Z krabice Plunkettovy nadace

26. února 2004 /

Slíbené pokračování o družstvech, která za první republiky rozkvetla, s nástupem komunistů vzala za své a ani s listopadovou změnou režimu nedokázala obnovit svoji zašlou slávu.

V minulém čísle jsem psala o své výpravě do knihovny Plunkettovy nadace nedaleko Oxfordu, kde jsem v jedné krabici objevila zajímavé texty z období naší první republiky. Dnes již dávno mrtví čeští i další autoři tu popisovali systém družstev, který byl u nás v té době na vrcholu své slávy. Zahrnoval nejen známé kampeličky, jichž bylo v roce 1937 v tehdejším Československu přes sedm a půl tisíce, ale také například úvěrní družstva typu Schulze-Delitzsch, bytová družstva, zemědělská, zásobovací, skladovací a odbytová družstva, družstevní mlýny, družstva na zpracování cikorky, lihovarnická družstva, a dokonce družstva elektrifikační — československý unikát. Prvorepubliková družstva většinou fungovala na demokratickém principu (jeden člen — jeden hlas), byla vlastněna svými členy a třeba na českém venkově se jim podařilo zcela zlikvidovat lichváře, a přispět tak k přežití spousty drobných hospodářství. Začala jsem tušit, že jestliže dnes hledáme konkrétní alternativy k ekonomické globalizaci, nemusíme možná chodit tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Družstvo Národního divadla

Po návratu domů jsem nalézala další kamínky do mozaiky. Zdá se, že družstva měla v minulosti zásadní podíl nejen na trvale udržitelném rozvoji venkova, ale také na kulturním rozkvětu země. Jak vyplývá z prací dr. Lidmily Němcové a jejích kolegů, existovalo tu v letech 1880 (resp. 1888) až 1952 Družstvo Národního divadla, které se klíčovým způsobem podílelo na vzniku a správě nejen „zlaté kapličky“, ale i dalších významných českých a moravských divadel. K osobnostem, které zasedaly v jeho výboru, patřil po dvanáct let i Karel Čapek. Česká filharmonie, vzniklá jako nezávislé symfonické těleso v roce 1901, měla v letech 1903 až 1945 rovněž družstevní strukturu a pražský orchestr FOK, založený jako družstvo nezaměstnaných hudebníků v době velké hospodářské krize, fungoval jako družstvo mezi roky 1934 až 1952.

Vraťme se ale k umlčeným hlasům z krabice Plunkettovy nadace.

Židé, Češi, Němci

„V roce 1924 vznikla Asociace židovských úvěrových družstev se sídlem v Košicích, jejímiž členy bylo osmnáct družstev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Prosazovala základní družstevní princip, podle něhož na jedné straně nebyla družstva charitativními, nýbrž obchodními organizacemi, které bylo třeba řídit tak, aby na sebe vydělala, na druhé straně byla jejich základním cílem služba drobným obchodníkům a členům nižší střední vrstvy, kterým měla poskytovat potřebné úvěry. V žádném případě se družstva neměla pouštět do spekulační činnosti.“

Autor podotýká, že družstev s výhradně židovským členstvem existovalo v republice koncem 30. let podstatně více, většina z nich se ale oficiálně za židovské neoznačovala. Uvědomíme-li si kontext doby, není ani příliš divu. Ostatně neznáme ani samotné jméno autora tohoto zasvěceného článku o židovských družstvech. Redakce časopisu jej neuvedla s lakonickým vysvětlením: „Vzhledem k tomu, že autor dosud sídlí v Praze, považovala redakce za vhodné jeho jméno zamlčet.“ Článek vyšel v prosinci 1939, v době, kdy válka již začala a hranice byly zavřené. Je tedy velmi nepravděpodobné, že vyvázl. Totéž samozřejmě platí o lidech, o nichž psal.

Ačkoliv družstevní zásady hovoří o otevřeném členství bez rasové a jiné diskriminace, realita předválečné republiky tomu neodpovídala. Družstva totiž byla organizována na etnických principech. Vedle českých a židovských tu byla i družstva německá — ta po válce rovněž zanikla. Většina českých družstev přežila, ale demokratickou strukturu desítek střechových organizací, které vyrůstaly po desetiletí zdola, nacisté zglajchšaltovali v několik přísně kontrolovaných svazů a centrál. Po válce, v článku z roku 1946, jmenuje František Vávra přední činovníky družstevního hnutí, kteří zahynuli za heydrichiády, a hovoří i o těch, kteří přežili: „Ministr zemědělství dr. L. Feierabend naštěstí uprchl do Anglie, pan E. Lustig … unikl do Švédska, pan A. Zmrhal, ředitel spotřebního družstva Včela a současný ředitel Ústřední rady družstev, odešel do Ruska …, manželka dr. L. Feierabenda byla po několik let vězněna v koncentračním táboře Ravensbrücku, kde ji osvobodila ruská armáda.“

Nikoliv čepicí, ale hlavou

Ačkoliv F. Vávra ve svém článku hledí do budoucnosti družstev s nadějí, o pouhé dva roky později, v prosinci 1948, přistává v krabici další dokument. Jeho autor, A. Zmrhal, strávil — jak jsme viděli — válečná léta v Moskvě a v roce 1946 byl zvolen předsedou nově vzniklé Ústřední rady družstev. V tomto textu nalézá cvičené oko nás, potomků, již jasné známky „novořeči“ dob pozdějších:

„Podnětem k produkci již není touha kapitalisty po zisku, ale vyšší zájem, zájem celku. Nyní je třeba, abychom pracovali všichni, a zisk z této práce poplyne opět všem … Nové, lidově demokratické zřízení přebírá mnohé z úkolů družstev a pro jejich činnost poskytuje pevnou základnu. Odstraňuje podnikatelské riziko, které v minulosti družstva velmi zatěžovalo, a naplňuje představy zakladatelů družstevního hnutí. Družstevní hnutí se stává spolutvůrcem nové ekonomiky, pomocníkem při vzniku nového společenského řádu … Naše republika potřebuje nutně dvě věci: jednotu a práci … Ústřední rada družstev nesmí být čepicí na hlavě, nýbrž samotnou hlavou našeho sjednoceného družstevního hnutí … Naši družstevníci si musí uvědomit především to, že družstva nejsou žádné dogma, ale že jsou součástí celkového ekonomického života společenského systému. Nesmí zkostnatět ve svém vývoji, ani spojovat svůj osud se společenským řádem, který je odsouzený k smrti a nepřátelský družstevnímu hnutí.“

Jako nepřátelské družstevnímu hnutí se však záhy ukázal nikoliv k smrti odsouzený kapitalismus, ale právě nové, lidově demokratické zřízení. Tisíce kampeliček a další rozmanitá a vzkvétající družstva byla během několika let zlikvidována prakticky beze stopy. K výjimkám patřila výrobní a spotřební družstva, ani ta se však nevyhnula těžké ruce strany a vlády a rychle ztrácela dosavadní samostatnost. Podobně podřízena centru byla nově zakládaná stavební bytová a jednotná zemědělská družstva, přičemž ta druhá navíc často vznikala ne-li násilím, tedy pod tlakem, který byl od násilí k nerozeznání, jak líčí například Ludvík Vaculík v románu Sekera.

Vzkaz Ladislava Feierabenda

Na dně krabice jsem našla ještě jeden text. Pochází opět z pera Ladislava Feierabenda (1891—1969), s nímž jsme se seznámili již v minulém díle. Tento výjimečný muž, spojený s družstevním hnutím od svých šestadvaceti let, byl v letech 1930—1940 ředitelem střechové družstevní, velkoobchodní organizace Kooperativa a od října 1938 ministrem zemědělství. V lednu 1940, když byla odhalena jeho aktivní účast v odboji, se mu podařilo uprchnout do Londýna. Jeho manželku, jak již bylo řečeno, poté nacisté uvěznili v Ravensbrücku. Ladislav Feierabend sloužil jako ministr financí v exilové vládě, a když se v roce 1945 vrátil domů, nekompromisně jako jeden z mála politiků vystupoval proti oklešťování demokracie komunisty. Po únoru 1948 opět emigroval. V závěru své knížky o československém zemědělském družstevnictví, která vyšla v roce 1952 v New Yorku, píše:

„Během několika let, které uplynuly od převzetí moci komunisty v Československu, byla celá nádherná stavba zemědělského družstevnictví zničena. Muselo k tomu dojít. Družstevní principy a metody vyžadují svobodu jednotlivce a možnost autonomního jednání. Jsou založeny na pochopení, nikoliv nenávisti; na toleranci, nikoliv agresi; na vzájemné pomoci, nikoliv donucování. Jejich cílem je zlepšení ekonomických a sociálních podmínek života. Teorie i praxe komunistů je právě opačná. Vyžaduje masovou podřízenost a individuální poslušnost … Skutečnost je taková, že příběh československých zemědělských družstev má prozatím smutný konec. Ale nejsme dosud ve finále. A zůstává nám nádherný příklad celého družstevního hnutí s jeho úspěchy a ukazuje, co všechno je možné učinit v těch oblastech lidského života, které volají po změně a zlepšení. Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdcích všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.“

Posmrtný život družstevních záložen

Když člověk čte tato slova, napadá ho, co by si pomyslel nadšený družstevní činovník Ladislav Feierabend o renesanci „kampeliček“, která u nás nastala v druhé polovině devadesátých let. Jejich vznik nastartoval benevolentní zákon z roku 1995 — začaly růst jak houby po dešti. V roce 1999 jich bylo 136 a spravovaly okolo deseti miliard korun vkladů. To už ale začínaly hromadně krachovat. Jak se to mohlo stát?

K důvodům patřil zpočátku slabý dohled ze strany státu. „Jeden z problémů byl v tom,“ řekl mi loni zástupce ředitele Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami Ing. Lukáš Hampl, „že než náš úřad vůbec mohl zahájit práci, asi sedmdesát záložen už vesele fungovalo.“ Zákon byl navíc bezzubý. Zatímco staré kampeličky pracovaly v rámci jedné či několika málo obcí a členství i v dnešních britských záložnách je omezené buď územně, nebo příslušností pod jednoho zaměstnavatele (tzv. společná vazba — common bond), zákon z roku 1995 žádná taková omezení neukládal a některé nové záložny vesele zakládaly pobočky po celé republice. Myšlenka společné vazby má ale racionální základ — menší měřítko, pomalejší růst, vzájemnou osobní znalost členů, která znesnadňuje podvody. Další nedostatek spočíval v tom, že členem představenstva se zpočátku mohl stát kdokoliv, aniž by prokázal trestní bezúhonnost, finanční znalosti či obeznámení s družstevními principy. Naproti tomu zakládající členové britských záložen, s nimiž jsem se setkala, museli projít dlouhým školením, jehož kvalitu garantovala jejich střechová organizace. Asi největší nedostatek byl ale ten, že zákon nezakazoval vznik dceřiných společností. Úřad pro dohled tak zpočátku mohl jen bezmocně přihlížet, zatímco vklady členů některých „kampeliček“ začaly mizet v černých dírách účelově vytvářených firem.

Duch solidarity a spolupráce žije … prozatím

Zákon se v roce 2000 podařilo novelizovat a hlavní nedostatky odstranit. To už ale většina nových záložen zbankrotovala, desítky tisíc lidí přišly o úspory (které jim stát z velké části posléze refundoval) a pověst „kampeliček“ vzala na dlouhá léta za své. Příčiny krachu byly složité a vedle nemožnosti postihnout podvodníky sem jistě patřila i finanční nezkušenost členů a činovníků. Nové záložny se tak mnohdy snažily napodobovat banky, otevíraly profesionálně vybavené pobočky a investovaly do služeb pro členy, místo aby se držely tradičního družstevního přístupu: levných prostor, prostého vybavení, omezených finančních služeb, případně dobrovolné práce. Není navíc jasné, kolik slušných záložen přišlo na buben jen vinou celkového klimatu nedůvěry: prakticky žádný peněžní ústav nepřežije, a to včetně velkých bank, když se rozhodne své vklady vybrat velká část klientů najednou.

Pokud se mi podařilo zjistit, nikdo tento fenomén soustavně nestudoval. Nezkoumají se ani záložny, které celou katastrofu přežily a dál fungují — v minulém roce jich bylo 47. Prošly ohněm a teď tiše dál přijímají vklady, poskytují úvěry a přijímají nové členy. Většina z nich je malá a pracuje na lokální úrovni. Mnohé z nich, například První úvěrové družstvo Chotěboř, které představím v některém z dalších dílů, se vypracovaly na skutečné lokální alternativy ke klasickým bankám, na nástroje ekonomické demokracie, o jaké hovořil Ladislav Feierabend. Domnívám se, že z chotěbořské záložny by měl zcela určitě radost.

Jaká je současná situace českých kampeliček? Dala by se shrnout do tří slov: diskreditace, izolace a regulace. Diskreditace záložen (překvapivě na rozdíl od bank, jejichž bankroty máme přece také v čerstvé paměti) trvá. Mají tak na veřejnosti velmi slabou pozici. Záložny málo spolupracují i mezi sebou: původní střechové organizace zklamaly, a tak většina záložen není dnes nijak organizačně propojená — což znamená větší zranitelnost a menší možnost prosazovat své zájmy či očišťovat jméno „kampeliček“ před veřejností. Oba problémy — diskreditace a izolace — znamenají, že záložny se mohou jen obtížně bránit stále přísnějším zákonným opatřením na státní i evropské úrovni, které jim svazují ruce a ohrožují jejich samotnou existenci. O nejvážnější hrozbě — požadavku základního jmění ve výši 35 milionů korun — jsem psala v 7.G 12/2003.

Je navíc evidentní, že alternativní bankovní instituce, včetně kampeliček, jsou trnem v oku bankám, neboť pro ně představují nevítanou konkurenci. V knize Short circuit popisuje Richard Douthwaite odpor švýcarských bank proti snahám vytvořit bezúročný hospodářský spolek (viz můj článek Zkratky7.G 4/1999). Například koluje nepotvrzená zpráva o tom, že když nadnárodní banka Erste Bank kupovala Českou spořitelnu, vyžádala si slib, že do dvou let budou kampeličky zlikvidovány. Myslím, že by to byla opravdu velká škoda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2019 vyjde v 2. polovině února.