Zdravý životní styl zelených?

5. června 2009 /
"Dá-li se nějak stručně shrnout působení a vystupování českých zelených po roce 1989, jeví se pro to jako vhodné označení slovo bordel," napsal nedávno vcelku trefně politolog Luboš Kopeček do Kavárny MF Dnes. Nejen podle něj se jako realistická varianta jeví ta, že se Strana zelených letos vrátí do pozice dlouhodobě okrajové strany. V tomto a následujících textech zkusíme přiblížit, co tuzemští zelení v dobrém i špatném smyslu v končícím volebním období dokázali.

Strana zelených vstupovala do voleb v roce 2006 s heslem „kvalita života“, étosem „změny“ a „jiné politické kultury“. Jistě, jde o vágní a navýsost profláknutá předvolební hesla, avšak je za nimi cítit nejen vymezení se vůči převládající politice, dříve i značně radikální, ale i příklon k postmateriálním hodnotám. S oběma procesy je bezprostředně spojen vzestup „zeleného“ hnutí na Západě, odkud vzešla většina zelených stran.

Po protestních a „alternativních“ začátcích se zelení osmělili a vydali se i cestou témat, která oslovují širší spektrum voličů. Začali o sobě prohlašovat, že „nejsou ani nalevo, ani napravo, ale vepředu“. O stejný posun se pokouší v posledních čtyřech letech pod vedením Martina Bursíka i česká Strana zelených. Snad především díky němu se nasměrovala více do středu až doprava. Namísto alternativců, kteří mají všude spíše blíže k levicovým (tedy mírovým, alterglobalizačním či feministickým) tématům, se zaměřili na „novou“ střední třídu, která si je ochotna připlatit za zdravé prostředí.

Vydali se cestou věcné „reálpolitiky“ německého střihu, která je krom jiného i otevřenější koaličnímu vládnutí. Avšak ani němečtí Die Grünnen neuzavřeli v mnoha ohledech bezprecedentní svazek s pravicovou stranou. S podobnou situací se setkáváme jen v Lotyšsku. Nejen u nás tak mnozí napjatě očekávali, jak bude vypadat „zelená zprava“.

Cesta k zelené ekonomice

Příslib, se kterým Bursíkovi zelení vstupovali na scénu, byl značný. Ovšem do jaké míry jde vůbec těmto představám, nezatíženým parlamentní (potažmo vládní) zkušeností, dostát? Je naivní očekávat od zelených (či někoho jiného) hlubší změny? K letmému zamyšlení nad třemi „zelenými“ roky se nabízejí zejména dvě roviny. První z nich je spojená s osou zelené politiky – naplňováním environmentálních opatření, kterým SZ věnovala většinu z padesátistránkového volebního programu z roku 2006.

I přes nepočetnou skupinu poslanců se zeleným podařilo prosadit docela hodně: do vládního programu dostali zásady jako stop jaderným elektrárnám či ponechání limitů těžby uhlí a nastartovali (byť ve značně zredukované míře) ekologickou daňovou reformu. Byla zahájena i podpora ekologického bydlení, ať už díky povinnosti energetických standardů budov, podpoře zateplování veřejných staveb, či programu Zelená úsporám. Zároveň se objevily i další programy na podporu „zelených“ technologií, které s sebou přinesly desítky miliard, často z Evropské unie. Schválen byl například nový zákon o ochraně ovzduší, Národní lesnický program či podpora využití biomasy a bioodpadu.

Zvláště ve srovnání s jinak rozporuplně přijímaným českým předsednictvím v Evropské unii se zdá, že i na mezinárodní rovině si Bursík vedl obstojně. Vedl komplikovaná jednání o přípravě nástupce Kjótského protokolu, jenž by měl být schválen v prosinci v Kodani, a zapojoval do něj i novou vládu Spojených států. Naopak se však už asi nepodaří rozjednat dlouze připravovanou evropskou směrnici o půdě.

Na některá selhání Strany zelených by však nestačily ani zelenorůžové brýle – zatopení poloviny Heřminovů je asi nejostudnějším ústupkem. Jen kosmetické omezení kamionové dopravy je možná ostuda menší, avšak nelze pominout, že SZ toho v oblasti dopravy nedosáhla o moc více. Například zcela vycouvala z proklamovaného přesunu transportu na koleje či systematické podpory hromadné dopravy. Osud novely horního zákona či zákona o odpadech se zase – i kvůli pádu vlády – skrývá v mlhách. A jiná témata vymizela ze slovníku zelených politiků úplně: namátkou zákon o obecném a celostátním referendu či přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů.

Doleva, nebo s Bursíkem

Druhou rovinou úvahy nad třemi roky nazelenalého vládnutí je zmíněný příslib změny a odlišné politické kultury. Zřejmě nešlo doufat, že se tato nadějeplná aura koaličním vládnutím neušpiní. Přesto se vkrádá otázka, zda se SZ například nemohla lépe vyrovnat s „nezelenými tématy“, která jí byla částečně opozicí a částečně médii vnucena jako klíčová – zejména šlo o vnitřní neshody, ovlivňování justice v „kauze Čunek“ a stavba amerického radaru v Brdech. Byť se o nich Bursík vyjádřil, že jim je byl „čert dlužen“, právě na nich se mohla ukázat cenná skutečnost – nakolik jsou zelení schopni zvládnout ústupky a vnitrostranickou diskusi. V této souvislosti připomeňme prozíravá slova Ivana Dejmala ze 4. prosince 1989, kdy do Ekologického bulletinu napsal: (Zelená) „Politická strana se nadto musí vyslovovat ke všem problémům společnosti. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tu buď prosazuje parciální zájmy skupin, které ji podporují (homosexuálové, radikální feministky apod.), nebo takovou stranu rozkládají spory o postup v otázkách přesahujících životní prostředí.“

Zejména na radaru se Strana zelených začala viditelně štěpit, zvláště po rozklížení tandemu Dana Kuchtová-Martin Bursík, které získalo osobní nádech. Důležitým příspěvkem k tomuto rozkolu byla zřejmě i skutečnost, že Bursík a další vrcholní představitelé SZ podcenili péči o nižší patra politiky a komunikaci dovnitř strany, což se nakonec projevilo například v neúspěšných krajských volbách. Možná až příliš rychle vylétla zelená hvězda a s přívalem vládní (a poté navíc ještě evropské) agendy nezbyl čas a prostor pro vnitřní diskusi. Není se příliš co divit, že část straníků se tak začala vymezovat vůči přespříliš „pragmatické“ a „pravicové“ politice vedení.

Snad s vidinou toho, že stůj co stůj provede stranu bouřlivou pubertou a pod jeho křídly se z ní stane profesionální strana evropského střihu, omezil Bursík stranický kvas na minimum. Svůj pohled přitom nastínil už v rozhovoru pro MF Dnes z února 2006, kde hovoří o tom, že „každá strana potřebuje řídit“ a o „nutnosti profesionalizovat“. A právě jedna z hlavních zelených „změn“ – otevřenost k odlišným názorům – tak náhle mizí. Místo dialogu se straníky, širším občanským sektorem, ale třeba i s opozicí přichází spíše silové, chcete-li „efektivní“, rozhodování.

Výsledkem (dávno před současným vedením započatých) pravo-levých, de/centralizačních a osobních konfliktů ve Straně zelených je roztříštěná zelená scéna se stranickou frakcí Demokratická výzva, nově utvořenou Demokratickou stranou zelených a starším hnutím Zelení, sympatizujícím s levicovým kurzem bývalého předsedy SZ Jana Beránka.

Budování ekoliberálního státu

Za zvážení však stojí věc možná ještě podstatnější: co to vlastně je a co by měla být „zelená politika“? A je vůbec v perspektivě ekologické krize současná politika Strany zelených vhodná a dostatečná?

Od koho jiného než od zelených bychom měli slyšet debatu na toto téma? Zdá se však, že zcela chybí či je sotva slyšitelná. Přitom je na pováženou, že prakticky vše, co SZ prosazuje, se s jakousi samozřejmostí nese v „technooptimistickém“ duchu cesty k „zelené ekonomice“. Zřejmě nikdo ze zelených se nepozastavuje nad tím, zda je správné koncipovat tolikrát skloňovaná protikrizová opatření jako „prorůstová“ či „vedoucí k nastartování spotřeby“. Pravda, přečteme-li si devět let starý rozhovor s Martinem Bursíkem v knize Hovory o ekologii, zůstává v tomto předseda SZ konzistentní: jakožto nikoli radikální, ale „moderátní“ ekolog už tehdy tvrdil, že „tržní ekonomika je doposud jediným modelem, který stimuluje subjekty na trhu k co nejefektivnějšímu chování“ a „úkolem politiky je ekonomickými nástroji zvýhodnit ty, kteří budou používat environmentální technologie“.

Představitelé SZ v souladu s výše řečeným nezpochybňují základní rozpory mezi ohleduplným přístupem k přírodě a současným ekonomickým uspořádáním. Nikdo hlasitě neopakuje známou skutečnost, že není možný nekonečný růst v omezeném prostředí globálního ekosystému, nikdo nezpochybňuje tržní ekonomiku nutící ze své podstaty lidi ke stále extenzivnější spotřebě, ať už díky reklamě či bankovnímu systému s jeho imperativem „půjčuj!“. Nikdo si nevšímá charakteristické paralely života na dluh, který je veden v důvěřivém spoléhání na to, že budoucí expanze ekonomiky splatí naše stále větší „potřeby“. Ani v době, která si o to výslovně říká, kdy se hroutí jeden bankovní kolos za druhým, se neozval nikdo z vrcholných zelených politiků, který by upozornil na základní „neudržitelnost“ systému dluhu, růstu a nadprodukce. Spíše než o změnu ve smyslu „spotřebovávejme méně“ usilují o „změkčování zevnitř“, o „ozeleněnou“ spotřebu.

Je zelená politika víc než politika Strany zelených?

Namísto prosazování systémových či hodnotových změn se SZ věnuje tomu, že oroduje za zákony, které by naše hospodářství učinily „udržitelným“ v naději, že není třeba významně změnit myšlení či se jakýmkoli způsobem omezovat. Zdá se, že její představitelé věří, že řešení se skrývá v technologiích – stačí jen ekonomiku „zefektivnit“, racionalizovat, zahrnout vedlejší důsledky výroby a spotřeby do cen produktů, případně žádoucí chování finančně zvýhodnit, a trh se již o zbytek postará. Typicky se tak zelení zaměřují na (jinak jakkoli potřebné) daňovou reformu, podporu nových, šetrnějších technologií, zákony o recyklaci odpadů anebo obnovitelné zdroje energie.

Jistě by se našlo mnoho těch, kteří by podporu biopaliv a „šetrného“ individuálního transportu či mírné omezení kamionů považovali pouze za plytké a prakticky kosmetické změny. Mnozí ze zelených představitelů by se přitom pravděpodobně hájili, že „nemohou udělat víc“. Zdá se však, že pro hlubší změny – lokalizaci, místní výrobu a spotřebu, sdílení, skromnost a sebeomezení či například zmenšení dopravy jako takové – nemají současní zástupci SZ sluchu.

Pohlédneme-li na zelené vládní působení takovouto optikou, vyvstávají významné pochybnosti: není to, čeho SZ dosáhla, přece jen dost málo? Není nejvyšší čas začít rozvažovat nad (jistě politicky nepopulární) změnou hodnot či základů současného uspořádání? A není třeba uvažovat o zastřešujícím „Zeleném fóru“, které rozhádané zelené uchrání před pravděpodobnými volebními neúspěchy?

7 komentářů: “Zdravý životní styl zelených?”

  1. Otakar Podlucký, Zlín napsal:

    O co autorovi v článku nakonec šlo?Zdá se mi,že odpověď se skrývá v poslední jeho větě-uchránění zelených před pravděpodobným volebním neúspěchem.Pro mě jako voliče to znamená pokyn,počkat s tím,abych jim do urny vhodil hlas.Nestane se nic-nebudou se podílet na vládní moci.

  2. David Daduč napsal:

    Úspěšným stranám a úspěšným politikům se může dařit měnit základy myšlení lidí, někdy asi i významně, ale je to primární úkol politiky? Není to spíš úkol filozofie? Politika je přece jen správa věcí veřejných a východiska politiků a stran reflektují myšlení společnosti, ne naopak. Je naivní vyčítat politické straně, že se věnuje spíš snaze ovlivnit zákony ve směru svých programových priorit než filozofickému mudrování.

    Představu, že k politickému úspěchu by vedlo, kdyby se vytvořila zastřešující zelená koalice a ta začala hlásat dobrovolnou skromnost a další „hlubší změny“, pokládám za akademické snění. Bylo by to báječné, samozřejmě, můžeme tomu nápadu z radosti i zatleskat, ale to je tak všechno.

  3. Pavel Wagner, Horní Jiřetín napsal:

    Myslím si,že je nyní předčasné mluvit, jak se Strana zelených v konečné fázi etabluje do podvědomí občanů ČR.
    Na podzim můžeme očekávat špinavou válku dvou nesmiřitelných stran a záleží po odchodu M.Bursíka na staronovém vedení SZ, zda přijme úlohu smírčího soudce v oblasti stranické jednoty, v podobě podání ruky vyloučeným rebelům. Ale rebelové, pouze v uvozovkách, nežádali víc, než širší diskuzi směrem dovnitř strany a ta jim bude nakonec po dlouhých průtazích stejně umožněna, protože není jiné cesty.
    Sjednocením rozhádané strany by totiž předsednictvo SZ udělalo první krok k navýšení volebních preferencí.
    Dalším neméně důležitým krokem by bylo stažení druhé místopředsedkyně SZ K.Jaques do ústraní po vzoru MB.
    Voliči nebudou hodnotit kvality výše zmíněných, ale snahu o urovnání sporu a to i za cenu osobního profitu.Byla by přeci škoda neodpustit této v ČR nezkušené straně, která ztratila směr její první neúspěch.Nechci totiž na podzim přihlížet špinavostem dvou největších stran v ČR.

    Pavel Wagner

  4. Tomáš Imrich, Suchdol nad Lužnicí napsal:

    Osobně nesdílím technooptimistické názory a naprosto nepochopitelné mi přijdou představy,
    že si dokonce můžeme zachovat dnešní standart, stačí vyměnit neobnovitelné
    zdroje za obnovitelné, benzínová auta za elektromobily. To je dle mého názoru lež, která
    snižuje pro skeptické lidi věrohodnost takové veselé zelené politiky. Věřím tomu, že je dlouhodobě
    udržitelné vyrábět decentralizovaně elektrickou energii z obnovitelných
    zdrojů, ale prostě jen několik hodin denně. Nedovedu si představit v takovém omezeném řežimu průmyslovou
    výrobu v současném objemu. Neveřím v dlouhodobě pozitivní přínos hromadné podpory zaizolování domů polystyrenem,
    nevím s jakou jeho životností se počítá, ale v praxi to nebude mnoho desítek let ani u kvalitních a drahých druhů.
    Doufám že tradiční materiály ve stavebnictví jako dřevo, sláma, nepálené cihly atd., také budou mít šanci na dotace.
    Souhlasím s tím co vyznělo z části článku, že pouhá výměna technologií za hospodárnější nás nezachrání, bez toho aniž bychom se stali
    skromnějšími. Politika je (původně byla) především o filosofii, tu pouze technooptimistickou, podporující v podstatě pouze
    další produkci, třeba sice účinnějších zařízení ale také náročnějších na výrobu, takovou filosifii nesdílím a proto bych
    chtěl, aby také skromější názory byly ve Straně zelených slyšet.

  5. Eva Butzke, Neratovice napsal:

    Já souhlasím s tím, že je dobré vyměnit neobnovitelné zdroje energie za obnovitelné. Souhlasím s tím, že je dobré snižovat exhalace a spotřebu energie v domácnostech i průmyslu. Ale také se obávám, zda je cesta zateplování panelových domů polystyrenem ta pravá, vzhledem k trvanlivosti tohoto materiálu. Myslím si, že je dobré dávat najevo politikům, že dosavadní cesta je pro nás již nyní nepřijatelná. Ale také si myslím, že i v ekologii může každý z nás začít u sebe, ve své vlastní rodině a domácnosti. Každý z nás se může zamyslet nad tím, zda všechno to, po čem touží, opravdu potřebuje. Zda náhodou není lepší předejít tomu, abychom měli horu odpadků k třídění, výběrem toho co nakupujeme. Zda náhodou není lepší nakupovat zeleninu z místních zdrojů než ji dovážet z daleka, tím bychom omezili kamionovou dopravu asi nejúčinněji. A úplně nakonec bych se zamyslela nad tím, zda je potřeba se zadlužovat na dlouhá léta dopředu. Zkusme utrácet vždy jen to co máme zrovna k dispozici. Třeba časem zjistíme, že všechno to, co jsme chtěli koupit nebo postavit na dluh, vlastně vůbec nepotřebujeme.

  6. zelený nevolič, Liberec napsal:

    Je dobré vědět, že Bursík se uvnitř strany choval jako naprostý stalinista a manipulátor. Viz zaplacený teplický sjezd a vznik jeho stranických organizací zakládaných i bývalými estébáky (Turnovsko). To, jak zničil například Libereckou krajskou organizaci je naprosto ostudné. Měli tam 10%, po vyhození celého vedení (tandem Liška-Bursík) šli totálně do kytek. Liška musí odejít, to je celé. V této sestavě nejsou volitelní. Nejde o výsledky, ten článek je mimo. Jde o stranu, která má mít budoucnost. Liško-bursíkovci nejsou demokrati, to je celé.

  7. Petr Fiala, Ledeč nad Sázavou napsal:

    Je dobré vědět, že „zelený volič“ píše naprosté nesmysly. Minulé vedení Libereckého kraje doáshlo necelých 5% v krajských volbách (žádných 10%…) a pokud se o někom dá mluvit jako o stalinistech, tak je to právě toto bývalé vedení, které těsně před volbami vyhodilo z kandidátky jednu ze svých nejvýraznějších osobností: Aleše Hořeního.
    Stejně tak je pustá lež, že by kteroukoli ZO SZ v Libereckém kraji zakládal kdokoli se vztahem StB.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.