Zelená armáda

24. července 2008 /
Když nedávno Al Gore volal po „zelené armádě“, nemohl nejspíš předvídat, že věci dojdou tak daleko. Přírodní zdroje jako dřevo, diamanty a divoká zvěř jsou stále častější příčinou násilí a ozbrojených konfliktů. Někteří environmentalisté teď chtějí odvetu — v případě nutnosti za použití síly.

Strážce Kalibumba neměl šanci. Pět kulek vypálených z bezprostřední blízkosti se mu zarylo do hrudi a břicha při pokusu o zadržení pistolníka, který právě ukradl motocykl a zabil jeho vlastníka. Kalibumba, strážce divoké zvěře ve Virungském národním parku Demokratické republiky Kongo, zemřel krátce poté, co byl postřelen. V šestatřiceti po sobě zanechal osm dětí.

Kalibumba je jen posledním z dlouhé řady lesníků, kteří zahynuli při obraně bohatého ekosystému v Kongu, poslední obětí znepokojivého celosvětového jevu — zabíjení, útoků a pronásledování pracovníků na přední linii ochrany životního prostředí.

Zabit pytláky

Dříve nepublikovaná čísla ukazují, že v posledních letech při útocích v Africe, Latinské Americe, Asii, Evropě a Spojených státech zemřelo nebo bylo vážně zraněno na stovky správců národních parků, lesníků a strážců divoké zvěře. Dokument sestavený Mezinárodní federací strážců (International Ranger Federation) ve snaze upozornit na „skryté lidské náklady“ ochrany životního prostředí je znepokojivý svou jednotvárností: „…zabit v boji s povstalci“; „…zastřelen dřevorubci“; „…zavražděn“; „…zastřelen při ozbrojené loupeži“; „…zabit pytláky“.

Situace je natolik vážná, že zapříčinila tahanici mezi nevládními, humanitárními a lidskoprávními organizacemi a vládami o lepší výcvik, výbavu a organizaci pracovníků v oblasti ochrany přírody a životního prostředí. Stále více se přitom jedná o vyzbrojování a vojenský výcvik správců a strážců, obzvláště těch, kteří pracují v oblastech sužovaných vojenskými konflikty.

Taková podpora použití ozbrojené síly, byť i pasivně či v sebeobraně, ve světě ekologie ovšem nevyhovuje každému a někteří aktivisté se snaží od záležitosti distancovat; za stále zvyšujícího se tlaku na ohrožené živočichy a přírodní zdroje však přibývá volání po větším užití síly, včetně aktivní vojenské intervence.

Podobné kontroverzní návrhy přilévají oleje do již tak ohnivé debaty o tom, jak daleko vlastně, eticky i prakticky, mohou ekologická hnutí, vlády a mezinárodní instituce zajít při snaze o ochranu planety a jejích zdrojů. Přicházejí zároveň v době, kdy některé vlády a organizace stupňují stále sofistikovanější a militarizovanější snahy o řešení konfliktů spjatých s přírodními zdroji a s nimi spojeného pokoutního obchodu se dřevem, nerosty, ropou, plynem a divokými živočichy.

Tenká zelená linie

Strážce parku Sean Willmore prodal auto a zastavil svůj australský dům poté, co slyšel o strašných příbězích kolegů v jiných částech světa. Jeho cílem je vytvořit dokument upozorňující na nebezpečí, jimž čelí strážci a jiní ochránci přírody po celém světě. „Na setkáních jsem slyšel o strážcích pohřbených zaživa v pilařských jamách — to se stalo v Tamil Nadu [v Indii] — nebo jsem viděl strašná zranění, utrpěná při útoku mačetami,“ říká Willmore.

Se svým filmem nazvaným Tenká zelená linie (The Thin Green Line) se Willmore dostal do více než dvanácti zemí pěti kontinentů, a měl tak možnost seznámit se s riziky, jimž čelí strážci národních parků a jiných ekologicky významných oblastí. S pomocí zisků z filmu byla od června minulého roku ustavena nadace na podporu rodin strážců zabitých při výkonu povolání. „Je to neznámý příběh o zápasu za ochranu přírody,“ říká Willmore, „zabíjení zvířat se dostane na přední strany novin, ne tak ale lidé, kteří padnou při jejich ochraně.“

Willmoreovým snahám se dostalo podpory několika světových organizací včetně Mezinárodní federace strážců, která pomohla při sestavení prvního rozsáhlého souboru údajů o úmrtích, zraněních a pronásledování strážců a jiných ochránců přírody po celém světě. Kromě Konga a jiných afrických států jsou zde údaje o incidentech v Indii, Srí Lance, Kambodži, Filipínách, Brazílii a Argentině, spolu s USA a několika evropskými zeměmi.

Jak vyplývá z nashromážděných dat, střety s pytláky a povstaleckými skupinami jsou celosvětově mezi nejčastějšími příčinami úmrtí a vážných zranění. Nedostatek zdrojů a lidské síly nutí mnoho strážců hlídkovat mnoho dní na rozlehlém území mnohdy odlehlé divočiny, kde se stávají snadným terčem útoku. Pytláci, ilegální dřevorubci a jiné skupiny bývají stále lépe vyzbrojeni a organizováni, a mají tak často převahu nad špatně vybavenými strážci.

Ve východní Africe se minulý rok v oblasti řeky Tana utkali příslušníci keňské ochranářské služby (Kenya Wildlife Service) s pytláckým gangem ze Somálska, lovícím slony a jiná komerčně cenná zvířata. Během intenzivní přestřelky vypálili pytláci asi tři sta dávek z moderních automatických zbraní a zabili tři strážce, jednoho vážně zranili. O několik měsíců dříve byli v národním parku Wilpattu na Srí Lance ze zálohy brutálně zabiti čtyři hlídkující strážci po zuby ozbrojenými povstalci z organizace Tamilských tygrů.

„Je třeba si uvědomit, že tato čísla představují pouhý zlomek,“ upozorňuje Willmore. „Je mnoho zemí, o [jejichž problémech] jsme slyšeli, ale nedokázali jsme získat potřebné údaje, jako Sierra Leone, Etiopie, východní Evropa a Rusko.“ Willmore a Mezinárodní federace strážců sice uznávají, že vyzbrojení a vojenský výcvik samy o sobě všechny problémy nevyřeší, domnívají se ale, že vzhledem k nebezpečím, jimž pracovníci v oboru čelí, se z používání zbraní stává nutné zlo. „Otázkou už není, zda je možné sílu použít, ale v jaké míře,“ tvrdí Willmore.

Ozbrojený environmentalismus

Právě tato otázka pohání rostoucí debatu o tom, jak daleko vlastně mohou environmentální — nebo jiná — hnutí při ochraně planety zajít.

Někteří žádají širší uplatnění paramilitárně laděných strážců a environmentální „policie“; jiní by uvítali vytvoření nezávislých, dobře vybavených, vždy připravených a plně bojeschopných „ekoarmád“, srovnatelných s jednotkami OSN či NATO. Jiní pak namítají, že samotná OSN a podobné mezinárodní vojenské síly by měly rozšířit svou působnost a klást větší důraz na ochranu životního prostředí, včetně aktivní intervence v případech vážného plenění přírodních zdrojů a ničení životního prostředí, zvláště při ohrožení lidí a zvířat.

V několika afrických zemích se v posledních letech objevila celá řada soukromých „ekomilicí“, často s tichou podporou místních vlád neschopných účinně bránit své přírodní zdroje. Jméno Bruce Hayse, amerického lékaře a ochránce přírody, se objevilo v titulcích poté, co získal povolení prezidenta Středoafrické republiky k vytvoření žoldáckého vojska pro boj s rostoucím množstvím pytláků decimujících tamní zvířenu a terorizujících vesničany.

Hayse, zakládající člen radikální organizace Earth First!, ustavil Ochranu afrických pralesů a řek (Africa Rainforest and River Conservation) a vycvičil a vyzbrojil čtyřsetčlennou jednotku, jejímž úkolem byly kromě ochrany hranic a odlehlých oblastí divočiny také opravy silnic, výstavba nemocnic a škol a pomoc místním obyvatelům při udržitelném využívání přírodních zdrojů. Vojsko sestávající zčásti z najatých pistolníků z Jižní Afriky dostalo povolení střílet bez výstrahy a křížit zbraně s ilegálními lovci a pašeráky zvířat.

Přes určité počáteční úspěchy — kupříkladu vojenské operace zacílené na hlavní pytlácké gangy — se účinné fungování takovéto soukromé armády rychle ukázalo jako problematické. Potenciální sponzoři se stále více obávali právních implikací spojením s něčím, co vlastně nebylo než paramilitárním oddílem financovaným Spojenými státy, operujícím v relativně bezzákonné zemi bez zodpovědnosti vůči komukoliv. Zastánci z řad environmentálního hnutí začali rovněž obracet.

V živé paměti byl dosud podobný — a značně kontroverzní — podnik Francouze Jeana Laboureura, který se postavil se skupinou najatých střelců slonovinovým pytlákům ve Středoafrické republice. Po zuby ozbrojený Laboureur a jeho lidé údajně nepřijímali zajatce, ale rovnou napadli a zabili hned zpočátku přes třicet pytláků, srovnali se zemí desítky pytláckých tábořišť a získali nazpět velké množství slonoviny. S pokračující činností pytláků ubývalo a sloni se začali do oblasti navracet. Po zastřelení nevinného hlídače byl ale Laboureur zatčen a uvězněn za vraždu. Přestože byl nakonec propuštěn, incident vrhl stín na celý podnik a vedl k diplomatické roztržce mezi Francií a Středoafrickou republikou.

Potřebujeme ekopolicii

V dlouhodobém horizontu sice ani jeden z podniků neuspěl, upoutaly ale na sebe pozornost environmentálního hnutí, inspirovaly zrod podobných počinů jinde, byť v menším rozsahu, a prosadily myšlenku aktivního vojenského zásahu pevně na pořad dne.

Karl Ammann, švýcarský ochranářsky zaměřený novinář, se domnívá, že nedostatek odpovídajících zákonů a politické vůle v mnoha afrických zemích nedává jinou možnost než užití síly. „V těchto zemích neexistují vězení ani účinná administrativa. A plně ozbrojení pytláci masakrují divoká zvířata, která představují důležitý zdroj pro tamější obyvatele,“ říká Ammann. „Za takovýchto okolností naprosto souhlasím s použitím síly.“ Ammann je rovněž kritický k některým velkým nevládním organizacím, odmítajícím přistoupit k řešení ožehavé otázky ozbrojeného zásahu. „Často vojákům nakoupí uniformy, boty a stany, ale s prvními zabitými pytláky se ode všeho distancují,“ dodává.

Podpora myšlenky organizované vojenské akce v boji proti zločinům na životním prostředí už není zdaleka omezena jen na ochranu africké přírody. Podle Paula Watsona, zakladatele Sea Shepherd Conservation Society, která nedávno pronikla do médií kontroverzním střetem s japonskou velrybářskou flotilou, cítí organizace urgentní potřebu ozbrojené, vysoce mobilní mezinárodní vojenské jednotky schopné rychlého zásahu na zemi i na moři. „Potřebujeme ekopolicii na způsob Interpolu — operující kdekoliv na světě, která bude agresivní, iniciativní a vybavená pro lov zločinců,“ říká. V současnosti spolupracuje Sea Shepherd s ekvádorskými úřady na dlouhodobém programu vycvičení a vybavení zvláštní jednotky na ochranu souostroví Galapágy a jeho jedinečné flóry a fauny. Skupina také dodává potřebné zbraně.

Podobně se Mezinárodní federace strážců snaží o získání celosvětové podpory pro myšlenku mezinárodních „zelených přileb“ — podle vzoru slavných mírových „modrých přileb“ OSN — s rozsáhlým pověřením pro zásahy v případě vážných environmentálních krizí, například při ohrožení vzácných druhů živočichů.

Kdo stráží strážce?

Velké ochranářské organizace si rychle — byť váhavě — uvědomují potřebu ozbrojené obrany ochránců životního prostředí. K organizování a aktivitě soukromých armád podobných té Hayseho však mnozí přistupují s rezervou. „Dovedu si stěží představit, jak to může dlouhodobě fungovat,“ říká Paula Kahumbu, vedoucí sekce ochrany přírody organizace Wildlife Direct. „Pro účinek v dlouhodobém horizontu je třeba překonat nedůvěru lidí a podpořit je při ochraně vlastních zdrojů. Nejsem si jista, je-li pobíhání s AK47 v ruce tím pravým řešením.“ David Sheppard z Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) souhlasí: „Prakticky všechny vlády mají mechanismy na ochranu půdy i lidí a zvířat na ní žijících. Je důležité spolupracovat spíše se suverénními vládami než se subjekty na radikálních okrajích — s podporou soukromých armád s možnými vlastními zájmy bychom byli velmi opatrní.“

IUCN se obává rovněž komplikací spojených s ustavením a činností „zelených přileb“. Namísto toho by uvítala podstatné rozšíření současného pověření misí OSN. „Tam, kde už jednotky OSN jsou, by se měla část jejich činnosti specificky zaměřit na ochranu prostředí a zdrojů,“ dodává Sheppard.

Některé z misí OSN, kupříkladu ta v Kambodži, již environmentální otázky zahrnovaly. Když vyšlo najevo, že Rudí Khmérové financují svou vládu teroru nelegálním prodejem dřeva sousednímu Thajsku, vydala OSN nařízení, zabraňující exportu dřeva ze země a umožňující zvláštním pohraničním jednotkám v případě potřeby zasáhnout. Součástí mise OSN v Libérii (UNMIL), kde finance bývalého režimu Charlese Taylora plynuly z rabování přírodních zdrojů země, zvláště lesů, je i speciální jednotka pro životní prostředí a přírodní zdroje.

V pověření současné nejrozsáhlejší, již téměř deset let trvající mise OSN, MONUC v Demokratické republice Kongo, však není o přírodě, prostředí nebo zdrojích ani zmínka. Během nedávných bojů v části země, kde žijí jedny z posledních horských goril, se nevládní organizace a vláda USA bez zjevných úspěchů snažily v OSN prosadit, aby do oblasti vyslala strážce sledující vliv bojů na zvířata a schopné je v rámci možností ochránit. V posledních letech je totiž populace goril v oblasti výrazně zasažena četnými konflikty, pytláctvím a jiným pronásledováním.

Řešení u kořene

Přestože jakákoliv bezpečnostní služba nebo vojenské operace zaměřující se na zločiny na přírodních zdrojích a divokých živočiších zatím v podstatnější míře oficiálně neexistují, podle údajů získaných časopisem The Ecologist má být působnost Africomu, nové mise USA v Africe, rozšířena i na otázky obchodu s přírodními zdroji a živočichy. Přestože podle některých je tato iniciativa součástí kouřové clony zakrývající skutečný důvod mise — získání základny pro sledování a úderu proti teroristům ze Somálska a jiných zemí Afrického rohu, znamenala by důležitý mezník v militarizaci ochrany životního prostředí.

Profesorka Robyn Eckersleyová, působící na univerzitě v Melbourne, i ostatní pozorovatelé jsou v odhadech rychlého rozšíření podobných iniciativ mezi vládami jiných států spíše zdrženliví. V současnosti není o ničem takovém slyšet ani v Británii, ani v žádné z ostatních větších evropských zemí. Jinde ovšem, kupříkladu v Indii a Kambodži, je armáda odnedávna využívána pro aktivní boj s pyt-láctvím a obranu lesů i jiných ekologicky cenných oblastí. Podle Eckersleyové je v současnosti vzhledem k rostoucímu skepticismu vůči „humanitárním“ intervencím po neúspěšné invazi v Iráku nepravděpodobné, že by se jednotlivým státům podařilo obhájit unilaterální zásah v případě srovnatelných problémů ekologických. „Nic nelze vyloučit, muselo by ale jít o mimořádně vážný případ,“ dodává. Mnohem pravděpodobnější je podle ní nárůst multilaterálních akcí v případech environmentální nouze.

Eckersleyová nepopírá ani možnost, že vojenské operace dospějí v jistém bodě ke svému logickému důsledku — totální ekologické válce. „Myslím, že ta možnost tu je,“ říká. „Nedostatek aktivuje ty nejhorší stránky lidské povahy.“ Jako příklad potenciálních zdrojů konfliktu přitom uvádí vodu a paliva.

Zpět v Africe: ve virungském národním parku se koná pohřeb strážce Kalibumby. Fotografie rakve a pohřebního shromáždění se začínají objevovat na internetu spolu s mnoha komentáři a vyjádřeními účasti. Jedna z nich zní: „Za pár let už možná nebudou žádné gorily… a půjde-li to takhle dál, nebudou brzy ani žádní strážci.“

Andrew Wasley je novinář a produkční Ecostorm (www.eco-storm.com), investigativní agentury zaměřené na otázky životního prostředí, lidských práv a životních podmínek zvířat. Z časopisu The Ecologist 6/2008 zkrátil, přeložil a upravil Štěpán Němec.

Jeden komentář: “Zelená armáda”

  1. Martin Mátl, Šumperk napsal:

    Zdravím, rád bych se věnoval ochraně přírody v Africe, nemá prosím někdo nějaký kontakt či info? Je to můj velký sen… děkuji… martin.matl@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.