na nás, abychom jim včas řekli, než bude nabíhat nějaké penále,“ popisuje náplň své práce Tichá. „Hodně mi pomáhaly se změnou školy, je super, že toho na mě nebylo tolik,“ chválí práci mentorek Marie.

Komunikovat a neodsuzovat

Symbios se snaží pomoci i v komunikaci. „Já jsem bývala dost osamělá. Na jednu stranu jsem byla zvyklá na svůj klid, na druhou stranu mi ten sociální kontakt chyběl,“ přiznává Marie. Popisuje, že teď je to pro ni v rovnováze a příjemné. Se spolubydlící Kristýnkou nejsou ani jedna typ, co by vyhledával společnost, ale užívají si každodenní chvilku klidu spolu. „A s Kristýnkou, i když přijde po práci v jedenáct, si sedneme a fakt si povídáme,“ dodává.

Člověk, který opustí dětský domov, se nemá kam vracet. „Nedokážu si představit, že bych v osmnácti odešel z domu, nestýkal se s nikým a neměl žádnou podporu,“ přiznává Binka. Právě v Symbiosu mohou mladí lidé budovat úzké vztahy s kamarády i mentory. „Vidět, že vás ostatní přijímají takového, jaký jste, je dobrá zkušenost,“ myslí si mentorka Tichá. Jejím úkolem je být spolu s kolegyní Eliškou obyvatelům Symbiosu k dispozici při řešení problémů — od konfliktů se spolubydlícím přes finance až po protékající pračku. „Když je nějaký průšvih, fakt přijdou, nenechávají to vyhnít,“ směje se Alice a zdůrazňuje, že nejdůležitější je ta včasnost, aby pak společně mohli pracovat na řešení.

Vedle mentorek, které jsou po ruce neustále, si obyvatelé Symbiosu můžou jednou za tři týdny promluvit na komunitním setkání. „Nemají povinnost nám nic sdělovat, ale chceme vědět, jak vypadají, jak se jim daří a jestli nepotřebují něco z praktických věcí, třeba žaluzie na oknech, “ vypočítává Tichá důvody, proč je komunitní setkání povinné. Pro mnohé je to i příležitost, jak vyřešit neshody při úklidu. Kdo někdy bydlel na studentském bytě, ví, o čem je řeč. „Každý má představu o pořádku jinou a těžko se to srovnává,“ směje se Alice. „To je tady nejčastější, ty hádky skrz uklízení,“ dává jí za pravdu Marie. Na komunitních setkáních se též domlouvají témata plánovaných workshopů. „Přicházejí s nápady, o co by měli zájem, a na nás potom je to zorganizovat,“ vysvětluje Alice. Zatím se všichni shodli na finanční gramotnosti, angličtině a přípravě k maturitě.

Koho při čtení napadlo, že to všechno musí někdo platit, má pravdu. Symbios funguje díky grantu Evropské unie, z něhož se dají čerpat peníze po dobu osmnácti měsíců — v tomto případě jde o bezmála dva miliony korun do května příštího roku. S rekonstrukcí domu pomohl brněnský magistrát i městská část Brno-střed, Masarykova univerzita je s projektem spjata od samého začátku. Všichni byli vůči projektu otevření. „Za celou dobu jsem nepocítil nic negativního, prostě nás chtěli podpořit,“ podotýká Binka. Mladiství mohou byty obývat čtyři roky, poté by je měli být schopni opustit. Úspěšnost projektu bude podle Binky možné hodnotit přibližně po třech letech fungování, stejně tak jsou zatím předčasné úvahy o jeho rozšíření. „Teď fungujeme dva a půl měsíce, ale že je něco takového potřeba, to mohu říct rovnou,“ tvrdí Binka.

Přesto je Symbios leckomu trnem v oku. „Mnozí ten projekt odsuzují už jen z jedničky, jak se říká, a přitom o něm nic neví,“ mrzí Patrika, který si přečetl komentáře pod článkem, který už o Symbiosu vyšel online. Společně s ostatními si tak do budoucna přeje, aby sdílené bydlení na Křenové pomohlo otevřít mnohým oči a inspirovalo další města.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakt: jajapivcova@gmail.com.