Ženy pro Zemi

15. srpna 2016 /
foto: archiv F (vše)

Žena jako Matka příroda, propojená s přírodními silami, pudově emotivní a soucitná — prostě pravý opak toho, co reprezentuje mužství. Alespoň takový je obraz vztahu ženy a přírody zachycený populární kulturou — od Pocahontas a FernGully až po Princeznu Mononoke. Oproti tomu často stojí muž-ničitel, pro kterého představuje divoký les potenciál pro rychlé zbohatnutí. Mají však tato stereotypní rozdělení genderových rolí ve vztahu k přírodě a její ochraně opodstatněný základ?

Je vůbec správné klást si takovou otázku a vnášet do ochrany přírody rozdíly mezi pohlavími? Mužství nebo ženství přece nemusí mít na naše postoje k životnímu prostředí vliv, na boji za jeho ochranu se podílejí obě pohlaví zdánlivě rovnocenně. Mnohé vědecké studie ale přece jisté rozdíly rozpoznávají a načrtávají odlišnou proenvironmentální hodnotovou orientaci u mužů a žen. V podobném duchu se v 70. letech začaly ozývat i některé feministky, které agendu ochrany přírody ztotožňují s bojem za práva žen a dávají tak vzniknout významné odnoži feminismu — takzvanému ekofeminismu (viz článek Zory Javorské Tři tváře ekofeminismu).

Období mužů?

Uznání za vznik amerického ochranářského hnutí se obecně připisuje mužům — Emerson, Muir, Thoreau a mnoho dalších propagovalo význam divoké přírody a zasazovalo se o její ocenění. Už méně se ale mluví o roli žen, které podle ekofeministky Carolyn Merchant udělaly na počátku 20. století z ochrany životního prostředí široké hnutí a zasadily se nejen o vznik mnohých chráněných oblastí, ale i o některé legislativní rámce ochrany přírody. Environmentální agenda se mezi americkými ženami začala na počátku 20. století šířit skrze ženské spolky, které zajišťovaly sdílení zkušeností, společné výlety do přírody i emancipační a politickou agendu, k níž měla ochrana přírody blízko. Tato ženská ochranářská iniciativa však zůstávala snahou o zachování životního stylu žen střední třídy, jenž v té době ztotožnoval ideál „skutečného“ ženství s mateřstvím a péčí o domov. Cílem tedy bylo zlepšit nebo zachovat zdravé prostředí pro svou rodinu.

Svou dominanci však muži v environmentálním hnutí nikdy neztratili, i když od 70. let kráčelo ochranářské hnutí ruku v ruce s hnutími hájícími i práva žen anebo menšin, a boj o záchranu životního prostředí by dnes proto měl být bojem genderově vyváženým. Podle průzkumů mají muži navrch nejenom v environmentálních organizacích, kde zastávají většinu vedoucích i manažerských funkcí, ale i v environmentální vědě (kde navíc dostávají podstatně vyšší plat než ženy — podle Institutu environmentálních věd je to ve Velké Británii až o 25 %). A podobnou nevyvážeností trpí i zelené podnikání nebo zastoupení žen v rozhodovacích procesech. Podle loňského výzkumu Global Gender Office byl podíl žen na rozhodování v environmentální agendě nižší o 30 %.

Co však tato nevyváženost přináší? V první řadě přicházíme o pluralitu názorů a nápadů. Výzkumnice Kellie McElhaney například zjistila, že firmy s ženským zastoupením ve vedení mají větší tendenci zohledňovat environmentální a sociální témata. Ekofeministky zase mluví o přemíře muži prosazovaných technokratických řešení ekologických problémů a samy jsou co do technologického optimismu mnohem zdrženlivější. Zužování některých environmentálních agend — kupříkladu boje proti globálním změnám klimatu nebo za čisté životní prostředí — na hledání čistě technických řešení není podle ekofeministek adekvátní. Upozorňují proto na nutnost zjemňovat naše zásahy do životního prostředí, omezit některé naše spotřebitelské návyky a prostě se uskromnit.

Ne že bychom nechtěly…

Menší zastoupení žen ve vedení ekonevládek nebo zelených firem neznamená, že by environmentální témata ženy přitahovala méně — naopak, výzkumy ukazují, že pro ženy je ochrana životního prostředí mnohem lákavějším tématem než pro muže. A víme i proč. Nedávná studie novozélandských vědců Taciana L. Milfonta a Chrise G. Sibleye potvrzuje, že větší zájem žen o životní prostředí souvisí s jejich menší chutí nadřazovat se jiným lidem. Pocit sounáležitosti a rozvíjení společenských vztahů, k nimž mají ženy blíž, podle autorů přispívá k jejich „zelenějším“ hodnotám.

Pro ženy jsou jednoduše hodnoty jako altruismus, empatie nebo osobní zodpovědnost důležitější než pro muže, což má vliv i na jejich šetrnější chování vůči přírodě — to je pro ně i jakousi ochranou sebe samých a jejich rodiny před možnými zdravotními dopady špatného životního prostředí.

I navzdory tomu se však ženy v ochraně prostředí angažují méně — zejména politicky. Na demonstracích, happeninzích nebo v průvodech jich potkáme mnohem méně než mužů, i když je podle průzkumů jejich přesvědčení chránit životní prostředí nebo bojovat proti klimatickým změnám znatelně vyšší. Zjednodušeně řečeno, ženy zůstávají schované v bezpečí svých domovů a okruhu svých známých a do ulic se jim tak často nechce. Což je nepochybně škoda. Své cestičky k ekoaktivismu si však nalézají jinde — v ekologickém nakupování a komunitních aktivitách.

V zeleném konzumerismu ženy skutečně dominují: mnohem více než muži vyhledávají certifikované zboží z ekologického zemědělství, fair trade výrobky nebo věci z recyklovaného materiálu. A navíc, právě ženy obstarají drtivou většinu nákupů pro domácnost — například v USA až 85 %. S uvědomělým spotřebitelstvím mírně souvisí i další výrazný prvek ženského proenvironmentálního chování — dárcovství. Ženy oproti mužům dvojnásobně finančně podporují neziskové organizace nebo různé environmentální spolky, i když obecně darují méně než muži.

Po stopách Rachel Carson

Nemylme se však, aktivismus žen u výběru bioplen a darů nekončí. Velké národní nebo globální environmentální organizace sice ženám příliš „nevoní“, o to více je ale láká zapojení do menších lokálních hnutí. Orientují se zejména na boj proti znečištění životního prostředí nebezpečnými látkami, za zdravou produkci potravin nebo za ochranu svého okolí a s ním spojeného zdraví. Důležité je pro ně i propojení sociálního a ekologického rozměru — to ukazují známé ženské iniciativy jako indické Chipko nebo Navdanya. Zejména v hnutí proti nebezpečným látkám sehrávaly ženy ústřední roli. Jednou z prvních byla slavná Američanka Rachel Carson, autorka knihy Tiché jaro, klíčového díla environmentálního hnutí z roku 1962. Popisovala v něm, jak chemický postřik pesticidem DDT zabíjí místní ptactvo, a vedla boj za zákaz pesticidu. I její práce — podobně jako práce dalších jejích následovnic — byla mnohými zesměšňována a Carson označována za hysterku

Bezprostřední ohrožení fauny a flóry, ale zejména zdraví dětí, dokázaly postavit na nohy i ženy, které se jinak cítily být z politických témat vylučovány. Dokazují to mnohé případy nejen ze světa, ale i z České republiky. Jihočeské nebo Pražské matky poháněl od konce 80. let právě pocit ohrožení rodin jejich zakladatelek.

Současné environmentální aktivistky však, podobně jako ve své době Rachel Carson, musejí bojovat s jistou dávkou bagatelizace jejich kampaní, mířící na jejich údajnou emotivnost a nekompetentnost. Hana Chalupská, koordinátorka převážně ženské skupiny DejchejBrno, zasazující se o čisté ovzduší, své zkušenosti shrnuje: „Setkáváme se s despektem ve smyslu, že na mateřské nemáme co dělat, a tak děláme povyk pro nic.“

Zeleně angažované ženy však nebojují jenom s předsudky ze strany veřejnosti, ale i se sexismem uvnitř organizací. Americká environmentalistka Sharylin MacGregor uvádí, že ve velkých organizacích typu Greenpeace nebo World Wildlife Fund sice výrazně dominují ženy-dobrovolnice, většinu vedoucích pozic však obsazují muži. Vyvážit zastoupení mužů a žen se ekonevládkám — navzdory jejich sklonu k rovnosti pohlaví — stále ještě nepodařilo.

V otázce genderu a ochrany životního prostředí tedy i po desetiletích angažovanosti žen zůstávají mnohé výzvy. I když ženy sehrávaly klíčovou roli již u formování environmentálního hnutí, jejich práce stále není ve vícero oblastech doceněna. Řešení existují, budou ale pravděpodobně vyžadovat strukturální změny, například rovnocenné obsazení postů napříč různými environmentálními institucemi — od vědy až po neziskové organizace. A na těchto řešeních musejí participovat i muži.

Kontakt: bakosova@sedmagenerace.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.