Zahrada jako celoživotní vize

7. prosince 2017 /
foto: Lenka Sedmíková s echinaceou, foto: archiv L. Sedmíkové (vše)

V Sedmé generaci čtenářům nabízíme rozhovory s inspirativními lidmi. Často jde o známé osobnosti, vlivné postavy, odborníky rozmanitých oblastí. Tentokrát jsme se rozhodli pro neméně podnětnou konverzaci s „hrdinkou z lidu“ — brněnskou zahrádkářkou Lenkou Sedmíkovou. Rozhovor, který vznikl pro výzkumný projekt naší redaktorky, v rámci experimentální popularizace vědy publikujeme bez výrazných úprav či komentářů.

Co vás vede k tomu pěstovat si vlastní potraviny?

Je to víc věcí. Jedna věc je soběstačnost, mít svoje. Kdyby to šlo, tak bych si všechno pěstovala sama. Našla jsem si teď práci na poloviční úvazek, protože mě vždycky hrozně mrzelo, že je od jara do podzimu hezky, vlastně celý rok, a já jsem zavřená v kanceláři. Takže teď pracuju na půl úvazku, abych se mohla věnovat zahradě, ale i dalším koníčkům, hudbě a tak. Snažím se v tom najít životní styl. Myslím, že je důležité si ten život udělat tak, aby byl příjemný, aby to nebyla jenom otročina. Nechtěla bych sklouznout k tomu, že chodím do práce, jsem vyřízená a na nic jiného nemám chuť ani čas. Jak to udělat, to je asi oříšek na celý život, ale zkouším to. Postupem času jsem zjistila, že je pro mě lepší se uskromnit, než abych vydělávala peníze navíc a ty utrácela za jídlo, které si sice třeba levněji koupím, ale už nevím, co se do toho dává, kde to je pěstované.


Šafrán

Mým snem je pořídit si sad, akorát teď je všechno dost drahé nebo je to daleko na dojíždění a člověk tam nemůže být tak často. Takže zatím experimentuju a učím se v menším měřítku na zahradě a tohle mám spíš jako vizi do budoucna. Myslím, že je důležité, aby tohle lidi dělali. Všichni to tak nemají, ze začátku pro mě taky bylo dost těžké ustát reakce okolí. Ale čím víc lidí to bude dělat, tak se to třeba přehoupne a zase budou ostatní out.

Odkud získáváte informace o pěstování? Řídíte se nějakými principy?

Jsem z vesnice a částečně jsem měla vzor v rodičích a prarodičích, takový styl víc ve spojení s přírodou. Babička mě vedla k tomu, že jsme chodily do lesa na borůvky a na houby, s mamkou zase spíš na bylinky. Děda mě úplně neučil, ale kosil kosou, což jsem pak odkoukala a kosila taky. Choval včely, králíky, staral se o naši velkou zahradu s malým sadem. Obě babičky chovaly slepice, výborně vařily, pekly, zavařovaly. Tyhle návyky jsem viděla u nich a je mi to blízké. Později se mi dostala do rukou kniha permakultury od Jardy Svobody a absolvovala jsem u něj kurzy. Myslím, že je dobré spojit, co dělali naši předci, péči a vztah k půdě, a permakulturu, která tam vkládá nějaké novinky, kromě původních druhů v rámci využitelnosti zahrady i nepůvodní druhy. Já se snažím si vzít z každého něco a podle sebe, postupně se to učím.

Jaké máte na zahradě podmínky k pěstování, co se týče třeba půdy nebo vody?

Myslím, že tolik nezáleží na tom, jakou máte půdu. Samozřejmě všechny půdy jsou víc nebo míň znečištěny, ale důležité je, co si do ní já dám nebo nedám a jak se k ní chovám. Každá půda se dá zlepšit různými přírodními metodami. Teď je problém, že je velká část půdy v pronájmu, a podle toho se k ní lidi chovají. Ale jinak myslím, že podmínky nejsou ta nejdůležitější věc. Nikdy jsem nezažila zahradu, o které bych si řekla „ježiš, ta je úplně hrozná, tam to špatně poroste“. Možná k tomu mám taky jiný přístup. Většinou stejně dělám vyvýšené záhony, takže tam je v podstatě jedno, na čem to je. Naše zahrada má tisíc metrů čtverečních, kdysi tady bývala skládka zeminy, takže ta skladba je opravdu pestrá. Na některých místech je jílovitější půda, na části je úrodnější ornice, která se sem spláchla z dřívějších polí nad námi. Místy jsou další navážkou z výkopu uměle vytvořené příkré svahy, je tam taky sušší půda, vhodná spíš na sad nebo louku. Je to hodně individuální, sousedi to mají zase jinak.

Jak vlastně plánujete, co budete pěstovat? Máte nějaký osevní plán?

Já ten pěstební plán nosím v hlavě a neustále se mi aktualizuje. Postupně rozšiřuju záhony, snažím se využít tu plochu. Baví mě hrát si s designem zahrady, vymýšlet uskupení rostlin pro ještě neosazené kouty, kde zatím roste původní trávník. Podle toho, co loni nešlo, se na to třeba vykašlu, co zas naopak loni šlo dobře, toho dám třeba víc. Snažím se vychytat poměr úsilí a výnosu. Nemusím za každou cenu mít všechno, pak se to dá buď s někým vyměnit, nebo přinejhorším si to člověk koupí. Takže se snažím využít půdu, ale zároveň ji nezruinovat, ale spíš obohatit.


Červnové záhony.

Taky podle času. Většinou mám víc semínek, než stihnu vysít, a většinou pěstuju nějaké plodiny navíc, třeba cizrnu, mák, proso nebo pohanku. Baví mě zkoušet, jak co vůbec roste, jak to vypadá. Snažím se semenařit, ne všechno, ale většinu. Takže někdy jeden rok vyseju z koupených, a když je toho málo, jde to na osivo.

Hraje v tom výběru plodin roli ještě něco dalšího?

Částečně je to taky o emocích, taková ta rozmařilost, třeba bych chtěla mít víc lnu, protože hezky kvete. Snažím se, aby to bylo i esteticky pěkné. Hospodařím částečně permakulturně, takže myslím, že je to zajímavé i na pohled, namíchat zeleninu i bylinky, že to i vypadá líp, než když je to jenom jedna plodina. Je pro mě důležité, abych se tam cítila dobře, aby se mi to líbilo. A zároveň aby si to třeba nestínilo. To je vždycky největší dilema a vždycky se dlouho rozhoduju. Třeba loni jsem chtěla podsadit papriky lichořeřišnicí, protože mi to minule sežraly mšice. Dala jsem tam lichořeřišnici, bylo to výborné, mšice na to vůbec nešly. Problém byl, že lichořeřišnice přerostla papriky, takže jsem je v tom pak hledala. Takže teď to budu muset vymyslet jinak.

Probraly jsme zahradu, budu se teď ptát ještě na druhý související prostor, kuchyni. Můžete říct, jak to u vás probíhá se stravováním a přípravou jídla? Co zohledňujete při sestavování jídelníčku?

Za prvé aktuální zdravotní stav. Zajímám se o stravu, protože mě k tomu vlastně od malinka nutí moje zdraví. Špatně trávím mléko, maso a lepek. Hlavně dřív to pro mě nebylo jednoduché, ale už jsem se s tím naučila celkem fungovat a vaření mě naštěstí baví. Takže si teď všechna jídla vařím, lépe když zbyde i na druhý den, nebo dopředu na víc dní, abych si mohla vzít jídlo s sebou do práce. Mám štěstí, že se mi partner v jídle přizpůsobil a podporuje mě v tom, takže můžu pro oba vařit to samé. Občas si koupí navíc mléko, jogurt nebo maso.


Lenka Sedmíková se slunečnicí.

Absolvovala jsem i nějaké výživové kurzy, ale stejně nejlepší je řídit se podle sebe. Aby z toho člověk byl zdravý a aby ho to nějak podpořilo, pokud možno ze svého, všechno souvisí se vším. Když vím, že mi něco nedělá dobře, upravím si aktuální jídelníček, ale zásadně je to sezónně. Ani přes zimu moc nekupujeme zeleninu. Nějaké zásoby máme z vlastní zahrady, něco dostaneme od příbuzných a známých. Brambory si kupujeme od zemědělce z vedlejší vesnice. Ráda sbírám a zpracovávám ovoce i zeleninu, dělám marmelády, sušíme bylinky a houby, mléčně kvasíme, nakládáme. Teď budeme jíst hodně brambory, dýně, máme sušené houby, fazole, naložili jsme řepu a zelí. Co jsem si jednu dobu dělala statistiku, tak jsme za jídlo utratili 1500 korun za měsíc. Takže tím taky dost ušetříme.

Narazily jsme na uskladňování a konzervování. Čím je motivované?

Vychází to asi z mého vnitřního nastavení. Já jsem v tom vyrostla, mamka a babička zavařovaly, a chci v tom pokračovat, navzdory současnému životnímu stylu. Zároveň tam je zájem o zdravý životní styl v souvislosti s mým zdravotním stavem. Mám větší motivaci se nad těmihle věcmi zamýšlet než někdo, komu nevadí jíst cokoliv. A baví mě ty věci propojovat, taková moje vize je fungovat v uzavřeném kruhu, celkové využití zdrojů, co největší soběstačnost. Stoprocentně to nejde, ale co největší. Nebo si nějak vypomoct v rámci rodiny, je fajn, že na to člověk není úplně sám. Takže tou motivací je životní styl, přesvědčení, zdraví, taková celoživotní náplň a vize. A druhá věc je, že se v tom cítím dobře i vůči životnímu prostředí. Ekologie, šetřit zdroji, prostě to všechno propojit. Nesmí se to brát úplně absurdně, každý má někde nějakou černou díru, ale co člověk může, o to by se měl myslím snažit. Chtěla bych tohle předat dál vnoučatům, jestli nějaká budu mít, nebo jiným lidem, aby se inspirovali.

Co další potraviny, máte ještě nějaké jiné zdroje než z obvyklých obchodů? Dostáváte třeba něco od někoho?

Vajíčka mi vozí mamka od nás z vesnice, ale máme v plánu si pořídit vlastní slepice, protože máme docela velkou spotřebu. Kvůli prostoru jich zase nebude tolik, plánujeme tak pět, sedm. Jinak vajíčka normálně kupujeme, ale když sem jede mamka, tak mi vezme deset, dvacet vajec od jedné paní od nás z vesnice. Med mám taky od mamky, zase to kupuje od místních včelařů, nebo jsem měla od kamaráda z Brna, taky přímo od včelaře. Maso máme výjimečně, když už, tak chodíme do klasické masny v Brně, zas to tak v tom našem malém množství neřeším, ale doufám, že se mi časem podaří najít nějaký místní zdroj. Maso jíme, když hrajeme někde s kapelou a dostaneme tam večeři, takže doma ho skoro nevařím. Nebo dostaneme třeba zabíjačkovou polévku od kolegyně ze sboru a pak doneseme jako poděkování třeba domácí marmeládu. Existují ty skupiny na výměnný obchod bez peněz, ale já myslím, že je to takové přirozenější od kamarádů, potenciály tam jsou. Já jsem z vesnice a jsem zvyklá, že některé věci jsme měli vždycky doma svoje nebo od někoho, třeba med nebo vajíčka. Nebo nám v zimě došel kopr a partner říkal, to přece taky musí mít v Kauflandu, a já jsem to vůbec nechápala, kupovat kopr? Nebo houby mám svoje, tím třeba zásobuju mamku a skorotchýni nebo to mám na vánoční dárky. Je to spíš tak příležitostně, i když něco už má taky tradici. Třeba u kamarádů děláme moštování a většinou si nějaký mošt dovezeme. Loni ne, protože nebyla jablka, ale když jsou zdroje, tak se využívají. Řekla bych, že rodina i přátelé jsou většinou podobně ladění, že to tak dáváme dohromady.


Ukázka sázob.

Rozdáváte vy sami něco z vlastních výpěstků?

Tolik toho nerozdávám, protože zahrada je malá a záhonů jsem zatím neměla tolik, takže toho moc nebylo. Vždycky naseju víc s tím, že vím, že to vždycky můžu někomu dát. Ale taky vím, že třeba čtvrtina se mi toho nepovede. Co jsem rozdávala, bylo jako pozornost, po rodině, pár kamarádům, ale spíš jen tak pro radost, malé množství. Není toho tolik, že bych někoho zásobovala. Známí říkali, my bychom si od vás brali, ale vzhledem k prostoru toho nemůžu udělat o tolik víc, je s tím práce a třeba voda je omezená. Takže se snažím pěstovat víceméně pro nás plus třeba dát něco do rodiny. Nějaké řepy jsem rozdala, sousedce mangold, babičce pórek… Každý má rád něco jiného, takže když je toho víc, někdo dostane to a druhý ono. Většinou je to vzájemné, ale není to tak, že bych jim něco dávala a čekala bych, že za to něco dostanu. Spíš jsou to lidi, co člověk má rád, se kterými to prostě tak funguje — třeba rodiče nebo kamarádi. Na Vánoce radši vezmu nějaké své výrobky než kupovat blbosti, takže tím se taky ušetří peníze za dárky. Nebo když nám někdo ze známých s něčím pomáhá, něco jim za to donesu. Není to úplně prvoplánové, ale když je to schůdné, je to pro mě lepší než jim dávat peníze, někomu je třeba i blbé si nechat zaplatit. Takže když někdo řekne „já za to nic nechci“, donesu mu marmeládu a ještě nikdo se zatím nezlobil.

Chtěla byste na té zahradě ještě něco změnit? Chybí vám ještě něco k ideálu?

Chtěla bych ji maximálně využít. Dosáhnout nějaké kapacity, kterou bych byla schopná zpracovat a časově zvládnout, k tomu se pořád ještě blížím. Rozšiřuju to postupně, zároveň tím získávám zkušenost. Dřív jsem měla nastudovanou teorii a velké oči, ale chyběla mi praxe. Třeba teď vím, že zvětšovat zahradu nejde tak rychle. Mám k dispozici určité množství materiálu a času, takže stejně nemá cenu dělat víc než tři vyvýšené záhony naráz. Takže to chce materiál, čas, ale i pochopení místa. Třeba hydrologické podmínky člověk hned úplně neodhadne, chvíli to trvá zjistit, které místo je sušší a které vlhčí. Teď už líp vím, co bych kam měla sázet z hlediska našich podmínek. Na začátku jsem měla představu vysněné zahrady a myslela jsem si, že to bude můj cíl. Ale zjišťuju, že zahrada bude stejně pokaždé jiná a nikdy vlastně nebude hotová, a že to vlastně není špatně. Že celý život se ta zahrada bude měnit, a přitom bude jinak krásná. Může být inspirací pro nás všechny.

Připravila Lucie Sovová. Kontakt: sovova@sedmagenerace.cz. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2020 vyjde v 2. polovině dubna.