Život jako cesta za (sebe)poznáním

21. listopadu 2015 /
foto: Naďa Johanisová (vše)

Desátým rokem je hudebním redaktorem Českého rozhlasu Brno, v letech 1998—2005 vlastnil hudební vydavatelství Gnosis Brno, které nahrávalo a vydávalo tradiční moravskou hudbu a získalo několik ocenění (Cena Ministerstva kultury Classic 1998, Cena Národopisné společnosti, Cena nezávislých publicistů Žlutá ponorka). V té době (2003) mu také vyšla knížka Hudba středovýchodní Evropy. Je také aktivní muzikant, v letech 1988—1991 hrál se skupinou Poutníci, poté s kapelou Teagrass a nyní občas s Jitkou Šuranskou. Ovšem vystudoval a léta výzkumně praktikoval biochemii. Velkou část energie vkládá v posledních letech do projektu družstevních Kulturních novin, jejichž je šéfredaktorem i předsedou představenstva. V souvislosti s třicátým výročím festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, zaměřeného na world music, mu letos v létě vyšla knížka Kroužení nad Vysočinou, hudbou a jedním festivalem. Náš rozhovor proběhl právě v zahradě náměšťského zámku.   

Patříš mezi zakladatele mediálního družstva Kulturní noviny. Můžeš něco říci o mediálních družstvech a komunitním novinářství obecněji?

Představují určitý prostor, který má jiné kvality než běžné mediální pole. To vyplývá už z povahy věci, poněvadž jejich existenční základ tvoří družstvo či jakákoliv komunita sympatizantů a podporovatelů. Na rozdíl od klasických novin nebo klasických vydavatelství, kde základ tvoří kapitál, který musí nebo aspoň má vydělávat. Tomu se podřizuje veškerý chod, což může deformovat obsah. V komunitních novinách se lidé spojují proto, aby obsah tímto způsobem deformovaný nebyl.

V širším pohledu je to i politická záležitost. Jakmile vznikne tisk, nezávislý na tržních ekonomických mechanismech, automaticky formuluje něco, co je svou povahou politické. Reprezentuje totiž určitou skupinu obyvatel. Naproti tomu: koho dnes reprezentují klasické noviny? Projevují se v nich významně komerční zájmy vlastníků. V nich pracující jednotliví novináři mohou být vynikající, mít osobní étos, ale v běžném mediálním provozu, který je rychlý a zploštělý, si nesmí věci moc připouštět, hlouběji promýšlet směr, je to do značné míry názorová tříšť… Je to prostor s vyšší mírou životního skepticismu, cynismu, povrchnosti. Tím se odlišuje od prostoru komunitního, který je daleko víc „srdcařský“, založený na osobním vztahu.

Vzorem Kulturních novin je německý deník die tageszeitung neboli zkráceně taz, který je se svými přibližně patnácti tisíci členy nejúspěšnějším příkladem komunitních novin?

Ano. Taz je největší mediální družstvo na světě a je vzorem i pro mediální družstva v jiných zemích. Pokud se u nás pokoušíme o takovýto typ novin, provádíme experiment, jehož výsledek současně něco vypovídá o společnosti. Když v Německu takovéto noviny fungují, znamená to, že je občané chtějí.My máme o více než dva řády nižší počet členů… V postkomunistických zemích trpí občanstvo velkou mírou rezignace a obecně nízkou elementární důvěrou v cokoliv. Pak se může polarizovat masa, která sice ničemu nevěří, ale současně je manipulovatelná, a mohou existovat šíbři, kteří mají politickou moc nebo peníze, a přitom nemají dostatečnou občanskou opozici, partnery pro dialog. U nás už takové občanské iniciativy existují, například Ekumenická akademie, ProAlt, Vraťte nám stát, ale pořád ještě nemají tu odezvu a relevanci, jakou by mohly mít, kdyby se lidé účinněji spojovali a lépe formulovali své požadavky. Když je nejvýraznějším zájmem, který politici vnímají, nějaká průmyslová lobby, tak jí vyjdou vstříc. Třeba ani nechtějí, ale ono je to do té pozice žene, protože nemají jiného partnera.

Ve vedení brněnské radnice loni zasedla neokoukaná hnutí a strany vzešlé z občanských iniciativ. Jaký je tvůj pocit z jejich dosavadní práce?

Projev současného vedení radnice byl zprvu podle mě někdy příliš aktivistický. Myslím, že by se měli snažit komunikovat uvážlivěji a některé věci si lépe připravit. Ale převažují sympatické rysy. Jsou otevření. Kdokoliv z mého okruhu známých, třeba lidi aktivní v kultuře, pokud tam šli, se setkali se vstřícností. Cítím také čerstvý vítr ve věci Janáčkova kulturního centra. Brno dlouhodobě usiluje o vybudování kvalitní koncertní síně s dobrou akustikou, a teď se snad věci začínají trochu hýbat. A v neposlední řadě mám radost, že se město přihlásilo do Sítě kreativních měst UNESCO v oblasti hudby. Tato iniciativa vzešla od lidí kolem známého brněnského promotéra Davida Dittricha, kteří provozují portál Brno město hudby. Město se k tomu postavilo výborně, okamžitě zareagovalo a podalo přihlášku, která se nyní posuzuje.

Vraťme se ke Kulturním novinám: co tě vede k tomu, že čas, který bys mohl strávit svými koníčky, třeba zahrádkou, hudbou nebo řezbářstvím, věnuješ náročné redakční i organizační práci?

Mě k tomu vede pocit smysluplnosti. Jako vždycky. Jsou to také „moje univerzity“, jak říkal Gorkij, člověk se na tom učí v praxi komunikovat, pojmenovávat problémy, zkouší nacházet řešení. Ta smysluplnost osobního angažmá je pro mě značná i po těch letech, co se s tím mořím. A párkrát jsem měl i pocit, že to i někomu pomohlo nebo nějak zarezonovalo, nebo se nějaká věc začala řešit. Nebo se o ní alespoň začalo mluvit. Názorová publicistika, které se věnujeme, v mainstreamovém poli chybí, a pokud se vyskytne, ztrácí se v masmediální tříšti. Existuje jakýsi postmoderní názorový pel-mel, ale třebatazje vzácný v tom, že koncepčně reprezentuje určitý pohled na svět. To si myslím, že by Kulturky měly naplňovat také, a to mně dává smysl. Nejsme samozřejmě sami, vzniká tady síť podobně uvažujících nezávislých médií.

Můžeš ten „určitý pohled“ Kulturních novin na svět upřesnit?

Jeho základem je člověk, angažovaný občan, který se dívá se zájmem kolem sebe a věci na něj dopadají — opatření, zákony, rozpočty, politika škrtů, nedostatek toho či onoho, mám teď na mysli i věci duchovní povahy… a z pohledu tohoto člověka se snažím psát třeba já. Chápu to jako navyšování kultury reflexe společnosti. Snažím se, aby naše noviny měly tohoto ducha, kromě toho, že jejich hlavním zájmem je kultura v nejširším slova smyslu. Aby z nich bylo cítit, že nemají vyloženě apriorní levicovou orientaci, že nejsou ani čistě ekologickým listem, i když máme k obojímu bytostně blízko. Ale současně si můžeme dovolit říct, že nás levicové strany zklamávají. Nebo zelení. Nebo Žít Brno. Pořád se držím v pozici toho občana, který není partajník a vnímá na sobě dopady i omezení stranické politiky. A dokonce spíše zkritizuju ty lidi, jejichž strana je pro mne důležitá. Kulturní noviny by si měly udržet nezávislost na politických iniciativách, na stranických záměrech. Na druhé straně, když někdo něco udělá dobře — tak to taky řeknu, proč ne.

Tvá knížka Hudba středovýchodní Evropyvyšla v edici World music,cédéčka tvé kapely Teagrass také spadají do tohoto žánru.Co vlastně world music je?

Žánr s tímto označením se objevil koncem osmdesátých let, ale fakticky existuje od té doby, co různé kultury produkují svou vlastní hudbu. Je to muzika, která má etnický základ, ale současně je živena aktuální tvořivostí a nejrůznějšími živými moderními proudy. Pro mě vždycky představovala okno do světa. Jet někam a vidět, jak hrají Eskymáci, jihoafričtí či íránští muzikanti… to vždycky bylo okouzlující a čarovné. S hudbou, která ke mně takto přichází, se potkávám i jako tvořivý muzikant. Jako městští muzikanti jsme se například dostali do kontaktu s americkou a irskou tradiční muzikou, která nás oslovila a se kterou jsme se nějak propojili. A to je vlastně princip world music, že se potkáváš s jinou kulturou, ať už jako posluchač, nebo muzikant, a nějak to v tobě pracuje.

Nehrozí pak ale, že se naše jedinečná hudba rozpustí ve světové kultuře?

Někteří tradicionalisté se toho obávají. Mně naopak setkání s americkou a irskou hudboupomohlo vrátit se k naší tradiční muzice. A získat i určité sebevědomí, že my Moravané máme něco, z čeho vycházíme a co je hluboko v nás. A díky tomu jsme partnery ostatním. Já třeba zahraju moravskou písničku a zahraju ji bluegrassovým způsobem. Někomu se to nemusí líbit, ale mně to v tu chvíli dává neobyčejný vnitřní smysl. Ale stejně si nakonec uvědomím: ano, toto je bluegrass a toto je naše písnička, nikdo ji tak nezahraje jako já. Nemusím ji propagovat nebo hájit před světem. Já si ji uvědomím jako svoji. V rámci globalizace je myslím takováto zpětná reflexe záchrana. Neříkat, my na Moravě máme ty nejlepší písničky na světě, ale cítit je v sobě. A jejich jedinečnost se vytříbí jedině tím, že se s někým potkáváš, s někým, kdo je jiný. V něčem třeba spolupracujete, posunujete hudbu kupředu, v něčem pocítíte, že to nepůjde, ale právě to střetávání je cesta, jak zůstat sám sebou. Naopak silně tradicionalistické obranářské přístupy mohou být důkazem vědomí, že tu muziku, jejího tvořivého ducha, nemáme v sobě natolik silně zabudovanou, a tudíž ji musíme hájit. Kdo to má v sobě, ten to hájit nemusí, protože mu to nikdo nemůže vzít.

V čem je moravská tradiční hudba jedinečná?

Jedinečná role Moravy v rámci Evropy spočívá v tom, že představuje průsečík kulturních cest a vlivů. Pro mě je Morava jakýsi most mezi evropským západem a východem. Na západě Moravy na Vysočině máš českou kulturu, která je po hudební stránce příbuzná té německé, a na východě najednou slyšíš úplně jiné harmonie, jiné melodie, jiné rytmy, příbuzné se slovenskou, polskou, maďarskou, rumunskou muzikou. Na sto kilometrech se dotýkáš odlišných pólů Evropy. V té jedné hudbě, co tady máme. A to je něco fantastického.

V rámci svého hudebního vydavatelství jsi několik let objížděl Moravu a vydal řadu CD s nahrávkami regionálních lidových kapel. Získal jsi za to i nějaká ocenění. Na co z toho období nejraději vzpomínáš?

Já na to vzpomínám rád na celé. Myslím tu práci, ježdění a nahrávání. Nejvýznamnější ocenění jsem získal především za nejstarší nahrávky moravského a slovenského lidového zpěvu, které jsme převedli z fonografických záznamů, z válečků, na cédéčko, editovali a udělali k tomu ještě knížečku. Jako spoluproducent mi v tom pomáhal můj kamarád, nedávno zesnulý Jaromír Nečas. V zásadě jsem měl ideu udělat mozaiku regionálních cédéček, která by Moravu představila v její různorodosti. Podřídil jsem tomu několik let života. Kolekci jsem sice nedokončil, ale obsahuje několik důležitých titulů, a hlavně jsem ji zarámoval dvojcédéčkem Proměny v čase, které nabízí celkový pohled na historii a současnost moravské lidové hudby. Když se za tím ohlédnu, dělá mně to vyloženě dobře.

A na co vzpomínáš nejméně rád?

Nedělaly mně dobře ekonomické potíže a vytloukání klínu klínem, což souviselo i s vývojem společnosti. V devadesátých letech byl ještě člověk schopen najít na ty nevýdělečné tituly sponzora. Ale situace se rychle zhoršovala. V regionech působící firmy domácích vlastníků přešly pod větší korporace, které měly sídlo někde jinde, a okamžitě začaly uplatňovat politiku regionální restrikce a braly jim kompetence ke sponzoringu a k rozhodování. Například dost důležitým sponzorem mého festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm i některých titulů byla brněnská divize Telecomu. Pak přešli pod O2, všechno zcentralizovali a v Brně ponechali jen elementární administrativní a servisní kompetence.

Jak ten festival vypadal?

Pořádal jsem ho s cílem zachytit tvůrčí fluidum, které vychází z folklorních tradic. Takže tam vystupovaly tradiční folklorní soubory a pak i kapely z Polska nebo z Německa, co s folklorem pracují a patří už do žánru world music. Brněnská pobočka Telecomu nás zpočátku sponzorovala ráda. Říkali, že vyloženě chtějí podporovat akce, co vycházejí z regionu a mají určitou výjimečnost. Ale v momentě, kdy se začalo ve firmě rozhodovat z Prahy, jsme byli bez šancí. Tuhle centralizaci a monopolizaci určitých věcí vnímám jako velkou hrozbu do budoucna. I u médií veřejné služby.

Proč?

Protože horizont centra nikdy nemůže nahradit horizonty jednotlivých regionů. Je to posun od decentralizované demokracie k centralistické. Centralismus české společnosti je jedním z největších neštěstí vývoje po devadesátém roce. Příkladem budiž radikální institucionální zmenšení Českého rozhlasu Brno, kde ze tří set lidí v roce 1993 zůstalo přímo na stanici zhruba třicet.Je to dáno i vysokým počtem nově vytvořených regionálních studií Českého rozhlasu podle počtu krajů a jsou normalizované v zásadě na jeden minimalistický model. Je to nepřirozené a vlastně i ty kraje jsou uměle vytvořené. Neodpovídají historické hierarchii, spádovosti a kontinuitě.

Jaké by tedy bylo vhodnější uspořádání?

Obecně vnímám jako velký problém, že se neobnovila zemskost. Někomu toto přání může připadat úsměvné. Ale země moravská, která fungovala přirozeně po staletí do roku 1948, měla i příslušné instituce. Zemský archiv, muzeum, sněmovnu, i ten rozhlas tu vznikl na zemském základě… A řada těchto institucí dále existuje, jenže ne v odpovídajícím kontextu. Například brněnské Národní divadlo nebo Filharmonie Brno. S jejich financováním zápasí město Brno, i když mají nadregionální nebo i mezinárodní význam, což je třeba případ brněnské filharmonie. Moravské zemské muzeum a Moravská zemská knihovna jsou zase pod centrálním ministerstvem, které je platí. Jenže ono se na ně dívá někde do dálky: tam jsou ty naše expozitury. Ty instituce fungují v nějaké zemi, v nějakém regionu, na který ale nemají přímou ekonomickou vazbu, protože je platí někdo jiný a rozhoduje o jejich koncepci. Nerozhoduje o tom ten příslušný region, což je problém. Já nejsem fanatický moravista, ale toto nemůžu nevidět. Nemůžu nevnímat rozdílnost kultur a zemské historické tradice. A vidím, že státní uspořádání tomu neodpovídá — na rozdíl od kulturně a historicky spřízněného Rakouska či Německa.

Ekonomickou i politickou centralizaci moci tedy vidíš jako velký problém. V čem naopak vidíš naději do budoucna?

Naději vidím v demokracii a otevřenosti — v možnosti formulovat, diskutovat a prosazovat různé názory. Velkou roli tu mohou hrát nová rodící se občanská média. Většinová média jsou ohrožená, jak už jsme o tom mluvili, tlakem a zájmem centralizovaného kapitálu — škrty, ekonomizace… Ztrácí se tam pak étos jiný, například étos veřejného zájmu, kdy jde o princip fungování celku.Tuhle jsem s někým mluvil a on mi řekl: Já si stejně myslím, že ideální je co nejvíc věcí zprivatizovat, protože pak je to flexibilní. Ale já říkám, no jo, flexibilní to je, ale jenom po horizont privátního subjektu. A jsou věci, které nemohou být postavené jenom na zisku, což je prvotní parametr soukromého podniku. Jsou tu ještě parametry sociální a politické. Jestliže se ruší pobočky České pošty, protože jsou prodělečné, a provozoval by je soukromý subjekt, nemůžeme mu nic vytknout. Ale když si jako stát ponecháme v České poště rozhodovací pravomoc, ty pobočky nezrušíme.

Proč bychom je neměli rušit?

Protože jejich zachováním poskytujeme určitou službu, je to sociální centrum. Kromě toho, že je například dostupné starším lidem, můžeme pošty využít i pro lepší informování občanů o zásadních věcech, které jim potřebujeme sdělit. Na poštu chodí průběžně téměř každý. Stát nemůže myslet jen na zisk. Musí myslet na to, aby to fungovalo ve více směrech. Pro lidi.

Kaleidoskop tvých zájmů a profesí je pestrý. Co ti všechny profese daly? Je mezi nimi nějaká spojující nit?

Já jsem všechny věci dělal rád a tu pestrost beru jako dar osudu. Každá má profese byl exkurs do určitého koutu světa, který má nějaké svoje vnitřní parametry a mechanismy. Když děláš celý život jednu věc, nutně se dostaneš do určitého koridoru, který ti nedovolí ji překročit. Zužuješ si duši. Střídání profesí není pro každého, ale pro mě to byla pokaždé cesta za poznáním. A zároveň i za sebepoznáním. To jsou spojené nádoby. I když jsem chemik,na svět se dívám jako alchymisti. Co je nahoře, je i dole, co je vně, je i uvnitř. Kdo si to uvědomí, dokáže číst ze světa strašně moc informací o sobě a ze sebe strašně moc informací o světě. To bylo největší umění alchymistů: umět vidět analogickou rovinu existence. Svět není jen soustava příčinných reakcí. Svět je i soustava analogických dějů, které se dějí zdánlivě nezávisle na sobě, ale vlastně se vzájemně zrcadlí. A z toho můžeš ledacos vyčíst. O situaci, v které se právě nacházíš.

Jak se slučuje tvůj alchymistický pohled na svět s tvým přírodovědeckým vzděláním?

Alchymii nelze ztotožňovat se šarlatánstvím, stejně jako křesťanství nelze ztotožňovat s křižáckými válkami. V nich se projevila lidská, pozemská mocenskost. Je pravda, že alchymisté dokázali manipulovat s lidmi. Ale to pravé umění, jak o něm psal třeba Paracelsus a další, nespočívalo v těch odsouzeníhodných věcech, ale v pochopení proměn života, v určitém vidění světa.Naše dnešní věda nenahradila alchymii, jak si někteří myslí. Spíše to dobré z ní ztratila. Do vědy se musí dostat znovu trošku poezie. Vidění v obrazech a metaforách. Striktní objektové, definiční myšlení, přesvědčení, že co se nedá dokázat, změřit nebo ověřit, neexistuje, je velmi omezené — laboratorní — chápání reality. Svět nemá mechanickou povahu, ale vyvíjí se do neznáma. A každou vteřinou je nový a neopakovatelný.

Jakým životním krédem se řídíš?

Jestli je něco, za čím jdu, tak je to poznání, a jestli se při té cestě za poznáním snažím něčeho držet, tak je to snaha neubližovat. Někdy se nevyhneš tomu, že nechtě ublížíš. Třeba tehdy, když se s někým rozcházíš, nebo musíš někomu stanovit hranice. Může to být bolavé, ale s odstupem to bývá očistné, pokud podstatou není záměr škodit, ale udržet svou vlastní cestu, přesvědčení, cítění. Člověk někdy v zápalu boje či snahy jde za dobrou věcí, ale přitom může šlapat po jiných lidech nebo po jejich citech, aniž si to uvědomuje. To se stane asi každému. Kolikrát to člověku ani nedojde. Ale jde o to, když jdeš za nějakým cílem a přitom od někoho dostaneš zpětnou vazbu, žes mu ublížil, neběžet dál, ale zastavit se a zamyslet se, jestli na tom něco není. Prosit Pánaboha: Naznač mně, kdy ubližuju. Nechci ubližovat! — Pak už s tím můžu pracovat.

Jaké největší profesní chyby nebo omylu ses dopustil?

Budu možná vypadat namyšleně, ale já si žádné „největší“ chyby nejsem vědom. Navíc bych se musel ještě zeptat — a v které profesi? Když se tak dívám, tak mou profesí je vlastně život. V něm jdu odněkud někam, něco dělám líp, něco hůř. Když udělám chybu, přijde dříve nebo později nějaká reakce. Třeba i dost nepříjemná či bolestná. Učím se je přijímat, nevymlouvat se na jiné, protože to je moje odpovědnost, moje mantinely, moje směrovky na cestě. Nemusím do všeho lézt, že jo?

Výhodou a současně paradoxně pro někoho nevýhodou naší současné společnosti je velká míra osobní svobody v rozhodování, není tu tolik ideologického tlaku. Je lehké se rozhodnout pro to, co je příjemné a jednoduché, ale dosti záludné bývají poté následky takového rozhodnutí. Umět si přiznat svou povrchnost, neznalost či nekritičnost je těžké. Ale je to první krok na cestě k lepšímu já a k lepší společnosti vůbec.

Chtěl bys ještě něco dodat, o čem jsme nehovořili a přijde ti to zajímavé či důležité?

Chtěl jsem ještě říct, že fandím Sedmé generaci. Je to jedno z těch políček, které přispívají k vidění světa nezatíženému stereotypy a tím ekonomickým tlakem, co jsme o něm mluvili. A samozřejmě také chci dodat, že Kulturní noviny jsou otevřené a těšíme se na další členy, čtenáře, podporovatele a přispěvatele. Všechny podstatné informace najdete na našem webu www.kulturni-noviny.cz.

Připravila Naďa Johanisová. Další 7.G rozhovory najdete TADY.

Článek vznikl za finanční podpory Statutár­ního města Brna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.