Příliš spoléháme na banky

Jaký je příběh Bancy Eticy? Kdy vznikla a jak se vyvíjela?

Proces vzniku začal v roce 1994. Měli jsme poměrně jasnou představu banky, kde budou občané rozhodovat o jejím nastavení a kde budeme poskytovat půjčky neziskovému sektoru. V roce 1995 jsme ale založili družstvo, což bylo celkem neobvyklé — potřebovali jsme totiž vytvořit vlastní kapitál. Původně jsme počítali, že vytvoříme malou družstevní záložnu, kde by nám stačil zhruba jeden milion eur, ale vzhledem k restrikcím ze strany centrální banky nám to nebylo umožněno a museli jsme jít cestou veřejné banky (popular bank), kde je základní kapitál 7,5 milionů eur. A to je dost peněz. Takže jsme zakládáním strávili ne dva, jak jsme původně plánovali, ale čtyři roky.

Přesto to bylo dosti působivé. Využili jsme vlastně formu crowdfundingu (lidové sbírky — pozn. red.), a to v době, kdy neexistoval internet. Jen skrze osobní rozhovory. Ze začátku to bylo velmi namáhavé, protože všichni pracovali jako dobrovolníci, ale poté, co jsme získali první dva miliony, bylo přesvědčování jednodušší.

Kolik lidí na začátku pro myšlenku „jiné“ banky pracovalo?

Začínalo asi dvacet organizací a zhruba pět lidí, kteří měli zkušenost z menších finančních institucí — ti vytvořili řídící skupinu. Poté, co se nám podařilo nashromáždit potřebný kapitál, jsme s úžasem pozorovali, jak přicházejí další a další lidé, aby s námi sdíleli své peníze — v době, kdy jsme ještě nebyli bankou a neměli jsme pojištěny vklady! V Itálii totiž není obvyklé, že lidé někomu důvěřují. Nám se ale podařilo vytvořit dobrou reputaci, na čemž záleželo především. Lidé věřili těm zakládajícím organizacím, které byly jakousi zárukou, a věřili i vzniklému družstvu.

Po získání potřebného kapitálu jsme se následně přeměnili z družstva na banku, což se předtím v Itálii nikdy neodehrálo. Licenci jsme získali a stála před námi výzva uskutečnit to, co jsme slibovali. Měli jsme kapitál, mohli jsme začít fungovat jako banka, poskytovat úvěry a podobně, ale pokud svou práci děláte špatně, během dvou let skončíte. Podle byznysplánu jsme měli být v plusu po dvou letech, nám se to ale — což bylo docela překvapující — podařilo hned po prvním roce.

Začali jsme poskytovat příznivější úvěry neziskovým organizacím, kterým nechtěly půjčovat jiné bankovní instituce, protože neziskovky se v Itálii skládají především z dobrovolníků, kteří nemohou ničím ručit. Dále jsme se snažili vybudovat systém rozhodování, který by omezil vliv původních zakladatelů, kteří poskytli garanci, aby banka vznikla. Takže jsme vybudovali strukturu, v níž se účastní rozhodování také občané a podílníci.

A vlastně teprve loni jsme si mohli říct, že jsme po třinácti letech dosáhli cíle etického financování. Podařilo se nám totiž sjednat tolik úvěrů, kolik máme vkladů.

V čem je poskytování úvěrů etické?

Je samozřejmě jednodušší držet si vklady než poskytovat úvěry. Když pracujete dobře, lidé vám peníze donesou, ale potom je musíte investovat. A abyste investovali dobře, zabere to čas. My jsme ze začátku investovali do vládních dluhopisů. Nešlo tedy o spekulace, ale přesto jsme po delší dobu nebyli stoprocentně etičtí v tom, že bychom všechny peníze směřovali do konkrétních etických projektů. To můžeme tvrdit až nyní. Momentálně investujeme eticky každé euro, které do banky přijde.

Jakými principy se vaše banka řídí? Odkud jste na začátku brali inspiraci?

V devadesátých letech jsme samozřejmě sledovali, co se děje po Evropě, a nejvíc nás zaujala švýcarská banka BAS (Bank Alternative Suisse). Jiné evropské etické banky jako GLS, Triodos a další jsou spojeny s antroposofickým hnutím, a to jsme my nechtěli. Neměli jsme žádnou specifickou ideologii a navíc společnost v Itálii je natolik pestrá, že by to bylo kontraproduktivní. Oslovujeme katolíky, levicově smýšlející lidi, ale i ty pravicové s citem pro tržní zodpovědnost a podobně. Takže v podstatě nelze říct: jsme ti nebo ti. Inspirovali jsme se tedy ABS, ale šli jsme pak vlastní cestou.

V prvních čtyřech letech, kdy Banca Etica začala shánět peníze, jsme také začali pracovat na definicích toho, co vlastně chceme dělat. A vytvořili jsme manifest etických financí. Když se podíváte teď, skoro po dvaceti letech a v úplně jiném kontextu, na představu hnutí Occupy Wall Street o ideální bance, najdete mezi těmi dokumenty mnoho podobností. V první verzi našeho manifestu mimo jiné stálo, že půjčujeme bez úroků. To se ale postupně změnilo, což bylo poněkud citlivé téma. Posléze jsme se shodli, že úrok by měl být co nejnižší, a zisky na konci roku musí být rozděleny mezi všechny zainteresované osoby (stakeholders), tedy podílníky, klienty, zaměstnance, vkladatele, organizace, s nimiž spolupracujeme, a tak dále. Pořád se o tom ale vede diskuse. Někdo říká, že banka by měla rozdělit všechen zisk mezi stakeholdery, a nic si neponechat. Druzí se domnívají, že bychom si měli část zisku nechat a vložit ho do kapitálu.

Veškerý zisk tedy reinvestujete a využíváte k budování základního kapitálu?

Ano, ale nejen to. Například 10 % z našich zisků dáváme do nadace, která uděluje granty skupinám a projektům souvisejícím s etickými financemi.

Jak byste tedy shrnul principy, kterými se vaše banka řídí?

Za prvé transparentnost — když prohlašujete, že něco děláte, lidé musí mít možnost ověřit si, zda je to pravda. Dále střízlivost — tím myslíme například držet nízké náklady, nehamounit, žít prostě. Dalším principem je právo na úvěr — tento bod opět přinesl hodně diskusí. Nejde o to, že úvěr u nás dostane úplně každý, kdo si o něj řekne. Ale je třeba nastavit pravidla tak, aby to v rozumných případech banka umožňovala a abychom poskytli bankovní služby i těm, kteří k nim jinde nemají přístup.

foto: Nikola Fousková

Vaše banka má specifickou organizační strukturu — mohl byste přiblížit, co je na ní zvláštního?

V tom jsme poměrně originální, alespoň v Itálii — banku s podobnou strukturou jsme našli například v kanadském Quebecu. Když jsme postupně vytvořili hnutí podporovatelů a dosáhli na bankovní licenci, mohli si ti lidé říct, že splnili úkol a teď půjdou dělat něco jiného. To ale nebylo snadné. Bylo vlastně neuvěřitelné, čeho jsme dosáhli! (smích) Lidé cítili, že tato banka je něco výjimečného, že s ní chtějí zůstat.

Proto jsme se rozhodli vytvořit velkou síť stakeholderů, protože podle nás jde o nejjistější způsob, jak zachovat původní poslání našich aktivit. Nebo se případně společně shodnout, že chceme toto poslání změnit, což je samozřejmě také možné.

Takže jsme vymysleli systém, v němž dobrovolníci spolupracují s bankou.

Jednak máme strukturu zaměstnanců, která není až tak zvláštní — generální ředitel, manažeři, kontrolní systém, hodnocení rizik a podobně. Pak máme síť poboček sahající od vedení instituce až k lokálním skupinám. A podobnou síť jsme chtěli vytvořit i s podílníky. Ti samozřejmě mohou volit členy správní rady a také ředitele banky, to však není jediný projev demokracie. Každých dvě stě podílníků totiž může vytvořit lokální skupinu s vlastním koordinátorem a desetičlennou správní radou, takže mají určitou autonomii. Existují pak samozřejmě určitá pravidla spolupráce místní skupiny s bankou. A funguje to poměrně dobře.

Místní skupiny se také zapojují do veřejných kampaní — Banca Etica se například angažuje v podpoře Tobinovy daně (daň z finančních operací — viz 7.G 5/2002 — pozn. red.). Naše banka je vůbec hodně politická. Když se před dvěma lety v Itálii konalo referendum o jaderných elektrárnách, mohli jste na budově Bancy Eticy vidět nápisy, že jsme proti nim, klienti tyto myšlenky přinesli do svých poboček, kde se rozdávaly letáky, a tak dále. Poslední rok nebo dva jsme šli trochu dál a snažíme se přijít s vlastními tématy. Inspirovali jsme se kampaněmi Not with my money v Británii nebo Move your money v USA, ve kterých se snažíme motivovat lidi k přemýšlení, co se děje s jejich penězi a jestli to je nebo není dobré.

Co ještě může váš podílník po praktické stránce dělat?

Podílníci by nejraději dělali vše, ale to bohužel nejde. Co podílníci mohou dělat a co také dělají, je, že informují a doporučují. Když někdo žádá úvěr, mohou naši podílníci říct: ne, tomu to nedávejte, ten v dané oblasti nepracuje dobře. Nebo se naopak za někoho zaručí. Banka tedy působí celostátně, díky podílníkům však máme silnou vazbu na jednotlivé oblasti Itálie, což je dost neobvyklé. Sice nás tato rozsáhlá síť stojí hodně financí a zdrojů, zároveň ale zajišťuje stabilitu.

Takže zkušenost s lokálním posuzováním žádostí o úvěr máte dobrou? Na druhou stranu to totiž otevírá mnoho možností pro místní vlivy a zájmy…

Ano, funguje to dobře. Zapojeni nejsou samozřejmě všichni, jde třeba o 1500 lidí, kteří opravdu pro banku každý týden dobrovolničí, což je stále poměrně zajímavé číslo. V celkovém počtu však znamená asi jen pět procent podílníků. Ale i ti ostatní, ačkoliv tak aktivně nedobrovolničí, tím pádem vědí, že mají možnost se zapojit, což zvyšuje jejich důvěru v banku. Stalo se, že několik lidí vystupovalo proti Bance Etice, ale my jsme nemuseli dělat nic, protože nás bránili naši podílníci, což je projev velmi silné důvěry.

Kdo proti vám vystoupil?

Například když jsme financovali ekologické zemědělství zahrnující produkci masa (v režimu BIO, žádnou průmyslovou výrobu), někteří vegetariáni proti nám vedli kampaň. Což bylo skoro až vtipné — ve srovnání s tím, co financují ostatní banky… protest v takové věci je poněkud radikální (smích). Ale my jsme v této situaci nemuseli dělat nic, protože naši podílníci nás bránili za nás. A na to jsme docela pyšní.

Tím se dostáváme k základní otázce, co je a co není etické. Vaše banka se jmenuje Banca Etica — není to příliš silné pojmenování? Vybízí to k myšlence, že vy jste etičtí, a všichni ostatní nikoli.

Ano, bylo kolem toho hodně sporů. Na začátku jsme se pokoušeli vymyslet jiný název — solidární banka (Solidarity bank), banka pro lidi (People’s bank), občanská banka (Citizen’s bank) a spoustu dalších. A pak nám nějaký novinář řekl: a není to, co chcete dělat, etická banka? A my řekli: ano. (smích) A je to hodně silné. Ale i hodně ošidné, jde spíše o nedostižný cíl, protože nebýt etický je velmi snadné. Například když máte zaměstnance, který nepracuje, a musíte mu dát výpověď: je to etické? A v neposlední řadě, všichni děláme chyby.

Na druhou stranu si ale myslím, že to není špatný název, protože slova jako solidarita jsou dnešním systémem zprofanovaná. A jméno Banka Etica je sice náročné, ale nutí nás být tím, co deklarujeme. A ostatní banky se pak cítí aspoň trochu zahanbeny, protože si uvědomují, že ony by se tak nikdy jmenovat nemohly. Nemohou říct, že se byť jen snažily být etické.

Takže si myslíte, že ostatní „mainstreamové“ banky jsou neetické?

No, v jistém smyslu ano. Naše síla spočívá v tom, že si lidé uvědomují, že jsme v něčem jiní. Neříkám přímo, že všechny ostatní banky jsou neetické. Hodně se jich vlastně jen veze s celým systémem. V Itálii existují různé banky — dobré, ale i špatné, a některé příšerné. Problém vězí v tom, že většina lidí ten rozdíl nevidí. Například italská Družstevní banka je docela dobrá — má regionální vazby, podporuje reálnou ekonomiku, a ne spekulace, a tak dále, ale nechlubí se tím, nedává to klientům najevo.

My jsme zvolili do názvu „etica“, a to nás nutí odpovídat na otázky, strategicky to řešit. Ostatní banky by to slovo také mohly použít, ale musely by vysvětlit proč, a to je dost těžké — zvlášť pro velké banky. Když si například vezmeme 29 největších bank světa, tak ty používají na úvěry do reálné ekonomiky 37 % svých vkladů. Což ale znamená, že těch zbylých 63 % používají na spekulace. V tom případě se nejedná o dobré banky, určitě ne pro občany, protože urychlují spekulace a nepodporují ekonomiku. Takže ano, v našem názvu je pro ostatní určitá morální výzva.

Jaké s nimi vlastně udržujete vztahy?

Máme dobré vztahy s různými bankami po Evropě a taky jsme navázali dobré vztahy s některými bankami italskými. Mezi podílníky Bancy Eticy dnes patří kolem padesáti bank. Někdy sami nakupujeme cenné papíry těchto bank s malým výnosem, ale jen tehdy, když víme, že daná banka investuje do lokální ekonomiky. Mohli bychom ale spolupracovat víc, například na vývoji etických a sociálně zaměřených produktů jednotlivých bank. Je tu spoustu věcí, co by se daly uskutečnit, ale je na ně potřeba nejprve provést výzkum a pak je zavést do praxe, a na to naše zdroje nestačí.

Uvažovali jsme například o specifickém programu pro imigranty. Jeho zavedení by ale stálo sto tisíc eur a vyžadovalo by aspoň 1500 zúčastněných imigrantů, aby to celé mělo smysl. Kdybychom jej však uskutečnili ve spolupráci s dalšími třiceti bankami, naše náklady se radikálně sníží a půjde to mnohem jednodušeji. Hezky se to říká, ale velmi obtížně provádí. Pro ostatní banky jsou to malé „drobky“, my bychom ale cestou takovéto spolupráce rádi šli.

foto: Nikola Fousková

Můžete tento program pro imigranty trochu specifikovat?

Mnoho imigrantů přeposílá vydělané peníze do svých domovských zemí, a při každém převodu tak musí pokaždé platit poplatky, které můžou tvořit pět nebo i deset procent z posílané částky. My jsme přišli s myšlenkou spojit se s bankami v jejich rodných zemích a vytvořit s nimi smlouvy tak, aby jejich klienti mohli posílat peníze jen jednou za čas ve větších obnosech a aby ušetřili za převodní poplatky.

Myslím, že takových nástrojů může být mnohem více. Ale k jejich realizaci je bohužel potřeba hodně peněz.

Jak bude podle vás vypadat Banca Etica za takových dvacet let? Máte nějakou vizi, kam směřovat?

Dnes existuje spoustu problémů, ale také možností, jak přesvědčit lidi, aby začali s finančními institucemi spolupracovat. Pokud najdeme cestu k etickému financování, bude to myslím opravdu veliká změna.

Například se začíná rychle rozvíjet takzvaný social lending (sociální půjčování peněz). Jde o půjčky mezi jednotlivými lidmi, zprostředkované skrze webovou platformu, přičemž úroková sazba se pohybuje jen kolem 2 %. Podle lidí, kteří se odborně zabývají mikroúvěry, je v takovém případě klíčová důvěra a vztah mezi lidmi, který slouží jako garance. My máme menší úrokové sazby než bankovní systém, protože v námi podpořených projektech existují také silné vztahy, díky kterým víme a věříme, že se například daný projekt nezhroutí.

Ale že to funguje přes internet, je vlastně naprosto absurdní, protože tam ty lidi člověk nikdy neviděl, nenavázal žádný osobní vztah.

To myslím ukazuje na možnosti, jak hýbat penězi směrem, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný. Pokud tedy najdeme cesty, jak si lidé budou moci zvolit, kam jejich banka dá jejich peníze, například pomocí nějaké aplikace na mobilu, nastanou velké změny. Když si uživatel bude moci jednoduše vybrat, zda bude své peníze investovat do spekulací nebo do rozvoje brněnských kulturních aktivit, pak si mnoho lidí zvolí tu druhou možnost. Takže já vidím možnosti, ale nemyslím si, že je uskuteční etické banky, Spíš to začnou nějaké osvícenější banky, které budou míchat dobré věci s těmi „špatnými“, takže budete zároveň moct na mobilu sami investovat do čisté energie i spekulací a hedgefondů. Myslím, že trh s takovou nabídkou poroste a hlavně že se na něm objeví i produkty, které nebudou motivované jen ziskem.

Z informací na vašich webových stránkách vyplývá, že vaše banka zaznamenala 20% růst.

Tento rok rosteme jen o 7 % (smích).

Je v dlouhodobé perspektivě růst vaší ostře sledovanou strategií?

Moje vize je, že se posuneme od ideje, že by banka měla růst, k myšlence, že si lidé mohou vytvářet své vlastní finanční nástroje. V tom vidím budoucnost, a etická banka k ní ani není potřeba. Základní mechanismus je jednoduchý: když chci něco uskutečnit, představím svůj projekt místním lidem, a ti poskytnou potřebné peníze — pokud se jim to tedy líbí. Stačí tato krátká vazba, krátké spojení, jak říkal ekonom Richard Douthwaite (viz 7.G 1/2012). Myslím, že jsme ztratili možnosti a moc, kterou představují naše peníze, protože příliš spoléháme na banky.

Díky internetu přitom nemusí jít jen o geografickou blízkost, ale třeba o blízkost zájmovou. Zásadní je, aby si lidé uvědomili možnost rozhodovat o svých penězích a měli k tomu potřebné nástroje. Budoucnost pak bude kombinací tradičních bankovních služeb a těchto nových nástrojů.

Když mluvíme o geografických vazbách, zaznamenáváte v Banca Etica nějaké rozdíly mezi severem a jihem Itálie?

Ano, mnohé. Většina našich vkladů pochází ze severu (smích). Méně vtipné už však je, že ostatní banky investují vklady z jižních oblastí na sever, protože tam leží většina výroby. My děláme přesný opak. Na jihu poskytujeme dva- až čtyřikrát více úvěrů než na severu.

Zvládáte ty půjčené peníze získávat zpět?

Ano, především díky již několikrát zmiňovaným silným vztahům a osobní garanci, o které jsem mluvil před chvílí. V Kalábrii například existuje družstvo Libera Terra, které ekologicky hospodaří na pozemcích zabavených mafii; jezdí jim pomáhat i studenti. Ze začátku jsme byli jediní, kteří jim půjčovali, protože místní banky se bály financovat obnovu takto zabavených nemovitostí a pozemků. Opravdu se totiž stalo, že mafie vypálila domy nebo zničila úrodu. Ale díky síti podporovatelů následně dorazila poškozeným dvojnásobná finanční pomoc. A mafie nemá ráda tento typ reklamy a jednoduše přestala dělat problémy. Vždycky jde tedy něco dělat, i v tak problémových oblastech.

foto: Nikola Fousková

Je možné, aby se český občan stal podílníkem nebo klientem vaší banky?

Ano, ale musel by mít velmi silnou vůli (smích). Protože máte jinou měnu, musíte počítat s rizikem kolísání kurzu. Pak byste museli získat italský daňový kód, což není nemožné a banka by vám v tom pomohla, ale je to opravdu obtížné. Takže teoreticky se naším podílníkem stát můžete, ale v praxi to jde velmi těžce.

Dovedu si však představit, že by se tady dal financovat nějaký projekt, i to je ale dost komplikované.

Jednou jsme ale uskutečnili zajímavou věc. Lidé se ptali, zda mohou volit konkrétní projekty, na které jejich peníze půjdou. Takže jsme jim to umožnili — s tím, že pokud daný projekt dopadne špatně, peníze jim pak samozřejmě nevrátíme. Mysleli jsme, že tuto nabídku nikdo nevyužije, že je pro ně příliš riskantní. Ale nakonec se na daný projekt nashromáždilo dva a půl milionu eur, což byla ohromná částka. Část peněz — zhruba 160 000 eur — se však zpět nevrátila, takže někteří ztratili peníze. Našli se mezi nimi například tací, kteří dali tisíc eur a pak řekli: ok, věděli jsme, že už je nemusíme nikdy vidět. Ale byli i tací, kteří dali dvacet nebo třicet tisíc eur a kteří pak namítali, že tomu projektu nerozuměli zcela, že prý tam měla být garance a podobně. Takže jsme jej raději zastavili. Ale bylo to opravdu neuvěřitelné. Lidé prostě četli příběh o nějakém knězi z Tanzanie, který potřeboval peníze na bohulibou činnost, a jednoduše mu je poslali s tím, že riskovali svůj vlastní kapitál. A nebyli to jen bohatí lidé, ale i obyčejní, senioři a jiní.

Proč vlastně nemůžete zřídit pobočku v České republice? A máte nějaké doporučení, jak tady napomoct rozvoji etického finančnictví?

Tak zaprvé jsem Českou republiku ještě nikdy nenavštívil. Možná, až přijedu potřetí… (smích)

Ne, vážně. Banca Etica má v současnosti dost starostí s vlastním fungováním. Spolupracujeme na rozvoji etické banky Fiare ve Španělsku, což nás také stojí hodně kapacit. Rozšiřování do dalších zemí v současnosti není reálné. Můžeme poskytnout naše zkušenosti, jinak si ale budete muset pomoct sami. Je třeba si vyjasnit, jaká máte očekávání. Pokud chcete finančně rychle růst, jedinou cestou je svobodný trh a hledání kapitálu a investování s dobrou návratností. To není nemožné — v USA vlastně jinou cestu neznají a etické banky tam pracují tímto způsobem. Ale jednají eticky především ve srovnání s ostatními bankami v Americe, ne už ve srovnání s bankami evropskými. Takže opravdu záleží na vašem očekávání.

Nesmíme se dívat pouze na nějaký konečný cíl, jako například vytvořit etickou banku, jinak to bude trochu depresivní, protože takový proces je dlouhý a komplikovaný. Pokud však postupně vzniknou vhodné finanční nástroje, shromáždí se nějaké peníze, podpoří se několik prvních modelových projektů a vytvoří se důvěra, je možné už tyto kroky brát jako úspěch, a i získání bankovní licence se může díky tomu nakonec podařit. Existuje mnoho příkladů, nejen Banca Etica, které ukazují, že to jde.

Na závěr tradiční otázka našeho časopisu: V jaké společnosti podle vás žijeme?

(smích) Budu pozitivní. Myslím, že charakteristickým slovem je předpona „co“: cohausing, coworking, cosharing, cooperatives. Věřím, že se přesouváme od myšlenky, kdy si každý musí udělat všechno sám a zájem jednotlivce je na prvním místě, k myšlence sdílení, kolektivní kreativity, zkvalitnění našich životů. A věřím, že jde o dobrý trend. Je zde vůle, rozhodně alespoň v Itálii, kde vidíme mnoho a mnoho mladých lidí, kteří žijí pohromadě s jinými, a ne zablokováni ve svém individualismu. Samozřejmě mnoho jiných tak nečiní, protože je jednodušší najít si malý byt než velký, a z mnoha dalších důvodů. Ale myslím, že „co“ je výstižným slovem pro současnost i dobrým slovem pro co-budoucnost.

Rozhovor připravili Dominik Grohmann a Eva Fraňková z Katedry environmentálních studií FSS MU. Videozáznam přednášky Uga Biggeriho, stejně jako představitelů dalších etických bank (německé GLS, britské Charity Bank či švédské JAK), lze shlédnout na You Tube pod heslem Etické finance. Chcete-li získat přehled o novinkách o českém dění na rodícím se poli etických financí, sledujte facebookový profil konference …aby peníze dávaly smysl.