Žijeme v panické situaci

Jednou z rovin Sedmé generace je sociální a kulturní kritika panujícího sociálního, ekonomického a politického systému, který narušil vztahy člověka k přírodě i jiným lidem. Naše čtenáře by tedy mohlo zajímat, jak zrovna vy vidíte situaci, v níž se naše civilizace ocitla, a jak hodnotíte současnou filozofickou diskusi o těchto problémech.

Tady se dotýkáme poměrně vážných věcí, o nichž skutečně musím ztratit pár vět. Zejména u nás v Československu, a vlastně po celém světě, začala po roce 1989 po krátké, několikaměsíční euforii narůstat určitá nejistota, která stále zesiluje a dnes již přerůstá v paniku. V této situaci řada společenskovědních intelektuálů jeden za druhým publikuje texty, které jsou jen variacemi na jediné téma. To, že situace je v prdeli, to ví každý, kdo má normální selský rozum, a pomalu to ví už každé malé dítě.

Není odvaha říct úplně jasně, proč jsme v prdeli a proč nejsme s to se z té prdele dostat. Světoví intelektuálové otevřeně hovoří o neuralgických bodech soudobé civilizace. Když si ale uděláte sylaby toho, co během posledních let publikovali, zjistíte, že všechny tyto teoretické společenské úvahy jsou prostě empty talk, prázdné řeči. To není myšleno pejorativně, je to prostě definování situace.

Ti lidé jsou skutečně upřímně zaujati těmito problémy. Sedí spolu v místnosti a vyměňují si názory a všichni konstatují v podstatě totéž. Přicházejí s iniciativními nebo inspirativními názory, má to úroveň. Na takovém setkání může sedět nějaký intelektuál, se zájmem si takovéto sympózium vyslechne a zaraduje se, jak jsou lidé inteligentní a jak umí přemýšlet. Jenomže za těmito řečmi je skryta absolutní neschopnost skutečně danou věc přesně definovat, přesně analyzovat a dojít k jasnému a jednoznačnému výsledku. Tato neschopnost je výsledkem panické situace. A ta je celosvětová.

V této situaci odvádějí velmi záslužnou práci sociologové, zejména američtí a francouzští, protože vycházejí z terénu. Přinášejí jasné poznatky, které dokumentují dnešní stav věcí. A pak je nutno tyto poznatky předat lidem. U nás se to dobře daří např. Kellerovi, který v podstatě nedělá nic víc, než že slučuje výsledky západních výzkumů do krátkých knih, které mají skutečně vysokou hodnotu jako populárně-vědecká literatura. Výsledky analýzy velkého množství konkrétního empirického materiálu jednoznačně ukazují, že ten sešup do prdele akceleruje a postihuje stále větší část světové populace. A dnes se týká i těch, kteří se ještě před nedávnem cítili bezpečně.

Panická situace se odráží i v jiných oborech. Můžeme číst o konci filozofie, konci ideologie, konci ekonomie, dokonce o konci subjektu a konci člověka, a k tomu se přidávají fyzikové, kteří jasně hovoří o tom, že jsme u konce se svými (i přírodovědeckými) metodologickými prostředky. Už se nehovoří o krizi, ale o zhroucení evropského paradigmatu. Kdybych nechtěl použít tak tvrdá slova, řekl bych, že se toto paradigma nedá užívat v tak čisté formě, v jaké se dalo aplikovat ještě v 19. století.

Nejde však jen o pocit doby? Každá doba si o sobě vytváří představu výjimečnosti a jedinečnosti. V každé době existují ti, kteří tvrdí, že jejich doba je nejhorší (anebo naopak nejlepší) z celých dějin.

Když se tato mozaika složí, zřetelně vidíte, že se skutečně jedná o dobu naprosto zásadního historického přechodu. Ten samozřejmě nezačal rokem 1989, ale táhne se nějakou dobu, ale ne zas tak dlouho. Vidíme, že v tomto zásadním historickém přelomu dochází k proměňování lidského vědomí prakticky po celé planetě. Dnes není velký rozdíl mezi pocitem, který může vyjádřit inteligentní (byť chudý) univerzitně vzdělaný Bangladéšan, a pocitem mým. To jsou věci, které se šíří v takovém, řekl bych, sheldrakovském poli, a velice rychle zachvacují úplně celou populaci.

Náš problém spočívá v tom, že tato proměna vědomí nabírá velmi rychlé obrátky. Z toho plyne naše nejistota a panika. Počátky současné proměny vědomí spadají do doby průmyslové revoluce, ale tehdy probíhala velice, velice pomalu. Proto se také dnes nemůžeme divit, že sice víme, že jsme v louži, ale nevíme, proč jsme se v ní ocitli, jak je louže velká a co se s tím dá dělat. A tak se vedou prázdné řeči.

Víte, kolik společensko-vědních, filozofických a dalších prací bylo v 17. a 18. století publikováno na téma krize společnosti? Dnes z toho množství vybíráme jen některé závěry. A podobně je to s dnešní produkcí intelektuálů, kteří se těmito otázkami zabývají. Ještě v 60. letech se dalo říct, že lidé jako Noam Chomsky nebo Erich Fromm říkají něco nového a důležitého. Ale dnes již slyšíme jen blekotání Fukuyamy nebo Bělohradského.

Chcete tím říct, že panickou situaci dneška doprovází neschopnost pojmenovat příčiny našich problémů?

Nic se neděje samo od sebe. Má to své příčiny, kořeny, historii a své proměny, které se projevují v dalším vývoji. K tomu, abychom se v tom vyznali, však potřebujeme určitý nadhled. A ten se obvykle získává díky časovému odstupu.

Absolutní turbulence – politická, ekonomická, ideová –, která provázela změny v období kolem přelomu našeho letopočtu v Římské říši, byla tehdejším lidem samozřejmě těžko průhledná. Pro nás dneska je to jasně definovatelné. Vidíme řetězce souvislostí. Obdobně, chceme-li se vyznat v naší současné situaci a nemáme časový odstup, musíme si jej alespoň nějakým způsobem nasimulovat myšlenkovým experimentem. Pro mě je to v podstatě jednoduchá věc, protože se zabývám především ontologií, a tak automaticky získávám značný odstup od věcí. Mohu totiž nazírat na dějiny lidstva jako na určitý celek. Kdybych byl angažován do probíhajících procesů, byl bych ve stejném zmatku jako kdokoliv jiný a nepřinesl bych nic víc, než co tam přinesli ostatní.

Jelikož pokládám toto téma za dost významné, tak si dovolím ještě chvíli pokračovat. Marx, když psal Kapitál, tak už dělal skutečně vědeckou práci a pochopitelně opustil ona romantická východiska svého mládí. Začíná-li tedy ještě Komunistický manifest těmi známými slovy, že lidské dějiny jsou dějinami třídních bojů, pak v Kapitálu již toto tvrzení nenajdete, protože v té době Marx již věděl, že to je opravdu romantická hloupost. Zjistil, a my k tomu můžeme dnes říct, že to je jeden z těch případů, kde se skutečně uhodil hřebíček na hlavičku, že v celých lidských dějinách došlo pouze k jediné revoluci, a tou bylo zavedení strojové výroby.

V době, kdy to psal – na počátku 60. let 19. století – byla archeologie výroby ještě v plenkách. Nemohl se tedy v této oblasti o nic opřít. Od první třetiny 20. století však archeologie hovoří o neolitické revoluci. Zjišťuje, že tehdy došlo k absolutně komplexní revoluci, tedy nejen v zemědělské technologii, ale ve všech stránkách společnosti. A to v čase tak krátkém, že tato změna měla charakter exploze. Za několik málo set let se proměnilo lidské vědomí ve všech oblastech počínaje estetickým cítěním a konče způsobem sexuálního chování. Samozřejmě základ je v tom, že se změnila technologie. Takže to, co Marx říkal, že změny v materiální základně podmiňují vzápětí změny v tzv. nadstavbě – což jsou dneska termíny již zajisté archaické – je v podstatě absolutně potvrzeno.

Zavedení strojů do výroby skutečně znamená začátek komplexní revoluce, neboť zavedení nových způsobů výroby se odrazilo i v dalších oblastech, včetně myšlení. Změna vědomí, změna našeho pohledu na svět a také změna způsobu chování byly tedy nutností. Stejně tomu bylo i v případě neolitické revoluce.

Uvědomte si, že jedním z nejvýznamnějších vynálezů neolitické revoluce bylo, že v nesmírně krátké době se lidé museli naučit něčemu, co pár generací před nimi vůbec nenapadlo. Například si osvojili představu, že to, co slouží jako podložka k lokomoci, tedy zemský povrh, může být zdrojem obživy. Po celosvětové ekologické katastrofě, při níž vyhynula zvířata, která do té doby člověk lovil, musela být vyvinuta nová strategie přežití. Co to muselo být za psychologickou změnu! Je to obdobné tomu, jako byste dneska měli počítač a najednou by vám z toho počítače začaly skutečně fyzicky vypadávat hotové konzervy s jídlem. Aniž byste tušili, že je toho počítač schopen.

To by byl zázrak. Projev něčeho nadpřirozeného.

Přesně. Jedním z velmi významných vynálezů neolitické revoluce bylo náboženství. To, podobně jako sám základ neolitické výroby, vydrželo prakticky přes všechny krize až do začátku 19. století. Tak jako padla neolitická agrární technologie, tak odkráčelo i náboženství. Jeho odchod začal samozřejmě dřív, neboť již staří Řekové věděli, že je to lidský výmysl, ale masy se ho držely, protože fungovalo jako pomocník, který radil, jak přežít v nepřátelském světě a jak se v nepřátelské společnosti orientovat. Během 19. století však bylo pryč, a o dvacátém stoletím už ani nemluvím.

Tento proces má ale i jinou stránku. S ústupem náboženství došlo ke ztrátě pocitu jistoty, ztrátě zakotvení člověka v universu. A v této situaci vykořenění může dojít k tomu, že se na první místo hodnotového žebříčku dostane kategorie zisku, která nemá už vůbec žádné zakořenění v nějakých biologických potřebách, pudech. Je to kategorie, která souvisí pouze s určitým výrobním způsobem a je z hlediska axiologického hypervertovaná. Je to pervertovaná, pseudoetická kategorie. Avšak ekonomika a celá komerční sféra – a komerční je dneska úplně všechno počínaje politikou a konče právě těmi intelektuály, co vedou empty talk – se jí řídí. Jak to může dopadnout, když celá společnost upadne do osidel tohoto pervertovaného pohledu na skutečnost?

Intelektuálové, kteří bona fide vedou empty talk, si však ani nejsou vědomi toho, že se stali komerčním zbožím. Zábavní průmysl, který již obchoduje i s myšlenkami, je strašlivě rád vidí. Jednak odvádějí pozornost lidí a veřejnosti, a navíc jsou živeni jako létající profesoři, což je způsob, kterým se dosáhne toho, že tito intelektuálové neprohloubí své analýzy a nestanou se radikálnějšími. Získávají společenskou prestiž a ta se výborně prodá. Manažeři tohoto showbyznysu na nich vydělávají a tihle chudáci si toho ani nejsou vědomi.

Zde se ovšem nabízí klasická otázka. Co dělat?

Když už je zbožím skutečně absolutně všechno a masmédia do značné míry určují vaše způsoby chování, pak žijeme ve světě, ve kterém se nedá žít jinak, než se k němu obrátit zády. Filosof si to však nemůže dost dobře dovolit, protože je členem lidské společnosti a nese za ní do jisté míry zodpovědnost. Nemůže jako taoistický poustevník někam odejít a okopávat ředkvičky.

Na druhou stranu je pro dnešní situaci příznačné, že se poměrně lavinovitě, celosvětově šíří proud, který má charakter jakéhosi navracení se k původnímu holistickému vědomí. Nejpropracovanější a nejpromyšlenější je to ve Spojených státech, kde tento proud vznikl v 50. letech. Z počátku byli tito lidé zařazováni do neognosticismu, ale později se začalo hovořit o neopaganismu. Jde prostě o to, že oni nenavazují na tradici evropské esoteriky, ale uvědomují si, že je třeba respektovat místní tradice, zohledňovat genia loci, a proto se obracejí k původním indiánským tradicím. Snaží se učit od ještě nekontaminovaných šamanů.

Toto hnutí zásadně odmítá organizační formu. To je velmi významné, nové a progresivní. Oni si vydávají jeden informační časopisek, kontaktují školy, mateřské školky apod. Začíná to mít pozitivní výsledky, protože ti, kteří se k tomuto proudu připojili, se automaticky staví proti hyperkonzumu a plýtvání.

Nejde o to uskromňovat se. Jde o to neplýtvat. Všechno, co já mám na sobě, tak mi někdo daroval nebo jsem to vytáhl z popelnice. Přece nebudu vyhazovat věc, která ještě slouží, protože už vyšla z módy nebo že je už trošku ošoupaná. Nebudu si jako Američan každé dva roky kupovat nové auto, protože když si ho nekoupím, tak ztratím image.

Toto hnutí usilující o proměnu vědomí se snaží vyhnout strategickým chybám, kterých se dopustilo ekologické hnutí. Ve svých počátcích vypadalo ekologické hnutí úžasně a perspektivně, vzbudilo ohlas nejenom mezi mladými ale i mezi rozumnými dospělými, zvláště mezi intelektuály. Po úspěších, které byly až spektakulárně rychlé, však začalo nabývat formy organizace. Objevily se myšlenky, že by bylo dobré dát hnutí jasnou organizační formu, aby mělo větší sílu a údernost. Nakonec to vyústilo v založení politické strany a všechno šlo do háje. V tom momentě ztratili členstvo a ztratili i volební hlasy a příznivce. A dnes se veřejnost bohužel skoro s plným oprávněním dívá na různé demonstrace, např. proti jaderným elektrárnám, jako na absolutní kravinu.

Zásadní chyba se stala, když se začalo spoléhat na to, že organizace je pořád ještě moderní způsob, jak něco udělat a jak něčeho dosáhnout. Dnes vidíme, že je to historicky vytvořená forma, která v současných podmínkách ztratila svoji funkci. Jakmile se totiž nějaká organizace objeví, je automaticky zmanipulována; jakmile se i ten nejkrajnější levicový radikál a revolucionář dostane do parlamentu, podlehne mašinérie, která jej rozmělní.

Ti lidé to instinktivně vědí a u nás je to nová zkušenost. Oni jsou ve skutečnosti velmi angažovaní a jasně vědí, co chtějí. Nejenom že negativním způsobem reagují na program globalizátorů, ale také chtějí svým příkladem – nikoliv propagandou – působit na další lidi, aby aktivní – nikoliv militantní –, prakticky projevovanou resistencí začali tomu celému systému podtrhovat židli pod prdelí. Tento systém se nabourá tím, že se odhodí hyperkonzum a že se začne skutečně nakládat s našimi statky rozumně. Stejné je to s odmítáním masmédií. Ti lidé nemají televizi a nečtou noviny. Byl jsem velmi překvapený, že oni i já děláme v podstatě totéž.

O co jde v holistickém vidění světa? Není to příliš intelektuálské téma?

Je potřeba říct, že tito lidé nejsou žádní intelektuálové. Přesto, nebo právě proto vědí, že tradiční paradigma, na kterém jsme budovali dnešní moderní svět, se zhroutilo, anebo je ve stavu zhroucení. K tomuto stavu se váže existenciální nejistota, která se zdá být neřešitelná, a oni za této situace učinili radikální krok spojený s přijetím jiného pohledu na svět. Ten koinciduje s pohledem, který odpovídá způsobům obživy společnosti lovců a sběračů. Aniž by si idealizovali situaci lovců a sběračů, instinktivně sami pro sebe obnovují vztah ke skutečnosti jako k celistvé a živé jednotě. K tomu nepotřebují toho s tou pitomou Gáiou, protože to, že planeta je autoregulativní systém, věděli už dávno před tímhle tím idiotem. Ti lidé přistupují k přírodě jako k božstvu a považují ji za přirozeně numinózní.

Uvědomují si, že je tu rozdíl mezi původním holistickým přístupem ke skutečnosti a dnešním stavem. Přírodní národy ve své původní podobě dnes prakticky neexistují. Ztratili jsme tak něco, co bychom dneska velmi potřebovali, protože my dnes můžeme původní holistické vidění pouze rekonstruovat, nikde se s ním nesetkáváme v původní podobě. Určitou výjimkou je Čína, kde holistické vidění světa přetrvalo a přetrval dokonce i šamanismus v plném rozsahu. Nikdy tam nevznikla kněžská vrstva, nikdy nevznikl chrámový velkostatek, a tím kolektivní zotročení agrárního obyvatelstva, privilegovaná vrstva vzdělanců, která si potom uzurpovala praktickou moc. V Číně si holistické vidění uchovali a nedělá jim dnes tedy žádné potíže.

Když se neolit rozvíjel dál, přešel k bronzu a potom k železu, vznikaly velmi složité státní útvary. V té době nastupuje analytické vědomí. To je vyjádřeno např. v aristotelovské logice, podle které A non est B. Tento přístup pak vedl k vědecké analýze a vědeckému ovládání skutečnosti. Avšak v Číně, přestože do začátku 17. století byla technologicky daleko vyspělejší než Evropa, obdobné pojetí vědy nikdy nevytvořili, protože k tomu nebyl důvod. Viděli svět holisticky, jako celek, v němž A je současně i B i C i D a tak dál. To je podle našeho paradigmatu absolutně vyloučené, ale jim to nedělá žádné problémy.

My jsme podle tohoto našeho analytického paradigmatu vytvořili nejenom vědu, ale také společenské zřízení a další oblasti života. Je to umělé rozdělení, které je také základem náboženství. To tvrdí, že existují dvě úplně odlišné sféry, které se nikde neprotínají. Jen čas od času přijde shora nějaký impuls. Náboženství se dodnes chlubí tím, že desakralizací přírody umožnilo vytvoření našeho současného ekonomického zřízení. Celá příroda je nám dána Bohem k dispozici, ať si s ní děláme co chceme. Duši má jen člověk. Vůbec nepřipadá v úvahu, aby měl duši i kámen.

Pro evropskou filosofii, nikoliv však pro čínskou, bylo velkým problémem uznat, nebo jen uvažovat o tom, že kámen by mohl mít vlastní subjektivitu, která je nám nepřístupná, stejně jako kamení je nepřístupná moje subjektivita. Je pro ni těžké si představit, že všechno je současně subjektem i objektem a že je nutné podle toho s danou věcí zacházet nebo se k ní chovat. Lovci a sběrači, když šli lovit zvíře, tak ho nejdřív odprosili. Provedli rituál, ve kterém mu sdělili, že se potřebují najíst, a když ho ulovili, tak mu rituálně děkovali. Věděli, že každá studánka nebo každý vodní tok má také svoji nymfu, svoji vílu nebo svého ducha, že je všechno prostoupeno touž životností, že všechno je živé. To neznamená, že všechno má nesmrtelnou duši a` la křesťanství, ale že s tím musím zacházet s patřičnou úctou. Nejsme nadřazeni skutečnosti a nejsme z ní tedy ani vyděleni. Současný existenciální stres, který narůstá od 19. století a jehož základem je pocit, že vlastně na světě nejsme doma, je důsledkem toho, že jsme se ze světa sami vyřadili. Cítíme se jako někde na poušti.

Přírodní národy žily ve světě, který byl přirozeně propojen. My zacházíme s věcmi naprosto nešetrně. Nás nenapadne, metaforicky řečeno, že ta kniha má také svou duši, ten popelníček, sériově vyrobený, má také svou duši. Já ho nepoškodím, nerozbiji. On plní svoji funkci, od toho je, pro mě, ale já s ním zacházím slušně. Je ještě poměrně dost rozšířený postoj, že nekopu do každé kočky, kterou uvidím. Ale už se to nevztahuje na ostatní věci. A navíc je ještě stále mnoho lidí, kteří dál bijí i zvířata.

Ve vyspělých zemích existuje řada lidí, kteří nejsou s to zabít králíka, ale klidně se po dobré večeři dívají na televizi, kde se jim předvádějí zvlášť dobře vybrané snímky z celého světa, na nichž jsou hromady mrtvých, masové hroby a podobně. I když je to vzdáleno jen pár kilometrů – Jugoslávie byla 300 km odsud – oni se na to dívají úplně v klidu. Jo, to musí přijít nějaké extra vzrůšo, jako třeba mrakodrapy, aby to s nimi trošku hnulo. Oproti tomu, když americký prezident strkal ocas tam, kam neměl, tak to bylo nejsledovanější téma po několik měsíců.

Jak souvisí holistické vidění světa s nesubstanční ontologií?

Jedním ze základních principů nesubstanční ontologie je sjednocení rozdělených dvojic: objekt – subjekt, bytí – nebytí, všechny ty párové dvojice, ty tradiční binární opozice se musí spojit jako jedna kategorie.

Skutečně doporučuji čtenářům Sedmé generace podívat se blíže na holistické vědomí. Dnes už vychází na toto téma řada velice kvalitních knih. Nemluvím o tom vtipném podvodníkovi Castanedovi. Ale je tu např. Capra nebo Sheldrake. Dnes jsme již dál než v dobách, kdy se o této věci začínalo hovořit. Fritjof Capra byl a je dobrý, ale když začínal, pletl si átman s brahman, s taem a s prázdnotou. Ale to byly začátky. Dnes počáteční tápání pomalu přechází. Dnešní fandové holistického vědomí jsou vysoce kvalifikovaní vědci. Jejich pozice není žádný návrat k polytheismu, resp. návrat do podmínek společnosti lovců a sběračů. Je to skutečně krok dopředu. Vzniká-li dojem, jakoby šly tyto kroky po sestupné šroubovici, pak je to zdání, kterému bychom neměli podléhat. Pokud existuje jistá analogie k původnímu lidskému vědomí, které bylo nejproduktivnější v paleolitu, pokud to připomíná návrat k tomuto stavu, pak to skutečně jen připomíná. Půjde o úplně nový fenomén, který bude plně stát na nejnovější technologii a bude jí také plně využívat. Ale, a to je důležité, jinak než tomu bylo po uplynulých dva a půl tisíce let a především v začátcích kapitalismu.

Terence McKenna nazval jednu ze svých knih Návrat archaismu. Není to divné hovořit o spojení nových technologií s archaickým myšlením?

To není archaické myšlení. Holistické myšlení je přirozeným pohledem na svět. Ne původním, ale přirozeným. Je to pozice, která vyjadřuje postoj inteligentní bytosti ke skutečnosti, jejíž přesnou podobu nemůže znát. Může se k ní stavět buď nepřátelsky jako predátor, nebo parazitně, anebo přátelským způsobem. Pro člověka je přirozené nažívat s těmi ostatními v určitém souladu. Holistické vědomí je obnova toho, co je v nás všech.

Ve všech lidech je naprosto přirozeně základní potřeba žít v pospolitosti. Snaha po obnovení lidské pospolitosti, spolunažívat se svými bližními skutečně lidským způsobem, takříkajíc po sousedsku, po kamarádsku, jako bychom všichni byli v příbuzenském vztahu. Tato potřeba je velice hluboká a její absence je dnes bolestně pociťována. V podmínkách starého paradigmatu substančního rozdělení je nám naplnění této naší základní a přirozené potřeby znemožněno.

Toužit po tom, co je přirozené lidskosti, není návrat k archaismu, není to spojení moderních technologií s archaickými ideovými představami. Je to oživení toho, co je přirozeně lidské, a toho, co může pomoci k rozvoji přirozené lidskosti. Není zde nebezpečí, že by lidé upadli do nějakého akulturního nebo antitechnického primitivismu. Nejedná se o oživování něčeho archaického, ale o uvědomění si toho, co je pro člověka v zásadě důležité, a tím je potřeba žít ve společenství ostatních lidí a ve společenství se všemi bytostmi, ve společenství se vším, co na světě je, včetně toho kamení. To je základní lidská potřeba.

Připravil Dušan Lužný.